čtvrtek 18. července 2019

Plasťáky


Znáte tu větu, která odstartuje řetězec reakcí, obvykle apokalyptických rozměrů? Třeba takový to: „Právě jsem si udělala těhotenský test“, „Revize jízdenek“, nebo „Nevíte někdo, kam zmizela ta chytrá modelína?“.

Náš pan domácí to odstartoval takhle: „Rozhodl jsem se, že vám nechám vyměnit ty starý vokna. To budete koukat, jak se vám to bude koukat!“

O tom, že budeme koukat, jsem vůbec nepochybovala. Jedinečnou podívanou totiž nabízely v podstatě všechny pokusy o oživení našeho bytu. Vzpomeňme třeba na nenápadnýho chlápka, co přišel na revizi kotle. Před odchodem tvrdil, že je kotel „čistej jak slovo bóži“, ale zapomněl zmínit fakt, že černý mastný prach vyklopil z kotle přímo do lamelovýho botníku pod ním.

Naše výměna oken začala tak, že přišli v únoru dva chlápci s metrem a potom se několik měsíců nedělo nic. A to až do předvečeru Dne D, kdy se majitel rovzpomněl nás informovat, že přijdou na druhý den v osm ráno řemeslníci. Vlastně je to nejlepší postup: Nestihnete se nervovat, že budete mít všude prach a špatné vztahy se sousedy. A já se mohla těšit, že se na svůj páteční home office konečně nebudu cítit osaměle.

Moji páteční společníci se opřeli do zvonku už v 7.15, což mě naplnilo obdivem. A na tyhle šikovné hochy, co dřou na náš HDP v hodinách, kdy běžný obyvatel Prahy sedí leda tak na záchodě s kartáčkem na zuby v puse jako já, na ty my si stěžujeme jako na flinky a šlendriány. Tsss.

Brzy se však ukázalo, že to s honěním HDP v časných ranních hodinách nebude zas tak horké. „Dobrý den, kafe máte?“ ptá se přepadle menší z nich, kterého budeme z nedostatku invence nazývat Jardou. „Pro mě rovnou čtyři lžičky“ seznamuje mě se svou kofeinovou závislostí Franta. Oběma jsem přihodila bonusovou lžičku navíc, ať to máme všichni rychle za sebou a diskrétně nechala hochy s okny o samotě.

Podle zvuků, které se z vedlejšího pokoje linuly, byste čekali, že Franta s Jardou v kofeinovým rauši načrtli a sestavili buldozer z kuchyňských spotřebičů, který se jim povedlo uvést do chodu a právě pracují na odstranění obvodových zdí našeho domu. Řekli byste to i podle oblaku prachu, který se vznášel pokojem jako jejich svatozář a kusů omítky rozmetaných po pokoji. „Normální proces“, komentuje Jarda a Franta dodává zlomyslně poznámky o tom, že si tady někdo pěkně zauklízí.

Fajn, to by se všechno pod normální proces dalo zamést, kdyby k nám otevřenýma dveřma nevběhl výčepní z naší půlhvězdičkové hospody Na Růžku. „Ste se“ (nádech-výdech, k nám do pátýho patra ještě nikdy nevyběhl) „zbláznili, ne? Co se to tady jako děje?“ Jarda s Frantou se podívali na mě. „To tadyk pani…“

„To tady pan majitel“ opravila jsem Frantu, „se rozhodl, že nám vymění okna.“
„No já jen, že si zákazníci dole na zahrádce stěžujou, že maj omítku napadanou v pivu a pana Bartoně trefila ňáká hrouda přímo do ramene!“ zahulákal výčepní a podle hučení rozlíceného davu na chodníku měl většinovou podporu.

„A má pan majitel vůbec úředně potvrzenej zábor chodníku?“ tasil na mě bojovně krabičku cigaret a jednu tím elegantně vyklepal.

„Jé, tady se může kouřit. Moh bych k cigárku poprosit ještě vo jedno kafíčko?“ zeptal se Franta bez skrupulí.

Kouření jsem zakázala, dala vařit vodu a povolala majitele. „Ne, zábor nemáme. Samozřejmě, že nechceme, aby si štamgasti stěžovali na čistotu sklenic. Ani nechceme vidět rameno pana Bartoně. Tady pánové si to přijdou udělat… kdyže máte volnej termín? Ém, za měsíc.“

Takže máme jako správný styleři prázdninový design našeho sladkého domova na měsíc dotažený až do posledního detailu. A jak správně předpověděl pan domácí, koukáme, jak si to koukáme!

Všimněte si rustikálních cihel po obvodu rámu, odkazujících
se na prázdniny u babičky na venkově. Nebo ve squatu.




úterý 9. července 2019

Hodný, zlý a ošklivý


„A tu ptáček poznal, že kdo má velké smutné oči – ten není zlý“
Alois Mikulka: O smutném tygrovi

„A kam se chystáte na prázdniny vy?“ Zeptala se učitelka znalecky protřepávající kelímek dětského šampáňa při loučení s předškoláky a Čičman jako stachanovec hrdě prohlásila: „Do Ostravy! Maminka nás chce vzít na prázdniny na šachtu.“

Asi vám ani nemusím popisovat vyděšené pohledy lidí po konfrontaci s tímhle plánem. Moje máma třeba prohlásila, že je to jsou zase ty moje nápady, plnit nevinné hrudní košíčky uhelným prachem a metanem, protože pro mámu je bio hazard i muzeum hornictví na Landeku. Muzeum děti přitom zaujalo hlavně skupinkou Rusů, kteří se ztratili v jedné z bočních šachet a vyvolali u našeho hornického průvodce zával lokálních vysokokalorických vulgarismů. Žmur je po prohlídce zapsal do turistického deníku, aby nezůstaly nikdy zapomenuty, takže další trapné chvíle čekám na začátku září, až se učitelka zeptá, jak na těch prázdninách bylo.

Naše cesta havíře pokračovala přes Třinecké železárny do Beskyd, konkrétně malé vesničky pod Javorovým vrchem, kde Žmur konečně mohl sundat kšiltovku z obličeje, kterou nosil v Třinci ostentativně jako respirátor a tím mařil veškeré mé snahy o krátký přízvuk a zamaskování vysmívaného faktu, že jsme přijeli z Prahy.

