Puberta?!

jedna z věcí, která je fajn, jen pokud ji zažíváte vy sami

Je to paradox, ale donedávna jsem byla přesvědčená, že pubertu svých dětí přežiju úplně v pohodě, protože jsem ji sama měla úplně strašnou. Hledejte v tom stejnou logiku, jakože vám nevadí hluční sousedi, protože jste sami byli sousedem, kterýho by někdo rád shodil z balkonu. Prostě ne, milá Psice. Fakt, že jsi byla jako děcko na zabití neznamená, že budeš jako stará moudrá a tolerantní. Smiř se s tím.

Naše děti mají extra výjimečné genetické dispozice k tomu, aby prožily epickou pubertu, která přepíše učebnice psychologie a kriminalistiky. Posuďte sami: třeba já jsem byla až do svých 14 let tiché introvertní dítě. Moje matka se mnou řešila problémy typu: „Jsi bledá, neměla bys chodit víc ven? Máš vůbec nějaký kamarády? Odlož už tu knihu a jdi na čerstvý vzduch!“

Nevím, kdy přesně se ve mně spustil ten nevratný hormonální proces, ale bylo to ze dne na den. Vymáčkla jsem si beďara, oblékla jsem cobainovskou flanelku a deklarovala jsem rodičům, že jsou odteď trapný a nehodný mýho respektu. Od tý doby jsem chodila ven pořád. Bledá jsem zůstala, protože jsem se zdržovala hlavně ve zkušebnách, garážích a suterénních hospodách, kam slunce nezasvítí. Ale kamarády jsem měla a rodiče je nenáviděli od prvního do posledního, takže jsem to mámě za ty pokusy převychovat mě na extroverta obzvlášť přála.

Jako by nebylo málo, že jsem chodila oblékaná v kombinaci svršků, za který by se za střízliva styděla i heroinová Katka a „tahala se po venku s těma nejhoršíma vošoustama z celýho kraje“, jak nikdy neopomněl zdůraznit táta, došlo i k pubertální vzpouře a útěku z domova. Ten jsme s mou tehdejší nejlepší kamarádkou naplánovaly do nedalekého rockového klubu. Při příležitosti, když tam hráli kluci z kapely, se kterýma jsme se nejspíš chtěly tahat taky. Dodnes si pamatuju, jak jsme byly zatčeny gestapem rodičů zrovna ve chvíli, kdy nám kluci objednávali na baru tuzemák.

Em v pubertě furt tahal šílenej černej svetr, co vypadal jak zdechlina krtka. Jeho máma mu ten svetr nejdřív trpělivě odžmolkovávala a zašívala, ale pak se jí to začlo hnusit a vyhazovala mu ho na tajnačku do popelnice. Em to ale vždycky zjistil dřív, než přijeli popeláři. Vysvobodil svou zdechlinu z náručí vyhozených dětských plen a šel se s ním poprat na koncert. Byla bych do Ema zamilovaná, kdybych ho poznala už tenkrát. Akorát bychom se zbytečně rozešli už za dva měsíce, což byl tehdejší ekvivalent „měli jsme dlouhý vztah“ Taky Em utekl z domova a dokonce ve velkým stylu. Dojel až do Londýna, kde ho na přechodu srazilo auto. Vrátil se za dva dny s modřinou přes celý záda a bez peněz.

Jak říkám, Žmur má prostě našlápnuto. Jen jsme si říkali, že nás čekaj ještě tak dva roky klidu a budeme mít tedy dost času obstarat si terapeuta, antidepresiva, druhou práci a takový ty další nezbytnosti, co potřebují rodiče puberťáků.

Jenže ono to začalo už ve 12. Žmur chodí se svou školní smečkou ven každý den. Když mu někdy volám, kde je, chlapci v pozadí křičí „Žmure, dáš si cigáro?“ nebo „Podejte mu tu flašku!“ A když mu pak doma říkám, že nejsem hluchá, tak mi odpoví, že takhle trollí všechny až moc zvědavý rodiče, když někdo z party zvedne telefon mámě (ha-ha).

Taky chodí oblečenej jako pouliční sirotek z Konga, co vlastní jen AIDS a jedno potrhaný tričko od západní charitativní organizace.  Ale pořád si o něm můžete myslet, že je to dítě – sice už má větší boty než já, ale zatím mě nepřerostl přes hlavu. Aspoň ne doslova.

Jenže v neděli si tak jdeme z oběda, kam ho za svý drahý peníze vezmete a cestou zpátky Žmur neustále popichuje (doslova) svou mladší sestru ukradeným párátkem. Přišly 3 výstrahy, a pak mi ujely nervy a trochu jsem na něj na zastávce zařvala: „Koukej to okamžitě vyhodit, už toho mám plný zuby, seš jako normální, nebo co?!“

Mně to nepřišlo vzhledem k situaci zas TAK strašný, ale Žmur se na mě podíval se směsicí úleku a znechucení, stejně jako jedna stará zmalovaná ženská na zastávce a UTEKL.

Tak tam s Čičman stojíme, a to jako fakt utek? ptá se udiveně Čičman a já říkám, že jo a vevnitř se zpytuju, co jsem udělala špatně a jestli jsme si s Emem neměli tenkrát pořídit spíš dalšího potkana než děti.

Ta stará ženská neříkala nic, ale žmoulala kabelku a dívala se na mě dost protivným tónem. V duchu jsem slyšela pichlavý komentáře jako: „Pěkně tu výchovu vedeš, holčičko, vsadím se, že ten kluk taky plive ty tabákový sáčky po škole a kouká na porno.“

Ale reálně teda naštěstí neřekla nic a já jí nemusela odpovědět: „To je všechno možný paní, kdysi jsem ve 14 podepsala smlouvu s ďáblem a už si pro mě přišel.“

„To už budeme odteď řešit problémy už jen tak, že přede mnou utečeš?“ ptám se Žmura, když přijde po půlhodině domů. Žmur zavrtí zahanbeně hlavou a já si přesně vzpomínám, jak strašně se mu to se mnou nechce řešit. 

A říkám si, že dokud mi za něj bude takhle nepříjemně, tak ta úvodní teorie s hroznou pubertou vlastně má něco do sebe. Minimálně soucit. Horší bude, jestli časem okorám.