pátek 1. září 2017

Vysoké holky na vysokých pecích

„A příště si dáme Dolní Vítkovice“, slibujeme si s Gábinou předloni na Landeku. Rok poté jsme si daly tak maximálně mrkvovici a ranní ibáč na festivalu v Mikulově, ale letos, kamarádi, přišel čas dostát svým slibům. Gábiny narozeniny opět připadly na konec srpna, což mě bude jako většinu lidí narozených v sychravém listopadu hníst asi do konce života, a já se octla bez dětí ve vlaku směrem na Polsko, což mě naopak pokaždé naplní vnitřní radostí.

Prohlídku ostravského vítkovického areálu jsme odložily na sobotu dopoledne, což zpětně hodnotím jako podařený tah. V pátek večer jsme se totiž do Ostravy nedostaly a tak jsme se mohly cestou pokochat syrovou krásou Stodolní v devět ráno, kdy se tam ještě potácelo několik oživlých mrtvol. Gábina se pokoušela exkluzivně pro čtenáře tohoto blogu nafotit jednoho už neškodného, horizontálního zombíka a našla přitom na chodníku padesátikorunu. Když jsem se investigativně snažila zachytit mnohem nebezpečnější situaci, jak uklízečka lifruje ze dveří zapomenutého hosta, na kterého narazila zřejmě mopem na hajzlech, šlápla jsem do natrávených kousků kebabu. V Praze se pořád všichni povyšujou, že na tý Stodolní nic není, takže bych pro případné zájemce podotkla, že stačí chodit včas a tím nemyslím večer, ale ráno. My jsme ze Stodolní vytěžily hlavně maximum vděku, že nás v pátek prozřetelnost uchránila před její návštěvou. Za nalezené pade jsme si koupily kofču v restauraci na náměstí, kde dělají ostravskou variantu pizzy ze syrečků a dostaly jsme k ní navíc spoustu ubrousků na utření znehodnocené tenisky. Ostrava pro mě bude asi pokaždé čichovým ohňostrojem.

V areálu Dolních Vítkovic se toto pravidlo potvrzuje. Stojíme na shromaždišti a z našeho průvodce táhne tolik toaletní vody, že by se za příznivého větru mohl specializovat na skupiny slabozrakých. Z gay průvodce plyne i pár dalších odlišností, třeba že nemusíme nosit barevné helmy jako zbytek heterosexuálních skupin. „Tohle vás stejně rozhodně nezachrání před smrtí, jestli se tady něco zrezlého rozsype“ ukazuje na helmu se zjevným nepřátelstvím. „Dejte si to až nahoře, abych za vás nedostal vynadáno. No, ale jestli se tenhle model třeba někomu líbí…“, vyčítavě se podívá na dvě starší členky naší družiny, a ani tu větu nemusí doříct celou. Obě si helmy sundají a všichni si je nosíme zavěšené na rukou jako košíčky.

Během dechberoucí přednášky o strusce a těžních plynech se sice s Gábinou bavíme tajným nasazováním helmiček a hranými scénkami ze života tavičů, smích nás ale přejde při stoupání na Bolt Tower. Teď se ukáže, kdo z vás pozorně četl, když jsem psala o závrati z našeho můstku smrti v desátém patře Korporátu. Tam si sice propotíte pušapku i s vycpávkou, ale zdaleka ne tolik, jako když se kymácíte na děrovaném plechové lávce 77 metrů nad zemí, mlátí do vás nárazový vítr a přes rameno vám přelétá dopravní boeing.

Upřímně jsme se těšily na slibovanou kavárnu na vrcholu, kde budeme aspoň chráněny před vichrem a paraglidisty. Přesto, že se sem z prohlídek nemohou pro změnu infiltrovat klaustrofobici, bylo tu i na nás příliš těsno. Kavárna totiž hrozí tím, že když se rozperdíte, objednáte si k ristrettu dva dezerty a pak rozepnete zip, vyplníte celý zbývající prostor včetně nouzových východů. Personál si je těchto rizik dobře vědom, proto kafe stojí od 69,- výš a dorty ještě víc. To by mohla závidět kdejaká hipsterská kavárna ve Vršovicích!

No jo, zase si uplivnete do výlevky nad tím, jak přeháním, ale tu nesnesitelnou těžkost oceli vysoko v mracích bych chtěla ilustrovat na příběhu členek naší prohlídkové skupiny, které už znáte jako ty svědomité s helmičkami. Při přepočítávání v mezipatře dva lidé chybí. „Petře, nemáš mezi červenýma přilbama dvě bílé?“ zařve náš gay průvodce děrovaným chodníčkem směrem nahoru. „Jó, oni nemůžou dolů!“ ozývá se seshora kapitán červeného týmu. „Jak nemůžou?“ „Nemůžou, pojď si pro ně!“ Náš průvodce samozřejmě nechtěl riskovat, že se vrátí a vysmahne i pár dalších, tak jsme šli uvízlé členky výpravy vyprostit všichni. Jedna se držela zábradlí a byla v odstínu mentolové orbitky. Druhá se schoulila do klubíčka a odmítala otevřít oči. Naposled jsme je viděli, když je průvodce nakládal do výtahu. Byly to hodné holky, ale aspoň nás přestal zdlouhavě přepočítávat. Stejně si o vás myslím, že si myslíte, že si vymýšlím. Tak se zeptejte Sejra, byl tam taky





Jo, a tohle sice není z Vítkovic, ale klidně vás to tam může přepadnout.

