Správná podprsenka

Pánové prominou


M. si doma vždycky stěžuje, že nesnáší chození do DMka. Mají tam totiž strašně moc věcí v pastelových obalech, které by si hrozně rád koupil. Jakmile ale překročí pomyslnou nákupní čáru tohoto estrogenového království, stane se z něj štvanec, kterého protřelé zákaznice s věrnostní kartičkou probodávají zhnusenými pohledy jako stalkera. Z oddělení sprchových gelů ho zaženou k regálům s vložkama, kde se mu dostane jen sprchy opovržení od nervní ženské s PMS, co už dvacet minut vybírá nejlepší odstín menstruačního kalíšku. Nakonec je rád, když ustojí frontu a odnese si aspoň toaletní papír. „Je to stejný, jako bych se infiltroval do kšeftu se spodním prádlem pro sedmiletý holčičky, nebo svetrama pro čivavy. I muži mají přece právo vybrat si sprchový gels vůní malinového cheescake“ krčí rameny M. nad nespravedlností světa a já od víkendu empaticky přikyvuji s nehranou účastí, kterou vás naučí jen život (a to jsem si dřív nepřipadala vyhoštěná v Rybářských potřebách, ani v prodejně tonerů).

No, zkrátka i já mohu být v obchodě štvancem. Dokonce tam, kde byste to jako žena nečekali: v prodejně podprsenek. Už pár let si kupuju podprsenky Triumph. Za prvé proto, že se mi líbí, za druhé proto, že mi vždycky sednou, za třetí, že vydrží ve stejném tvaru. A za čtvrté, že mě hrozně nebaví stát před zrcadlem v pekelně přetopené kabince a cpát si prsa do dvaceti podprsenek rozličných značek.

To už radši jednou za rok vyběhnu autisticky vždy do stejné prodejny spodního prádla. Vyberu si tam požadovanou barvu, typ, velikost a pro jistotu vyzkouším. Vyřízeno za patnáct minut. Bejvávalo, než se zavedl institut Správná podprsenka. Poradkyně Správné podprsenky jsou stejný sektářky jako laktační liga, jenom se nesnaží vaše prsa za každou cenu nacpat do obličeje ječícího kojence, ale do podprsenky správných rozměrů. Přičemž jaké rozměry jsou ty jediné správné dovede s přesností 99,9 % určit jen Robert Rosenberg a pak tyhle vlezlý ženský, co mají vždycky trochu přetaženou rtěnku a krejčovský metr v kabelce.

Takže přijdu se svými dedikovanými patnácti minutami do své stále stejné prodejny Triumph, velkoryse přehlédnu vtíravou nabídku personálu, že mi pomůže vybrat čupr kousek (jsem snad nesvéprávná?) a pak se s prodavačkou střetnu znovu u pultu před kabinkou. „Počkejte, já vám ty podprsenky radši sundám z ramínka“, posiluje prodavačka představu vymaštěný blbky, co by bez pomoci bezradně seděla v kabince a volala kamarádkám, aby se jí mrkly na youtube tutorial, jak se sundávají věci z ramínek. Brzy ale pochopím, že záměrně protahovaný ramínkový rituál má svůj význam: „No, jak se na vás dívám, tak ta velikost vám teda moc dobře sedět nebude“ vysírá a už tahá zpod pultu metr.

„Prosím vás, já mám na ten nákup patnáct minut. S tímhle zdržením u ramínek už jen deset. Kupuju si u vás prádlo už pět let“ (a možná právě dnes přestanu, chtělo by se mi doříct, kdyby mě Správná podprsenka nepřerušila. “No právě, že bychom si obě ušetřily čas tím, že tady budete zkoušet špatné velikosti.“ Vyrvu ji prádlo z ruky dřív, než ze mě strhá tričko, aby se dostala s metrem k hrudníku. „Kdyžtak zazvoňte na zvoneček! ozve se za mnou. „Ráda vám přinesu jinou velikost!“

