Pro mě osobně byla, jsou a budou rána hrozná vždycky.
Pokud mi není umožněno vstávat o půl desáté, hodinu tupě zírat a vybírat si
ponožky, den je plný překážek, existenciálně kritický a obecně na piču. Z toho si můžete jednoduše odvodit,
kolik takových dnů obnáší rodičovská dovolená. Poslední dobou začala být rána
obzvlášť zlověstná, to když se posunul čas a svítá někdy kolem páté. O půl
šesté nastupuje Žmur: „Mami, musím dneska do školky? Mě hrozně škrábe v krku.“
„Tak se vylež, vždyť je půlnoc“ zažene ho většinou Milý, Žmur se ale nedá a
kontruje špatně oddiskutovatelným argumentem, že je venku světlo a na ulicích
se potlouká spousta lidí, kteří vyjadřují radost z toho, že začal nový den.
„A furt jen neleží jako vy“ dodá uraženě.
„Bože, mně se nechce do tý školky“, hartusí Milý o
hodinu později. „Zas ty šílený matky!“ protáčí oči do stropu „A tak zůstaneme radši
doma“, navrhuje Žmur a už rozděluje úkoly, kdo z nás skočí pro snídani a
kdo uvaří čaj. Sám sebe většinou Žmur pověří výběrem nějakého násilného a pro
děti zcela nevhodného kanálu na youtube.
Musím říct, že jsem Milého averzi ke školce považovala
za součást ranní revolty proti všemu. Když totiž M. musel brzy ráno do servisu,
nebo měl jiné vyřizování, vodila jsem do školky Žmura já. Naše cesta do školky
obnáší, že se Čičman se Žmurem poperou před notebookem o to, kdo bude vybírat
pohádku. Ještě nikdy nebyl uzavřen konsenzus. Čičman zpravidla Žmurovi jednu ubalí
myší roztočenou na kabelu, přičemž se ji Žmur na stejném kabelu pokusí zaškrtit
a tím obvykle strhnou notebook ze stolu na zem. Tupá rána mě vyruší ze zírání a
vybírání fuseklí natolik, že k nim dojdu zombie přísunem se slinou v
koutku, sprdnu je, pustím si svoji hudbu a cestou zpět přes futón zpravidla
opět usínám nezávisle na hlasitých výkřicích nevole „zase ty máminy cajdáky!“ nebo
jen dvouhlasného „fúúúj“. Probouzí mě výstřely, Žmur zírá na Želvy Ninja a Čičman
mu sype misku kukuřičných lupínků za krk. Je krátce po osmé, o půl deváté je ve
školce deadline a po něm již školkychtivé děti zůstanou zklamaně stát na ulici.
Ponožky, pečlivě vybrané hodinovým zíráním už mám na sobě a na zbytku zas tak
nezáleží. Cestou se snažím děti motivovat soutěžemi „kdo doskočí nejdál“ a „kdo
doběhne policajta u přechodu a sebere mu plácačku“, to však Žmur zvysoka
ignoruje, protože mu každou promarněnou minutou vzrůstají šance, že do školky
toho dne nebude vpuštěn.
Po křížové cestě mé trpělivosti, kdy Žmur cítí potřebu
převázat si tkaničky na obou botách, nebo pověrčivě pokračovat v chůzi teprve
až uvidí hnědého psa, zvoníme před budovou. Je potřeba dodat, že vůkol nejsou
žádné matky. Pokud se v šatně s někým potkávám, tak s Dredařem,
který bývá po ataku učitelky vždy bezelstně zaskočen, kolik je hodin. Po nás chodí už jen Francouz s malou holčičkou. Francouz si většinou
pozpěvuje a tančí a učitelka si s ním Douliou Douliou Saint Tropez
sice nezanotuje, ale aspoň ho nesprdne díky tomu, že je dělí neproniknutelná jazyková
bariéra. Když se omluvím, že jsme museli drahnou dobu čekat před domem, než kolem
nás přejde hnědý pes, mávne nad námi všemi rezignovaně rukou a vykáže nás ven.
Bez dětí. Všichni si oddychneme a vesele zamáváme na rozloučenou.
Už chápete, proč jsem považovala Milého averzi k rodičům
ve školce za přehnanou? Ale vzhledem k tomu, že se M. tahá od minulého
týdne po Norsku s krosnou a já mám na dopoledne hlídání pro Čičman, mi
bylo umožněno podívat se na typy ze školky z jiného úhlu. Všechno je totiž
jen o správném načasování!
