U tří svatých

 

V pátek večer mi neplánovaně odpadl jeden sraz ve městě a tenhle výpadek mě zanechal poblíž Karláku hladovou až běda. Kdybych byla Em, tak věnuju hodinu tomu, že osobně obejdu všechny podniky v okruhu 5 kilometrů, přečtu si o nich zákaznický recenze, a pak se půjdu najíst domů.

Ale taková já nejsem – když mám hlad a jsem sama, odhazuji všechny požadavky na estetiku prostoru, hladké oholení personálu a michelinské hvězdy. Stačí mi nejbližší jídlo, v tomhle případě vietnamské bistro.

Popravdě už si nepamatuji ani název, ale rozhodně to na první pohled nebyla nejostřejší pastelka v penálu asijské gastronomie. Ve výloze se skví fotky jídel vyrudlé sluncem do mrtvolně zelenkavého odstínu. Symbolickou třeničkou mistra aranžéra je pyramida z plastových lahviček koly, které slunce přes léto zbarvilo do nepřirozeně jantarové barvy.

Na to, že byl čas večeří, bylo bistro překvapivě zcela prázdné. Vypínám první varovnou kontrolku v centru žaludeční pohody a přecházím statečně k jídelnímu lístku. „Hlavně si nedávej maso!“ pípá mi v hlavě další varování, který už mi ale přijde celkem k věci, zvlášť když paralelním pohledem pozoruji obsluhu. Pán ve věku vašeho dědečka se šťourá v zubech párátkem a nezúčastněně mě pozoruje.

„Poprosím vás o skleněné nudle se zeleninou“ zašeptám a on mlčky pokývne. Za dvě minuty mi přinese rozvařenou kejdu s nastrouhanou mrkví, což je očividně vietnamská odpověď na anínskou polévku a zaleze si do svého brlohu dentální hygieny za barem. 

Naházím do toho úplně všechno, co najdu na stole – omáčku Sríracha, naložený česnek, stařenou sójovku se zaprášeným víčkem. Klidně bych si tam nalámala i párátka, kdyby je předtím nespotřeboval majitel tohoto neslavného podniku, ale stejně by to prostě nemělo chuť.

V noci se probudím a chce se mi zvracet. Takovým tím k nasrání způsobem – nejde o rozhodnutí, na kterým by váš jícen trval. Spíš vás nechá klečet u mísy, a pak si to rozmyslí, aby vás za půl hodiny přiměl dojít si preventivně pro kyblík.

V sobotu jsem já a můj žaludek odjeli do Jílového na víkendové soustředění našeho improvizačního týmu a v mých vnitřnostech to připomínalo dusivou manželskou krizi. Musíte se snažit vyjít tomu druhému vstříc, ale stejně to moc nejde. K obědu smažák, protože to bylo nejdietnější jídlo z meníčka místního restaurantu.

Pak kdosi navrhl, že půjdeme na pouť. Ohleduplně jsem vynechala cukrovou vatu, ale uznejte, že jízdu na autodromu plnou otřesů z havárek do ostatních autíček, jsem si odepřít nemohla. Stejně jako neprověřenou značku piva Albrecht k večeři, protože kde na vsi chcete shánět tankovou Plzeň?

Můj žaludek mlčel, ale všechny ty křivdy si psal. Den zúčtování nastal až v neděli, kdy jsem jela autobusem zpátky do Prahy. Za Jílovým nastoupili skauti, očividně už s problémem. „Tomík ať si sedne dopředu!“ hulákala vedoucí. „A dejte mu ten pytel – Tomíku, měj ho v pohotovosti. Kájo hlídej ho!“

Naproti mně přistál bledý chlapeček Tomík se silnými brýlemi. V ruce držel 60-litrový pytel na odpadky, naznačující velikost jeho ambicí na epickou autobusovou blitku. Ale hledejme pozitiva: pokud děláte divadlo, lze Tomíkův výkon shledat jednoznačně inspirativním. Jeho tvář se každou zastávku proměňovala z a divácky vás nenechal ani chvilku nudit.

Chvilku výhled na nebohého Tomíka připomínal amputaci Kroppovy nohy v Na západní frontě klid, za pár minut už jsem mohla jen tiše obdivovat nejlepší scény z Gladiátora včetně potůčku slin z koutku úst.

Potom přišla zastávka U tří svatých. „Tomíku, už jen 15 minut do Prahy!“ zahalekala optimisticky skautská vedoucí zezadu. Ale my s Tomíkem jsme věděli, že je konec všech nadějí. Tomík vzal odpadkový pytel a vyzvracel se NA NĚJ, protože se mu ho v té rozhodující desetině sekundy nepodařilo otevřít.

"Fůůůj" vyjekne kamarád Kája a běží za vedoucí. Autobusem se vznáší kyselý puch. Snad fazole s párkem a skautským slibem, nebo čím se ty děti proboha živí. 

Vydržela jsem to hodně těsně, ale stejně si něco vyčítám – měla jsem si to maso dát a vyblít se pěkně v pohodlí domova už v pátek.

Asi takhle. Brýle si přimyslete sami.