To víte, že nezazvoním. A to víte, že stejně přijde, rozhrne závěs a řekne: „Jé, to jste vy! Já si spletla kabinku. Ale když už jsem tady, zkuste si to déčko v černý barvičce, to teprve uvidíte ten důlek!“ a hodí po mně něco, co tam přede mnou musela zapomenout kojná, nebo Mickey Mouse. Tak já nevím, co je to za módu. Jsem trapná, že nechci na potkání ukazovat svoje prsa cizím ženským? Pohybují se snad v pánském oddělení prádla měřiči penisů? Opravdu to někomu z vás zlepší den? Tak vidíte.

Ale já už jsem tak nalomená, že si ji fakt vyzkouším a vypadám v ní úplně jak dvanáctka, co si tajně zkouší máminu podprdu.

„To je rozdíl, mít správnou podprsenku, viďte?“ vítá mě prodavačka zpátky u pultu. „No, je pravda, že si v tom připadám mladě“ zašklebím se na ni ošklivě. „Přijdu si pro ni, až ještě trochu vyrostu a do té doby si vezmu tuhle“, prásknu na pokladnu 80C jako kulový eso a mám pocit, kdoví jak jsem to nevyhrála, dokud na mě prodavačka nezasyčí sumu z cenovky.

Na kterou jsem se pořádně nedívala, protože jsem se v kabince soustředila na odhánění Správné podprsenky. No nic, stejně nezbylo, než to dohrát a trpce vydat platební kartu. Vidíte, a to jsem si myslela, že mám tuhle sektu na háku! 

Zvířátka z kašlanů

Ne, to výjimečně není překlep, i když jste tady zvyklí na ledacos. To jenom začal letošní podzim.

Čekala jsem, kdy se Žmurova posedlost školou vrátí do mentálního nastavení normálního šestiletého kluka a koncem minulého týdne už to skoro vypadalo, že jsme se dočkali. „Mně už se v tý škole zas tak moc nelíbí“, prohlásil Žmur při večeři a s neskrývanou nelibostí dloubal vidličkou do brambory. „Chm chm“, zakývali jsme s M. empaticky hlavou, „to ta matematika, viď? Nebo úkoly? Pomyšlení, že je to natrvalo?“

„Nene“ zahučel Žmur, a pokračoval v mučení brambory. „Mě jenom mrzí, že je ve třídě tolik dětí. I když se furt hlásím, učitelka nemůže vyvolávat jenom mně.“ posteskl si a vyčítavě se rozchrchlal.

Následovala divoká noc, kdy jsem běhala štafetu po dětském pokoji s lahvičkou Nurofenu a přeskakovala přitom kupičky posmrkaných kapesníků jako za tuhých časů rodičovské dovolené. Naštěstí se žádné z dětí chroptících příkazy nedožadovalo kojení. Ráno jsem se probudila na mokrém polštáři v louži z vlastních smrkanců a došlo mi to: září je tady!

