U tří svatých

 

V pátek večer mi neplánovaně odpadl jeden sraz ve městě a tenhle výpadek mě zanechal poblíž Karláku hladovou až běda. Kdybych byla Em, tak věnuju hodinu tomu, že osobně obejdu všechny podniky v okruhu 5 kilometrů, přečtu si o nich zákaznický recenze, a pak se půjdu najíst domů.

Ale taková já nejsem – když mám hlad a jsem sama, odhazuji všechny požadavky na estetiku prostoru, hladké oholení personálu a michelinské hvězdy. Stačí mi nejbližší jídlo, v tomhle případě vietnamské bistro.

Popravdě už si nepamatuji ani název, ale rozhodně to na první pohled nebyla nejostřejší pastelka v penálu asijské gastronomie. Ve výloze se skví fotky jídel vyrudlé sluncem do mrtvolně zelenkavého odstínu. Symbolickou třeničkou mistra aranžéra je pyramida z plastových lahviček koly, které slunce přes léto zbarvilo do nepřirozeně jantarové barvy.

Na to, že byl čas večeří, bylo bistro překvapivě zcela prázdné. Vypínám první varovnou kontrolku v centru žaludeční pohody a přecházím statečně k jídelnímu lístku. „Hlavně si nedávej maso!“ pípá mi v hlavě další varování, který už mi ale přijde celkem k věci, zvlášť když paralelním pohledem pozoruji obsluhu. Pán ve věku vašeho dědečka se šťourá v zubech párátkem a nezúčastněně mě pozoruje.

„Poprosím vás o skleněné nudle se zeleninou“ zašeptám a on mlčky pokývne. Za dvě minuty mi přinese rozvařenou kejdu s nastrouhanou mrkví, což je očividně vietnamská odpověď na anínskou polévku a zaleze si do svého brlohu dentální hygieny za barem. 

Naházím do toho úplně všechno, co najdu na stole – omáčku Sríracha, naložený česnek, stařenou sójovku se zaprášeným víčkem. Klidně bych si tam nalámala i párátka, kdyby je předtím nespotřeboval majitel tohoto neslavného podniku, ale stejně by to prostě nemělo chuť.

V noci se probudím a chce se mi zvracet. Takovým tím k nasrání způsobem – nejde o rozhodnutí, na kterým by váš jícen trval. Spíš vás nechá klečet u mísy, a pak si to rozmyslí, aby vás za půl hodiny přiměl dojít si preventivně pro kyblík.

V sobotu jsem já a můj žaludek odjeli do Jílového na víkendové soustředění našeho improvizačního týmu a v mých vnitřnostech to připomínalo dusivou manželskou krizi. Musíte se snažit vyjít tomu druhému vstříc, ale stejně to moc nejde. K obědu smažák, protože to bylo nejdietnější jídlo z meníčka místního restaurantu.

Pak kdosi navrhl, že půjdeme na pouť. Ohleduplně jsem vynechala cukrovou vatu, ale uznejte, že jízdu na autodromu plnou otřesů z havárek do ostatních autíček, jsem si odepřít nemohla. Stejně jako neprověřenou značku piva Albrecht k večeři, protože kde na vsi chcete shánět tankovou Plzeň?

Můj žaludek mlčel, ale všechny ty křivdy si psal. Den zúčtování nastal až v neděli, kdy jsem jela autobusem zpátky do Prahy. Za Jílovým nastoupili skauti, očividně už s problémem. „Tomík ať si sedne dopředu!“ hulákala vedoucí. „A dejte mu ten pytel – Tomíku, měj ho v pohotovosti. Kájo hlídej ho!“

Naproti mně přistál bledý chlapeček Tomík se silnými brýlemi. V ruce držel 60-litrový pytel na odpadky, naznačující velikost jeho ambicí na epickou autobusovou blitku. Ale hledejme pozitiva: pokud děláte divadlo, lze Tomíkův výkon shledat jednoznačně inspirativním. Jeho tvář se každou zastávku proměňovala z a divácky vás nenechal ani chvilku nudit.

Chvilku výhled na nebohého Tomíka připomínal amputaci Kroppovy nohy v Na západní frontě klid, za pár minut už jsem mohla jen tiše obdivovat nejlepší scény z Gladiátora včetně potůčku slin z koutku úst.

Potom přišla zastávka U tří svatých. „Tomíku, už jen 15 minut do Prahy!“ zahalekala optimisticky skautská vedoucí zezadu. Ale my s Tomíkem jsme věděli, že je konec všech nadějí. Tomík vzal odpadkový pytel a vyzvracel se NA NĚJ, protože se mu ho v té rozhodující desetině sekundy nepodařilo otevřít.

"Fůůůj" vyjekne kamarád Kája a běží za vedoucí. Autobusem se vznáší kyselý puch. Snad fazole s párkem a skautským slibem, nebo čím se ty děti proboha živí. 

Vydržela jsem to hodně těsně, ale stejně si něco vyčítám – měla jsem si to maso dát a vyblít se pěkně v pohodlí domova už v pátek.

Asi takhle. Brýle si přimyslete sami.

