středa 28. března 2018

Army shop: Testováno na lidech (a mrtvolách)


Pro Galahada

„Tak babičku bychom měli. A copak mi dáš k Velikonocům ty?“ zeptal se Žmur po telefonátu s moji mámou a utřel si do rukávu horskou bystřinu slin pramenící z představy slíbeného čokoberánka a snůšky kindrvejcí.

„Já? Myslela jsem, že budou Velikonoce a ne Vánoce ani narozeniny“, procedila matka-židák. „Dostaneš ode mě den dovolené, co si beru na tvoje prázdniny. A můžu ti k tomu vzít z práce propisku.“

„Dovolená je tvůj vlastní dárek“, ohodnotil Žmur drahocennost času, co můžu strávit v jeho zářivé přítomnosti. „Slíbilas mi, že si můžu něco malýho vybrat už za minulou logopedii.“ Nechtěla bych být u toho, až mi Žmur jednou začne skládat účty za dalších dvacet let.

Tak jsme vyrazili obhlídnout velikonoční nadílku do Žmurova vysněnýho kšeftu. Army shopu.

Zvenčí to vypadalo celkem nevinně, ale hned jak se zabouchly těžké dveře do potemnělého suterénu, začala na nás chlístat dusivá atmosféra plesnivých celt a maskáčových kabošů, ze kterých byste mohli vyvařením těžit krystaly čistého kortizolu. Divím se, že se místo zazvonění příchozího zvonečku na dveřích, neozvala spíš střelba z kulometu. S každým nádechem v té nikdy nevětrané místnosti se mi vědomí zamlžuje o něco víc, jako když zhluboka dýcháte do plynové masky.

Děti se s  vděčností rozeběhnou po prostoru jako malí Albánci po stanu KFOR. Zatím to vypadá, že neodejdeme minimálně bez frčky, co budu muset našívat Čičman na šaty, a plastového orla v životní velikosti, kterého si přeje instalovat na záhlaví postele. „Ten je tak roztomilej“, rozplývá se Čičman. „Budu se jmenovat Přemek a bude se mnou spinkat.“ Taky vám připadá výhledově nebezpečný, že Čičman pojmenovává všechny obskurní předměty po chlapečcích ze školky a tahá si je do postele?

Když dojdeme do velitelského stanu s majorem prodeje rozcapeným na rybářské židličce, už mám mozek zastřený natolik, že vážně uvažuji o koupi šátku v odstínu pouštní bouře. Zdalipak je děravý od kulky, nebo molů? Něco mě nutí mnout ho mezi prsty, přivonět si a inhalovat zemitou vůni plesnivého testosteronu.

Prodavač nás strnule sleduje a nevydá slova. Asi prochází stejným pocitem bezbrannosti, jako když vám v ospalém odpoledni na vojenské základně nepřítel hodí LSD do várnice s čajem a hodinu poté čelíte invazi mravenečníků, co zabodávají svý nenasytný choboty do krabic s výstrojí a vysávají z nich vzduch na způsob vakuové pumpy.

„Pře…přejete si něco?“ ozve se po dlouhých minutách mrazivého ticha od velícího pultu.

Zasněně pustím šátek. „Ne, my se tady jen tak díváme“. „My si tady jen tak čucháme“, upřesní to obratem na vysvětlenou Čičman, co musí všechno dělat a říkat po mně.

Mezitím se vynořil Žmur jako krysa zpod regálu označeného štítkem VIETNAM. V ruce drží brýle, co někdo musel chladnokrevně servat z ksichtu zastřelenýho Nicka Slaughtera a polní láhev. Asi vás už stejně jako prodavače nepřekvapí, že brýle lhostejně odložím na pult, ale dychtivě přisaju svůj mravenečnickej čmuchák k flašce.

Moje přemáhané receptory zasáhne taková dávka plísně a vyčichlého yperitu, že se málem sesunu na rybářskou židličku majora. „Mám vám k brýlím přibalit i toho orla?“ slyším odněkud zdálky. 

Díkybohu zvládnu zavrtět hlavou. Pak už si to pamatuju jen v mlze. Někdo mě  vystrčil na čerstvý vzduch o tři stovky lehčí a v noci na dnešek se mi zdálo o přežití v džungli. Předpokládám, že jde o začátek posttraumatického válečného šoku. Máte někdo kontakty na schůzky anonymních válečných veteránů? Nechci být za čmuchala, ale možná bych se zastavila...