1. Mentoring dětí před školou/školkou: Šatny dětských útulků opět přetékají rodiči, kteří v ranním šeru polohlasem koučují své malé usmrkance: „Zatrub pořádně! Nechce se ti kašlat? Klidně si zakašli teď, jinak budeš moct až ve tři, kdy tě vyzvednu.“
2. Pražský burčák: instantní zkvašený nápoj, který bývá v Praze každoročně k dostání o týden dřív, než v moravských vinařských oblastech.
3. Instantní jsou asi i vši: Jak jinak si vysvětlit poznámku v úkolníčku pouhé tři (!) dny po zahájení školního roku: „Ve škole se opět objevily vši. Prosím o denní kontrolu hlavy.“
4. Vinné mušky: U nás doma se rozpínají jako úderný gang ve spolupráci s potravinovými moly. Díky své krátkozrakosti jsem se o jejich existenci přesvědčila, až když se mi v průvanu přilepila mucholapka do vlasů a od té doby vlastně nechci nic vědět – ani když přede mnou vylézají z hrnce oživlá zrnka rýže.
5. Hledání krabic se zimním oblečením z minulého roku: Rukavice bývají děravé, bundy rozpárané, šály plné žmolků. Některé osvobozené kousky textilu z krabice samovolně odlezou společně moly jako v bodu 4.
6. Začíná sezóna lysohlávek: Po bytě se začíná obecně pohybovat víc věcí, do kterých by to v létě člověk vůbec neřekl.
7. Hledání nového oblečení na e-shopu: letí punk-rock, takže většina věcí vypadá stejně jako ty roztrhané hadry z bodu 5., které jste vyhodili do konťáku. Jenom jsou dvakrát dražší, to nechceš!
8. Na Šumavě začíná sněžit.
9. Zimomřivě odesíláte objednávku na děravé rukavice a kobejnovskou flanelku.
10. Média se předhání ve zprávách o prvních umrzlých kuřácích před hospodou.
11. Váš mailbox se plní nabídkami na vánoční dárky a kontokorent.
12. Zvířátka z kaštanů letos zase nebudou, sežrala je klíněnka.
13. Oběšenci, ztracení senioři a munice z druhé světové. Média rychle opouští první umrzlé kuřáky a servírují letošní největší houbařské úlovky.
14. Je konec září a v obchodech frčí čokoládový Mikuláš v akci. Šikovné hospodyňky z něj podle receptu na mimibazaru dovedou extrahovat máslo, které v tuto dobu stojí víc než krabička Marlborek.

První školní

První školní den pro mě znamenal až donedávna čínský magnetický penál, oranžovou aktovku a přesvědčení, že mě někdo hluboce zradil, pokud má tohle trvat nejmíň do konce června.

Byla jsem typický případ neurotického dítěte, které si kouše nehty do masa a odpovídá pouze, je-li je tázáno, a to ještě šeptem. Na prvním vysvědčení měli všichni velkou jedničku. Dvojku jsem dostala jen já a Pavlík s vodnatelnou hlavou, která vypadala díky prosvítajícím modrým cévám jako popraskané vejce, ze kterého se klube pták. Pavlík skončil po Vánocích ve zvláštní a já se nakonec protloukala vzdělávacím systémem dalších 17 let. Rozhodně to ale nebyl snadný start (a vlastně ani hladké přistání).

Chápala bych tedy Žmura, kdyby se v pondělí zamknul do skříně s ručníky a neozýval se, dokonce i kdyby protestně snědl všechny šumivé vitamíny najednou a vypěnil do nepříčetnosti. Ale náš skvělý, silný Žmur si přidal chleba k snídani a pak nás, rodiče kousající si nehty u dveří, vyzval: „Dejte mi tu aktovku na záda a přestaňte se tvářit jak zoufalci! Máme akorát tak čas vyjít. Nerad bych přišel poslední.“

No, rozhodně jsme nepřišli ani jako první. Před školou už stály davy lidí u jednotlivých stanovišť. Zjistila jsem, že jsem hrubě podcenila outfit, protože u učitelky s vlajkou I.A se tísnila subtilní skupina vietnamských maminek v kostýmcích z 90. let a rudou rtěnkou, které z druhé strany vytlačovaly statné ruské maminky v plesových šatech a růžovou rtěnkou. Do toho se nad procesím vznášeli jako supi náboroví agenti fotbalových klubů a tanečních souborů. Konečně se masa dala do pohybu jako jedno velké tsunami unášející do školy i zákazníky ve frontě do pekárny ve vedlejším vchodu.

Zatímco se prvňáci přesunuli jako zájezd čínských turistů na obhlídku školy, nám rodičům začala první třídní schůzka. „Než začneme, ráda bych mezi vámi nejdřív vybrala někoho do funkce zapisovatele třídních schůzek“ vyhlásí úča a nastane typická situace v základní škole: všichni štěbetající rodiče rázem ztichnou a sklopí zrak do lavice. „Cháchá, zapisovatelka? No to určitě!“ chichotá se můj vnitřní hlas.

