sobota 28. prosince 2019

Nevěř nikomu pod deset


Občas se ráda se dozvídám věci, které mě šokují, nebo mi změní život. Někde daleko na severním pólu mé soukromé stupnice breaking news poposedává paní, která nám dělala společnost během poslední jízdy vlakem.

„Esi si sem chcete sednout, tak todle sedadlo je moje.“ představila se nám. Samozřejmě, často si sedám lidem do klína, pokud mě včas neupozorní, že ta teplá věc na jejich sedadle není plyšový přehoz s potiskem člověka, ale skutečná lidská bytost. Nejvíc mě zaujaly její šaty ve tvaru rudého tubusu. Jako dokonalá optická iluze z jedné strany připomínaly večerní róbu z třicátých let a z druhé strany vypadaly jako obrovská svraštělá kápie.

„Traktor, veze ňáký zrní“ zaťukala na okénko, aby nás včas informovala během jízdy.

„Kopec, aha“ mělo nám všem něco dojít při pohledu na vyvýšeninu na obzoru. Děti se zájmem naklonily hlavu. Nejspíš jsem jediný omezenec v kupéčku, kterému při pohledu na kopec prolétne hlavou jen myšlenka na to, za jak dlouho budeme v cílové stanici.

„No nic, dáme si mattonku“ dloubne mě Kápie do žeber a vyloví z igelitky pití, když už to vypadalo, že se pod tíhou vzrušujících nových podnětů budu muset trochu prospat. „Je s bublinkama“ dodá s takovou důležitostí, jako by šlo o poslední volně prodejnou láhev Moët Chandon vylovenou z vraku Titanicu.

Tyhle situace mě dostávají do úzkých. Opravdu se nevědomky tvářím tak zmateně, že v lidech probouzím potřebu vysvětlit mi, že je tento stolek skládací? Nebo jde o šifry těch zázračných a přitom obyčejně vypadajících lidí kolem nás, u kterých vám dojde až za pár let, že ukrývaly výherní čísla, nebo iniciály budoucího prezidenta USA?

Na opačnou stranu stupnice se po Vánocích vyšvihl Žmur. Za všechno přitom může jeho nekalá předvánoční kampaň. „Babička se mě ptala, co bych chtěl k Vánocům“, prohodí Žmur jen tak znuděně. „Tak jsem si řekl o dalekohled, na pozorování ptáků u krmítka.“

K tomu je potřeba dodat, že prarodičů má Žmur plný počet a k tomu si přičtěte dvě tety, které taky rády plní tajné sny budoucího nadějného ornitologa.

Pod stromečkem se tak Žmurovi kromě dalekohledu sešlo zařízení pro odposlech hovoru v jiné místnosti, brýle pro noční vidění, lupa a daktyloskopická sada.

„S tím budeš jako snímat otisky ptačích pařátků?“ zeptala jsem se naivně. „To zrovna“, utře mě Žmur. „Jo a k narozeninám bych ještě potřeboval diktafon“, plácne se za své opomenutí do čela. „Abych mohl nahrávat všechno, co mi kdy slíbíš a pak tě tím usvědčil“ řekne dítě, co bývalo tak roztomilý, když mu byl rok a jeho nejlepší vánoční dárek byla roztrhaná role barevného balícího papíru.

Pojďme si to říct na rovinu: Tyhle Vánoce jsou milník. Něco, jako když vzpomínáte na starý dobrý časy, když ještě nebyly mobily a pod pojem rozšířená realita se vešla tetris konzole na baterky. V našem případě jsou starý dobrý časy i takové prosté věci, jako možnost se bavit o čemkoliv a mít u toho důvěrný pocit, že je to jen mezi námi.

„Všechno jsem slyšel“ okomentuje to teď Žmur, jehož brýle s nočním viděním probleskují pod kuchyňským stolem. „Máma se už těší na konec prázdnin, až bude moct do práce a ty na nás chceš na horách ušetřit. Nevím, jak vám, ale mně teda polopenze stačit nebude.“

Vracím se večer domů a u postele nakopnu nějakej bazmek s červeným světlem napojený nejspíš na čínský servery. „No, tomu bych teda vrátit se do deseti zrovna neříkal.“ ozve se rozespale z vedlejšího pokoje.

O co je protivnější, když vám někdo šťourá do soukromých věcí, o to je větší pocit satisfakce, když soukromé očko pracuje pro vás. 

„Děda sedí na křesle a povídá si s kocourem o tom, jak je venku hnusně.“ hlásí Žmur. „Tu knížku od tebe používá jako podšálek na kafe. Co všechno potřebuješ vlastně zjistit?“

Pro začátek mi bude stačit vědět, jak to vlastně celý bylo z jeho pohledu. Jak se seznámil s mámou, proč nosil zbraň, co cítil, když jsem se narodila. Ale zajímá mě všechno, o čem se nemluví. Takže všechno. Všechny děti jsou tajní agenti, my jsme jen neměli snímač otisků a fotobuňku. To mi nebránilo slídit - a vědět, že ani táta nechodil domů v deset. Přes jeho další firewall jsem se ale nedostala ani za desítky let. Možná za to můžou zbytečný ohledy, možná strach z toho, co se dozvím.

Přesně přes tyhle skuliny se dostanou lidi, který si pod slovem ohledy představí tak maximálně frázi „promiň, to mě teda fakt mrzí“, když vám rozšlápnou mobil po cestě k notebooku, kde si pustí do repráků song bizarní japonské kapely složené z uniformovaných školaček a mývala, zatímco je sobota půl sedmé ráno.

Vnoučata.

Jedinou efektivní obranou je spolčit se proti nim.



středa 18. prosince 2019

Měsíc s Chlupinou


Když jsme se před měsícem nechali od dětí zmanipulovat a pořídili jsme Chlupíka, byly za tím léta praxe, ze kterých křeček vyšel, aspoň co se nenáročnosti týká, jako favorit. Já i eM jsme měli džungaráka někdy kolem osmi let. Ten můj prožil celý svůj život v obezitě a škudlivosti – zahrabaný v noře mezi vrstvami bobků, zrní a granulí. Jeho největším dobrodružstvím byl týdenní úklid klece, kdy jsem ho přesunula do bludiště vytvořeného ze starých leporel. Pepíček se většinou neobtěžoval labyrintem procházet. Přikrčil se za první zatáčkou a bezmocně vrzal pantem nad tím, jak jeho drahocenné bobky a zrní mizí v odpadkovém koši.