Najít pronajatou chalupu nebyl problém. Byl to ten zdaleka nejhlasitější pozemek, jaký byste si na klidnou rodinnou dovolenou přáli. Na zahradě sebou smýkala (ráda bych použila slovo pobíhala, ale to by si nesměla zuřivostí užírat vlastní ocas) bestie (ráda bych použila slovo pes, pokud by nešlo o šlachovitého MMA zápasníka, co se tvářil jako kříženec ukrajinského vymahače dluhů s pásovým rypadlem).

„Nebojte, on je hodný“, vítá nás majitelka panství a zavře Vymahače tou dobou už v anafylaktickém šoku z naší návštěvy do jeho privátní oplocené zahrádky s boudou. „My dneska odjíždíme pryč, ale zítra ho přijede Dcera nakrmit. „Asi bych ho nepouštěla být vámi…“ dodala a obě jsme zachmuřeně sledovaly, jak Vymahač vztekla škube klacek na třísky.

„Děti, tohle je velmi nebezpečný bojový pes“ říkám po jejím odjezdu metr od plotu a snažím se nenápadně zajistit vrátka drátěným okem, dokud je Vymahač v boudě. „Nechoďte k němu a nestrkejte prsty přes plot“ a připadám si přitom důležitě jako ošetřovatel na aligátoří farmě.

Druhý den popíjím na trávníku kávu Brazilka z místního polského supermarketu (a je nejvíc lokál, protože chutná i vypadá jako rozemletá briketa), když do mě zezadu vrazí divoké prase, překulí do polohy embrya a než se stihnu vzpamatovat a zapnout čidla rovnováhy, olíže mi celý obličej. „Jé, vy už jste se skamarádili“, mává na mě od branky Dcera. „Tak to vám ho můžu nechat puštěného. Granule má v misce, nashle!“

Sednu si a otřu si obličej do rukávu. Podíváme se na sebe s Vyhazovačem oba s lehkou nedůvěrou. Vyhazovač se zastydí za svůj projev slabosti a jde radši k brance chladnokrevně zeštěkat dvojici matek s kočárky na turistické stezce. „To je strašný, takovýho vraha za plotem. A paní dělá, jakoby ani nebyl její. To jsou ty nezodpovědný lidi, co si pořizují bojový plemena“, halekají matky schválně nahlas, aby přehlušily kvílení batolat a Vymahačovo drásající volání po krvi neviňátek.

Potom něžně přinese Čičman pohozeného plyšáka a rozprostře se pod stolem tak, aby nám všem spravedlivě ležel na nártech. Vymahač byl přijat do smečky.

Byly situace, kdy jsme spolu nesouhlasili. Třeba když jsem ho našla vyvaleného na posteli, nebo když si klohnil zadek a potom někoho z nás po svém oblíbeném způsobu převalil a ulízal, dokud jsme se nepřestali bránit. Ale nikdo a nic nás už nemohlo přesvědčit, že tohle je to nejvíc dobrotivé a ušlechtilé stvoření hned po Matce Tereze.

Dokud jsem ráno nevyšla na zápraží se svou kávou Brazilka, předem připravená na možnost, že jako obvykle skončím na zemi s trávicím enzymem o příchuti natajno sežraných hoven jen bůh ví čeho, rozetřených přes ksicht až do vlasů. Ale nikdo nepřišel.

„Vymahači?“

Nic. Utekl?

„Vymahači!“

Někdo vykoukl z boudy a zatvářil se hodně provinile.

A pak zaječela Čičman. V rohu zahrady leželo něco, co mohlo být v minulém životě kočkou. V přítomném okamžiku to byl spíš kožešinový límec.

Přemýšlela jsem, jaké z toho plyne morální ponaučení, když Čičman plačtivě dodala: „V noci tu řádila smrt! Ještěže se nic nestalo Vymahačkovi!“

Asi se to přece jen fakt pozná, když přijedete z Prahy. I bez toho respirátoru z kšiltovky.



sobota 29. června 2019

Dárek pro pančitelku II.: Chlast v pytlíku


Vzpomínáte na Žmurovo první vízo? Svůj vděk za vzdělání tenkrát vyjádřil díky invenčnímu nápadu eM. a to prostřednictvím rodinného balení snídaňových koláčku s maršmelounovou náplní. Myslela jsem tenkrát, že nic horšího, než vietnamské cereálie se učitelce za vysvědčení ani dát nedá. Ale spíš jsme tenkrát jen překročili nějaký dárkový bludný kořen a teď jsme, co se tragických prezentů týče, zhruba někde v půlce cesty.

Po tom prvním vysvědčení přijala naše rodina preventivní opatření. Od té doby se nákup daru nenechává vykvasit na poslední chvíli a eMův návrat z hospody, ale vybírám je zásadně já. V předstihu. „Trapný, uniformní, bez nápadu a přesahu“, jak je většinou zhodnotí eM, ve kterém dodnes žlukne pocit nedocenění.

Jako vhodnou trapnost bez přesahu, která aspoň neurazí, jsem tentokrát zvolila bonboniéru Mon Cheri a krém na ruce v oku ladícím rudém odstínu. Oboje po konzultaci s mojí pedagogickou koučkou, která je sama učitelka a inspirovala mě k nákupu výrokem: „Vykašli se na kytky, chlastem a čokoládou žádnou úču nezarmoutíš.“ Makes sense. Kytice frézií úzkosti a stresy ze spratků nevyléčí. V případě Žmurovy třídy by ale měl skutečně léčebný potenciál snad jen pětilitrák Jacka Daniel´s včetně symbolické jediné sklenky v dárkovém balení, a studentská pečeť se zapečenými antidepresivy místo želé a lentilek, což by bylo z eM kritérií sice taky trapný, ale rozhodně s  přesahem.

Jak už víte, nakonec jsem se vysrabeně uchýlila ke konvenčnímu nákupu "Můj drahoušek", aby si to naše třídní mohla opakovat s každým bonbónkem a myslet přitom na Žmura.

Inkriminovaný den přitáhl Žmur domů jedničky a k tomu pochvalu za vzorného žáka, takže jsme se k tý tašce, se kterou ráno odcházel, dostali až večer.

„Žmure?! Můžeš jít okamžitě sem?!“

„?“

„Co to jako tohle je?“ blekotám a  tahám z tašky rozsápaný obal bonboniéry, co vypadá jako po útoku postřeleného rosomáka.

„Já ti to vysvětlím“, začal Žmur. „My jsme si s Vinckem řekli, že bychom to chtěli ochutnat, když to obsahuje jako ten… alkohól. Tak jsem dva bonbóny vytáhl, ale ono to na tý krabici už bylo vidět“, vypraví Mon Cheri.