16 komentářů:

  1. Jako vysoká holka výšky taky moc nemusím, hlavně když nejsou schody a okolí z neprůhledného materiálu, brrr.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem spíš na ty hloubky - v dlouhých, klidně napůl zavalených jeskyních, nebo šachtách, se kupodivu cítím naprosto bezpečně.

      Vymazat
  2. Jo byl sem tam! Ovšem gaye průvodce jsme neměli, což mi vlastně ani zas tak nevadí:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Jo, tomu rozumím.
    Jsa odchovancem české části Československa, nedostal jsem se výše než na Sněžku. A to mi vždy připadalo v pohodě a myslel jsem si, jak miluji hory.
    V dospělosti jsem shodou okolností vyjel lanovkou na Chopok, kde jsem se chytil zabetonované železné traverzy a odmítl se jakkoli na vycházkách ostatních členů rodiny účastnit. Druhý den, v domnění, že za to může ta rychlost lanovky, jsme tam stoupali pěšky. Ve výšece 1700 m jsem začal řvát na děti, ať nechodí na okraj cesty, aby nespadly. Ve výšce 1800 m jsem usedl a chytil se oběma rukama křečovitě trávy a odmítal jsem lést vzhůry třeba i po čtyřech. Už to prostě nešlo.
    A tak plně rozumím dámě, která se bez ohledu na noblesu skroutí do klubíčka na ocelová lávce na vrcholu vysoké pece (nad placatou Ostravou).
    Je to také důvod, proč nejsem kosmonaut. V malé kabince za pevnými skly bych klidně cestoval i na Mars (létání letadly mne vůbec nijak nevadí). Ale tu lávku mezi výtahem a kabinou na špičce kosmické rakety bych prostě nedokázal přejít.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  4. Sejra: Jak vidíš, tak my jsme přišli jen o helmičky, jinak to bylo asi přes kopírák:)

    Milane, zdravím! Přesně, mě nevadí ani starty v letadle, nebo výhledy odkudkoliv ze zavřeného prostoru. Zjistila jsem o sobě totéž v poměrně vypjaté situaci - na tandemovém seskoku na paraglide. Tehdy mě vyhlídka na špičky mých bot s pozadím vzdálených fragmentů polí a aut málem odpálila do mdlob. Zbytek letu jsem se zarytě dívala jen do vrchlíku, dokud nezazněl povel k seskoku:)

    OdpovědětVymazat
  5. No, tfuj, vrcholové kafe jste si zasloužily!

    OdpovědětVymazat
  6. Vzpomínám si na paniku, která mne zachvátila, když jsme před pár lety vystoupali na rozhlednu na Kozákově. Nešlo o to, že bych se sám bál výšek. Ta hrůza mne jímala spíš z představ, co kde můžou podcenit děti při svym blbnutí...

    OdpovědětVymazat
  7. Já se bojím výšek ale nebojím se hloubek:-)
    Totiž - aby to bylo srozumitelné - hrozně nerad lezu po žebříku nahoru, třeba když je opřen o okap. Ale dejte mi žebřík do výkopu a vůbec mi to nevadí:-)

    OdpovědětVymazat
  8. Liška: Právě, že nás ta cena tak naštvala, že jsme zůstali v panice a ještě bez kofeinu!

    Galahad: Jj, k tomu mi stačí Žmurovy nápady zahrát si s kámošem fotbal na střeše garáže. Horší bude, až budou ve věku, kdy tvoje přítomnost při tom blbnutí bude nežádoucí až zcela zapovězená...

    Sejra: Přesně, dolů vlezu kamkoliv. Do výšky ještě s odřenýma ušima, ale pak bych uvízla na vršku žebříku až do příjezdu hasičů:)

    OdpovědětVymazat
  9. Rok 92,moje maminka stojí dvě hodiny hrůzou v 1.patře Eiffelovy věže a nechce se pohnout...odměna pak byla kafe v bistru,při přepočtu tehdejších cen nevídaný luxus, jak je to všechno relativní
    Dita

    OdpovědětVymazat
  10. Co je proboha ostravská verze pizzy z tvarůžků a kde se říká "přijít na včas"?

    OdpovědětVymazat
  11. Dita: Mně připadají všechny výšky relativně hrozné!

    Žena: Na včas není krajské úsloví, ale překlep:) A co se týká té páchnoucí pizzy, jde vlastně spíš o olomouckou variaci. Prostě klasický pizza základ bohatě zalitý rozteklými syrečky a aby to nebylo málo mastný, navrchu je ještě vrstva slaniny. Vhodně by se to dalo dokomponovat už jen rybičkama nebo islandskou nahnilou ovčí hlavou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U nás se právě taky říká "přijít dýl", takže se mi líbilo, že někdo má stejný bizár.
      Olomouckou tvarůžkovou pizzu znám, ale zaujala mě ta ostravská verze:o)

      Vymazat
    2. Ostravská by měla být spíš s ostravskou klobásou. Nebo aspoň spálená:)

      Vymazat
  12. To je ale hezký obrat "přijít na včas". To by se mi i líbilo, kdyby to proniklo do obecné češtiny.
    U nás se říká "přijít dýl". A kdyby se k tomu říkalo i "přijít na včas", hezky by to souznělo.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně se chodit na včas obecně moc nedaří, takže se spíš soustředím na vymýšlení a popularizaci nových variant "přijdu dýl"

      Vymazat