Nevím, jestli se dá eMův džungarák označit za zábavnějšího, ale rozhodně měl větší smysl pro one man show. Pokud u jeho akvárka byli přihlížející, skákal demonstrativně po hlavě z domečku. Zhruba po dvou měsících se mu skutečně podařilo zlomit si vaz, z čehož si eM a jeho sestry vzaly ponaučení o nevhodných způsobech sebevraždy a zlomyslnosti Hlodáše Krista, jestli existuje někdo jako křeččí vládce nebes. Jediný eM si z toho vzal ještě speciální bonus: Křeček žije rychlým životem náboženského fanatika a do pár týdnů zmizí. Což je u nás vlastně taky splnilo, ale trochu jinak, než předpokládal.

První prozření se týkalo Chlupíkova pohlaví. „Je to žena!“ prohlásil Žmur s rozvaleným křečkem na dlani, když se skláněl nad nákresem pohlavních znaků v chovatelské příručce. „Prohlídni si zblízka její pohlavní otvor!“

Druhé prozření se týkalo rychle mizejících misek krmiva. „Křečci toho tolik pochopitelně nemůžou sežrat“ hraju si před dětmi na bioložku z National Geographic Society. „Schovávají si zásoby do své nory, jak se můžete přesvědčit, když odklopíte domeček.“  Ze sena na nás ale mžourá jen Chlupina – odulá a mnohem větší, než před pár dny. Po nějakých zásobách ani památky.

Ruku v ruce se svou novou muskulaturou a povahou torpédoborce začala Chlupina ignorovat výběh z leporel. Prostě si na jedno zatlačení svalnatých končetin otevřela a odešla do kuchyně. Stejně bezstarostně, jako když si jdete uvařit kávu. „Klidně seďte, jen si tady vezmu tu spadlou bramboru a pak mám ještě ňáký zařizování. Ten rohlíček už taky nebudete?“ projde kolem nás Chlupina během večeře, jako by se nechumelilo.

„Jak je možný, že je zase venku? Zdržuje se ta obluda vůbec někdy ve svý kleci?“ zeptá se nás většinou přísně eM a děti propuknou v potlačovaný hýkavý smích. „Mně to teda k smíchu moc nepřipadá“ procedí eM, který marně sní o tom, že Chlupina začne vykazovat aspoň známky pokusů o sebevraždu a objedná speciální ohrádku pro hlodavce z odolného kovu.

„Z toho už jen tak neutečeš“ mne si ruce a zaplétá do sebe drátěná očka s utajovanou vnitřní radostí bachaře z Osvětimi.  

Za pár minut mě Chlupina přijde pozdravit do koupelny. Bez výčitek, že by si mříže brala nějak osobně.

„Prostě se chytnu těch dvou tyčí a šplhám nahoru jako to dělají sběrači kokosových ořechů“ pokrčí křečice mohutnými rameny a názorně nám to ukáže. Ale už má asi stín podezření, protože zaleze za skříň a hodinu tam trucuje, stejně jako eM u notebooku.

Dalo se by očekávat, že si googluje e-shopy nabízející elektrické ohradníky v akci, ale eM se probírá sladkobolnými inzeráty koťátek, které někdo před Vánoci vyhodil do popelnice. Já to říkám pořád: Jak máte jednou zvířátko, prostě nemůžete přestat!

Chlupina přistižená na parapetu.
Nejspíš by vám k tomu řekla, že absolutně nechápe, jak se tam dostala.



úterý 10. prosince 2019

Vánoční vrhy


Naše škola každoročně pořádá vánoční charitativní trhy, jejichž výtěžek jde na „ty nejlepší účely“, jak nás přehnaně agilně ujišťovala Žmurova úča na třídních schůzkách. Je mi celkem jedno, jestli jde výtěžek do palírny, se kterou má škola uzavřenou exkluzívní dodavatelskou smlouvu, nebo na transparentní účet sdružení vyhořelých pedagogů, podmínku nejlepšího účelu by splňovalo obojí. Mnohem špinavější než jak prachy utratit, je totiž způsob, jak je vydělat.

Škola jako nejlacinější způsob obživy zvolila páteční nucené práce. Ze strany vedení to považuji za další vydařený tah, jak propojit dějiny nuzné práce v manufakturách s horkými společenskými tématy dnešní postindustriální doby, jako jsou prošité prsty dětských dělníků v bangladéšských textilních továrnách. 

Aby se ušetřil další peníz za výrobní materiál, nacházela jsem navíc děti navedené ze školy s nůžkami a plnou hrstí knoflíků z mé košile do práce, nebo párající eMův sváteční svetr.

Řeknu vám úplně na rovinu: Žmur nemůže pomýšlet na to, že by to jednou dotáhl na prodejce měsíce na Fleru, ale bohužel ani na předáka v kambodžské pobočce H&M, jehož zaměstnancům je mezi sedmi a deseti a mají amputované končetiny, protože cesta do fabriky vede přes minové pole. 

Z jeho neuspokojivých výkonů ho tiše usvědčovala přehlídka sobů ze špejlí a plsti na třídní komodě, na kterou nás upozornila úča při třídních schůzkách. Žmurův sob má jednu nohu kratší, na kterou vyčítavě zírá oko visící na nitce. Čenich ze smotku nití ze všeho nejvíc připomíná zabitou mastnou masařku.

Učitelka se o Žmurových výrobcích nestyděla mluvit nahlas jako o sabotáži, přestože jsem se jí pokoušela vysvětlil, že to vypadá úplně jako tradiční rituální předmět z Botswany za desítky dolarů a že ani jedné z nás nepřísluší vytvářet si předsudky ohledně vánočních dekorací jenom proto, že jsme bílý. Ostatně, jsou snad sobi součástí naší kultury?

Snaha dělat Žmurovi právníka mě rychle přešla, když dotáhl domů výrobek k opravě. Paní učitelka vzkazuje, že takhle upatlanou věc by si nekoupili ani na chudinském trhu na předměstí Kinshasy, vyřizuje Žmur, zatímco se TO pokouší odlepit z aktovky. 

Jde o skleněný kelímek od jogurtu potažený ohavnou vrstvou omotané vlny. Nejdřív jsem se domnívala, že se bavíme o diskrétní whiskey sklenici pro učitelky, která necinká, ale podle Žmura je to svícen.