Všem zamyšleným lidem

 

Kdo jezdí městskou, tak ví. Desítky a stovky zombíků s nezdravě ohnutou krční páteří zírající do svých displejů. Prej to bylo dřív jiný, lepší, než nás převálcovaly chytrý telefony, socky a podcasty.

No já teda nevím. Jak to bylo před nějakými třiceti lety, tak to nemůžu sloužit, protože v mém rodném provinčním maloměstě fungovala pravidelná autobusová linka jen do nemocnice a na hřbitov. Místo městský hromadný se cestovalo jednotlivě na kole.

Pak jsem začala jezdit metrem v Praze někdy kolem roku 2004, kdy měli všichni Nokiu s černobílou tapetou a sociální sítě byly tak maximálně esemesky. A to si zrovna na žádný komunitní teplo a vyměňování životních zkušeností ve vagónech fakt nevzpomínám. Lidi si nezdravě ohýbali krční páteř při zírání do novin, knížek a na boty spolucestujících.

Možná je to obranný mechanismus – kdyby si lidé v metru fakt koukali do očí, strašně by se to zvrhlo. Vagóny by byly plný sexu a rvaček, takže dorazit do práce s roztrhanou košilí by byl každodenní folklór. „Jezdíš sockou, co?“ ptali by se vás lidi s autem s přesně tím samým opovržením jako dneska, protože vás podezírají, že do kanclu taháte svrab a covid.

Anebo by se naopak ucpaná Praha konečně zbavila aut, protože jet do práce městskou by byl ekvivalent zažít na vlastní kůži Terminátora 2: Den zúčtování.

Jedno se ale mobilům upřít nedá: lidi na displejích mimoni. Včera jsem jela do práce svým oblíbeným autobusem 124 a honila XPéčka ve smaragdový lize v Duolingu jako každý ráno, když si ke mně přisedla nějaká ženská. Těžko bych vám ji v té chvíli mohla popsat, protože jsem se dřela s překladem věty „Jak jsme předpokládali, sloni na nás již netrpělivě čekali v jídelně.“ (jeden z obratů, u kterého jsem fakt zvědavá na příležitost, kdy se s ním budu moct blýsknout ve skutečné konverzaci).

O to víc jsem si tuhle paní mohla prohlédnout při vystupování při neúspěšném pokusu o vztyk:

„S dovolením, sedíte mi na kabátě“ řekla jsem s nepatrnou výčitkou.

„Uhm, to je v pořádku“ řekla ta ženská a psala si s někým na messangeru jako by se nechumelilo.

„Nemůžu vstát!“ vyjekla jsem na ní a začala jsem tahat konec kabátu jak z tlamy buldoka, protože situace spěla k výsledku, že vystoupím až za dvě, tři další zastávky.

„Jé, já vám sedím na kabátu!“ dovtípila se ta ženská až v okamžiku, kdy pípala výstraha u dveří, ze kterých jsem vylítla jak vystřelená guma.

A takoví jsou dnes lidi, mohl by s povzdechem končit tenhle příspěvek, ale to mravní ponaučení na konci je jinde. Protože jsem si opět jela svým oblíbeným ranním autobusem, četla si zprávy a u toho praktikovala obličejovou jógu. Konkrétně pozici tygra, u které vytřeštíte oči, co nejvíc otevřete pusu a vypláznete jazyk, čímž si mimochodem blahodárně naposilujete svaly úplně v celým obličeji.

A pak jsem zachytila paralelní vyděšený pohled staršího pána, zřejmě na digitálním detoxu. Takový ten nenápadný pohled se silním vnitřním sdělením „ježiši, tak ty máš dost“, po kterým následuje usilovné přemýšlení, jestli si další zastávku vystoupit, nebo to risknout s prstama na pepřáku v kapse.

Prostě bychom se měli na těch mobilech v emhádéčku domluvit – buď všichni, nebo nikdo, jo?!

Dokud se v pražským metru neděje tohle,
postrádám motivaci odkládat mobil!

Puberta?!

jedna z věcí, která je fajn, jen pokud ji zažíváte vy sami

Je to paradox, ale donedávna jsem byla přesvědčená, že pubertu svých dětí přežiju úplně v pohodě, protože jsem ji sama měla úplně strašnou. Hledejte v tom stejnou logiku, jakože vám nevadí hluční sousedi, protože jste sami byli sousedem, kterýho by někdo rád shodil z balkonu. Prostě ne, milá Psice. Fakt, že jsi byla jako děcko na zabití neznamená, že budeš jako stará moudrá a tolerantní. Smiř se s tím.

Naše děti mají extra výjimečné genetické dispozice k tomu, aby prožily epickou pubertu, která přepíše učebnice psychologie a kriminalistiky. Posuďte sami: třeba já jsem byla až do svých 14 let tiché introvertní dítě. Moje matka se mnou řešila problémy typu: „Jsi bledá, neměla bys chodit víc ven? Máš vůbec nějaký kamarády? Odlož už tu knihu a jdi na čerstvý vzduch!“

Nevím, kdy přesně se ve mně spustil ten nevratný hormonální proces, ale bylo to ze dne na den. Vymáčkla jsem si beďara, oblékla jsem cobainovskou flanelku a deklarovala jsem rodičům, že jsou odteď trapný a nehodný mýho respektu. Od tý doby jsem chodila ven pořád. Bledá jsem zůstala, protože jsem se zdržovala hlavně ve zkušebnách, garážích a suterénních hospodách, kam slunce nezasvítí. Ale kamarády jsem měla a rodiče je nenáviděli od prvního do posledního, takže jsem to mámě za ty pokusy převychovat mě na extroverta obzvlášť přála.