„Snad mezi vámi nebudu muset někoho nedobrovolně vyvolávat?“ prohlásí žertovně učitelka po chvíli, ale ani jedny oči se neodlepí od lavice. „To je trapný, to je trapný… to mi neříkej, že tady není jediná agilní matka?“ ptám se sama sebe. „V každý třídě je aspoň jedna!“

„Chci vám jen říct, že zapisovatele máme v každé třídě a nikdy s tím nebyl problém“ zazní zklamaně a já už ten tlak kolektivní viny nevydržím. Rezignovaně zvedám ruku. „No, to mi spadl kámen ze srdce“, potěší se učitelka. Obratem fasuju sešit, propisku a úlevné opovržení kolektivu. „Doufám, že máte úhledné písmo“, dodává a vy tenhle vtip neoceníte, ale třeba M. se plácal do kolen, když jsem mu to vyprávěla, protože i po třinácti letech společného soužití mívá problém s intepretací ručně psaného seznamu, co má koupit k večeři.

Po hodině se scházíme se Žmurem, který je v dobrém rozpoložení, protože dostal sešity a spoustu nálepek, sladkostí a obchodních sdělení (kterých je nadšený odběratel). Přijde mi, že jsme si prohodili role.

„Vidíš, že je ta škola je úplně v pohodě, a to ses bála“, tvrdí mi Žmur cestou do jídelny. „Já se pořád ještě bojím“, odpovím popravdě. „Dostala jsem tolik formulářů, že to budu vyplňovat ještě další půlrok. Vůbec nechápu ten rozvrh…a to ještě budu muset určitě všechno přepisovat, protože nemám úhledný rukopis!“

V jídelně nám kuchařky s typickým zablemcáním nadělí do talíře rozvařené špagety a naběračku boloňské omáčky. K tomu čaj z várnice a pestrobarevný kompot, co vypadá a voní jako plovoucí kousky lega v misce. Žmur mi milosrdně daruje brokolicovou polévku, abych neměla hlad. „Mňám! Mami a jak tady dobře vaří! To si budu chodit i přidávat…“ Takže je to asi o celkovém přístupu. Ani nevíte, jak jsem ráda, že jsem si v karmické loterii jako dítě vylosovala Žmura. A ne sebe.

Vysoké holky na vysokých pecích

„A příště si dáme Dolní Vítkovice“, slibujeme si s Gábinou předloni na Landeku. Rok poté jsme si daly tak maximálně mrkvovici a ranní ibáč na festivalu v Mikulově, ale letos, kamarádi, přišel čas dostát svým slibům. Gábiny narozeniny opět připadly na konec srpna, což mě bude jako většinu lidí narozených v sychravém listopadu hníst asi do konce života, a já se octla bez dětí ve vlaku směrem na Polsko, což mě naopak pokaždé naplní vnitřní radostí.

Prohlídku ostravského vítkovického areálu jsme odložily na sobotu dopoledne, což zpětně hodnotím jako podařený tah. V pátek večer jsme se totiž do Ostravy nedostaly a tak jsme se mohly cestou pokochat syrovou krásou Stodolní v devět ráno, kdy se tam ještě potácelo několik oživlých mrtvol. Gábina se pokoušela exkluzivně pro čtenáře tohoto blogu nafotit jednoho už neškodného, horizontálního zombíka a našla přitom na chodníku padesátikorunu. Když jsem se investigativně snažila zachytit mnohem nebezpečnější situaci, jak uklízečka lifruje ze dveří zapomenutého hosta, na kterého narazila zřejmě mopem na hajzlech, šlápla jsem do natrávených kousků kebabu. V Praze se pořád všichni povyšujou, že na tý Stodolní nic není, takže bych pro případné zájemce podotkla, že stačí chodit včas a tím nemyslím večer, ale ráno. My jsme ze Stodolní vytěžily hlavně maximum vděku, že nás v pátek prozřetelnost uchránila před její návštěvou. Za nalezené pade jsme si koupily kofču v restauraci na náměstí, kde dělají ostravskou variantu pizzy ze syrečků a dostaly jsme k ní navíc spoustu ubrousků na utření znehodnocené tenisky. Ostrava pro mě bude asi pokaždé čichovým ohňostrojem.