„No, ještě žes jí to aspoň nedal načnutý...“ 

„To bych jí přece nedal v takovým stavu!“ tvrdí Žmur ukřivděně. „Zjistili jsme, že nám to dost chutná, a pak přišel ještě Max a Kuba a chtěli taky“, pokračuje. „Ale neboj, nesnědli jsme to celý. Půlku jsem odsypal do pytlíku od svačiny a dal jsem to úče, jak jsi chtěla.“

Čtete dobře, přesně jak jsem chtěla. A tak se naše pančitelka letos mohla potěšit mastným svačinovým pytlíkem s pár promáčknutými hrudkami čokolády, zatímco si od ní část třídy přebírala vysvědčení s depresivně těžkým dechem, jako když Dáda Patrasová chytá po pár lahvích housenku Julii na třešni, nebo se Mitch Buchannon v plážový večerce poblije do regálu s čokoládou a pak usne v nákupním vozíku.

Někdy je to fakt nespravedlivý, že dopadnete jako strašný rodič po tak vyčerpávajícím úsilí. Chlast a čokoládu si pro příště škrtám!

středa 19. června 2019

Chernocorn


„Nevím, jak se to mohlo stát. Udělala jsem vše, jak jsem měla…“
Psice

Nevím, do kterého tábora okolo minisérie HBO Chernobyl patříte vy, ale já jsem byla přesvědčená, že je to neopodstatnělý hajp. Wannabe sovětský seriál, ve kterým se mluví anglicky?  Tyhle předsudky mně vydržely přesně do prvního dílu. Pokud se necháte infiltrovat, spustí váš prst na tlačítku myši v módu autopilota dvojku. Půlnoc na krku? Ok, tak už jen trojku a pak krásný sny o tělech spálených radiací. Ráno se proberete s neblahým tušením, že vám místo budíku pípá dozimetr.

Ten mrazivej příběh proleze jako gama záření každou buňkou vašeho mozku. Ale taky vším, co vás ten den čeká.

„Jen si hezky polež“, nastavují mě děti zpátky do vodorovné polohy. „My skočíme do Žabky pro snídani.“ 

To si řeknete, jak už ty děti konečně dorostly do věku, kdy se o vás postarají. „Kdepak máš šrajtofli?“ Šustění bankovek, se kterýma se už nikdy neshledáte. No co, za trochu té sobotní pohodičky to stojí.

Za čtvrt hodiny se naše hnutí za dobrou snídani udýchaně dovalí zpátky do ložnice a vysype mi k nohám obrovskou igelitku. „Krekry ve tvaru zaječí hlavy?“ Podivím se. „Jedlé perly na dort? Popcorn?“

„Ten jsi nám včera SLÍBILA“, tvrdí Žmur. „Jo, slíbilas nám to za to, že tě necháme večer v klidu, aby ses mohla dívat na ten strašidelnej film“ dodá Čičman a vyjmenuje spoustu detailů, což ji usvědčí z toho, že jsem se nedívala sama a že se nejspíš díval taky Žmur, který ji na umlčenou ubalí diskrétní herdu do zad, až to zaduní.

„No dobře, ale tady v návodu se píše, že se to má dělat v mikrovlnné troubě“, odvolávám se o něco později na nevyhovující provozní prostředí jako inženýr Akimov, vedoucí směny. „Je mi líto, ale test bohužel neproběhne“, schovávám pytlík do skříňky.

„Ale Max ze školy to běžně vyrábí na pánvi s víkem a tu máme“, vrátí mi Žmur obratem palivo do ruky jako ďábelský inženýr Djatlov.

„Na pánvi? Měli bychom počkat na povolení Brjuchanova (eM, jak jste jistě poznali), až se vrátí ze služebky“, snažím se odvrátit plíživé riziko popcornové havárie.

„Ten se přece vrátí až zítra. Rozpal reaktor!“

Vysypu na rozpálený wok směs kukuřice, cukru a tuku. Přiklopím skleněnou poklici. Djatlov si přitáhne židličku a nervózně klepe nohou o sporák. Chybí mu jen plášť a cigárko v koutku.

Vteřiny ubíhají. Neděje se nic.

„Zvýšit výkon!“ poroučí Djatlov.

„Dvě stě stupňů“ hlásím. Poklice se obalí párou.

„Neslyšeli jste něco jako výbuchy?“ zeptá se Čičman Toptunov.

„To bouchá právě ten popcorn, chytráku!“ odsekne Žmur. „Výkon na 220!“

„Cítím kov“ odpovím roztřeseně. „Myslím, že se stalo něco hrozného.“

„AZ-5!“ zavřeští Žmur. „Můj karamelovej popcorn! Jestli se mu něco stalo…?!“

Modří už vědí. Role toho smolaře, co to šel zkontrolovat a stanul tváří v tvář roztavenému karamelu v reaktoru, připadla bohužel taky na mě.

„Tohle je konec!“ potácím se dýmem od sporáku. „Je po všem!“ kryju si obličej a chce se mi zvracet krev.

„Běžná provozní situace“ uklidňuje nás Djatlov, aby nevypukla panika, protože Toptunov nemá daleko k slzám. „Vyvětráme a to ještě uvidíte, jak si pochutnáme, až to vychladne!“.

Za pár minut volá Houbič (Švédsko) ze sousedního bytu. „To hoří u vás?“ ptá se věcně bez zbytečných frází o počasí. „Máme to pod kontrolou“ ujistím ho za přísného dozoru Djatlova.

A tady končí spoiler alert. Skuteční hrdinové totiž na následky šlendriánu zemřeli a Djatlov skončil na nucených pracích na Sibiři, zatímco u nás jsem na nucených pracích při záchraně zuhelnatělého woku málem chcípla jen já. 

Dvě věci už po tomhle víkendu nechci vidět.

Realisticky zachycené následky akutní nemoci z ozáření a prokletej karamelovej popcorn!


Zleva: Psice, Čičman, Žmur.
V popředí pánev roztaveného karamelu.

středa 12. června 2019

Jak na to: Předsednictví v klubu trapných matek


V životě každého rodiče nastane chvíle, kdy máte dost konkrétní pocit, že se vaše děcko řítí do něčeho, na co ještě není připravené. Přičemž následky si ponesete jenom vy sami.

Když mu nedáte poprvé plínu na noc, protože vaše matka tvrdí, že byste měli vyjádřit důvěru v kontrolu jeho vyprazdňování. 

Když ho pošlete s pětikilem do večerky pro rohlíky, protože nemáte nic menšího, a drobný má přinést zpátky.

