Vysoké holky na vysokých pecích

„A příště si dáme Dolní Vítkovice“, slibujeme si s Gábinou předloni na Landeku. Rok poté jsme si daly tak maximálně mrkvovici a ranní ibáč na festivalu v Mikulově, ale letos, kamarádi, přišel čas dostát svým slibům. Gábiny narozeniny opět připadly na konec srpna, což mě bude jako většinu lidí narozených v sychravém listopadu hníst asi do konce života, a já se octla bez dětí ve vlaku směrem na Polsko, což mě naopak pokaždé naplní vnitřní radostí.

Prohlídku ostravského vítkovického areálu jsme odložily na sobotu dopoledne, což zpětně hodnotím jako podařený tah. V pátek večer jsme se totiž do Ostravy nedostaly a tak jsme se mohly cestou pokochat syrovou krásou Stodolní v devět ráno, kdy se tam ještě potácelo několik oživlých mrtvol. Gábina se pokoušela exkluzivně pro čtenáře tohoto blogu nafotit jednoho už neškodného, horizontálního zombíka a našla přitom na chodníku padesátikorunu. Když jsem se investigativně snažila zachytit mnohem nebezpečnější situaci, jak uklízečka lifruje ze dveří zapomenutého hosta, na kterého narazila zřejmě mopem na hajzlech, šlápla jsem do natrávených kousků kebabu. V Praze se pořád všichni povyšujou, že na tý Stodolní nic není, takže bych pro případné zájemce podotkla, že stačí chodit včas a tím nemyslím večer, ale ráno. My jsme ze Stodolní vytěžily hlavně maximum vděku, že nás v pátek prozřetelnost uchránila před její návštěvou. Za nalezené pade jsme si koupily kofču v restauraci na náměstí, kde dělají ostravskou variantu pizzy ze syrečků a dostaly jsme k ní navíc spoustu ubrousků na utření znehodnocené tenisky. Ostrava pro mě bude asi pokaždé čichovým ohňostrojem.

V areálu Dolních Vítkovic se toto pravidlo potvrzuje. Stojíme na shromaždišti a z našeho průvodce táhne tolik toaletní vody, že by se za příznivého větru mohl specializovat na skupiny slabozrakých. Z gay průvodce plyne i pár dalších odlišností, třeba že nemusíme nosit barevné helmy jako zbytek heterosexuálních skupin. „Tohle vás stejně rozhodně nezachrání před smrtí, jestli se tady něco zrezlého rozsype“ ukazuje na helmu se zjevným nepřátelstvím. „Dejte si to až nahoře, abych za vás nedostal vynadáno. No, ale jestli se tenhle model třeba někomu líbí…“, vyčítavě se podívá na dvě starší členky naší družiny, a ani tu větu nemusí doříct celou. Obě si helmy sundají a všichni si je nosíme zavěšené na rukou jako košíčky.

Během dechberoucí přednášky o strusce a těžních plynech se sice s Gábinou bavíme tajným nasazováním helmiček a hranými scénkami ze života tavičů, smích nás ale přejde při stoupání na Bolt Tower. Teď se ukáže, kdo z vás pozorně četl, když jsem psala o závrati z našeho můstku smrti v desátém patře Korporátu. Tam si sice propotíte pušapku i s vycpávkou, ale zdaleka ne tolik, jako když se kymácíte na děrovaném plechové lávce 77 metrů nad zemí, mlátí do vás nárazový vítr a přes rameno vám přelétá dopravní boeing.

Upřímně jsme se těšily na slibovanou kavárnu na vrcholu, kde budeme aspoň chráněny před vichrem a paraglidisty. Přesto, že se sem z prohlídek nemohou pro změnu infiltrovat klaustrofobici, bylo tu i na nás příliš těsno. Kavárna totiž hrozí tím, že když se rozperdíte, objednáte si k ristrettu dva dezerty a pak rozepnete zip, vyplníte celý zbývající prostor včetně nouzových východů. Personál si je těchto rizik dobře vědom, proto kafe stojí od 69,- výš a dorty ještě víc. To by mohla závidět kdejaká hipsterská kavárna ve Vršovicích!

No jo, zase si uplivnete do výlevky nad tím, jak přeháním, ale tu nesnesitelnou těžkost oceli vysoko v mracích bych chtěla ilustrovat na příběhu členek naší prohlídkové skupiny, které už znáte jako ty svědomité s helmičkami. Při přepočítávání v mezipatře dva lidé chybí. „Petře, nemáš mezi červenýma přilbama dvě bílé?“ zařve náš gay průvodce děrovaným chodníčkem směrem nahoru. „Jó, oni nemůžou dolů!“ ozývá se seshora kapitán červeného týmu. „Jak nemůžou?“ „Nemůžou, pojď si pro ně!“ Náš průvodce samozřejmě nechtěl riskovat, že se vrátí a vysmahne i pár dalších, tak jsme šli uvízlé členky výpravy vyprostit všichni. Jedna se držela zábradlí a byla v odstínu mentolové orbitky. Druhá se schoulila do klubíčka a odmítala otevřít oči. Naposled jsme je viděli, když je průvodce nakládal do výtahu. Byly to hodné holky, ale aspoň nás přestal zdlouhavě přepočítávat. Stejně si o vás myslím, že si myslíte, že si vymýšlím. Tak se zeptejte Sejra, byl tam taky. 

Jo, a tohle sice není z Vítkovic, ale klidně vás to tam může přepadnout.