Školka je o půl osmé kolbenka. Tady se nezpívá,
ani nežertuje, všichni jsou prudce efektivní a zodpovědní. Především je tu
spoustu, spoustu dětí! Některé se zdají být postižené, další pospávají na
lavičkách a jiné budí dojem, že se sem dostaly nějakým justičním omylem. „Doprdele, to si neumíš jednou ty bačkory dát
správně, když mi začíná v osum porada?“ uvolňuje si kravatu a emoce fotr
zarudlý vztekem. „Jiřinko, hlavně si nehraj s těma bílýma legínkama na
písečku, ať se neušpiníš. A když se ti bude chtít kašlat, tak jdi na záchod, aby
tě neviděly učitelky“ koučuje jiná matka. Čekám už jen doporučení, že si má
Jiřinka vykakané roupy strkat do krabičky od sirek, aby paňučitelka neviděla. Další dvě si vyměňují recepty na domácí laciný odvšivovač.
skutečná realita :-D my máme naštěstí deadline až v devět, za exota bývám též, když už musím do školky já, mátožně ráno natahuju na nahý tělo maxišaty, což v kombinaci se sněhem působívá nepatřičně.. akorát to máme bez sourozeneckýho vzrůša, protože holky nechávám doma spát a jedeme autem :-)
OdpovědětVymazatHa, jen my jsme děti dávali do školky mezi půl sedmou a sedmou:-) Na hysterie a jiné věci nebyl čas, deadline v práci bývalo velmi blízko.
OdpovědětVymazatNejlepší byla souška v Táboře, ta chodila za desert minut půl sedmé a ženě jel po půl sedmé bus ze zastávky vzdálené cca 500 m. Soušku každý týden vozil jinej frajer a tak byla žena (a několikrát i já, když sem měl volno a zaskakoval jsem) svědkem dlouhého dojemného loučení nikoliv 45 leté ženské (tolik jí cca bylo), ale zastydlé pubertální dvacítky: "Pa broučku! Papapa, zlatíčko! Pusinku a pa!" a jiné, podobně příšerné výkřiky se linuly ulicí, zatímco sekundy utíkaly, dítě se kroutilo a žena přemýšlela o násilném ataku dlažební kostkou.
..a jiné věci s ostatními rodiči...
OdpovědětVymazatEla: Zlatá zavíračka v 9! Zlaté spící holky!:) Maxišaty jsou dobrej manévr, já spím většinou v tričku a trenkách, takže navleču jen nejbližší vrstvy na tento základ outfitu:)
OdpovědětVymazatSejra: Na začátku jsem se lekla, že se na zastávce děly nějaké nepřístojnosti. No nevím, já bych ty naše klidně někdy přistihla in flagranti. Aspoň by se vyrovnalo skóre trapnosti po mých ranních příchodech...
Teď mě začala zajímat ta ranní hudba... :D
OdpovědětVymazatQuanti: Jestli myslíš ty Žmurovy cajdáky, tak to jsou Velvet Underground:))
OdpovědětVymazat"Sunday Morning" pochopitelně....masochisticky.
Vymazatzapoměla jsi na matku s další potomkem v šátku, divící se pečené jitrnici na jídelním lístku, na maminku na vysokých podpatcích, která parkuje svoje bílé SUV na místě pro invalidy, na tatínka instalatéra, kterého montérky by chtěly alespoň jednou za kvartál do pračky a na babičku, které ty tři děti co doprovází utekli už u domu a do školky přiběhli s 15 minutovým předstihem.... Naštestí si družbu s rodiči vzala do referátu moje žena a za to jí velmi děkuji.... Dalimil
OdpovědětVymazathaha, to závidím!!!
OdpovědětVymazatV tomhle je jediná výhoda mého vstávání v půl 6 a odjezdu do práce 15 minut poté... školku si ráno užívá Milovaný :o)))
Já pro Květáka zajdu občas po práci, ale to už tam vidím jen poslední paní učitelku a maximálně jedno další dítě, když se občas stane, že Květák není tím posledním kusem... :o)))
Dalimil: Díky za doplnění. Výjimečně jsem psala nadpis dřív, než text - a až potom jsem zjistila, že se to mělo jmenovat spíš povzdech nad koncem rodičáku. Družba s rodiči je v pasivním módu, stále čekám pozvánku na školkový večírek s balónkly, živou hudbou a tanečním vystoupením učitelek, ale nic.
OdpovědětVymazatjarmilka: Moment, vstávání o půl šesté má nějaké výhody? Z toho by byl u nás nadšený jen ten Žmur!
já zatím přišla jen na tu jednu výhodu... zato ale zásadní :o))
Vymazatmy máme intezivní rodičovskou družbu v rámci staršího první třídy, je to také pestrá směska, od umělce až po majitele soukromé školy v USA, nicméně zatím u mě dobrý. Pokud je aktivní někdo jiný, já se rád svezu.... Dalimil
OdpovědětVymazat