Když řekne, že chce jet s nejlepším kamarádem na vodu, neumí pořádně plavat a jeho dvě vodácké zkušenosti se vztahují jen k nafukovacímu člunu v bazénu na chatě a k přívozu na Vltavě.

„Na tom vodáckým zájezdu píšou, že je vhodný od šesti let i pro úplný začátečníky“, pokrčila rameny Vinckova máma. „Jasně, a na to, aby si zažili dobrodružství bez nás, otravných matek, začínají být téměř přestárlí“, dodala jsem a poslaly jsme přihlášky. Červen byl tenkrát hodně daleko.

S tím, jak se inkriminovaný víkend přibližoval, byste čekali, že bude přibývat pochvalných poplácání po rameni od babiček za projevenou důvěru v samostatnost a schopnost přežít v extrémních podmínkách posázavských kempů. Emotivní reakce babiček na sebe opravdu nenechala dlouho čekat.

„Takoví malí chlapečci“, utírala si Vinckova babička před školou svou třaskavou směs rozčilení s rozmazanou řasenkou do papírového kapesníčku. „Co když se utopí pod jezem?  A kdoví, co za pedofily tam s nima pojede? Jsou toho plný noviny!“. Moje máma na to díkybohu neříkala nic, protože jsem se po této ukázce rozhodla o vodácké víkendovce takticky mlčet.

„Kdyžtak jí zapřu, že měla kdy vnouče“, říkala jsem si, když jsem předávala Žmuříka ošlehanému Kapitánovi a bandě výrostků, ve které kluci vypadali spíš jako odrostlá batolata, než plnohodnotní členové posádky.

"Už jsi viděla Facebook?" Ptá se mě Vinckova máma v sobotu. Mezi momentkami vodáckého oddílu se objevilo něco, co jako rodič na první pohled vidíte asi nějak takhle:


„Pojedeme mu v neděli naproti do Pikovic“, domlouvám se s eMem, který to považuje za výstřelek hysterické matky s vysokým potenciálem trapnosti.

„Aspoň si převzít tělo“, dodám pochmurně.

Takže stojíme v neděli pod mostem v plném počtu. eM dělá, že tam není, já v kapse muchlám papírový kapesníček na řasenku smíchanou se slzama a Čičman poskakuje a zpívá koledy, jak už to tak dělává zhruba od půlky prosince. Co si budem, ostuda jak se patří.

Takže první, co Žmur udělá, když přijede s velkou holkou na malým kajaku, že nás odklidí stranou, aby nás nebylo tolik vidět. Za druhé sní všechny svačiny včetně těch pro kachny, a za třetí začne světácky vykládat o tom, jak stavěl sám stan, jak si opařil ruce od vaření na ohni a jak obehrál Kapitána v kartách.

Dámy a pánové, čestné místo v klubu trapných matek získává Psice. Ahoj mami!

úterý 4. června 2019

Horké ráno v metru

Tak jsme se dočkali. Můžu vám na to říct jediné – v tomhle počasí házím i já do ringu svou věrnou zimní bundu, se kterou jsme byly nerozlučná dvojka po celý květen. Ale dnešní ráno mě nejen sežehlo, ale současně přesvědčilo o perspiračním paradoxu – čím míň toho na sobě máš, tím víc se potíš.

Na začátku celé téhle ostudné historky je ušlechtilá idea – stejně jako to bylo s komunismem, nebo řízením státu jako firmy. Ideály musí být, i kdyby na koblihu nebylo. Ten můj se jmenuje „Zachraň bangladéšský děcko a šetři si na důchod“ a spočívá v nákupu second hand oblečení na vinted.cz. Dámy už vědí.

Vinted je něco mezi tureckým bazarem, divadelní šatnou, chráněnou dílnou a darknetem. Seženete tady za zlomkové ceny modely velkých značek (se stejně velkými pochybami o pravosti, ale to je jinej příběh). Koupíte tady nylonovou zástěru, co nosila vaše babička, nebo taky norkovej kožich se zlatým perem Parker v kapse. Úchyláci si sem chodí pro fotky holek ve spodním prádle. Nemáte zač.

Jak už bylo řečeno, já si tady kupuju konzumentský čistý svědomí, i když je to takový lavírování na hraně jak s těma značkama a úchylama. Každopádně mezi mýma TOP 5 wow efekt modely (kde jsi TOHLE sehnala?!) jsou čtyři ze stáje Vinted a k tomu myslím není víc co dodat.

Už se pomalu dostáváme k ději, klid. Poslední úlovek jsou šaty v barvě a prodyšnosti letního vánku, propínací v celé své délce. Kdyby to pro velkorysé odvětrávání nestačilo, obsahují i spoustu rafinovaných průstřihů na místě, které vás nepřekvapí před zrcadlem, ale až když s nimi vyjdete ven. V mém případě na cestu do školky.

Kdo by to byl třeba řekl, že když je propínací rozparek vepředu, autor šatů umístí další dva po bocích zhruba někam do úrovně kyčlí. Při bočních nárazech větru tak pozorný kolemjdoucí zachytí i barvu kalhotek. Jestli jste kdy slyšeli, že jsou lidi v Praze anonymní a nevšímavej dav, tak je to mýtus.

„Pěknej podvozek“ komentoval to bezdomovec s ranním kelímkem vína v parku za výbuchu nadšení Čičman a následného zodpovídání dotazů o karosérii.

Když jsem si ve školce sedla na lavičku v šatně, odhalily šaty svůj další trik. Buď knoflíky přišíval Ind bezprsťák, nebo šaty svůj minulý život prožily v daleko větším napětí, než se vejde do velikosti 36. Ztráta posledního knoflíku dole ještě nebyla klíčová, ale prvního ve výstřihu bohužel ano.

K té došlo při tahanicích o místo v metru. „Shame on you“, sjela mě očima padesátiletá úřednice, co honila mládí v blůzce s výstřihem až k jizvě po liposukci břicha, takže jsme si z mého úhlu pohledu neměly co vyčítat. Sedadlo jsem si vybojovala a snažila jsem se zpocenou dlaní vtisknout druhý padlý knoflík do kapsy, přičemž jsem levačkou přidržovala výstřih a zadkem o sedadlo bojovala o nedotknutelnost kalhotkové kvóty.

Až do stanice Pražského povstání, kde se stalo to, co vás v určitých případech může sestřelit – ať už jedete do práce s nechutnou kocovinou, nebo nazí. Kouzelný dědeček o francouzské holi. „Moc daleko ses nesvezla, couro“, říká vám svým spokojeným výrazem ta příšerná ženská, co před chvílí prohrála svou hru o trůny. Kapitulujete. Uvolníte pánovi místo a zároveň výhled z první řady. Třeba byl válečnej pilot u RAF. Mysli na Anglii!

