Sardinie: Den, kdy se zhaslo

Sardinie je krásná. Stála za ty dvě hodiny vypjatého letu, kdy jsem se proti strachu z létání bojovala všemi způsoby, co jste mi poradili. Mimochodem jediné, co doopravdy pomohlo, bylo upadnout do hlubokého spánku na způsob strnulé vačice, ze kterého mě eM neustále vyrušoval dloubáním do žeber a poukazováním na kontinenty z té hrůzné výšky, ve které jsme se zrovna nacházeli.

Abychom se nezaobírali jen sardinskými stereotypy, rozbuší se tady srdce i nejednomu zarytému urbexáři a jeskyňáři, mezi něž jak víme, patří právě Psice. Tolik zrezlých koster bývalých důlních strojů, opuštěných vesnic a těžebních tunelů, mě už dlouho nepotěšilo nikde jinde. Ti z vás, kteří se hlásí a nesměle dodávají ještě eMa, mají samozřejmě také pravdu, ale zatímco urbex je schopen eM dávat z upřímného zájmu, jeskyně navštěvuje spíš z lásky ke mně (a taky kvůli tomu, že se mu nechce přešlapovat hodinu venku).

Stejně jako se já děsím létání a výšek obecně, i když jde o trapnou rozhlednu na Ještědu, kam jsem schopná vylézt po čtyřech a přidržovat se kotníků kolemjdoucích, eMa děsí hloubky. Stalagnity, netopýři a pavučiny. Úplně nejhorší jsou krasová jezírka!

Tohle je rekonstrukce našeho rozhovoru před Grotta di Su Mannau:

eM: „A jak je to ksakru hluboký? Z toho plánku se nedá nic vyčíst.“

Psice: „Stálo to deset éček, to bývá ve speleo konverzi tak kiláček pár metrů pod zemí. Za dvacet minut jsi venku a za ruku táhneš pocit, že máš příště na víc!“

eM: „Tyhle motivační bullshity si nech do letadla. Vyhrazuju si právo kdykoliv odejít, když tam dojde kyslík, nebo se mi na záda pověsí vrápenec. A koupíš mi za to zmrzlinu. Dva kopečky“, rychle se z toho snaží eM vytřískat, co to jde.

Psice: „Deal! Prodáno pánovi ve zpoceném tričku!“

Jenže stejně jako v letadle, ani v jeskyni nemáte možnost odejít kdykoliv, kdy máte pocit, že to dál už nedáte. Zvlášť se toto pravidlo uplatní v jeskyni, kde postupujete strmě dolů a vaše jediná opora je zrezlé zábradlíčko pokryté oblemcanou vlhkou plísní. Plus průvodce, co mluví jenom italsky.

„Dál už to nedám. Počkám nahoře.“ eM se loučí asi po dvou kilácích cesty do hlubin země a je to jak dojemná scéna z Titanicu až do chvíle, kdy ho za krápníkovou stěnou slyšíte anglicko-italsky vyjednávat s bodrým jeskyňářem.

eM: „To jsem rád, že vás konečně potkávám. Jen vám chci říct, že tak trochu umírám (nepřirozený smích). Buďte v pohodě, počkám nahoře na vzduchu.“

Průvodce: „ Těší mě, že se vám naše jeskyně líbí. Je to skutečný klenot, za pár hodin dojdeme až k zemskému jádru. Všiml jste si, že ten měkký polštářek, o který se opíráte zády, je spící netopýr?“

eM: „Vskutku! Moc rád bych si s vámi povídal dál, ale jak vidno, skupina se vám rozprchla neznámo kam. Nebudu vás dál zdržovat v práci, arrivederci!“ zařve mu do ucha.

Průvodce (otočí eMa zpět směrem do středu Země): „Rozloučíme se až za dvě hodiny. Teď vám ukážu krasové jezírko s mloky, to vám teprve vyrazí dech.“

„Ahoj“ vítám schlíplého eMa zpátky v pekle. „Ten chlap je šílenec. Kde jsou všichni lidi?“ „Rozprchli se asi po deseti kilometrech dalších chodeb“, přiznám mu popravdě. „Potřebuješ obejmout?“

A v té chvíli se zhaslo.

Nejdřív jsem si myslela, že jde o ten známý průvodcovský tríček „...a teď si ukážeme, jak vypadá absolutní tma“. Jako, přišlo mi to trochu creepy, zhasnout rovnou bez varování.

Minuta se vlekla jako viskózní povlak na zábradlí. Pak nám to v jednom okamžiku došlo. Výpadek proudu.

„Rychle pryč!“ zařval muž, který před rokem slíbil, že se mnou zůstane v dobrém i ve zlém, rozsvítil svítilnu na mobilu a během pár sekund zmizel za skalní stěnou. Objala mě znovu tma.

„Psice? Jsi tady někde?“ vrací se eM za chvíli, když se mu po „bojuj, nebo uteč“ zapojila do provozu zbývající mozková centra a došlo mu, že by se musel sám postarat o naše děti (a taky, že mohu posloužit jako razicí štít, co bude zachycovat oživlé vrápence do vlasů místo něj).

Potkali jsme skupinku francouzských turistů a spojili svítilny. Potkali jsme skupinku německých turistů, kteří spořádaně čekali na místě, protože nevěřili, že by se něco takového mohlo stát. A někde v půlce tmy jsme potkali našeho italského průvodce, jehož bodrý smích se nesl přes několik podzemních pater.

Nikdo si nebyl jistý, co vlastně povídal, když vedl naši připosranou skupinku k východu, až na jednoho z nás. „Říkal, že celou tuhle hrůzu zinscenoval jenom kvůli mně a v té tmě mu rudě žhnuly oči“, tvrdí eM dodnes. 

Těma očima si teda nejsem úplně jistá, ale stálo mě to spoustu zmrzliny – a taky se obávám, že odteď se v našem partnerským směnným kurzu kurva prodraží i návštěvy blbejch Koněprus.

Důvěřivý eM na cestě k zemskému jádru

První půlka trasy

Druhá půlka trasy