Typologická mapa návštěvníků školky

Pro mě osobně byla, jsou a budou rána hrozná vždycky. Pokud mi není umožněno vstávat o půl desáté, hodinu tupě zírat a vybírat si ponožky, den je plný překážek, existenciálně kritický a obecně na piču. Z toho si můžete jednoduše odvodit, kolik takových dnů obnáší rodičovská dovolená. Poslední dobou začala být rána obzvlášť zlověstná, to když se posunul čas a svítá někdy kolem páté. O půl šesté nastupuje Žmur: „Mami, musím dneska do školky? Mě hrozně škrábe v krku.“ „Tak se vylež, vždyť je půlnoc“ zažene ho většinou Milý, Žmur se ale nedá a kontruje špatně oddiskutovatelným argumentem, že je venku světlo a na ulicích se potlouká spousta lidí, kteří vyjadřují radost z toho, že začal nový den. „A furt jen neleží jako vy“ dodá uraženě.

„Bože, mně se nechce do tý školky“, hartusí Milý o hodinu později. „Zas ty šílený matky!“ protáčí oči do stropu „A tak zůstaneme radši doma“, navrhuje Žmur a už rozděluje úkoly, kdo z nás skočí pro snídani a kdo uvaří čaj. Sám sebe většinou Žmur pověří výběrem nějakého násilného a pro děti zcela nevhodného kanálu na youtube.

Musím říct, že jsem Milého averzi ke školce považovala za součást ranní revolty proti všemu. Když totiž M. musel brzy ráno do servisu, nebo měl jiné vyřizování, vodila jsem do školky Žmura já. Naše cesta do školky obnáší, že se Čičman se Žmurem poperou před notebookem o to, kdo bude vybírat pohádku. Ještě nikdy nebyl uzavřen konsenzus. Čičman zpravidla Žmurovi jednu ubalí myší roztočenou na kabelu, přičemž se ji Žmur na stejném kabelu pokusí zaškrtit a tím obvykle strhnou notebook ze stolu na zem. Tupá rána mě vyruší ze zírání a vybírání fuseklí natolik, že k nim dojdu zombie přísunem se slinou v koutku, sprdnu je, pustím si svoji hudbu a cestou zpět přes futón zpravidla opět usínám nezávisle na hlasitých výkřicích nevole „zase ty máminy cajdáky!“ nebo jen dvouhlasného „fúúúj“. Probouzí mě výstřely, Žmur zírá na Želvy Ninja a Čičman mu sype misku kukuřičných lupínků za krk. Je krátce po osmé, o půl deváté je ve školce deadline a po něm již školkychtivé děti zůstanou zklamaně stát na ulici. Ponožky, pečlivě vybrané hodinovým zíráním už mám na sobě a na zbytku zas tak nezáleží. Cestou se snažím děti motivovat soutěžemi „kdo doskočí nejdál“ a „kdo doběhne policajta u přechodu a sebere mu plácačku“, to však Žmur zvysoka ignoruje, protože mu každou promarněnou minutou vzrůstají šance, že do školky toho dne nebude vpuštěn.

Po křížové cestě mé trpělivosti, kdy Žmur cítí potřebu převázat si tkaničky na obou botách, nebo pověrčivě pokračovat v chůzi teprve až uvidí hnědého psa, zvoníme před budovou. Je potřeba dodat, že vůkol nejsou žádné matky. Pokud se v šatně s někým potkávám, tak s Dredařem, který bývá po ataku učitelky vždy bezelstně zaskočen, kolik je hodin. Po nás chodí už jen Francouz s malou holčičkou. Francouz si většinou pozpěvuje a tančí a učitelka si s ním Douliou Douliou Saint Tropez sice nezanotuje, ale aspoň ho nesprdne díky tomu, že je dělí neproniknutelná jazyková bariéra. Když se omluvím, že jsme museli drahnou dobu čekat před domem, než kolem nás přejde hnědý pes, mávne nad námi všemi rezignovaně rukou a vykáže nás ven. Bez dětí. Všichni si oddychneme a vesele zamáváme na rozloučenou.