Pro Přemka se zastavíme příště





pondělí 19. března 2018

Samsung: Revenant


Díky, že mě nekontrolujete, jak si vedu se svým telefonem.

Člověk všude čte, jak se dneska spotřební zboží a vztahy neopravují, ale rovnou hází do konťáku, tak bych vás jen chtěla ujistit, že i v této zlé době se najdou starosvětské servisy mobilních zařízení, kde vám udělají z mobilu radši sešívanýho Frankensteina, než aby přiznali porážku a nechali vás za stejný prachy vybrat o generaci pokročilejší model, což byl přesně můj plán.

Ale to ne. Můj zjizvenej Samsung je zpátky ve hře s vyměněnou základní deskou. Vsadím se, že cena opravy a lidské práce je mnohonásobně vyšší, než záchrana jeho života, ale určitě to stálo někomu za představu výrazu mého obličeje, až se mi vrátí zpět přesně tři měsíce před koncem záruční doby.

Mám ho zpátky a nebudeme si tady hrát na světlou stranu Síly, spolu s ním mám Facebook, Messanger, mobilní internet a zaplevelenou plochu appkama jako je Atomic Fighter Bomber, Dětská kardiochirurgie a Péče o miminko, co tam naše děcka nastahují  svou pouhou přítomností v okruhu 10 metrů od přístroje, asi na to mají speciální Bluetooth. Viklavej Pižmur spíš aktuálně Notooth. Jen začínám nabývat podezření, že jsme se Samsungem navždy spojeni nějakým neviditelným poutem. Kletbou.

V pátek mě volá Houbič s informací, že jede okolo Korporátu, a jak jsem na tom při té příležitosti s obědem. Zadívala jsem se na prázdnou krabičku od jídla, ve které se ve větru z klimošky převalovaly jen chomáčky plísně s ponurým hvízdáním harmoniky jako v Tenkrát na západě a bez váhání odpověděla, že jsem za pět minut dole. Z toho bylo samozřejmě deset, protože jsem šla ještě na záchod, ale Houbič za patnáct, takže jsme se potkali u recepci úplně stejně nepřesní, vyčůraní a hladoví.

Obědy s Houbičem jsou něco jako jako volný vstup na labutě. Super jízda, ale od půlky už tak trochu cítíte, že byste se měli vrátit zpátky na zem dřív, než se vám začne navalovat z cukrový vaty a šesti zmeškaných hovorů od šéfa. Po jahodách se šlehačkou v cukrárně dokonce už v úplně jiné městské části, než je Korporát, si odpřísáhneme, že pak už fakt jdeme. A já vytáhnu mobil, abych Houbiče přesvědčila o těch šesti zmeškaných hovorech od šéfa. Ale mobil tam není, i když vysypu celou kabelku včetně kaštanů, rozsypaného čaje a děravého krému na ruce. Znechucená obsluha neví, z čeho se při placení pohoršit víc.

„Určitě ho máš na stole“, sází se Houbič, „vyzvání“. Jenže po návratu zjistím, že na stole kromě těch chomáčků plísně v plastový krabičce není vůbec nic. Sednu si a chladnokrevně přemýšlím. Má vůbec cenu obcházet celou trasu Korporát – hospoda – drogerie – cukrárna a zpátky, nebo si rovnou přečíst směrnici na intranetu o ztracených a ukradených telefonech? Radost ze ztráty Samsungu mi hyzdí  otevřený vřed skutečnosti, že budu muset doplatit jeho přemrštěnou zbytkovou cenu. Cenu, za kterou byste si mnohem raději koupili řadový domek s předzahrádkou v Ugandě, nebo zavšivenýho orangutana i s větrovkou a skútrem z dražby zkrachovalýho cirkusu. Na to držgrešle jako já slyší.

S velkou nelibostí tedy začínám vyťukávat první písmenka do intranetového formuláře a chci to celé obalit do zvlášť bulvární historky o loupežném přepadení gangu z přilehlého domova důchodců, aby jediné oko ve skladu mobilů nezůstalo suché. V druhém okně prohlížeče sjíždím nabídku nablýskaných nových telefonů, abych dosáhla úplného rozštěpení osobnosti, když Jarmila rozrazí dveře prsama a hodí mi na stůl mobil. „Hele co jsem našla na záchodě. Vzala jsem ti hovor od nějakýho Houbiče a prý je to tvoje, no není to skvělý?!“
Fantastický! Máš u mě kilo čokolády.

