Na západní zasedačce klid

Je zajímavý, jak můj vztahovej a pracovní život koreluje. Po škole nastalo období střídání prací a vztahů. Začínala jsem v úplně psycho centrále elektrospotřebičů, kde byl syndrom vyhoření stereotypní bolístkou na způsob věčně se opakujících neštovic ve školce. Ve stejný době jsem chvíli chodila s klukem, co si v 19 pořídil děcko, na který svý expřítelkyni platil hulením. Svý „ježiši“ a vyvrácený oči můžete směle psát do komentářů, já se k vašim hejtům ráda přidám. Měla jsem v sobě zkrátka spoustu energie, naivity a bezbřehý naděje.

Časem se to protřídilo, začala jsem chodit s Emem, nastěhovala jsem se do Prahy a o pár let později začala pracovat pro Korpoš. Když jsem do něj nastupovala, definovala jsem si to sama pro sebe jako „na chvíli“.

Ten příběh jsem vám tady už psala. Pracovala jsem v malým zatuchlým kanclu (to tenkrát milé děti nebyly ani open spacy ani ovocné středy). Vrcholem mé pracovní agendy bylo zděděné portfolio (a štos pornočasáků) od bývalýho kolegy: erotika do mobilu. Tahle agenda spočívala mimo jiné v tom, že jsem trávila část dne projížděním erotických videí-ne ve snaze vybrat to nejšťavnatější, ale to nejnudnější. Npřekročitelný guidelines se nazývaly „uzavřená spodní forma“, což v praxi znamenalo stejnou porci hříchu, jakou najdete na průměrným obecním koupališti. Odchod na mateřskou mý sarkasmem přetékající kolegové nazvali pracovním úrazem.

Když jsem se pak vracela za pár let, neexistoval už zatuchlej kanclík ani erotika. Ale měla jsem hodnýho šéfa, se kterým se dalo na všem domluvit. A měla jsem kolem sebe10-člennej tým profíků. Takových těch lidí, o kterých se uznale říká: „Ten je na svým místě.“ Nebo „Jestli něco nevíš, zeptej se Davida. Ten ví úplně všechno.“ Samozřejmě i podle Gaussovy křivky nemůžete očekávat, že náš tým byla jen elitní jednotka technologických kyborgů a neošamanů. Takhle koncentrovaná jedinečnost by uvnitř korpoše implodovala a to nikdo nechce. Takže najali neutralizační substrát: seniora Vráťu, popletenýho koktala Jirku a mě-zaměstnance schopnýho vytvořit neproniknutelně temný chaos jen cestou do kuchyňky. Měli byste vidět můj stůl předtím, než tady nějakej přecitlivělej kokot vymyslel clean desk policy. Anektovala jsem svým bordelem i nejbližší okolí a moje velkolepá expozice zvýrazňovačů dodnes patří mezi největší uchované sbírky historických kancelářských nástrojů.

Ale abychom pomalu opustili nostalgickej minulej čas. Od minulýho podzimu se tady začlo vyhazovat ve velkým. To jsou v korpoších normální vlny-čas od času uděláte čistku a vyplevelíte záhonky od bodláků. Jenže. Něco je jinak. Začaly padat hlavy našich elitních korporátních plukovníků. Jako první šli třeba lidi s hlubokou znalostí svý práce. Jako když si doma zbouráte nosný zdi. A to ještě stylem, že jim jeden den dorazila pozvánka na meeting „Zajímavosti z konference“, ale místo toho čekala v zasedačce ejčárka s propiskou a výpovědí.

Je to něco mezi městečkem Palermo a tou ikonickou scénou vylodění spojenců na pláž Omaha v Dunkirk. Prostě jdete domů a ráno se plazíte na svý pracovní místo a třesoucí se rukou otvíráte outlook, jestli na vás nevyskočí pozvánka s názvem „Nové příležitosti v retailu“ nebo „Intimní chvilka ve dvou před návštěvou pracáku“.

Aktuálně jsme teda po vybombardovaný jednotce zbyli už jen my tři. Outsideři, co spolu chodíme. Odření od svištících šrapnelů a opálení od vybuchujících granátů v zasedačkách. 

Vráťovi táhne na 70 a kdyby ho vyhodili, mohl by jít konečně do důchodu.  „Mohl bych konečně jet na chatu na Sázavu a tam umřít,“ sní Vráťa a drobí si přitom housku do klávesnice. Ale to ne. 

„J-j-j-já by-bych za-za-za-se mo-moh ko-ko-nečně za-za-za..“ „založit svůj vlastní fastfood řetězec“ dořekneme s Vráťou nastejno, protože víme, jak se Jirka cítí poškozován naší jídelnou, která zavedla veganské a dietní chody.  