Už chápete, proč jsem považovala Milého averzi k rodičům ve školce za přehnanou? Ale vzhledem k tomu, že se M. tahá od minulého týdne po Norsku s krosnou a já mám na dopoledne hlídání pro Čičman, mi bylo umožněno podívat se na typy ze školky z jiného úhlu. Všechno je totiž jen o správném načasování!

Školka je o půl osmé kolbenka. Tady se nezpívá, ani nežertuje, všichni jsou prudce efektivní a zodpovědní. Především je tu spoustu, spoustu dětí! Některé se zdají být postižené, další pospávají na lavičkách a jiné budí dojem, že se sem dostaly nějakým justičním omylem.  „Doprdele, to si neumíš jednou ty bačkory dát správně, když mi začíná v osum porada?“ uvolňuje si kravatu a emoce fotr zarudlý vztekem. „Jiřinko, hlavně si nehraj s těma bílýma legínkama na písečku, ať se neušpiníš. A když se ti bude chtít kašlat, tak jdi na záchod, aby tě neviděly učitelky“ koučuje jiná matka. Čekám už jen doporučení, že si má Jiřinka vykakané roupy strkat do krabičky od sirek, aby paňučitelka neviděla. Další dvě si vyměňují recepty na domácí laciný odvšivovač.

Navzdory všudypřítomnému zmatku a povelům jako z příjezdové rampy v Treblince stihnou někteří rodiče pohoršeným pohledem okomentovat, že mám ponožky v žabkách a zpod legín mi vykukují pánské trenky. Pospíchám, ne? To je výhoda externistů, v nejbližší kavárně s wifinou to nebude za stolem vůbec vidět. Bezstarostně bych se zasmála a vyrazila druhý den na svůj oblíbený pochod na půl devátou. Ale já už od včerejška vím, co mě po rodičovské na podzim čeká. Po žních k Turkovi! S tou prací se to prostě ještě bude muset nějak vymyslet. Nebo si adoptujeme černouška uprchlíčka!

Dočkali jsme se! Alternativní pohřebnictví konečně v Česku!

Prý jsme v mezinárodním srovnání tak trochu fajnovky. Pokud si to o sobě nemyslíte, vřele doporučuji otestovat v jedné z asijských zemí a obloukem se vyhnout turistickým resortům. Ochutnejte místního pralesního jelínka na chilli a citrónové trávě a uhaste plameny na jazyku banánovou kořalkou. Když se budete zanedlouho pídit po toaletách, zjistíte, že můžete své výměšky ekologicky recyklovat v kadibudce z rákosí nad vodní sádkou, ze které už nedočkavě vykukují pangasové, až jim předtrávené zbytky jelínka šplouchnou rovnou do tlamy.  Díky masu z tržnic olepenému mušími vajíčky, které se svým zákazníkům vystavuje na odiv na mokrých hadrech přímo na zemi, možná přehodnotíte svůj vztah k tofu a vegetariánství obecně. A zbytky evropského studu definitivně odhodíte, až kvůli vám bude zastavovat autobus v polích a všichni včetně řidiče budou s upřímným zájmem sledovat, jak si utíráte zadek ponožkami, protože toaletní papír jste doslova prosrali už během čekání na nádraží.

Začínají se však kolem nás šířit první vlaštovky, že i my, konzervativní pivní chytrolíni s názorem na všechno, jdeme globalizaci naproti a urveme si z ní aspoň malý kousek světovosti. Asijskou sezónu odstartovali v Dejvicích, kde se čepovala doslova živá voda obohacená o koliformní bakterie. (V mnoha vyspělejších obcích naší republiky, kde je rozbor vody ze studny považován za vyhozený prachy, je to hygienický standard už po desetiletí, ale v Praze šlo o hygienickou revoluci). Sotva odezněla vlna rozhovorů s odborníky a média vyprovodila z nemocnice poslední pacienty s průjmem, štafetu převzaly Otrokovice s daleko větší peckou. Pohřbívání do vody!

