Meníčko zkázy

Z cyklu špatné vlastnosti, které se v naší rodině dědí po generace

Mít mámu po třicítce je super období. Je to doba, kdy už před ní nemusím schovávat kondomy, lhát jí, že jedu o víkendu na chatu učit se na písemku matematiky s největší šprtkou ze třídy, nebo se plazit přes obývák s balením orbitek v puse o půl pátý ráno. Moje máma se taky vyklidnila, když jsem vyměnila azurovou barvu na vlasy za svůj původní geneticky darovanej odstín, přestala jí dělat ostudu před kámoškama, který si svý potomky vychovaly líp, a pořídila si děcka, protože si po právu myslí, že se mi tohle všechno karmicky vrátí do posledního halíře. Z bývalého skóre v sedmnácti letech, kdy měla máma devadesátdevět chyb ze sta, jsme se dostali na opačnej podíl.

Moje máma je nesobecká, štědrá, věčně odpouštějící, ujímá se opuštěnejch zvířat a lidí, krmí holuby včetně těch s uhnilými pařáty a nevadí ji tahat klíšťata z kohokoliv, kdo ji o to poprosí. Halleluja. Kdyby neměla tu jedinou špatnou stránku, nejspíš by byla průsvitný anděl vznášející se nad mou hlavou v okamžiku, kdy stojím v drogérce před regálem s neónovýma ponny barvama na vlasy. Takže vlastně jsem za tenhle stín ráda, protože bez něj by tu nebyla, ale zároveň je dnešní post tryznou za všechny její oběti. 

Moje máma je totiž restaurační Joker.

Jít s mámou do restaurace je typ aktivity, kterou můžu provozovat jednou za několik měsíců v okamžiku, kdy poslední vzpomínka milosrdně vybledne. Začíná to asi takhle:

1.   Vcházíme do podniku. Všechny volné stoly vnímá máma jako stigma, že jde o místa druhé kategorie, takže se většinou postaví ke stolu, kde lidé teprve dojídají, pod jejím netrpělivým dozorem zpravidla velmi rychle. „Tady jste nechali ještě šálu“, zamává máma dobrosrdečně na zamilovaný páreček, který úspěšně vypudila.

2.   Přichází obsluha s jídelním lístkem. K tomu bych poznamenala, že obsluha nikdy nepřichází dostatečně rychle, takže pingla máma vždycky potupně přivolá. Dostáváme se k emocionálnímu hlasitému čtení jídelního lístku. Máma každý pokrm hlasově zabarví podle svých preferencí, takže třeba zvěřinový guláš s karlovarským knedlíkem zní jako vyhřezlé hemoroidy. Stůl vedle si raději přeobjedná. Máma několikrát zavře jídelní lístek, aby ho opět otevřela a provedla několik výměn objednaného pokrmu, čímž udržuje pingla stále ve střehu.

3.   Pokud po posledním zavření lístku není personál na place do dvou vteřin, je přivolán už velmi rozmrzele. „Dámy si dají k pití?“ ptá se pingl s úslužnou přetvářkou, čímž mámu uvede do paniky, protože si vybrala jen jídlo. „A na kterýpak straně toho nepřehlednýho lístku máte pití?“ ptá se a nervózně natrhává jednotlivé stránky jídeláku.

„Tady na konci“, ukazuje pingl, „tak já přijdu za chvíli“. „Nikam nechoďte, ať vás tady zase nemusím nahánět po celý hospodě“, zpraží ho máma a nechá si přečíst seznam alergenů u malinovky. „A mohl byste u kuchaře zjistit, kolik lžiček cukru obsahuje jeden decilitr?“ Pingl běží do kuchyně a zpátky s poznámkami. „Už mi to ani nečtěte, to bude stejně strašně nezdravý“, přeruší ho máma a objedná si vodu z vodovodu.

4.   V zákulisí probíhá resuscitace a výměna číšníka, jídlo přichází objednat služebně starší kolega s výrazem „zvládl jsem vést polní kuchyni v Afgánistánu, zvládnu i tenhle stůl“. Pingl číslo dvě umí skvěle improvizovat a seká ze sebe kalorické tabulky i legendární historky o původu masa. Máma si z meníčka nikdy neobjedná jen jedno jídlo. Objedná si „hovězí líčka, ale s bramborovou kaší od toho telecího tady, a s celerovým salátkem z trojky, ale jestli by z toho kuchař mohl vyndat tu nastrouhanou mrkev“.

5.   Přivolání číšníka číslo dvě, s drobnou změnou již vytvořené objednávky.

6.   Za bar se vrací oživený pingl číslo jedna. Podle rudého obličeje a skelného pohledu do něj někdo nalil hlt rumu. Pečlivě se vyhýbá pohledu do oblasti našeho stolu.

7.   Číšník číslo dva nese objednané jídlo, ale i na profesionálovi jeho velikosti se pozná nervozita. Rychle nám naservíruje jídlo na stůl a odbíhá.

8.   Máma si povzdychne nad velikostí porce a nutí mě ke kalorickým odhadům. „Nedá se nic dělat, tohle budeš muset sníst ty“, pleskne mi bez ptaní svoje hovězí líčka do talíře a vytvoří tak na ubruse hnědou úsečku z omáčky spojující oba naše talíře.

9.   Nebezpečně blízko se šine číšník číslo jedna obtěžkaný příbory, které upustí, když si ho máma důrazně vyžádá k našemu stolu. „Ta bramborová kaše je nakyslá“, oznámí mu vítězně máma a donutí ho ochutnat. Pingl podle svých slov nic necítí, čemuž upřímně věřím a zvědavě vyčkávám, jestli mu máma omáchá v talíři čumák jako neposlušnému štěněti.

10.   Protože jsem ze svých špatných zkušeností k nabídkám ochutnat zkažené jídlo rezistentní, je přivolán i číšník číslo dvě. Kuchař vzkazuje, že jídlo klidně dojí.

11.   Před placením probíhá v backoffice podniku krátká interní porada, ze které vyjde jako vítěz služebně starší číšník číslo dvě. S účtem se k našemu stolu kymácí pingl číslo jedna a s těžkým fernetovým vzdechem předkládá před mámu účet. „Já to vezmu kartou“, snažím se jí účet vytrhnout, což pingl přijímá s citelnou úlevou a radostně odhopsá pro terminál.

12.   „Nene, platit budu já. Keš.“ zkazí mu radost máma a stiskne mu na terminálu tlačítko,  díky kterýmu se celá transakce už nedá vystornovat. „Mami, já to fakt zaplatím“, řeknu já a začneme se přetahovat o terminál, ze kterého začne lézt spousta potisklých papírků, kvůli nimž později spáchá sebevraždu také účetní podniku.

13.   Pingl číslo jedna nám sebral terminál a mateřsky si ho tiskne k hrudi. „Já jsem vám to říkala hned, že platím“, zdrbe nás oba máma. „Kolik to je? Dvěstědevadesátosm? Tak tady máte tři stovky“, podívá se poprvé se soucitem na trosku, která se stala během uplynulé hodiny z pingla číslo jedna, „a ta dvoukoruna je pro vás.“