Ještě mám objednaný plavky.







sobota 25. května 2019

Co všechno ztratíte se svým starým příjmením


Když sečtete moji občanskou nezodpovědnost spolu s nechutí vyřizovat věci na úřadech a vynásobíte to portugalským oddacím listem, přijde vám změna příjmení půl rok po svatbě jako nečekaně rychlý termín. Nebála bych se ani termínu byrokratické Pendolino. Popravdě, zastihlo mě to těžce nepřipravenou. Mít novou identitu je sexy jen v programu na ochranu svědků, nebo když si po válce jako guilty pleasure přitloukáte hákovej kříž na štít své argentinské haciendy. Ve všech ostatních případech totiž jen ztrácíte:

Právo na své poštovní zásilky

„Tu výzvu k vyzvednutí, kterou jste mi nechávali ve schránce, náhodou zase nemám, ale řeknu vám jméno a adresu, ano?“

„Ém. To bude problém. Podle vaší občanky jsme na tu adresu nic nedoručovali.“ 

Slečna s plackou „V ZÁCVIKU“ se plaše usměje. První den a už jsou problémy.

„Aha, no jasně, já jsem zapomněla. Měnila jsem si občanku kvůli svatbě. Tady máte moji DM kartu a tady kartu do knihovny na mé původní jméno.“

„Nezlobte se, ale na to vám tu zásilku nemůžu vydat. Máte sebou oddací list?“

„Vy se taky nezlobte, ale rodný list mi sežrala koza a od té doby sebou už nic důležitého nenosím.“ Slečna v zácviku sklopí zrak a dojde pro svou poštovní mentorku. Prásknu na přepážku ještě Tesco card jako kulové eso.

„No, tak my bychom vám tu zásilku správně vydávat neměli, že Evičko“, rozsoudí nás mentorka uklidňujícím mateřským hlasem. „Ale když vidíme, že tady paní je nešťastná a má plno dalších dokladů, tak jí budeme věřit.“ Rozhlédne se okolo a vydá mi tlustou obálku. Moje nejdobrodružnější doručení katalogu Bonprix ever!

Právo jezdit vlakem

Jeden den si pořídíte jízdenku přes e-shop ČD a druhý den novou občanku. Třetí den v tom lítáte.

„Jízdenku prosím“, přeruší mi knížku v půlce průvodčí. Vyštrachám mobil s QR kódem.

„Ještě občanku“ dodá. Já si vzpomenu na Českou poštu a s oroseným čelem začnu vykládat ten příběh o svatbě, koze a solidaritě poštovních úřednic s implicitní narážkou na to, že i zaměstnanci Českých drah jsou lidé s ryzím srdcem, ačkoliv si o nich to spoustu lidí nemyslí. (Teď už si můžeme říct, že o některých zaslouženě).

Ale na dráze musí být pořádek. „Protože celou tudle peněženku s těma kartama na cizí jméno jste mohla taky klidně ukráct“ zaměří na mě rentgenový zrak průvodčí a posadí se, aby mi zahradil únikovou cestu z kupé.

„Myslíte jako i s těma dětma, na který mám karty zdravotního pojištění?“

„Kdoví, čí sou to děti, bez dokladů s fotkou?“ položí průvodčí řečnickou otázku, která vzbudí u spolucestujících potlačovanou salvu smíchu a dál je to stejně, jako na České poště. Přivede si posilu.

„Takže v jedničce je ten bezdomovec, co má prej akurát dvacku na pívo“ slyším, jak v chodbě hlásí dnešní jobovky. „A tadyhle se skovává ta pani, co nemá doklady.“ Do kupé nakoukne master průvodčí. Historka o koze a voze potřetí. 

„No, tak správně by si tady pani měla zaplatit novou jízdenku“, nadechne posila. Jak už správně tušíte, magnetismus mé charismatické osobnosti stále ještě nebere konce. Ale pojďme si jedním dechem upřímně říct, další tsunami nedůvěry už neustojí.

Otevřené otázky na příští týden

Dostanu se do práce, když nesedí ID karta s mým novým jménem? Proplatí zdravotní pojišťovna účty za očkování z dubna na někoho jiného? Kdy na to proboha přijdou banky? Dokopu se vyřídit cestovní pas, nebo jednou zůstanu se svěšenou sanicí trčet v letištní hale? Odvolávám, že mě na manželství po čtrnáctiletým vztahu už nic negativního nepřekvapí!

pondělí 20. května 2019

Babičky


Včera jsem se po dlouhé době viděla s Marťou. Kdybych si měla vypůjčit neologismus od Čičman, je to moje druhá „nejka“, se kterou sdílíme nejednu vzpomínku na table dance, přehazování flašky Beefeatera přes festivalový plot, nebo šestý smysl na podniky, kde točí fantastickou Plzeň. Byly doby, kdy jsme si s Marťou říkaly, že my, dámy a pánové, my se teda vdávat rozhodně nehodláme a že pes je v dnešní době nový děcko.

Na tomto místě si můžeme významně odkašlat, protože seznam mých bezdětných kamarádek se srazil na jedno jméno a psi postupně umřeli na stáří, zatímco všichni naši malí tyrani se mají čile k světu.

Zatímco dřív Martě dělalo často doprovod několik promile, včera to bylo mimino a babička. Nemyslím mámu, ale babičku Marti. Čerstvou pětaosmdesátiletou prababičku.

Znáte ten pocit, když potkáte dvojníka někoho, koho dobře znáte? Pokud se umíte ovládat, vypadáte jen trochu zabržděně. V horším případě vás ten člověk otipuje na mentální postižení. Jsem ten druhý případ. Divná ženská, co bojuje s potřebou dotýkat se jejich vlasů a čuchat do kabelky.

Po dvaceti letech jsem totiž potkala svoji babičku. I tahle nosí černou koženou kabelu a v ní šrumec věcí. Vsaďte se, že by se tam našly i lékorky a mariánský medailonek. Stejně jako moje má obskurní zálibu ve hřbitovech, pověrčivosti a magii. A při pohledu na své praděti má ty nejlaskavější oči pod sluncem.