Pokud vás v Indii pošlou po vodě, bude z vás v krátkodobém výhledu sice nafouklá zteřelá mrtvola, ale v dlouhodobějším horizontu se vymaníte z koloběhu pozemských inkarnací a vaše vysvobozená duše poputuje rovnou k nirváně.

Jestli právě na to spoléhal slovenský bezdomovec, který na druhý břeh odplul ve vodní nádrži Štěrkoviště v Otrokovicích, se bohužel nedozvíme, ale mohli jsme si tak na vlastní kůži otestovat, zda je na alternativní pohřbívání připravena česká veřejnost. Odpověď zní ano! Posvátnou vodu Štěrkoviště s mrtvolou bez okolků sdílely zamilované páry i rodiny s dětmi. Pokud bylo na koupání s utopencem mezi otrokovickými něco překvapivého, pak snad jen to, že se na mrtvole žádné z děcek a adolescentů nevozilo jako na nafukovacím krokodýlovi. Policie nebožtíka překryla igelitem (chápu, ta vztyčená ruka se prostě dá přikrýt blbě, žejo a plavky tady nikdo nemáme, abychom ho tahali ven. Tak si chlapi pojďte sednout tamhle pod strom do stínu, ať si to vyřešej funebráci), místní na informaci, že se koupali s mrtvolou reagovali nejčastěji shovívavým úsměvem.

A my jsme inspiraci z Otrokovic včera večer v parku neplánovaně převedli do podoby happeningu za alternativní pohřebnictví:

...už jsou i v Riegráčích!

Přidejte se i vy do výzvy, která může být ultimátnější než Ice Bucket Challenge! A za pár měsíců se v Česku budeme moci chlubit nejen pohřby do posvátného Štěrkoviště, ale mrtvoly potkáme třeba taky:

• Rozsekané na skalách a v lesích, aby posloužily jako potrava divoké zvěři (Tibet)

• Na sedadlech autobusů, tramvají a v metru (rituální exhumace Famadihana, Madagaskar: Členové rodiny během několika let po smrti nebožtíka našetří dostatek finančních prostředků, aby mohla proběhnout společenská událost Famadihana. Vyjmuté ostatky zemřelého oblečou do čistých šatů a ukazují mu, co je ve vesnici a okolí nového. Pokud měl děda rozvětvenou rodinu, čeká ho i často i několikadenní turné různými dopravními prostředky, přičemž teprve nedávno Madagaskar uzákonil zákaz exhumovaných mrtvol v letadlech. Na závěr této radostné události se příbuzní s mrtvolou srdečně rozloučí a uloží zemřelého na dalších pár let do chládku)

Priorix: Drž mi tam fleka!

Víte, jestli bude tenhle post v něčem přelomový, tak v tom, zda se v něm začlením mezi biomatky, nebo většinovou stádní společnost. Popravdě jsem na to sama zvědavá. Konspirace, nebo realita?

Pokud máte děti a zodpovíte stokrát otázku kojíš/ nekojíš,  dřív nebo později se propracujete k druhé otázce očkuješ/ neočkuješ. Vzhledem k tomu, že základní očkování je oproti kojení povinné, se na tuto otázku v případě záporu odpovídá ztlumeným hlasem jako o poslechu Svobodné Evropy, aby to sousedi neslyšeli. Popravdě řečeno, než jsem vůbec měla děti, tak jsem stejně jako o kojení neměla důvod o očkování přemýšlet vůbec. Sice jsem nikdy nebyla očkovací aktivistka, co by se hned stavěla do řady, jakmile v korporátu vyhlásili očkování proti chřipce zdarma, ale zároveň mi připadalo smysluplné podstoupit pár injekcí před cestou do Asie před tím, než budu snídat smažený šváby na tržišti a umývat si solidárně s celou vesnicí ruce v sudu s kravskou močí.