„Svícen?“ ptám se ohromeně. „A koho napadlo ozdobit to slunečnicovýma semínkama? To se na to jako mají slétat ptáci, kteří pak uhoří?"

„Ne, to jsem jen měl v pytlíku od svačiny“ uklidnil mě Žmur. „Mohla bys mi to vyrobit radši ty? Abych měl aspoň jednu jedničku?“

Asi nemusím dodávat, kdo za Žmura převzal okovy otrocké práce a poleptaných prstů od sekunďáku.

Abyste měli srovnání, v Čičmanině třídě na to šli jinak. Každé dítě mělo doma vyrobit prototyp, podle kterého následující den vzniklo patnáct kopií. Někdy se z výrobků dalo poznat povolání rodičů – třeba z ozdobené lékařské špachtle na vyšetření mandlí. Nejspíš jde o silvestrovské míchátko do koktejlu, kdy po půlnoci rezignujete na fakt, že vám v pití plave smrtící směs třpytek, korálků a kanagonu.

Čičman nejdřív chtěla vyrobit kreativní ozdobu na stromeček z tampónů, ale navzdory zdravotnickému materiálu míchátek, který u úči evidentně prošel, už mi tohle připadalo trochu moc. Čičman se urazila a vyrobila černocha z ruličky od toaleťáku. Myslím, že argument s tradičními rituálními předměty v hodnotě desítek dolarů se bude ještě hodit.

Právě dnes se ředitelův ďábelský business plán dovrší. Protože hádejte, kdo si bude muset na školních trzích vlastnoručně vyrobenej bizár za svý vlastní prachy koupit?!






středa 27. listopadu 2019

Hanibal


Nedávno jsme na tréningu improvizace dostali zadání na tvorbu záporných postav podle jídel, zvířat a lidí, který nesnášíme. Paradoxně jsem zjistila, že umím zahrát houževnatě nesnášenlivou pokladní z Tesca na volnou asociaci hovězí kližky, ale neumím zahrát sadistickou vrchní sestru z domova důchodců podle skutečnýho člověka, kterýho nenávidím. Žadný takový totiž neexistuje.

Cestou domů jsem o tom přemýšlela a byla jsem hrdá na to, že postava sadistické vrchní sestry mohla být inspirována pouze mými (dobře skrývanými) nechutnými povahovými rysy, a ne skutečnými vztahy.

Ráda na své vztahy myslím v hezkém. Jak mám ty vztahy s okolím pěkně nastavený. Jak moje hřejivá přítomnost v kolektivu občas spontánně vyvolá vzájemný omluvy, objetí a slzy úlevy. Znáte ty lidi, o kterých ostatní tvrdí, že jsou to sluníčka? O mě to ještě nikdo neřekl, protože umím být víc, než jen sluníčko. Velký třesk laskavosti.

„Ehmhuákcheh“, zakuckal se při mých úvahách eM. „A co Hanibal? Rád bych žárlil na to, že jste se s úlevou objali, ale myslím, že k tomu zatím nemám žádný důvod.“

Hanibal nastoupil jako nový hospodář naší školy v září. Vyplnil prázdné místo za paní Suchánkovou, milou starou paní, co vám přidala ke každému formuláři nějakou nestydatě vylhanou lichotku a recept na dýňový koláč. Hanibal byl podle všeho ředitelův strategický tah, jak jednou provždy odstranit rodiče, co se věčně camrají po chodbách školy a potom posílají otravné e-maily na plíseň na zdech, nebo na to, že z družinářky táhnou cigára, když řve po dětech, že jsou nevychovaní smradi.

První setkání s Hanibalem nastalo, když jsem šla na začátku září nahlásit Čičman obědy. Před jeho kanceláří se tvořila dlouhá bzučící fronta a na jejím začátku se mísil pláč nemluvňat s vyšilováním matek, které podle všeho nebyly schopné vyplnit přihlášku k odběru stravování.

Ráda bych na tomto místě podotkla, že jsem do jeho omšelého kumbálu vešla bez předsudků.

„Dobrý den“, nasadila jsem hned ve dveřích úsměv, který používám na úřadech a na eMa, když něco poseru a on o tom ještě neví. „Tak tady máte tu přihlášku ke stravování a já vás snad ani nebudu dál rušit“, vykroužím oblouček kolem stolu a mizím.

„Počkat!“  zahuláká Hanibal. „To se musí šecko zadat a překontrolovat, to není jen tak, paninko.“

Potom jsem svědkem zrůdné scény, jak Hanibal ukazováčkem s vystrčenou špičkou jazyka zadává něco do programu, který pamětníkům nápadně připomíná T602. „Tak a tady mi to podepíšete“, zabodne po dvaceti minutách kostnatý ukazováček do kolonky s nadpisem Jiří Nováček.

„Já ale žádnýho Jiříka nechci,“ odmítám právně převzít do péče cizí dítě. „To je z toho, že do mě pořád hučíte!“ seřve mě Hanibal, rozsápe přihlášku na cáry a loktem si vylije čaj. Lepkavá tekutina vytváří mendry kolem pouzdra na brýle a pomalu se vpíjí do Čičmaniny přihlášky.

Minulý týden mi přijde mail, že Čičman bude odhlášená ze školního stravování, protože jsme přes opakované upomínky nedodali přihlášku. Tentokrát jsem k potěše dětí nešetřila ošklivými slůvky, takže se případu ujímá diplomaticky talentovanější eM.

„Pan Hanibal je úplně normální starší pán, co má rád svůj systém“, napsal mi po jeho návštěvě. „Na stole má rodinné balení kloubní výživy a přípravku Depress. Myslím, že ho bere hlavně kvůli vám, šíleným matkám“, zakončil to eM poměrně nešikovně, za což jsem ho po právu vyzvala, aby si na sebe převzal všechny školní záležitosti včetně školního parlamentu a dobrovolného úklidu vajglů na školním dvoře.

Než jsem stihla vypsat výčet všech školních aktivit, kde se může eM angažovat a porýpat se za starého pána svém vlastním špatném svědomí, přišel mi mail od Hanibala. „Toto je poslední výzva“, píše Hanibal a připojuje srdečný pozdrav od školní jídelny.

„Dobrý den“ vlítnu do Hanibalovi kanceláře s maniakálním úsměvem, který jsem dosud nepoužila, ale kromě této vzácné příležitosti se hodí na přepadávání banky a reklamace zboží v Albertu.