Když nám babička při procházce nenápadně zdrhla na hřbitov, omrknout, jak si vedou Pražáci v péči o hroby, dovedlo mě to k myšlenkám, jak by se na současný svět dívala ta moje. Nejspíš by v něm stabilní mramorové náhrobky byly jednou z mála jistot. Dost by se divila, že jsou plastový tašky špatný. Babička jich měla pár a zaboha by je nevyhodila. O politiku se moc nezajímala, dokud k ní neprosákla nějaká nefér zlodějina, takže v tomhle ohledu by byla dneska jen z ranních zpráv  u zabijáckýho turka naštvaná asi dost a permanentně. Takže, z čeho by měla vlastně radost? Asi jako každá babička nejspíš hlavně z toho, že jsem si to nakonec rozmyslela s těma vdavkama a dětma. Taky, že se dnes rudý rtěnky prodávají v desítkách odstínů a uchechla by se, že o ní píšu.

Tomu se budou nejspíš jednou smát i moje ňoučata. Že jejich babička zatvrzele odmítá progresívní komunikační platformy a píše si, teď se držte, blog. Co se týká hřbitovů, očekávám, že zde se moje záliba teprve zrodí z něčeho, o čem ještě nevím. Dost možná to bude nějaká drastická seberozvojová technika na překonání nekrofobie. Lékořici miluju beze změny už od mala a magie? Doufám, že v mém stáří už bude kytka marihuany sázená pro radost na záhonku hned vedle rajčat a to všechno bez adrenalinu na policejní stanici.

Dlouhou dobu jsem se bála stáří, než jsem přišla na to, že jsem vlastně celou tu dobu ve výcviku. A že těšit se na to, až budu velká, není jen výsadou dětí. Jen doufám, že se u toho opravdové babičky teď neusmívají stejně jako když mi Žmur povídá o tom, že bude mít firmu na výrobu exoplanet.



úterý 7. května 2019

Novinky ze školky v přírodě


Čičman, která se dovede teatrálně rozplakat i kvůli přejetýmu holubovi, nebo fleku z rajský na tričku, odjížděla v pátek s přesvědčením, že nejede na obyčejnou školku v přírodě do dětského sběrného tábora na Vysočině. Školka v přírodě podle Čičman je dosud neobjevený kontinent obývaný buclatými kuchařkami, stády divokých jednorožců a duhou klenoucí se od talíře buchtiček se šodó do králičí nory světa za zrcadlem. Svět, ve kterém je konstantně třicet ve stínu – jak jinak si vysvětlit intenzivní lpění (čti vysírání) nad narvaným kufrem k prasknutí, do něhož chtěla jako kontraband propašovat nové sandály.
Tak jsem včera večer pro jistotu brnkla naší/ vaší oblíbené učitelce Daně, jestli jako v poho (protože na Vysočině sněží...), nebo už načínají nový plato Neurolů (adresováno celému pedagogickému sboru) a výsledek mé malé vtěrné špionáže mě tak překvapil, že se musím podělit:
"Haló? (Šumění, přerušované tupými prudkými nárazy. Nejspíš vichřice, nebo sesuv laviny)
 „Jé, to jste vy! Jak se nám tady vede? No, asi jsem zimou přišla o poslední články prstů. Ale děti jsou hodné a Čičman vůbec nebrečí."
„Co?“ (skučení meluzíny) „Sníh? Jo vy myslíte, jestli jí? To víte že jo, dokonce si přidává. Fakt si nedělejte starosti, jsme tady úplně v pohodě.“
„Tak dobře, jestli mám říct jedinou věc, se kterou je trochu otravná: Každý ráno, sotva zabořím vidličku do vajíček, za mnou přijde nekompromisně vyžadovat svou denní dávku rybího tuku. Hergot, jak se vám ten návyk podařilo vypěstovat?“
Ehm. Čičman rybí tuk bojkotuje. Její anorektické podání snídaně zní čtyři centimetry tenoučké kůrky od chleba a cherry rajčátko.
Krom toho dost často brečí, kňourá, psychicky terorizuje svého bratra, vzteká se, hádá, kecá a mizí mi rtěnky.
Taky se ve vaší nepřítomnosti děcka proměňují v někoho, koho vůbec neznáte?
Kdybych byla jen o milimetr vztahovačnější, než jsem, tak mi totiž přijde, že jedinej člověk, co na ni působí prokazatelně patologicky, je…
Jsem já.




sobota 27. dubna 2019

Festival nejhorších výmluv pod sluncem: To ta koza!


Předem se omlouvám, ale dneska bych si vás potřebovala na něco půjčit. Řekněme – jak by vám bylo na pár minut v roli úřednice na matrice?

Věc se má asi takhle. Od října jsem vdaná  - ale jenom v Portugalsku, protože svatby v cizině tady v Česku vyřizuje jediná úřednice v Brně. Má na to lhůtu půl roku, aby vám vystavila platný oddací list. Wow. Už jste někdy slyšeli o úřednici takového celostátního významu? Co kdyby umřela? Víte, kolik lidí by kvůli tomu nedosáhlo na manželský papíry? Jo aha, vy už se těšíte, že se stanete touhle master úřednicí. Tak to vás musím zklamat. Tahle úřednice si splnila povinnost a poslala oddací list někdy začátkem března. A já jsem měla jako řádný občan splnit svou povinnost a nechat si udělat novou občanku na vdanou paní.

Jenže to máte: Stresy v práci. Zápisy na základkách. Články na blog. Upomínka z knihovny a tisíc dalších věcí. Jako správný nabalovač v batohu nosím papírový desky, ve kterých tahám rodný listy, registrační papíry od zápisů, seznam nevrácených knížek a jmenný rejstřík věcí na školu v přírodě. Kdybyste se mě pokusili legitimovat třeba na návštěvě v ZOO, zjistili byste, že mám na sebe víc dokladů, než drahej pes s rodokmenem.

„Jenže mě ta vaše ZOO nezajímá“, řeknete, protože jste ta úřednice na matrice. „Občanku, oddací a rodný list“ a podíváte se na mě přes brýle. Důrazně. Nemáte čas na nějaký srandy, za čtvrthoďky jdete s Jarkou z bytovýho odboru na obídek.

„Ale to by vás mělo zajímat, protože právě tady začíná celý ten příběh“ odpovím vám na to přesvědčivě a udělám si u přepážky pohodlí. Pošlu Čičman s dvackou do automatu na kafe.

„Cappuccino?“ zeptám se.

„Oříškové, prosím“ nejistě přisvědčíte. Čičman odběhne.

„Takže se procházím s tím batohem plným důležitých dokumentů po ZOO“ začínám.