„Strašně mě to potěšilo. Neudělala jsem dobrej skutek snad několik let!“

Takže když se mě M. zeptal, jestli jsem si ze své roztržitosti a bordelářství vzala aspoň nějaké ponaučení, beru si z toho fakt, že je někdy potřeba zariskovat a nechat sem tam někde válet mobil, nebo peněženku. Aby měli lidi v dnešním světě vůbec nějakou příležitost ty dobrý skutky dělat.

pátek 9. března 2018

Rezervace pro Tunga


Dnes se můžete těšit zprávy z domova. Nebojte, naštěstí se zatím i přes jarní počasí neprotrhla hráz Jarmilčina výstřihu, tudíž jsem nebyla oslepena osvobozenýma skandujícíma plandákama, ani vystřeleným knoflíčkem od halenky. Zůstávám doma v pyžamu díky Žmurovi, který táno chrchlal tak usilovně, že byste mu dali pětikačku na očkování proti tuberkulóze. Zvláštní, že od omluvného telefonátu do školy skoro nezakašlal. Lurdský zázrak? No, Pižmič stále trvá na stanovisku, že to vůbec nesouvisí s jeho podnikáním, tak si na to udělejte názor sami: 

Ahoj, tak co se přes den stalo dobrýho?“ selektivně se včera odpoledne zajímám před školou. Všimněte si, že se už nějakou dobu radši neptám, co se stalo zlýho (a stejně se to dozvím vždycky jako první) 

„Dneska jsme s Vinckem založili firmu“ odpoví Žmur bez emocí a zatváří se, jak když si Kellner znuděně koupí další podílové fondy. Zaloví v kapse a vytáhne nablýskanou novou desetikačku. 

„Zisk za první odpoledne od založení“. Žmur už dál tu předstíranou skromnost nevydrží a nadme se svou neskrývanou posedlostí po mamonu. 

„Týjo“, uznale pokývu. „Co teda vlastně prodáváte? A jak se ta firma jmenuje?“ 

„Jmenuje se Nejlepší vlaštovka a prodáváme – no, nejlepší vlaštovky. Jedna stojí korunu. Jako teď v akci, chápeš. Pak bude daleko dražší. Ty si můžeš koupit rovnou tu drahou, když na to máš“, dostávám nabídku, co si na nic nehraje. 

„Žmure, myslíš ty tvý těžkopádný zohýbaný papíry, co nelítají? Tak to je ale mega úspěch, že jste to prodali deseti dětem. Kdo u vás má na starosti reklamní kampaň?“ 

„Proč deseti dětem? Prodali jsme to jako jednu mezinárodní rezervaci. Tung si objednal deset vlaštovek s čínskou vlajkou. S termínem dodání do pondělí.“ 

„Myslel jsem, že Číňanům stačí od všeho jen jedna fotka a šířka–výška- hloubka, to mě teda překvapuje, že jich potřebuje hned deset“, diví se M. „Možná na tom Tung bude po škole posílat nějaký komunistický rozvratný letáky.“ 

„Počkejte oba. Žmure, a není to podvod? Co když to bude reklamovat? Co třeba něco férovýho – upéct domácí koláč, nebo spolužákům nabídnout zdravou ovocnou šťávu za dobrovolný příspěvek? 

„Nuda!“ přerušili mě oba. „To už je lepší koupit za levno Coca-Colu a prodávat ji po kelímkách za dvacku.“ dodá M. v náhlé inspiraci. 

„No, když jsem byla malá já, vyráběla a prodávala jsem falešný losy“, zasnila jsem se. „Ale jen v naší rodině!“ 

„O to je to horší, loterijní podvod na vlastní babičku!“ 

„Mně se stejně nechce tahat do školy s kanystrem koly“ mávne rukou Žmur. „Zlatý vlaštovky. A zatím to vydělává dobře“. 

Tady někde bych si skoro mohla oddychnout, kdyby k tomu M. nutkavě nedodal: „A skořápky hrát umíš? Ty se ti vejdou do aktovky líp než vlaštovky!“


čtvrtek 1. března 2018

Nová posila. Vlastně spíš poprsila?


Dnešek je důkazem o nestoudnosti reklam, co vám lžou o tom, jak vám zdravá snídaně a cereálie v bříšku pomohou k lepšímu dni.

Ne, že bych se dobře nevyspala. Dokonce dnes do vzdělávacích zařízení vedl děti M., a tak jsem si po jejich odchodu mohla nerušeně usypat z krabice ovesných usměváčků a dorazit nevypité čaje. Však říkám, jako z reklamy na Bebe dobré ráno.