Co se týká napichování dětí, přišla mi však k zamyšlení už první hexavakcína, kdy mimino, které sotva přestane švidrat do vlčí mlhy, dostane pecku antigenů záškrtu, tetanu, dávivého kašle, žloutenky typu B, dětské obrny a haemophilu influenzae. Nechci tvrdit, že dětská obrna je fajn zpestření laktační deprese, ale v šesti týdnech života má fakt málo z nás dost kamarádů z ulice, kteří by ho mohli nakazit eklovou nemocí. A i kdyby někdo z vás měl v šesti týdnech bohatý společenský život, zřejmě už se nepřiznáte k tomu, že jste si ve dvou měsících nitrožilně aplikovali drogy, nebo vedli zhýralý sexuální život, což jsou dvě cesty vedoucí ke společnému cíli, jak se nakazit žloutenkou typu B. 

Naše starostlivé ministerstvo zdravotnictví a výrobci vakcín si ovšem o krvelačných bakteriích číhajících na rukojeti kočárku, aby mohli seskočit na mimino a zakousnout se mu do fontanely, udělali mnohem přesnější obrázek než vy a tak vás dětský ošetřující lékař poučí, že je potřeba hexavakcínu podat ještě třikrát, aby se z vašeho batolete nestalo ohnisko nákazy, ohrožující spořádané životy občanů celé té naší střediskové zemičky.

Ani po kompletním přeočkování hexou si však nemůžete s úlevou vydechnout. Na dveře vám místo kamenů háže boláky rozparáděný dav zarděnek, příušnic a spalniček. Kdysi to bývaly běžné dětské nemoci (spalničky byly totiž stejně jako třeba chřipka smrtelné hlavně pro podvyživené děti v nevyhovujících hygienických podmínkách), dnes jsou to epidemiologičtí nepřátelé číslo jedna. Pokud si chcete u pediatra vyloženě šplhnout, vysolte pár stovek a poproste si ještě o přeočkování proti planým neštovicím a klíšťové encefalitidě. Vaše dítě získá do zdravotní karty červený puntík.

A v tom horším případě i pár suvenýrů, co nechcete. Autoimunitní onemocnění, pokles červených krvinek, zánět mozku a míchy, nebo je libo třeba postupující paralýza vedoucí až k zástavě dechu? Příbalový leták je jako morbidní menu restaurace U Smrťáka.

Čičman měla na rozdíl od otrnulého Žmura, jehož imunitní systém by sežral k svačině dýmějový mor a jen si spokojeně odkrknul, výrazné reakce i na hexa vakcíny. Pláč, teplota, atypické chování. „Prostě naprosto normální“, jak to zhodnotila naše dětská doktorka, která „za celý svůj život neviděla ani jednu závažnější reakci na očkování“.

Živou vakcínu Priorix jsem jí tedy odložila až do dvou let, což dětská doktorka považovala sice za pošetilý výstřelek, ale byla to schopna jakž takž tolerovat až do chvíle, kdy začala debata o zatím neschválené, až třímilionové sankci pro neočkující lékaře. Od té chvíle volala skoro každý týden, takže jsem toho času zdravou a svěží Čičman nechala s lehkým napětím naočkovat.

Přesně týden po aplikaci začaly na ČIčman vyskakovat rudé skvrny, které si začala pilně škrábat. Asi nemusím dodávat, jak snadné je přesvědčit dvouleté dítě, že fakt není fajn tyhle fleky rozdrbávat do krve a jak dobře se spí vám a potažmo celé rodině, když vám po těle vznikají další a další požáry, které uhasíte jenom zadřeným nehtem v kůži.

Druhý týden měla po sobě strupy a šupinky jako had před svlečením, jakmile ale opadala, začal nový zánět – tentokrát rozšířený o krk a nohy. Dětská lékařka na telefonu radí Fenistil. Třetí týden se ekzém rozšířil na celé tělo a to už zase sedíme na lavici v čekárně.

„To je hrozný! To mi ani neukazujte!“ laje lékařka a zakrývá si obličej. „A čím že jí to mažete? Nemá to náhodou alergii na tu konopnou mast?“ (pozn. - certifikovaná kosmetika pro atopiky).

„Tohle ale Priorix nedělá. Ten dělá jen tečky.“

A tenhle je můj neoblíbenější: „No, ještě, že je to už druhá dávka a máme to za sebou. Počkejte, to je první? Vidíte, a to máte z toho odkládání. Ty vakcíny jsou uzpůsobeny pro 15 měsíční děti, ne pro dvouleťáky!“

Ať se vám totiž po povinném očkování stane cokoliv, nebo rovnou zaklepete bačkorama hned za dveřmi ordinace, bude to bráno jako korelace, nikoliv kauzalita. Zkrátka nahodilý přidružený jev. 

