Chcete ten langoš se vším?

Jasně! Se salmonelou, mravenci a escherichia coli prosím.

Asi jediná rozumná věc, která se včera dala vůbec podniknout, bylo počkat, až Houbič skončí v práci a vyrazit na pískovnu za Prahou. Pláže byly k večeru prázdné, na vodě se ustálily ropné skvrny z opalovacích přípravků a fronta u stánku s občerstvením se zmenšila na pár postávajících rezidentů u kelímků s teplým pivem. 

Obepluli jsme jezero křížem krážem ve snaze dohonit ďábelsky vyčůranou kachnu (věděli jste, že kačeny se umí smát?!) a dostihl nás oprávněný pocit hladu. Vydáváme se k maringotce s občerstvením a zvědavě nahlížíme dovnitř. Před stánkem zlověstně čoudí klobásy na grilu, které podle smradu hořící autodílny mistr kuchař zřejmě polívá tajnou směsí petroleje a ředidla, aby získaly tu pravou křupavou kůrčičku. Vedle praskají oharky něčeho, co ze všeho nejvíc připomíná žáby přivázané ke klacku a ztrestané upálením zaživa. Houbič si stojí za hypotézou, že jde o grilované tumory. Nepříliš bystrý výraz šéfkuchaře opravdu napovídá, že mu mohlo být chirurgicky odňato pár mozkových center, ale házení do dálky na gril a do friťáku ovládá bravurně.  Trefí se dokonce, i když drží zmuchlané bankovky spolu s vrhaným mraženým karbanátkem v pravačce, zatímco se levačkou drbe proklatě hluboko v trenkách. Pravděpodobně si nechal na operačním stole na přání přerušit i vybraná nervová zakončení, protože langoše tahá z friťáku holou rukou bez mrknutí oka.

„Dobrý den, prosím máte nanuky?“

„Mám pivo.“

„Super a máte něco k jídlu kromě těch klobás a eemm, toho co je vedle nich na grilu?“

„To je pravý šašlik!“

„Aha, vidíte, tak to jsme tipovali na něco úplně jiného. A máte tedy…“

„Pivo.“

„No dobře, dáme si tedy dvě.“

„Jo a vlastně mám ještě langoše“, rozvzpomene se v náhlé inspiraci u pípy a otevře dveře mrazáku. Dýchne na nás ledový vánek. V rohu se choulí něco, co vypadá jako sražená srna a pytel papírových talířů. K našemu překvapení hodí mistr dva z nich do friťáku a vytáhne mezi palcem a ukazováčkem povedenou jedlou kopii langoše. „Šprrrrng“, ozve se zvuk prudce vypuštěného průjmu, jak na ně chlístá kečup z dvacetilitrové lahve. „Brou chuť“, zamává na nás, potom se vyloží do okénka a dívá se, jak si pochutnáváme.

A my zas nejsme žádný ořezávátka z Prahy. Co na tom, že Houbičovi v kečupu plavou  kusy mravenčích těl. Kdo by řešil, že nám je s láskou podávala ruka bližního, která se teď rochní v zapařené dálnici u zadku. Hlad je hlad a náhodou jsme si pochutnali skvěle.

O hodinku později se jdu převléct a v šatně zjistím, že postrádám spodní prádlo. Vracím se zpátky na deku. „Hele, nejsou tady někde moje kalhotky?“ ptám se Houbiče, kterého tahle otázka neadekvátně rozveselí, takže že je jasné, jak vlají ve větru někde na nejbližším stromě. „Okej, tak kam jsi mi je schoval? Za kolik je prodáš? Komu jsi je už prodal?“ útočím na něj. Houbič sice vypadá, že mi ztrátu spodního prádla upřímně přeje, ale fakt je nemá. 

Jdu tedy po stezce k šatnám zpátky, když tu neomylně poznávám známý fialový kousek textilu na cestě před maringotkou. Rezidenti s kelímky na něj ukazují a mistr pravý šašlik vychází z maringotky a shýbá se k nim s klacíkem. „Promiňte, ale tohle je moje“ předběhnu ho a běžím ve svém novém kabátě z ostudy k šatnám, zatímco ke mně zdáli doléhá nesouhlasné hulákání a Houbičův smích. Ten ho ale brzo přejde. 

„Jsi v pohode? Prave jsem se byl vyblit“ pípne mi mobil před půlnocí.

„To mas za ty kalhotky a za to, ze sis nevylovil mravence z kecupu!“ píšu s pocitem zadostiučinění.

„Asi otrava kyselinou mravenci“ potvrzuje.

A dnes ráno na záchodě, milí, langošová pomsta dolehla i na mě. Ono je někdy lepší vyzvracet se, dokud je čas.