„Zbývá vám přesně 7,5 minuty úřední otevírací doby“ odcedíte mrzutě, ale to mě nevyvede z konceptu.

„Právě jsme si prošli pavilón slonů a míříme pro zmrzlinu. Mimochodem to víte, že se má hrabáčům kapským každým dnem narodit první mládě?“

Ne? Na mláďátka vás nedostanu. Tak to prostě budu muset vysypat popravdě.

„No a pak jsme došli k takové té ohradě s africkýma kozama, ke kterým můžete vlézt a mazlit se s nimi. Fakt nechápu, jak vás k nim můžou pustit bez zbrojního pasu a uspávací pistole. Jo, ty kozy jsou úplně netečný. Ale jen do chvíle, kdy si koupíte ty kozí granule jako krmivo v kornoutu.“

Na to chcete taky něco říct, ale já vám nedám šanci. „Vaše cappuccino“, podá vám Čičman kelímek a vy se rezignovaně napijete.

„Ty bestie se začaly organizovat, už jak slyšely povědomé rachtání granulí na chodníku. A když jsem mezi ně s tím kornoutem vlezla, sesypalo se na mě celé devítičlenné stádo. Zatlačily mě do kouta. Jejich šéfka vyskočila na ohradu, aby byla vyšší než já a dívala se mi upřeně do očí.

„Takhle“ nakloním se k přepážce a vytřeštím na vás bulvy jako pacient s Graves-Basedowovou chorobou. (Okamžitě si to přestaňte googlit a soustřeďte se prosím!)

„Pochopila jsem, že to je ta legendární marocká koza, co umí lézt  po stromě. Její černá sestra mě kopýtkem šlápla na nohu a třetí jsem měla opřenou přes rameno a žvýkala mi vlasy….“

„A proč jste jim ten kornout nehodila?“ Dobrá otázka, nabízí se. 

„Nevím. Něco mi říkalo, že kdybych to udělala, tak to prohraju za celou lidskou rasu. Ale prohrála jsem to stejně, protože ta koza na kameni za mýma zádama mi mezitím z pootevřenýho batohu vytáhla z desek rodný list a seznam nevrácených knížek.

„Chcete mi tady tvrdit, že jste si v březnu povinně nevyřídila platný občanský průkaz, protože vám na konci dubna sežrala koza rodný list? V ZOO?!“

„A seznam nevrácených knížek“ přisvědčím smutně.

Ehm. Jo, já vím. Asi to neprojde, co?

Přesně takhle se tvářila bezprostředně po svém hanebném činu!



úterý 23. dubna 2019

Křížová cesta po ubytovnách Jižní Moravy, ročník třetí



Myslete si o tom, co chcete, ale my s eM pojímáme Velikonoce tradičně. Odjedeme s dětmi za babičkou a stejně jako Ježíš to v pátek zabalíme s tím extakticky strhaným výrazem, jak se nám bude stýskat, abychom se za nimi pozítří vrátili jako znovuzrození s blahosklonným úsměvem odpočinutých rodičů.

Zatímco naši kolegové z  korporátů vyráží do vysokohorských hotelů, kde jsou na posteli labutě z ručníků a čokoládky na nočním stolku, zaujali jsme v tomto směru opačnou strategii. 

Jezdíme na místa, kde nic není. Místa, na kterých si vylámali zuby nejlepší copywriteři, a stejně se o nich na turistických webech dočtete maximálně „Rozkládá se ve zvlněné krajině obklopené poli a petrochemickými závody.“ 

Naším posláním je usvědčit i taková místa, jako jsou moravské Ždánice z toho, že tam prostě něco je. A tady to máte. Psice Planet. Ždánice očima Sudeťačky a Brňáka.

Psice: „Pokud nejste z Moravy, neujde vaší pozornosti typický stavební styl jihomoravských vísek: Nahňácat nízké baráky podél hlavní příjezdové komunikace. Nedílnou součástí tohoto jihomoravského selského baroka bývá omítka v křiklavé barvě hráškové polévky, nebo cukrové vaty a lavička před barákem využívaná jako komunikační uzel pro distribuci hejtů na sousedy.“

eM: „Závidíš moravskou malebnost a sounáležitost. Koukej, tady se usadil i jeden Sudeťák při nuceným odsunu (ukazuje na ohořelou stodolu)“. Bod pro eM.

Psice: „Počkej, až uvidíš naše ubytování. Je to jediný penzion v celé obci a pokoj stojí dvě stovky na osobu! To je cena za sušenku z cvrččí mouky a latté se sójovým mlíkem v pražský hipsterský kavárně.“

eM: „Jestli hodláš zmínit pražskou kavárnu, dostaneme přes hubu. Nebo aspoň já.“

Vrchní v hotelu Radlovec nám stručně představí pokoj a jídelní lístek. Líbí se nám, že si na nic nehraje. Vrchní, ani jídelní lístek. Všechno kromě ceny ubytování je mastný. Ubytovací část podniku je oddělena omlácenými dveřmi s nasprejovaným nápisem HOTEL. V koupelně visí pruhovaný trencle a ponožky a záhy se k lednici na chodbě dojde představit i jejich majitel, Boris.  
Pracuje nejspíš v místním fábru a umí zručně ubalit cigárko jednou rukou, zatímco udrží v díře po předním zubu druhé a další dvě má za ušima. Než si jde zakouřit, ochotně poradí, kde koupit pivo, a kam si ho dát vychladit do společné lednice. 

V hotelové restauraci se hosté schází už od oběda. eMovi málem zaskočí smažák, když začnou starousedlíci nadávat na Kometu Brno. Málem by to byl bod pro Psici, kdyby se místní pokérovaný kulturista v tílku nezačal navážet do jejího zaměstnavatele, nejmenovaného telekomunikačního operátora, konkrétně „kurvy z Prahy, co mu neposlali ten vypíčené modém.“

Kdybych se v téhle houstnoucí atmosféře nedůvěry zeptala na to, kde je tady v obci krám, nebo sójový mlíko, je po nás. Naštěstí atmosféru odlehčí děti, které starostlivé matky poslali pro tatínky.

„Tati, máš jít domů“, objeví se ve dveřích holčička v kroji (!). eMova tvář se rozjasní nezaslouženou hrdostí na tradice jihomoravského kraje (ačkoliv je to dítě Brna, co běhalo ve vytahaných teplácích mezi paneláky) a zpraží mě významným pohledem. „No a co. U nás zase nosilo spoustu lidí uniformu“, odpovím, ale bodík si tím nevysloužím.