"Ale ona ta paní Procházková vypadala nějak unaveně už před aplikací, viďte sestři?"
"No fakt, ta měla smrt v očích", dušuje se sestřička. 
"To se holt nějak blbě sešlo, fakt smůla. A funus bude mít paní Procházková na venkově? Nechcete se radši přeočkovat na klíšťovku? Pojišťovna teď hradí druhou dávku..."

My máme třeba teď doma nahodile atopika z dítěte, které si předtím rozškrábalo maximálně komáří štípanec. Zatím není jisté, jestli dočasného, nebo trvalého. Zároveň tím mám odpověď na první otázku – je ze mě biomatka, protože peru v mýdlových ořechách, masíruju Čičman konopným olejem a vyřazuju jí ze stravy alergeny. To drží Čičman aspoň ve stavu hada před svlečením, a ne v dalším zánětu.

Co je dobře a co je špatně? A na kom vlastně leží zodpovědnost?

a)     Jsi alibistická kráva a nemáš si co nechat píchat do svého dítěte

b)     Dětská doktorka je alibistická kráva a nemá ti co píchat do tvého dítěte

c)     Očkování by mělo být dobrovolné

d)     Očkování nemůže být nikdy dobrovolné, protože poklesem proočkovanosti populace začneme hromadně vymírat na historické choroby, které známe z černobílých filmů pro pamětníky

e)     Fotka je záměrně upravená, aby sloužila jako lživá propaganda proti atestované vakcíně lidumilného farmaceutického koncernu, který pořádá humanitární sbírky na pomoc subsaharské Africe, platí daně a mnohými dalšími způsoby slouží našemu blahu

f)      Čičman to sluší, gepardí fleky a jiné zvířecí potisky jsou v letošní sezóně in

g)     Super blogísek! Mrkni na můj:

h)     Prostor pro vaše další postřehy

Čtyři čarodějnice (a dva psi)

O litra chudší, o deset let mladší

Vzpomínám si, že někde mezi prvním a druhým dítětem jsem vám psala depresívní posty o tom, že už stejně nikdy v životě nedovedu vypít víc než tři deci suchého vína a vstávat později než ve čtvrt na sedm. Tento bezdětný víkend potvrzuje daleko radostnější teorii, než jsme všichni doufali: mládí s odrůstajícími dětmi totiž teprve začíná!

Anebo to bylo způsobené jen dočasnou internací dětí na víkend v Brně, protože hned první odpoledne bez dětí mě na chodbě zastavila naše sousedka, přes svůj pokročilý věk žádný věchýtek, ale spíš pevná kostnatá větev obrostlá lišejníkem a mšicemi a začala se mi vlichocovat: Jak mladistvou mám pleť! Jak dlouhé vlasy! A ten vosí pas! Nebudeme spekulovat o tom, jestli slupla prášek jiné barvy než obvykle, nebo ji vnuk, kterého měla na hlídání, šoupnul něco do klimakterického čaje a utekl za kamarády vyvíjet vodíkovou bombu. Mně může být v podstatě jedno, jak vypadají lidé, co mi lichotí, ale na balkánský dýchánek v Akropoli jsem hned poté vyběhla ladným paraseskokem z posledních šesti schodů a málem jsem si vymkla svůj mladistvý kotník. 

Cirkus Problém byl skvělý, skvělý a ještě jednou a naposled skvělý. Kotník jsem si domrvila při tanci a potom mi na něj spadnul dvěstěkilový tanečník a nějaký zapálený gentleman mi do kolena típnul cigaretu. Naštěstí jsme byly s Marťou vpředu, díky čemuž jsme měly stálý přísun Tullamorky, sponzora koncertu. (Aspoň na něco jsou sponzoři!). Šla jsem spát tanečním krokem a odhazovala svršky. Na hodinách v kuchyni bylo půl třetí a věděla jsem, že ráno v osm zazvoní Gábina.