„Jdu sem skrz tu ztracenou přihlášku“ cedím mezi zuby a asi vypadám fakt zoufale, protože se Hanibal skrčí pod stůl.

Jak se hned ukáže, pouze kontroloval mé přezutí. „Nemáte galoše“, řekne věcně. „Víte, co je venku bláta? Co bakterií sem zanášíte?“

„Co jste proboha provedl s tou přihláškou?“ ptám se krhavě.

„S jakou přihláškou? To jste měla přijít začátkem září. Teď už tady všechny přihlášky mám a o další nestojím.“

„Ale – posíláte mi přece pořád maily o tom, že vám chybí přihláška…?“

„Já?“ zeptá se dotčeně Hanibal. „Já vám rozhodně nic neposílám. Jestli vám něco, chodí, tak to rozposílá On“, nakloní ke mně žalobně monitor.

Vzpomenu si na eM. Jak to diplomaticky zvládá a na to, jak příšerný jsou naše děti, když jsou hladový. „Ehm a mohl byste Mu, ehm, domluvit, aby už to neposílal?“ zašeptám jako totální magor a Hanibal si spiklenecky dá kostnatý ukazováček před ústa.

„Považujte to za vyřízené“ odpoví a nabídne mi žvejku.

„Tak mi teda vysvětli, proč, do prdele, mi, do hajzlu, přišlo, sakra, tohle“, ptám se eM, když mu tentýž den čtu rozhodnutí o ukončení školního stravování z důvodu nedodání přihlášky.

„Chudák. Asi tu žádost přes tu artrózu v prstech nemohl odkliknout“, řekne mi na to eM. 

Doufám, že se mnou pro dnešek souhlasíte: Tenhle svět nezná spravedlnost.



pondělí 18. listopadu 2019

Podprsenkovej křeček


Tohle je úplně poslední post o hlodavcích, slibuju.

Ale taky první post, co na ten předchozí navazuje. V tom by viděla přidanou hodnotu moje máma, která vždycky nahlíží na věci z té lepší stránky. „Aspoň můžeš konečně nosit věci po mně“, řekla mi třeba, když jsem v prvním těhotenství přibrala 17 kilo a hned na mě přiložila ohavnej mohérovej svetr s bambulkama, ve kterým jsem vypadala jako zhoubný nádor plný drobných metastází.

„Aspoň může konečně dokázat, že umí přijmout zodpovědnost“ řekla tátovi, když jsem přišla domů s krabicí na křečka. Bylo mi deset a bylo to první zvíře, co bylo jenom moje. Stálo mě to vyčerpávající úsilí – vydržet měsíc zamlčovat špatný známky a vyhazovat nedojezený jídlo v režimu zvýšené opatrnosti (tenkrát jsem se živila převážně lékorkama). Táta jako poctivý fanoušek Receptáře prima nápadů nesnášel jen dvě věci: plýtvání a hlodavce.

Po pár týdnech má nově nabytá zodpovědnost utržila ošklivý úraz, když jsem nechala otevřené dveře do pokoje, dělící Pepíčkův sterilní přístav bezpečí od nespoutané divočiny domu. Naše kočky se speciálním výcvikem na lov škůdců a povolením zabíjet, v sobě neměly kapku hrdosti, a dokonce ani hladu, opravňujícího k chladnokrevné vraždě. Nebožtíka jsem našla pohozeného na koberci a táta mně kladl na srdce, abych šla s dalším křečkem do prdele. Máma mě pohladila po vlasech. „Aspoň, že nezašpinil ten béžovej koberec.“

O pár desítek let později mně, vám i dětem bylo jasný, že návštěva největšího pet centra ve Středočeském kraji ponese své následky. Jediný, kdo předtuchu nového člena rodiny neviděl v ostrých obrysech, byl eM.

„Usmívající se hovínko? Nebo jsi měla k obědu čevapčiči?“ hádal, když se mu na stole každý den objevoval nový obrázek.



„Mohla by konečně dokázat, že umí přijmout zodpovědnost“ řekla jsem jednoho večera. „Navíc křeček zabere asi tak setinu prostoru, oproti obřímu zmutovanýmu králíkovi“.

„Mnojo“ zavrčel eM a zavřel se do pracovny, aby vzpurně vzpomínal na bezdětný život a sestavil seznam tučného odškodného.

Čičman si přála, aby byl skřeček bílý, protože se bude jmenovat Vločka. Celkem se mi ulevilo, že se křeček nebude jmenovat Duha. V sobotu jsme byli nakoupit na Flóře a stavili se do místního petcentra jen se na křečky podívat. „Jenom abychom viděli, na koho se můžeme na Vánoce těšit“, dodala Čičman rafinovaně.

Na stěně tam mají velkej náborovej leták na posílení personálu. Dvacet tisíc a stravenky, láká tě brejloun z plakátu a čistí u toho plesnivý akvárko. Podle mě je část bonusů vyplácená ve zvířatech a tady je důkaz.

„Líbí se vám tihle křečci? Jsou tak sladký, koukejte, sám mám dva v kapse.“ sáhne si prodavač do tepláků někam k rozkroku a k mé úlevě vytáhne fakt jen rozespalýho hlodavce.

„Jsou to mazlíci“, usměje se jeho kolegyně a strčí si před námi nenuceně ruku do výstřihu. Po chvilce soustředěného šátrání mi dojde, že má podprsenku vycpanou křečky. „Mají rádi teploučko“ spiklenecky mrkne na Čičman.

„Mami, já už nechci toho bílýho, chci toho kapesního!“ zapřisáhne se Čičman a vybere si podprsenkovýho křečka.

EMa na tom příběhu nejvíc zajímalo to šátrání ve výstřihu. „Ale tady bude žít v kleci“, diktoval si podmínky. „Žádný vycpaný spodní prádlo a žádný bobky v posteli.“

Což se dětem o víkendu podařilo bez výhrad dodržet. Včera pozdě večer seděl Chlupík před svou chatrčí a smutně koukal přes mříže. Možná snil o ztracené rodině sourozenců. Možná snil o teplé podprsence, což byl druh dobrého skutku, který jsem mu mohla dopřát. Váhavě jsem ho schovala pod tričko.

Své místo našel po paměti. Šimral a hřál. Potom mě obešel k bedrům, chvíli nahříval ledviny, a než jsem stihla zapojit zbytek hmatových receptorů, prohnaný skřeček běží s úšklebkem přes celou kuchyni a mizí asi v půlcentimetrové škvíře za kuchyňskou linkou.