A pokračujeme dál: při dobíhání metra galantní šedesátník strčí mezi zavírající se dveře vagónu knížku, abych mohla nastoupit. To jsem na první pokus nestihla, takže mezi krátce otevřené dveře napodruhé zarazil ruku až po loket. Tajně doufám, že tohle odvážné gesto pro mě bude někdo schopen udělat, až bude šedesát i mně. Přes vlahá očekávání všech žen ve vagónu řidič metra prokazatelně nesleduje romantické komedie, protože díky jeho vzteklému troubení vše nasvědčovalo spíš scénáři, že vyleze z kabiny, ruku gentlemana ze dveří osobně vyrve a popudlivě mi vhodí zakrvácený pahýl do kabelky. Tím Bebe dobré ráno skončilo. Přeběhla jsem mrazivou zónu smrti mezi zastávkou a Korporátem a po příchodu do kanclu to na první pohled zavánělo situací, že jsem opět vystoupila v jiném patře, sednu si na cizí židli a zablokuju heslo v cizím notebooku. 

Ale nepořádek na stole byl typicky můj. Papíry, drobky, zmuchlaná výroční zpráva a krabice želé bonbónů „zajíčková párty“. Druhý takový stůl byste tady pohledali marně. Tak co tu máme nového? Na volném místě naproti mně sedí naše nová kolegyně. Kolega Pavel, co se vůbec netají nenávistí k ženám, má v tváří tolik nespravedlivé bezmoci, jako kdyby se k nám nařízením EU přestěhovala skupinka dvacetiletých sirotků z Libye. Pokud v tom má ale prsty EU, dostali jsme novou kolegyni spíš díky dotacím na kariérní rozvoj obětí plastických operací, protože pohled do jejího výstřihu, jakožto i další přelévající se obsah skrz příliš těsnou halenku působí hypnoticky i na mě. Docela se divím, že Pavel zůstává věrný své nenávisti i přes ten nový porno výhled.

Ahoj, já jsem Jarmila“, představí se a hodí po mě tak znechucený pohled, že hned vím, že ví, kam se jí dívám.

Za dopoledne jsme se dozvěděli doslova vyčerpávající informace o Jarmilčině rodině, přátelích, vztazích a postojích ke všem mediálním kauzám z nedělní přílohy Blesku. Pokud jsou lidi, které si pomalu rozbalujete jako jarní závitky, tak je Jarmila hutná krupicová kaše politá poctivou naběračkou mastných postřehů ze života celebrit. V duchu se omlouvám Pavlovi za jeho otevřené nepřátelství k ženám. Jsme totiž opravdu hrozné!

Odcházím si neutralizovat hladinu estrogenu na oddělení IT helpdesk a když se vrátím s hrnkem kávy, najdu Jarmilku na židli. Na mé židli! Zřejmě si na ní seřizuje svůj menstruační cyklus s mým. „Volala jsem šéfovi a víš co? Dneska se ti budu dívat celý den pod ruce, na čem děláš! Máš radost, viď?“

„To je bezva nápad!“ usmívám se při představě, jak vám spolu s Jarmilou píšeme tenhle post. „Mohly bychom spolu třeba vymyslet novou barevnou škálu v šéfově tabulce nových výnosů. Připadá mi, že odstíny levandulové moc neladí s meziročním poklesem. Školení požární bezpečnosti už máš tedy hotové?“

Nemá. Tak co se dá dělat, bez certifikátu BOZP se nedá provozovat vůbec nic a už vůbec ne nezabezpečené koukání přes rameno. Takže vám píšu tenhle žalostný post, zatímco Jarmilce napovídáme, jakým přístrojem se hasí vznícené kopírky. Napovídat nemůžeme vzdáleně, Jarmilka nás pokaždé naléhavým zapištěním osobně vláká do kóje. Během šoupání Pavlových zdravotních bačkor sem a tam jsem postřehla, že sice ještě pořád hulvátsky krká každý čtvrtý lok své snídaňové dvoulitrovky Pepsi, ale přestává být imunní proti výstřihu. Skóre Prsa: Pavel už je minimálně 5:2.

Jarmilka zpoceným kliknutím odesílá závěrečný test. A já doufám, že si i přes snadno dostupnou nápovědu obzvlášť vryla do paměti směrnici řešící případy nenadálé exploze na pracovišti.