V areálu Dolních Vítkovic se toto pravidlo potvrzuje. Stojíme na shromaždišti a z našeho průvodce táhne tolik toaletní vody, že by se za příznivého větru mohl specializovat na skupiny slabozrakých. Z gay průvodce plyne i pár dalších odlišností, třeba že nemusíme nosit barevné helmy jako zbytek heterosexuálních skupin. „Tohle vás stejně rozhodně nezachrání před smrtí, jestli se tady něco zrezlého rozsype“ ukazuje na helmu se zjevným nepřátelstvím. „Dejte si to až nahoře, abych za vás nedostal vynadáno. No, ale jestli se tenhle model třeba někomu líbí…“, vyčítavě se podívá na dvě starší členky naší družiny, a ani tu větu nemusí doříct celou. Obě si helmy sundají a všichni si je nosíme zavěšené na rukou jako košíčky.

Během dechberoucí přednášky o strusce a těžních plynech se sice s Gábinou bavíme tajným nasazováním helmiček a hranými scénkami ze života tavičů, smích nás ale přejde při stoupání na Bolt Tower. Teď se ukáže, kdo z vás pozorně četl, když jsem psala o závrati z našeho můstku smrti v desátém patře Korporátu. Tam si sice propotíte pušapku i s vycpávkou, ale zdaleka ne tolik, jako když se kymácíte na děrovaném plechové lávce 77 metrů nad zemí, mlátí do vás nárazový vítr a přes rameno vám přelétá dopravní boeing.

Upřímně jsme se těšily na slibovanou kavárnu na vrcholu, kde budeme aspoň chráněny před vichrem a paraglidisty. Přesto, že se sem z prohlídek nemohou pro změnu infiltrovat klaustrofobici, bylo tu i na nás příliš těsno. Kavárna totiž hrozí tím, že když se rozperdíte, objednáte si k ristrettu dva dezerty a pak rozepnete zip, vyplníte celý zbývající prostor včetně nouzových východů. Personál si je těchto rizik dobře vědom, proto kafe stojí od 69,- výš a dorty ještě víc. To by mohla závidět kdejaká hipsterská kavárna ve Vršovicích!

No jo, zase si uplivnete do výlevky nad tím, jak přeháním, ale tu nesnesitelnou těžkost oceli vysoko v mracích bych chtěla ilustrovat na příběhu členek naší prohlídkové skupiny, které už znáte jako ty svědomité s helmičkami. Při přepočítávání v mezipatře dva lidé chybí. „Petře, nemáš mezi červenýma přilbama dvě bílé?“ zařve náš gay průvodce děrovaným chodníčkem směrem nahoru. „Jó, oni nemůžou dolů!“ ozývá se seshora kapitán červeného týmu. „Jak nemůžou?“ „Nemůžou, pojď si pro ně!“ Náš průvodce samozřejmě nechtěl riskovat, že se vrátí a vysmahne i pár dalších, tak jsme šli uvízlé členky výpravy vyprostit všichni. Jedna se držela zábradlí a byla v odstínu mentolové orbitky. Druhá se schoulila do klubíčka a odmítala otevřít oči. Naposled jsme je viděli, když je průvodce nakládal do výtahu. Byly to hodné holky, ale aspoň nás přestal zdlouhavě přepočítávat. Stejně si o vás myslím, že si myslíte, že si vymýšlím. Tak se zeptejte Sejra, byl tam taky. 

Jo, a tohle sice není z Vítkovic, ale klidně vás to tam může přepadnout.