„Já jsem to viděl!“ zhrozil se eM ve dveřích.

V takovým případě mě kromě čestný kulky do spánku napadly jen dvě možnosti.

Demontovat linku, ve který křeček může plnohodnotně prožít celý svůj život.

Nebo: Infantilně na něj mlaskat a svítit mu do očí baterkou, což ho definitivně zatvrdilo v přesvědčení, že už nikdy nevyleze.

Totiž, to jediný, co Chlupíka přilákalo zpátky do světa civilizovaných domácích mazlíčků, byla pohozená podprsenka uprostřed kuchyně.

středa 6. listopadu 2019

Mazlíčkárium


Jsou místa, kam děti nepatří. Buď je to tam až moc hrozný (tmavý podchody, video kabinky v Erotic city, zastávka Krejcárek o půl třetí ráno), nebo až moc dobrý (cukrárna Šlágr, všechny all-you-can-eat podniky a všechny filmy, co za něco stojí). Jako rodiče musíte neustále balancovat, aby realita byla plná motivujících příběhů s dobrým koncem a makrobiotické stravy. Většinou to znamená, že se musíte osobně vyvažovat i vy, zpravidla ve večerních hodinách, kdy to Alláh a děti nevidí. Ale o tom jste si sem dneska přečíst nepřišli.

Pár podniků leží přímo na demarkační linii oddělující ty hrozné od hrozně dobrých. V neděli jsme do mapy zakreslili další z nich, největší český zverimex v Horních Počernicích. Obrovská skladová hala, ze který už na dálku čpí hlodavčí pižmo a zvýšené riziko citového vydírání. Svatyně předpěstovaných domácích mazlíčků.  

Než stihnul eM vychrlit svoje podmínky, Žmur s Čičman nenávratně mizí v nepřehledných regálech. Čekala jsem něco, jako přeplněný utečenecký tábor v Ugandě. Nekonal se.

První výběh měl zhruba velikost garsonky v našem domě, kterou obývá tříčlenná rodina. V téhle garsonce stojí psí bouda velikostně vhodná pro vlčáka a z té leze něco, o čem krátkozrací lidé jako jsem já, nebo Čičman, na dálku soudí, že jde o vietnamské prase. 

„Prasátko Pepina“ běží Čičman s rozpřaženou náručí a až když doběhneme k ohradě, vysune se z boudy titán mezi králíky. Králík tak přerostlý, že byste si k němu museli přikoupit i krematorium, pokud byste ho chtěli upéct v jednom kuse. Mohl by vozit opice v uniformách s logem Pet centra, kdyby personál vykazoval aspoň známky smyslu pro show. Podle toho, jak působil prasokrálíkův výběh opuštěně, vykazoval personál ze všeho nejvíc strach z toho, že se může snadno stát další bezvýznamnou položkou na seznamu jeho obětí.

Přesunuli jsme se k ptákům. Tady jsme to poznávali hlavně my dva s eM. Řev zebřiček a jejich nepřetržité „tu-tu-rutu-TŮŮŮ-tu“. Soužití s tvorem, kterého i po deseti letech úplně rozhodí, když mu dáte misku se zrním do jiného rohu klece. 

Žako ve vedlejší voliéře je ale jiný kafe. Okamžitě přestal klovat do svého spolubydlícího a přesunul se těsně k mříži. „Ahoj“ flirtoval se mnou a něžně nakláněl hlavu. Když jsem mluvila, přivíral soustředěně oči a pokyvoval jako člověk, který si chce zapamatovat každé moje slovo. Nevím, jak často se to stává vám, ale na mě tenhle Big Gatsby v opeřeném vydání působil úplně magicky.

„Mohli bychom si prosím odnést tohohle ptáka? Hned?“ zeptala jsem se eMa a zavolala děti k voliéře. „Je tak chytrý, že si s vámi opravdu popovídá“ uvedla jsem jeho přednosti. Žako se nesměle usmál a všechny přívětivě pozdravil. 

„No, mně se to nezdá“, zaškaredil se eM. „Podívejte se, co z něj lítá za sajrajt“ a zkusil chytit poletující prachové peří, které vířilo celou halou. 

„A jak oškubal toho chudáka kakadu, co je s ním v kleci. Vsadím se, že tím klofákem už někoho skalpoval.“ pokračuje v hanobení eM. eM je schopen udělat kriminálníka i z dvoudenního koťátka, ale to papoušek neví a vezme si to osobně. 

„Hajzl. Pér-del“ zavřeští Žako adresně a začne  lítat po kleci a nekontrolovaně narážet do pletiva. „Asi máš pravdu“, odpovím eMovi, když se mi konečně podaří vysmrkat peříčko z nosní dírky a otřepu se.

Míjíme další prázdné klece a výběhy. Jako součást marketingové strategie tím vším podivným prostorem prostupuje epická reprodukovaná hudba. Sestřih sladkobolných soundtracků od Lassie se vrací po Goro, bílý pes.

„Mít tak tuhle opuštěnou hodnou opičku“, zasní se Žmur při obzvlášť táhlé melodie, u který musí ždímat kapesník od slz i psychopat Žako. „Pořídíme si ji. Bude s náma večeřet na tý poslední volný židli u stolu a pak se převlíkne do pyžámka… květovanýho“, řekne na to pohnutě eM a já začnu mít podezření, že vzduchem tady proudí něco víc toxického, než jen peří a piliny. 

Vyvleču je oba na parkoviště a cestou zachráním i Čičman, která v hromadě lepenky vybírala dostatečně velkou, do který se vejde prasokrálík.

„To byl teda divnej krám“, shodneme se po vystřízlivění v autě, kromě Čičman, která teď očekává, že ta obří ramlice bude hlavním dárkem pod vánočním stromečkem. Lépe řečeno, bude pod ním aspoň na chvíli, než ho pozře včetně ozdob a žároviček.


„Víte co si myslím?“ zeptá se Žmur. „Ten přerostlej králík, hlasitý otravný ptáci, sprostej papoušek a ta chmatavá vopice… nebyl to prostě jen nějakej… reklamační sklad?“


Králičí monstrum, symbol našich letošních Vánoc




pátek 1. listopadu 2019

Všechny moje já


Návštěva rodného města nikdy neomrzí. Tentokrát jsem odjela s námětem na deníček schizofreničky. Taky vás někdy svrbí podezření, že máte víc osobností? Zkoušeli jste je někdy spočítat? Rozdělit na družstva? Pozvat na panáka?