„A co budeš dělat ty, až tady nebudeš?“ zeptá se Jirka, vymalovávajíc přitom kosočtverce na papíře z tiskárny sbírkou mých zvýrazňovačů. „Měla by ses rychle na něco těšit, nebo tě eliminujou za to, že tady chceš pracovat.“

No, a to je přesně otázka mých současných dnů, přátelé a kamarádi. Ono se to nasčítá a je to krásnejch 16 let mínus pár let na mateřský. Ale jsem out, co si budem. Připadám si jako mlž, kterýmu seberete balvan nebo jako stará panna instalující si Tinder. Jak se na takový pohovory vůbec chodí? Co vlastně konkrétně chci dělat? (a nesebere mi to AI ještě ve zkušebce). Jak často měníte práci-a jak intenzivní je na stupnici nesnesitelnosti zvykat si na nový šéfy a kolegy?

 

 

 

 

 

 

 

Zvíře. Again.

 

Znáte obchodní taktiku Door in the face? Protistrana v prvním kroku vysolí naprosto nereálný očekávání. Modelovej případ: Čičman nenuceně prochází bytem s atlasem psích plemen. „Ach, ty jsi doma,“ povšimne si teatrálně-jako kdyby se u nás na gauči rozvaloval plegosaurus nebo jako bych byla prchavá esence, která se doma prakticky nevyskytuje.

„Máš tady místo?“ nalepí se na mě zadkem a otevře atlas přesně na stránce 666, s popiskem vlčáka. „Víš, že jsou některé informace v téhle knížce zavádějící?“ kuje Čičman želízko.

„Fakt, jo?“ podivím se.

„Fakt no. Třeba tady píšou, že je vhodný na hlídání objektů a na větší pozemky. To už dávno není pravda. Teď žijou vlčáci v bytech. Panelákovejch.“

Na to už byste museli mít lobotomii, abyste stále nechápali, o co tady jde. „Tak to vysyp,“ řeknu smířeně a Čičman má vyhlídnutýho Kazana. Starýho vlčáka z útulku, se kterým by naše rodina měla perfektní match. Třeba tím, že bych nemusela už nikdy vařit, protože Kazanova bouda by zabrala většinu naší mikrokuchyně. Taky bych se bála chodit domů pozdě, protože poloslepej hluchej Kazan by mě zaklekl hned u dveří a zarazil by mi svý parodontální choboty do předloktí, jako když ho pohraničníci cvičili proti diverzantům.

A pak srovnání: Všechny její kamarádky mají rodiče, co svým dětem kupují psy, stěhují se na statky, staví koňské stáje a ideálně nejsou ani tak úzkoprsí, aby lpěli na školní docházce. To jenom my jsme tak přísný, chudý duchem i hmotnýma statkama a nedopřejeme jí v životě ŽÁDNÝ potěšení. Fňuk. Bééé. Slza se mi vpíjí do trička a když už je tam loužička, je ten nejlepší čas bavit se o kompromisech.

Poslední křeček nám umřel přesně na svý druhý narozeniny. Jako rychlovarka v záruce. Pak byl ¾ roku klid. Pomalu se stabilizujete, zahojí se vám jizvy od hlodáků. Vyklepete poslední bobky z vrchních regálů skříně, kam se ten hovád musel nějakým způsobem katalpultovat. Aha-tak ne. Ve skutečnosti prožral díru do skříně a pak se odrážel skulinou mezi stěnou. Pomalu obměníte děravý kousky oblečení za víc business outfity. Kytky začnou obsedantně růst a stínit, protože jim nikdo nevyrejvá kořínky.

Pak přišel frontální útok roztomilosti ze stránek chovatelský stanice křečků, jak můžete vidět na fotce. No nechtěli byste to doma taky? Akorát, že doma tohle stvoření skoro nevidíte, protože je buď zalezlý, nebo ho vidíte rozmazaně v rychlosti 2 km/s. Eira má papíry a panickou poruchu, protože když na ní sáhnete, vyskočí metr vysoko (a to samý uděláte za čtvrt vteřiny po ní). Mám už první nesmělý hryzanec na prstě a několik poryvů něhy. Aspoň teda nezabere půlku kuchyně a její hovno není větší než moje, ale stejně ve mně hlodá pocit…že jsem se stala obětí holčičkovskýho marketingu.

Proč je skvělý bejt konečně stará

 

Pamatuju si, že poprvé v životě jsem si přišla fakt stará ve třiceti. Čekala jsem první děcko, zatímco moje nej kámošky vymetaly koncerty, ztrácely srdce a kalhotky, jezdili na dovolený, kde byly střízlivý max pár hodin před odletem.

Taky se mi ve třiceti udělal flek na ksichtě. Byla jsem přesvědčená o tom, že je to melanom. „No to vůbec. Jenom stařecká skvrna,“ řekl mi na to můj dermatolog a nabídl mi laser. A výplň do minivrásečky, co se mi začala dělat u levýho koutku.

I když už jsem děti netahala v břiše, nějak bylo těžký do toho zaplout. Nejde se vracet zpátky-zvlášť když jsou teď těhotný vaše nejky. Potácení se mezi plínama a guilty pleasure nákupem rudý rtěnky. Kterou můžete nosit hlavně na nákupy do Alberta. Zvlášť večer, když máte hlídání a 30 minut jen pro sebe, tak je to úplná jízda.

