Co vám před dětmi (taky) neříkali: Do pěti let máte z bytu Ladronku

Do aktuálního pražského bytu jsme se s M. stěhovali, když jsem byla v šestém měsíci těhotenství. Byli jsme mladí, plní ideálů, s vyhlazenou pletí, kterou nehyzdily zachmuřené vrásky mezi obočím, ani kruhy pod očima v odstínu mračna před bouřkou.

Když jsme vešli ruku v ruce poprvé do dveří, rozhlédli se a oknem do něj vpustili svěží letní ráno spolu s panoramatem Žižkovské věže, bylo všem jasné, že ten byt je náš. Realitní makléřka s rutinním chvatem vytasila z aktovky smlouvu, majitel bytu vytasil prkenici a my prachy a s nimi všechny naše nereálné realitní naděje. 

Pravda, o pár z nich jsme přišli daleko dřív, než se narodily děti. Třeba to, že si majitel neodstěhuje ohyzdnou mahagonovou obývací stěnu s falešnou zlatou obrubou a skleníkem, jak nejistě přislíbil při podpisu smlouvy.  O pár dnů později: „Ale prosím vás, kam bych to asi tak dal? Všichni před vámi byli vděční, že ji můžou mít doma! Jen se podívejte na to dřevo!“ (pozn. překližku). Překvapením byl i nález pod sešlapaným wannabe perským kobercem. Na důmyslně ukrytých začernalých parketách byla zřejmě za války postavená králíkárna, přičemž ušáci nedostatkem potravinových přídělů postupně vymřeli a jejich ostatky spolu s pochcanou slámou stekly dolů a vpily se do parket.

Teď po letech, kdy jsem hormonálně vystřízlivěla ze všech těhotenství a laktačních psychóz zkrátka můžu objektivně zhodnotit, že ten byt byl na hovno už před dvaceti lety. Vypustit do něj děti ale byla ta poslední vystřelená rána. Nikoliv z milosti, ale špatná trefa ožralého myslivce, která pro byt znamená plíživý a mučivý konec.

Vezměte si třeba roztomilé dětské nálepky na zeď. Koho by napadlo, že miminko vyroste a nálepky začne nehtem sloupávat spolu s deseti vrstvami omítky. Žmur je strhával naprosto hovadsky a bezúčelně a házel je za postel, Čičman je odloupávala aspoň proto, aby z nich mohla omítku pečlivě olízat a vzniklý kráter dál tunelovat směrem k našim sousedům.

Když se mě zeptáte, kolikrát jsme Žmurovi říkali, že pastelkama se maluje po papíře a ne po zdi, odpovím vám číslem, které vás ohromí. Vlastně jsem několik měsíců svého života nemluvila skoro o ničem jiném. A Žmur své slovo dodržel: svou velkolepou sixtinskou fresku přes půlku stěny nenamaloval na zeď pastelkami, ale neonově zeleným a růžovým zvýrazňovačem. Teď tam visí obří plakát, ale pravděpodobně vás udeří do očí, že si někdo věší plakáty půl metru nad zemí a ještě šejdrem. S povzdechem, na znamení pochopení, pokývou jen rodiče malých dětí.

Když jsme u tvůrčího vyjádření osobnosti, hodí se zmínit i to, jak za mnou Žmur jednou přiběhl a přerývaně mi sliboval, že uvidím, co jsem ještě nikdy neviděla. Žmur na rozdíl od reklamních spotů většinou nekecá a tohle prohlášení je tedy regulérním důvodem dát si před tím něco instantního na uklidnění. 

V tomto případě jsem vešla do ložnice a zapotácela se. Všude po parketách vedly křivé, ale s velkým důrazem a soustředěním vyryté černé čáry, mezi tím ležely kostky Lega a na konci popisovač na cédéčka. „Žmure, proboha!“ zvolala jsem, ale zastavil mě gestem. „Já ti to vysvětlím. Tady jsou přistávací dráhy a tady hangáry! A tady si můžeš sednout do odletové haly a dát si pěkně kafíčko“, posadil mě do křesla a vnutil mi do ruky otřískaný šálek se zakalenou tekutinou.

O tom, že postrádáme i jednotlivé cihly ve zdivu jsem vám už psala. Poslední otevřenou zlomeninou našeho bydlení jsou brouci. Brouci se vynořili před týdnem a vůbec mě nepřekvapuje, že o nich jako první věděly naše děti. Nechci být paranoidní, ale podle mě je dotáhli a krmí právě oni. Žmur u každého nalezeného brouka freneticky křičí, načež ho s Čičman honí po bytě, dokud brouk hrůzou a vyčerpáním neomdlí. Potom ho Žmur opatrně uchopí do papírového kapesníku a v lepším případě ho donutím, aby jej spláchl do záchoda. V tom horším mi ho hodí do koše na papír u mého stolu, nebo mu s Čičman postaví vězení z Lega.

Řešení naší bytové krize je zdlouhavé a beznadějné jako čekání ve frontě na bankomat v Řecku. Byt je ve stavu, kdy není morálním východiskem vracet majiteli klíče, navíc když víte, že je chabrus na srdce. Najít si nové bydlení znamená uklizené pokoje, vůni čerstvě natřených zdí a dezinfekce – tak často o tom s M. sníme, až nám to připadá jako přízrak. Ale je jasné, že do týdne do něj sígři vyznačí a začnou vykopávat základy metra, že budou jako naschvál ve školce zase vši, nebo střevní viróza. A potom přijdou plakáty thrash metalových kapel a barevné spreje. Prostě se přestěhujeme, až děti vylétnou z hnízda. Nebo spíš až povyrostou vnoučata.