Na to, jaké akademické čtvrt a půlhodinky Gábina pěstuje, je skutečně pozoruhodné, že zvonila v 8:00. Přivítalo ji něco, co se z vypětí posledních sil vyhrabalo z mělkého hrobu, načež mě Gábina soucitně ujistila, že ví, kde si udělá kafe a odeslala mě zpět do záhrobí. Za dvě hodiny jsme vyrážely plné sil a očekávání na Bohnicefest

Dorazili jsme zrovna na Iron Hitmakera. Hitmaker byl rozhodně frontman ukotven na správném místě ve správném čase. Přiznejme si, s ohledem na fakt, že Iron disponuje posledními dvěma špičáky z poztráceného chrupu, byl trochu problém s artikulací a porozumění textům. Co chybělo na kvalitě, dotáhla hlasitost a hutná témata o doktorech a podřezávání žiletkou na hajzlu. Po skončení koncertu se nechal Iron odnést svými groupies do křoví za sexuologickou ambulanci. Následovala jsem je hnaná nikoliv nezvladatelnou perverzí, ale plným močovým měchýřem a dost mě překvapilo, že ačkoliv je celý areál a festival striktně nealkoholický na Birellech, v křoví se válí desítky prázdných flašek od tuzemáku a nejlevnějších vodek a krabičky od cigaret. V Bohnicích je zkrátka jen potřeba vědět, kam vyrazit na procházku.

Mezitím dorazila Marťa i s dvěma fenama a jako kouzelník se vynořila i Míša z Brna, se kterou jsme se naháněly po areálu léčebny. „Já už ji asi vidím“, hlásí Gábina, „ona má modrý obočí a zelený vlasy?“ Míša nás původně přiběhla pozdravit z Color Run, šílené akce, kde se snažíte utéct před pytlíky barev, co vám ostatní hází do očí a všech dostupných tělesných otvorů, nakonec s námi zůstala jako nejbarevnější a nejvíc na ráně až do rána.

Po Bohnicích jsme doplnily zásoby vína a začala jízda po Praze, přestože to ze začátku vypadalo beznadějně, když nás řidič autobusu dvakrát vyrazil z MHD kvůli psům bez náhubku a subjektivnímu diskriminačnímu pohledu na cestující „a vy se mi taky moc nezdáte dámy!“ Nakonec jsme se cestou necestou dostali do Stromovky a zaposlouchaly se do nějaké hudby. Každá z nás v tom slyšela právě svoji oblíbenou kapelu a tak jsme se srdnatě vrhly ze srázu, prošly močálem, Miša upadla za lavičku a našla tam Ježíše Krista ve zmuchlané křesťanské příručce a Gábina si počůrala kecky. Byly jsme zkrátka ready na velké společenské entrée. To se ale bohužel nekonalo, protože těsně po desáté přestali hrát. To bylo jedině dobře, protože to byla stejně nějaká trapná diskoška (a my bychom na ní tančily, i kdyby to bylo cokoliv), ale v takovém případě a zklamání jsme prostě měly neoddiskutovatelné morální právo alespoň ukrást plážová lehátka ze zahrádky (Míša ho ukradla přímo pod nějakým pánem, který nás potom pronásledoval a hrozil pěstí, dokud jsme nezmizely v temnotách). 

Zakopávajíc o klacky a jehly narkomanů jsme dotáhly naši kořist k páchnoucímu rybníčku s žabincem a tam jsme se do nich opakovaně skřípaly a zavíraly. Po chvíli, kdy už to vypadalo, že se budeme válet na složených lehátcích a nikomu to obzvlášť nevadilo, mně naskočilo konstrukční myšlení a bylo to. Potom už jen víno, špeky a opalování pod měsícem a padajícíma hvězdama jako na Rujaně. Svět byl v tu chvíli nekonečný a magický jako žabí princezny, které nás obestoupily. Lehátka jsme přenechaly k dispozici místní žabí komunitě a bezdomovcům. Děkujeme a omlouváme se restaurantu Stromovka!