Máma: Holka z porcelánu

Moji první osobnost tvoří máma, asi se to tak nějak vzhledem k prenatálnímu propojení stává. Trochu kulhavě to koresponduje s faktem, že moje máma do poslední chvíle zarytě věřila, že se narodím jako chlapec Tomáš a tátu nechala milostivě vybrat jméno pro holku jenom proto, že si byla svým mateřským instinktem fakt jistá. Kdybych se nenarodila jako holka, tak jsem homosexuál. Takhle mám jen blbý jméno, ale to je v pohodě tati. Myslím, že někde v první půlce puberty jsme tenhle karmickej dluh odepsali.

Nezávisle na věku dostávám od mámy jako dárky něco, co je uvozeno atributem „pozor, křehké“. Lososový svetřík jako na plyšové tulení mládě. Náramek na smetanové stužce. Srdíčkový diář, proboha. Díkybohu za narození Čičman, už šest let mám pro padesát odstínů růžové spolehlivý odbyt. Pro mámu vždycky zůstávám skleničkou na šampaňské z broušeného skla, i když jsem se domů vracívala obalená do vrstvy bahna z Czechtekku, nebo se zpoceným tričkem z hodiny kickboxu. Hodí se ještě dodat, že všechno od mámy je o dobré tři velikosti větší. Bez výjimky termoizolační.


Základka: Ošklivka Katka

Odraz mé osobnosti na základce asi nejlépe vystihuje neplánované setkání s bývalou spolužačkou v maloměstském parku. „Jé, jsi to fakt ty?“ obhlíží mě Šárka jako vzácný exponát na útěku z muzea. „My jsme nedávno narazily na tvůj profil s Léňou, a ty tak fakt vypadáš!“ Čekám, kdy dojde k výzvě k vysvlečení a kontrole mateřských znamének, nebo jestli začne sahat i na mý vlasy jako to bývá u prvních setkání domorodých kmenů. K tomu nedojde jen proto, že si všimne dětí: „Tihle…oni…jsou tvoji?“ Uznejte sami, nebyli byste v pokušení říct, že jste si je koupili od chudý ukrajinský matky přes darknet? Čičman by ale začala brečet, tak se uchýlím ke konvenčnímu souhlasu.

„Páni…ty a děti…chci říct…na základce jsi vypadala…ehm, jakože mít děti nikdy ani nebudeš.“


Děti: Superhrdinka

Škoda, že k těm legínám nenosíš takový ty vysoký holínky, zasní se Žmur. „Vypadala jako z toho filmu, ém….“

„Pretty woman?“ zeptám se podezřívavě. Nic osobního proti Julii Roberts, ale nemusím vypadat za každou cenu jako štětka z ulice.

„Neznám“, odpoví Žmur k mé potěše. „Už vim. Vypadáš stejně, jako ta Blekvidoule z Avengers.“


Pošťačka: Kráva

Když odešla naše stará listonoška a nastoupila její náhradnice, měly jsme nejspíš obě menstruaci. Ona mi nasraně zařvala do domovního telefonu, že ztratila můj balíček a já se zeptala, jestli si ze mě dělá srandu. Dál to slyšet nechcete. Jasně, došly jsme vnitřního odpuštění, ačkoliv moje cesta byla klikatější, než její. Zdravíme se, ale pokaždé, když ji podepisuju převzetí zásilky, nějak obě slyšíme ten kovový zvuk nabroušených šavlí v našich myšlenkách. P.S. Jmenuje se Anděla. Takže beru zpět to camrání na jméno, co mi vymyslel táta.



Korporát: Jen z IT Crowd

Když se většina mých kamarádek vrací z rodičovské dovolené, je tam něco jinak. Třeba má jejich šéf novou milenku a bypass, rajda z recepce ztloustla a všichni mají nainstalovanou novou verzi Windows. Na stěně visí plakát s jinými motivačními hesly. Wow. Když jsem se vrátila do práce já, nebyl žádnej šéf, ani pipka na recepci. Celej korporát se prodal. Motivační hesla byly v jiným jazyce. Zmizel placenej WAP portál, kterej mě živil. Připadala jsem si, jako kdybych strávila rozením dětí posledních čtyřicet let. 

A pak přišla nabídka, jestli bych nešla dělat něco jako IT. On je to vlastně taky takovej jeden velkej převlečenej marketing, utěšoval mě nový šéf a zeptal se, jaké mám s IT zkušenosti.

Tak určitě. S počítačem mám velké zkušenosti. Například e-maily. Posílání e-mailů, přijímání e-mailů, mazání e-mailů a… je toho víc.








čtvrtek 24. října 2019

Nadávky nás baví


„Co to máš napsaný na ruce? Ty už si píšeš taháky?“ podivím se při večeři a pohledy nás všech se stočí od mísy s vaječnou pomazánkou na Žmurovo zápěstí.

„Mno, jak se tak dívám, tak to asi nebude tahák“ odpoví za Žmura zhrozeně eM, který na rozdíl ode mě nemá problém s krátkozrakostí, ale zase má nejspíš problémy se čtením nahlas.

„Může mi někdo říct, co tam teda má napsaný?“ zeptá se Čičman, která ovládá zatím jen pět písmen a ať se snaží sebevíc, tajenku s touhle limitovanou znalostí prostě nevyluští.

Nakloním se s krajícem přes stůl. „HOVNO, PRDEL, DOJEBAL JSI TO“, píše se na Žmurově zápěstí. Kousek vajíčka pleskne z mazacího nože na stůl.

„Co znamená dojebal?“ zeptá se zase Čičman, která ovládá nejen třicetinu abecedy, ale i stejně chabý zlomek slovníku vulgarit.

„To je stejný jako posral, Čičman“, dovysvětlí ji hbitě Žmur a potom se zdviženým ukazováčkem pokračuje. „Než začnete něco říkat, tak bych jen rád dodal, že jsem si jen zapisoval sprosťárny novýho učitele z toho kroužku Věda nás baví.“

„To je nejšílenější výmluva týdne!“ ozve se eM. Vlastně druhá. První místo pořád patří tomu, jak jsi tvrdil, že vás učitelka přes váš odpor nutí psát „Lyžka Bistrouška“.