Jako by nebylo málo, že jsem chodila oblékaná v kombinaci svršků, za který by se za střízliva styděla i heroinová Katka a „tahala se po venku s těma nejhoršíma vošoustama z celýho kraje“, jak nikdy neopomněl zdůraznit táta, došlo i k pubertální vzpouře a útěku z domova. Ten jsme s mou tehdejší nejlepší kamarádkou naplánovaly do nedalekého rockového klubu. Při příležitosti, když tam hráli kluci z kapely, se kterýma jsme se nejspíš chtěly tahat taky. Dodnes si pamatuju, jak jsme byly zatčeny gestapem rodičů zrovna ve chvíli, kdy nám kluci objednávali na baru tuzemák.

Em v pubertě furt tahal šílenej černej svetr, co vypadal jak zdechlina krtka. Jeho máma mu ten svetr nejdřív trpělivě odžmolkovávala a zašívala, ale pak se jí to začlo hnusit a vyhazovala mu ho na tajnačku do popelnice. Em to ale vždycky zjistil dřív, než přijeli popeláři. Vysvobodil svou zdechlinu z náručí vyhozených dětských plen a šel se s ním poprat na koncert. Byla bych do Ema zamilovaná, kdybych ho poznala už tenkrát. Akorát bychom se zbytečně rozešli už za dva měsíce, což byl tehdejší ekvivalent „měli jsme dlouhý vztah“ Taky Em utekl z domova a dokonce ve velkým stylu. Dojel až do Londýna, kde ho na přechodu srazilo auto. Vrátil se za dva dny s modřinou přes celý záda a bez peněz.

Jak říkám, Žmur má prostě našlápnuto. Jen jsme si říkali, že nás čekaj ještě tak dva roky klidu a budeme mít tedy dost času obstarat si terapeuta, antidepresiva, druhou práci a takový ty další nezbytnosti, co potřebují rodiče puberťáků.

Jenže ono to začalo už ve 12. Žmur chodí se svou školní smečkou ven každý den. Když mu někdy volám, kde je, chlapci v pozadí křičí „Žmure, dáš si cigáro?“ nebo „Podejte mu tu flašku!“ A když mu pak doma říkám, že nejsem hluchá, tak mi odpoví, že takhle trollí všechny až moc zvědavý rodiče, když někdo z party zvedne telefon mámě (ha-ha).

Taky chodí oblečenej jako pouliční sirotek z Konga, co vlastní jen AIDS a jedno potrhaný tričko od západní charitativní organizace.  Ale pořád si o něm můžete myslet, že je to dítě – sice už má větší boty než já, ale zatím mě nepřerostl přes hlavu. Aspoň ne doslova.

Jenže v neděli si tak jdeme z oběda, kam ho za svý drahý peníze vezmete a cestou zpátky Žmur neustále popichuje (doslova) svou mladší sestru ukradeným párátkem. Přišly 3 výstrahy, a pak mi ujely nervy a trochu jsem na něj na zastávce zařvala: „Koukej to okamžitě vyhodit, už toho mám plný zuby, seš jako normální, nebo co?!“

Mně to nepřišlo vzhledem k situaci zas TAK strašný, ale Žmur se na mě podíval se směsicí úleku a znechucení, stejně jako jedna stará zmalovaná ženská na zastávce a UTEKL.

Tak tam s Čičman stojíme, a to jako fakt utek? ptá se udiveně Čičman a já říkám, že jo a vevnitř se zpytuju, co jsem udělala špatně a jestli jsme si s Emem neměli tenkrát pořídit spíš dalšího potkana než děti.

Ta stará ženská neříkala nic, ale žmoulala kabelku a dívala se na mě dost protivným tónem. V duchu jsem slyšela pichlavý komentáře jako: „Pěkně tu výchovu vedeš, holčičko, vsadím se, že ten kluk taky plive ty tabákový sáčky po škole a kouká na porno.“

Ale reálně teda naštěstí neřekla nic a já jí nemusela odpovědět: „To je všechno možný paní, kdysi jsem ve 14 podepsala smlouvu s ďáblem a už si pro mě přišel.“

„To už budeme odteď řešit problémy už jen tak, že přede mnou utečeš?“ ptám se Žmura, když přijde po půlhodině domů. Žmur zavrtí zahanbeně hlavou a já si přesně vzpomínám, jak strašně se mu to se mnou nechce řešit. 

A říkám si, že dokud mi za něj bude takhle nepříjemně, tak ta úvodní teorie s hroznou pubertou vlastně má něco do sebe. Minimálně soucit. Horší bude, jestli časem okorám.