Typologická mapa návštěvníků školky

Pro mě osobně byla, jsou a budou rána hrozná vždycky. Pokud mi není umožněno vstávat o půl desáté, hodinu tupě zírat a vybírat si ponožky, den je plný překážek, existenciálně kritický a obecně na piču. Z toho si můžete jednoduše odvodit, kolik takových dnů obnáší rodičovská dovolená. Poslední dobou začala být rána obzvlášť zlověstná, to když se posunul čas a svítá někdy kolem páté. O půl šesté nastupuje Žmur: „Mami, musím dneska do školky? Mě hrozně škrábe v krku.“ „Tak se vylež, vždyť je půlnoc“ zažene ho většinou Milý, Žmur se ale nedá a kontruje špatně oddiskutovatelným argumentem, že je venku světlo a na ulicích se potlouká spousta lidí, kteří vyjadřují radost z toho, že začal nový den. „A furt jen neleží jako vy“ dodá uraženě.

„Bože, mně se nechce do tý školky“, hartusí Milý o hodinu později. „Zas ty šílený matky!“ protáčí oči do stropu „A tak zůstaneme radši doma“, navrhuje Žmur a už rozděluje úkoly, kdo z nás skočí pro snídani a kdo uvaří čaj. Sám sebe většinou Žmur pověří výběrem nějakého násilného a pro děti zcela nevhodného kanálu na youtube.

Musím říct, že jsem Milého averzi ke školce považovala za součást ranní revolty proti všemu. Když totiž M. musel brzy ráno do servisu, nebo měl jiné vyřizování, vodila jsem do školky Žmura já. Naše cesta do školky obnáší, že se Čičman se Žmurem poperou před notebookem o to, kdo bude vybírat pohádku. Ještě nikdy nebyl uzavřen konsenzus. Čičman zpravidla Žmurovi jednu ubalí myší roztočenou na kabelu, přičemž se ji Žmur na stejném kabelu pokusí zaškrtit a tím obvykle strhnou notebook ze stolu na zem. Tupá rána mě vyruší ze zírání a vybírání fuseklí natolik, že k nim dojdu zombie přísunem se slinou v koutku, sprdnu je, pustím si svoji hudbu a cestou zpět přes futón zpravidla opět usínám nezávisle na hlasitých výkřicích nevole „zase ty máminy cajdáky!“ nebo jen dvouhlasného „fúúúj“. Probouzí mě výstřely, Žmur zírá na Želvy Ninja a Čičman mu sype misku kukuřičných lupínků za krk. Je krátce po osmé, o půl deváté je ve školce deadline a po něm již školkychtivé děti zůstanou zklamaně stát na ulici. Ponožky, pečlivě vybrané hodinovým zíráním už mám na sobě a na zbytku zas tak nezáleží. Cestou se snažím děti motivovat soutěžemi „kdo doskočí nejdál“ a „kdo doběhne policajta u přechodu a sebere mu plácačku“, to však Žmur zvysoka ignoruje, protože mu každou promarněnou minutou vzrůstají šance, že do školky toho dne nebude vpuštěn.

Po křížové cestě mé trpělivosti, kdy Žmur cítí potřebu převázat si tkaničky na obou botách, nebo pověrčivě pokračovat v chůzi teprve až uvidí hnědého psa, zvoníme před budovou. Je potřeba dodat, že vůkol nejsou žádné matky. Pokud se v šatně s někým potkávám, tak s Dredařem, který bývá po ataku učitelky vždy bezelstně zaskočen, kolik je hodin. Po nás chodí už jen Francouz s malou holčičkou. Francouz si většinou pozpěvuje a tančí a učitelka si s ním Douliou Douliou Saint Tropez sice nezanotuje, ale aspoň ho nesprdne díky tomu, že je dělí neproniknutelná jazyková bariéra. Když se omluvím, že jsme museli drahnou dobu čekat před domem, než kolem nás přejde hnědý pes, mávne nad námi všemi rezignovaně rukou a vykáže nás ven. Bez dětí. Všichni si oddychneme a vesele zamáváme na rozloučenou.

Už chápete, proč jsem považovala Milého averzi k rodičům ve školce za přehnanou? Ale vzhledem k tomu, že se M. tahá od minulého týdne po Norsku s krosnou a já mám na dopoledne hlídání pro Čičman, mi bylo umožněno podívat se na typy ze školky z jiného úhlu. Všechno je totiž jen o správném načasování!

Školka je o půl osmé kolbenka. Tady se nezpívá, ani nežertuje, všichni jsou prudce efektivní a zodpovědní. Především je tu spoustu, spoustu dětí! Některé se zdají být postižené, další pospávají na lavičkách a jiné budí dojem, že se sem dostaly nějakým justičním omylem.  „Doprdele, to si neumíš jednou ty bačkory dát správně, když mi začíná v osum porada?“ uvolňuje si kravatu a emoce fotr zarudlý vztekem. „Jiřinko, hlavně si nehraj s těma bílýma legínkama na písečku, ať se neušpiníš. A když se ti bude chtít kašlat, tak jdi na záchod, aby tě neviděly učitelky“ koučuje jiná matka. Čekám už jen doporučení, že si má Jiřinka vykakané roupy strkat do krabičky od sirek, aby paňučitelka neviděla. Další dvě si vyměňují recepty na domácí laciný odvšivovač.

Navzdory všudypřítomnému zmatku a povelům jako z příjezdové rampy v Treblince stihnou někteří rodiče pohoršeným pohledem okomentovat, že mám ponožky v žabkách a zpod legín mi vykukují pánské trenky. Pospíchám, ne? To je výhoda externistů, v nejbližší kavárně s wifinou to nebude za stolem vůbec vidět. Bezstarostně bych se zasmála a vyrazila druhý den na svůj oblíbený pochod na půl devátou. Ale já už od včerejška vím, co mě po rodičovské na podzim čeká. Po žních k Turkovi! S tou prací se to prostě ještě bude muset nějak vymyslet. Nebo si adoptujeme černouška uprchlíčka!