Z výletu se vracíme až po setmění. Společnost mezitím dozrála a vykvetla. Některé otce dotáhly děti domů s úspěchem, pro zbylé dorazily partnerky. 

„Bez krojů“ nezapomenu podotknout, ale za to musím uznat, že se většina starousedlíků ožírá sudovým vínem, jak se na Moravu sluší a patří. Jedinou výjimkou je Boris, co investuje panáka Tullamorky do zrzky na baru.

„Tak na tebe. Já sem Boris z Rumburka.“

„Aha. Já su Alena.“ odpoví zrzka bez jediné známky nadšení. Vezme kámošku za loket a zmizí.

"Sudeťák přesně jako ty!" nevěří eM svému štěstí a připisuje si rozhodující vítězné body.

Borisovi ze solidarity odpouštím i ty plechovky piva, které ráno v naší komunitní lednici chyběly. Ale přesně takhle to dopadá, když na Moravě nezamaskujete svůj skutečný původ!

Insta Lounge Radlovec




čtvrtek 11. dubna 2019

8 let: Tajná sonda do duše lidí, co jednou zaplatí důchod i tobě!


Mám ráda dětský oslavy. Líbí se mi od tý doby, co jsem viděla ještě jako bezdětná film Old School, kde si hlavní hrdina na balónkový party hraje tak dlouho s uspávací pistoli ve stáji poníků, až si z ní vystřelí šipku do hrudi a potom běhá pod vlivem ketaminu po zahradě jako tyranosaurus a obtěžuje učitelky, zatímco děti s ječením uskakují do stran. Vždycky jsem v něm viděla eM, co se taky s oblibou vrtá v jemné mechanice věcí, po kterých mu zpravidla nic není - a doufám, že se mi jednou splní být svědkem podobné scény.

Do té doby se na trapných momentech dětských oslav mlsný eM podílí aspoň vzdáleně. Konkrétně tím, že koučuje děti, aby mu přinesli aspoň ochutnávku z nabízeného cateringu, což naposled vyústilo v nález řízku v umaštěném kapesníku a kapsu od mikiny plnou smažené strouhanky.

Když slavil v úterý narozeniny Žmurův nejlepší kámoš Vincent, měla jsem ještě o jeden důvod ke zvědavosti navíc: potvrzenou účast jeho holky Johanky, se kterou Žmur chodí od první třídy. A zbytek třídního gangu.

Voilàtady je sonda do osmiletých současníků – díky tomu, že ve mně máte tajného insidera, nenápadnou kolemjdoucí v paruce s brýlemi a nalepovacím knírkem, postávající u kompostu (prakticky všechny děti totiž vyklidily veřejný prostor zahrady okupovaný námi – staříky, aby se mohly bavit o svých věcech). Jsou úplně jiní, než my za socíků, ale jedno nás v tomhle věku mezigeneračně spojuje: Tohle máma prostě nepochopí!


Svět podle Minecraft

Při trošce štěstí a vlezlosti vás dítě někdy nechá koukat přes rameno při hraní Minecraft. Vy v tom sentimentálně vidíte grafiku osmdesátých let, a to je v 99 % případů asi tak všechno. Na první dobrou vám zpravidla unikne, proč kolem baráku chodí zombie a že vás stádo kostičkovaných prasat na kostičkovaný louce může sežrat. Jestli si myslíte, že vám znalost slov „craftit“, nebo „creeper“ pomůže vylepšit skóre věčně vyjeveného geronta, tak nepomůže. Dokud nebudete poctivě craftit každej den, jste prokouknutelný jak list papíru pod lampičkou. A beznadějně out!


Dialogy v chatovacích zkratkách

Někdo řekne vtip a vy odpovíte „to je dobrý“, nebo se nedej bože kontrolně přeptáte na pointu? Zapomeňte. Na vtip se odpovídá „LOL“ nebo „ROFL“. Když se vám něco nelíbí, řeknete „WTF“. A když vidíte matku, nebo fotříka, jak se snaží pochopit Minecraft, stačí dramaticky vyvrátit bulvy a shrnout to ve třech písmenech: „OMG!“


Gender mainstreaming

Pamatujete na druhou třídu, kdy se kluci a holky oslovovali jen příjmením? Nejpoužívanější komunikační fráze od holek ke klukům byla „seš blbeeeej“ a píchanec kružítkem do zad. Noví kluci a holky dělají smíšený party, přičemž některý vedou holky (jde to i bez kvót!). Holky konečně zjistily, že je aktivní agrese mnohem efektivnější, než žalování učitelce. Jo, je to trochu zvláštní, když vidíte holky v růžových šatech vykopnout chvat, za kterej by se nemusel stydět ani klan létajících dýk. Ještě pořád si můžete myslet, že to byla náhoda. Ale když při vybíjený poradí jedna druhý „dej mu pořádnýho pindíka“ a Róza vyšije takovou pecku balónem do inkriminovaných míst, že se Max jen bezmocně zlomí v pase, tak vám dojde, že náhoda to není. (A taky, že současná jemnohmotná podoba Čičman je zřejmě jen stručná a nedůležitá kapitola ve vývoji).


Sebedestrukce

Podle mého empirického výzkumu se současné děti touží vymanit z okovů přetechnizovaného dětství tím, že se za vašimi zády nenápadně odpraví. Nástroj k této hromadné sebevraždě se ofiko nazývá parkour a ve zkratce jde o to, že sekáte přemety dopředu, dozadu, do stran a z výšky za mohutného povzbuzování skupiny. Pokud se vám v pár minutách slávy nepodaří zlomit si vaz, nebo rozdrtit lebku o obrubník, ostatní zahučí „Nááájs“ a vystřídá vás kámo s ještě hustějším trikem, ze kterýho se nám staříkům na mobilu automaticky vytáčí číslo 155. WTF?!


Chirurgicky čistá upřímnost

Taky jste se styděli před mámou svýho kámoše, když jste na něj zvonili s kopačákem v síťovce? Tohle dnešní děcka nedělají. Róza mě vyzpovídala ohledně oblíbených jídel. Medě se líbila moje sukně, ale obě holky se shodly, že mi k ní absolutně nesedí boty. Nakonec přišel Žmur a otevřeně se zeptal: "A neměla by ses náhodou vrátit už do klubu matek? My si tady potřebujem ještě něco důležitýho říct." Tím bohužel dneska končíme. S povzdechem, že to nejlepší stejně navždy zůstane ve 2.A.



Rodičovská odpověď na parkour:
Stejně trapná, jako když zkoušíte craftit