„Z toho jsem málem omdlela“, ozvala jsem se jako správný rodinný grammar nazi. „A taky, jak jsi mi snědl čokoládu, protože v ní byly zapečený rybenky. Ale nebyly“, požaluje plačtivě Čičman pod tíhou bolestivé vzpomínky.

„Nezamlouvejte to. Proč sakra chodíš jako rapper z Bronxu s vytetovanejma nadávkama na ruce?“ zeptal se eM.

„Protože přišel ten novej učitel. Nejdřív se nemohl dostat do třídy a začal hned nadávat, že mu ty klíče z vrátnice jsou akorát tak k hovnu. Než přišel školník, tak to docela trvalo. Tak jsme si krátili s Kubou čas tím, že jsme se servali na konci chodby, během toho, co se pan učitel snažil vykopnout dveře. To se mu nepovedlo, takže ze svý vlastní neschopnosti  vypěnil a řekl nám, že s tím máme jít taky do prdele.“

„No a to poslední?“ pobízím jako vděčný posluchač.

„To řekl Kubovi, když mu odevzdával model auta, co jsme vyráběli z lepenky. Víš, že ta lepenka byla z krabice od vína?“

Upřímně – doteď jsem si myslela, že vyhořelí jak krabička sirek v kapse Freddy Kruegera, jsou jen dlouholetí pedagogičtí pracovníci. Ale zřejmě to prosáklo i do nižších pater školní zájmové činnosti. Na příští hodinu se Žmur předvybavil tlustým zápisníčkem, zřejmě v předtuše zlaté žíly nadávek, které se svými spolužáky z učitele vytěží. My jsme si u večeře pro tenhle oživlý vědecký experiment odhlasovali krycí jméno Frankenstein.


Dneska budeme vyrábět elektrický křeslo, zmrdi.







středa 16. října 2019

Podzim jejich dětství

Přistání v Praze bylo docela drsný.

Ne, nebyly turbulence, a dokonce ani strach o život – díky tomu, že jsem přesně věděla, co na mě čeká v práci, jsem doufala, že se mé temné proroctví ohledně pádu letadla konečně naplní. Šla jsem tomu naproti a úmyslně vynechala svou počáteční modlitbu za šťastné přistání. Sorry jako, ostatní cestující. Výsledkem bylo pouze to, že jsme přistáli s dokonale hladkým dosednutím. Začínám Boha podezřívat, že stárne a ztrácí přehled o tom, co přesně po něm sedm a půl miliard lidí každý den v každou minutu svého života chce.

Jediný nefalšovaný těšení se bylo na děti. Ze strany dětí šlo hlavně o těšení se na obsah našich zavazadel. Zbytek tady vám nemusím představovat: Ranní severák, co vás stáhne do podoby křečovitě sklapnutý perlorodky a zlomyslně vám pleskne konec šály do ksichta, dokud vám na balzamovaných rtech nezůstanou cucky vlny. Myslela jsem teda jako balzám na rty nejmenované značky, ale jestli jste si představili zcvrklou balzamovanou mumii, tak je to taky správná asociace, tentokrát na to, jak na sebe po koupeli ve vařící vodě (nějak se zahřát musím) nanáším rostlinné oleje a sádlo, abych po krátké podzimní procházce nevypadala jako zmuchlaná složenka.

Nabídka v obchodem nepřetéká fantastickými ovčími sýry a bandou krabů, kteří organizovaně utíkají jeden za druhým z chladícího pultu supermerkada, ale plesnivým eidamem v akci a zástupem čokoládových Mikulášů. Ti, co mají na staniolu strojově natištěné oči šejdrem, se tváří přesně jako já na té tramvajové zastávce s cuckama šály na rtech. Je to divný období. Tak nějak se na něj pokaždý v létě v těch strašných pařácích těším – na barevný listí, kaštany a burčák, ale tenhle marketingovej sen nikdy neodpovídá podzimní depresi, je to stejnej podvod jako mimina s photoshopovým úsměvem v reklamě na plíny a laktační psychóza.

Šest měsíců bezpodmínečně s výhledem propuštění někdy v půlce března.

Naštěstí je tu eM. Apeluju na vás všechny, co to máte s podzimem a zimou stejně, pořiďte si partnera, se kterým to máte obráceně. eM nějak překlepal léto a teplo na Sardinii, aby se mu s první hnusnou plískanicí roztáhly koutky úst až k uším. „Zítra má pršet a v noci mají být tři stupně“, čte vám předpověď počasí a tajně doufá, že přízemní mrazík vydrží i celý dopoledne.

Kromě toho, že vás bude tenhle typ partnera pěkně srát při každý zmínce o sněhový kalamitě, bude vám dodávat dobrou náladu během období, při kterém většina živých tvorů nekompromisně zaleze na několik měsíců pod zem.

Byl to pochopitelně eM, který vymyslel partnerskou výzvu uváděnou pod pracovním názvem „chobotnice“. Konečně věc, kterou si můžete vyzkoušet sami, stačí vám k tomu partner/ka standardních rozměrů. Začíná ten, kdo je větší a těžší. Menší a lehčí partner vleze před něj do jeho spodního prádla, nohama do stejných otvorů, do jakých se v civilizovaných domácnostech nosí trenky a zároveň se spolu s ním obleče do stejného trička. Pokud dobře počítám, mělo by vám teď z každého otvoru v textilu čouhat něco dvakrát.

Praská to ve švech a drží se v tom strašně blbě rovnováha, ale zároveň je v tom pohodlně a hřejivě. To na podzim chceš! Takže si dáš další výzvu. Jdete si spolu do lednice pro pivo. Jestli jste schopní dát podřep před lednicí bez bolestivého pádu, máte u mě drink, nebo článek na blog jen o vás. My jsme se cestou do ložnice složili třikrát, z toho jednou smíchy. Je to vpravdě debilní, ale efektivní zábava, o kterou jsme se ráno chtěli podělit i s dětmi.

„Máme pro vás jedinečné vystoupení, které tu ještě nebylo“, slibovali jsme a děti se nechali vyhecovat a zkrátili kvůli nám snídani. Zkušeně jsme vklouzli do společných trenek a trička a doklátili se s hýkáním do pokoje.

„A to je všechno?“ zeptala se Čičman. „To jsem si tu jedinečnou zábavu představoval teda úplně jinak.“ ušklíbl se Žmur.

Jednak jsem si při těch slovech uvědomila, že přesně takhle to mám s podzimem. Ale to druhý prozření bylo ještě mnohem mrazivější. Jsme zase o krok blíž době, kdy rodiče začnou být permanentně a ultimátně trapný, přestože jsou přesvědčený o pravým opaku.


úterý 1. října 2019

Sardinie: Den, kdy se zhaslo


Sardinie je krásná. Stála za ty dvě hodiny vypjatého letu, kdy jsem se proti strachu z létání bojovala všemi způsoby, co jste mi poradili. Mimochodem jediné, co doopravdy pomohlo, bylo upadnout do hlubokého spánku na způsob strnulé vačice, ze kterého mě eM neustále vyrušoval dloubáním do žeber a poukazováním na kontinenty z té hrůzné výšky, ve které jsme se zrovna nacházeli.

Abychom se nezaobírali jen sardinskými stereotypy, rozbuší se tady srdce i nejednomu zarytému urbexáři a jeskyňáři, mezi něž jak víme, patří právě Psice. Tolik zrezlých koster bývalých důlních strojů, opuštěných vesnic a těžebních tunelů, mě už dlouho nepotěšilo nikde jinde. Ti z vás, kteří se hlásí a nesměle dodávají ještě eMa, mají samozřejmě také pravdu, ale zatímco urbex je schopen eM dávat z upřímného zájmu, jeskyně navštěvuje spíš z lásky ke mně (a taky kvůli tomu, že se mu nechce přešlapovat hodinu venku).

Stejně jako se já děsím létání a výšek obecně, i když jde o trapnou rozhlednu na Ještědu, kam jsem schopná vylézt po čtyřech a přidržovat se kotníků kolemjdoucích, eMa děsí hloubky. Stalagnity, netopýři a pavučiny. Úplně nejhorší jsou krasová jezírka!

Tohle je rekonstrukce našeho rozhovoru před Grotta di Su Mannau:

eM: „A jak je to ksakru hluboký? Z toho plánku se nedá nic vyčíst.“

Psice: „Stálo to deset éček, to bývá ve speleo konverzi tak kiláček pár metrů pod zemí. Za dvacet minut jsi venku a za ruku táhneš pocit, že máš příště na víc!“

eM: „Tyhle motivační bullshity si nech do letadla. Vyhrazuju si právo kdykoliv odejít, když tam dojde kyslík, nebo se mi na záda pověsí vrápenec. A koupíš mi za to zmrzlinu. Dva kopečky“, rychle se z toho snaží eM vytřískat, co to jde.

Psice: „Deal! Prodáno pánovi ve zpoceném tričku!“

Jenže stejně jako v letadle, ani v jeskyni nemáte možnost odejít kdykoliv, kdy máte pocit, že to dál už nedáte. Zvlášť se toto pravidlo uplatní v jeskyni, kde postupujete strmě dolů a vaše jediná opora je zrezlé zábradlíčko pokryté oblemcanou vlhkou plísní. Plus průvodce, co mluví jenom italsky.

„Dál už to nedám. Počkám nahoře.“ eM se loučí asi po dvou kilácích cesty do hlubin země a je to jak dojemná scéna z Titanicu až do chvíle, kdy ho za krápníkovou stěnou slyšíte anglicko-italsky vyjednávat s bodrým jeskyňářem.

eM: „To jsem rád, že vás konečně potkávám. Jen vám chci říct, že tak trochu umírám (nepřirozený smích). Buďte v pohodě, počkám nahoře na vzduchu.“

Průvodce: „ Těší mě, že se vám naše jeskyně líbí. Je to skutečný klenot, za pár hodin dojdeme až k zemskému jádru. Všiml jste si, že ten měkký polštářek, o který se opíráte zády, je spící netopýr?“

eM: „Vskutku! Moc rád bych si s vámi povídal dál, ale jak vidno, skupina se vám rozprchla neznámo kam. Nebudu vás dál zdržovat v práci, arrivederci!“ zařve mu do ucha.

Průvodce (otočí eMa zpět směrem do středu Země): „Rozloučíme se až za dvě hodiny. Teď vám ukážu krasové jezírko s mloky, to vám teprve vyrazí dech.“

„Ahoj“ vítám schlíplého eMa zpátky v pekle. „Ten chlap je šílenec. Kde jsou všichni lidi?“ „Rozprchli se asi po deseti kilometrech dalších chodeb“, přiznám mu popravdě. „Potřebuješ obejmout?“

A v té chvíli se zhaslo.

Nejdřív jsem si myslela, že jde o ten známý průvodcovský tríček „...a teď si ukážeme, jak vypadá absolutní tma“. Jako, přišlo mi to trochu creepy, zhasnout rovnou bez varování.

Minuta se vlekla jako viskózní povlak na zábradlí. Pak nám to v jednom okamžiku došlo. Výpadek proudu.

„Rychle pryč!“ zařval muž, který před rokem slíbil, že se mnou zůstane v dobrém i ve zlém, rozsvítil svítilnu na mobilu a během pár sekund zmizel za skalní stěnou. Objala mě znovu tma.

„Psice? Jsi tady někde?“ vrací se eM za chvíli, když se mu po „bojuj, nebo uteč“ zapojila do provozu zbývající mozková centra a došlo mu, že by se musel sám postarat o naše děti (a taky, že mohu posloužit jako razicí štít, co bude zachycovat oživlé vrápence do vlasů místo něj).

Potkali jsme skupinku francouzských turistů a spojili svítilny. Potkali jsme skupinku německých turistů, kteří spořádaně čekali na místě, protože nevěřili, že by se něco takového mohlo stát. A někde v půlce tmy jsme potkali našeho italského průvodce, jehož bodrý smích se nesl přes několik podzemních pater.

Nikdo si nebyl jistý, co vlastně povídal, když vedl naši připosranou skupinku k východu, až na jednoho z nás. „Říkal, že celou tuhle hrůzu zinscenoval jenom kvůli mně a v té tmě mu rudě žhnuly oči“, tvrdí eM dodnes. 

Těma očima si teda nejsem úplně jistá, ale stálo mě to spoustu zmrzliny – a taky se obávám, že odteď se v našem partnerským směnným kurzu kurva prodraží i návštěvy blbejch Koněprus.


Důvěřivý eM na cestě k zemskému jádru
První půlka trasy
Druhá půlka trasy