„Stará, jo? No tak to vůbec. Počkej až ti bude 40. To budeš úplně v prdeli. Jak já.“ Řekla mi po návratu z mateřský kolegyně, co tak fakt vypadala. „Vrásčitý nás nedostanou,“ bylo její hlavní heslo a její boj proti stárnutí byl něco jako boj osamělýho pěšáka, kterýho jednotka zapomněla na frontě ostřelovaný granáty sešlosti. „V pondělí nežeru, přibírám i ze vzduchu,“ odpovídala, když jsme se jí zeptali, jestli jde na oběd. V úterý přišla s napíchanou pusou, ve středu v šatech o dvě čísla menší a ve čtvrtek si koupila celej medovník v akci. „Když hubnu, tak mi mizí jen podkožní tuk z tváří a vypadám jako seniorka. Perimenopauza je nespravedlivá svině! Hele, dneska jsem si objevila úplně novou vrásku nad obočím. Asi se objednám na botox.“

Tak jako jasně, co si budem. Jestli jste neměli do 40 co dělat, tak sledování drobných fyzických změn může být rozhodně full time job. A pak jsou tu média. Reelska, perexy, produktový články, suplementy a fotky utrápených ženských s prořídlýma vlasama a prolapsem dělohy. To na fotkách není vidět, ale vsaďte se, že ji za sebou tahaj jak vyfouklej pouťovej balónek.

Menopauza, tichý nepřítel. Společně ji zvládneme!

8 krátkých účesů pro zralé ženy (protože dlouhý vlasy se pro starý implicitně nehoděj)

Nemáte chuť na sex? Na vině může být atrofie pochvy

A můj nejoblíbenější: Ženy po čtyřicítce jsou neviditelné.

Protože je právě ta magie. Když seš neviditelná, můžeš všechno.  Můj fyzickej věk se začíná zaokrouhlovat k padině a můj mentální count down se najednou ocitnul někde na půlce. Jak stočenej tachometr.

Je to zároveň facka jen to mlaskne všem mým starým předsudkům a postojům. Co všechno se UŽ nehodí být, co se nehodí nosit, říkat a dělat. Blbě to zapadá do práce i do rozhovorů rozumných vrstevníků o rekonstrukci koupelny a all inclusive v Egyptě. Nadlimitní dávka who cares uprdelismu se rozhodně hodí, když:

Se rozhodnete začít s ecstactic dance. Žádný pravidla, žádnej dress code, žádnej alkohol. Jen se tak pohupovat v rytmu, skákat ke stropu, válet se po zemi. V impru tomu říkáme freeforma a tohle je s improvizací 100 % kompatibilní.

Minulej tejden jsme byli na jarních prázdninách v Apulii, kde se historicky řešil jeden nešvar: tarantismus. Tuhle potíž prý způsobovalo kousnutí tarantule, která měla obzvlášť spadeno na ženy středního věku. Výsledek? Neklid, melancholie, úzkost a nespavost. Lék? Tančit celý hodiny a dny. Tanec jako jediná povolená rebelie pomohl s potlačeným sociálním tlakem a nepřijatelnými emocemi.

Se rozhodnete vykašlat se na střízlivou eleganci. Měla jsem období, kdy jsem do práce chodila v tartarový midi sukni a černým roláčku. Mám období, kdy nosím džíny, baggy, crop topy, tepláky (ty jsem si zatím do práce nelajzla, ale projela jsem v nich celou Itálii). Taky havrany a pentagramy, černou krajku a myslím, že se teprv rozjíždím. Moje šedesátiletá kolegyně se steampunkovým kloubočkem a gothic stylem začala taky až později (a je skvělý mít v ní svou živou Vivien Westwood inspiraci!).

Se rozhodnete vykašlat se na mejkap. Vyházela jsem rtěnky, stíny, růže, bronzery i těžký mejkapy. Stačí mi tónovací krém, řasenka a balzám na rty. Místo malování se dělám ráno face yogu a ušetřený prachy investuju do korejský kosmetiky.

Se rozhodnete pro pohyb jako standard. V tomhle ohledu no mercy. Kruháč, siláč, booty workout. Tohle je fakt jedna z mála věcí, která je bez debat jiná. Všechno, co dřív drželo samo a nemuseli jste se o to starat, dneska drží taky-ale za cenu toho, že se mi někdy fakt mega nechce. Zatnu zuby a jdu.

Se rozhodnete skončit s chlastem. Ne, že bych v tomhle byla někdy v čele pelotonu. Vždycky jsem měla asijský geny a smysl pro teatrální kocovinu, ale přišlo mi to společensky normální. Jít na pivo. Než jsem zjistila, že mi je ráno fakt líp po birellu, protože i po dvou pivech jsem zralá na jipku.

Se rozhodnete kamarádit s divnejma lidma. Když nad váma zvedaj lidi obočí, protože normální je přece nevyčnívat, makat, starat se o děcka, oblíkat se uměřeně věku a místo hereckých workshopů a kouření žab chodit o víkendu do Ikei. Je to stejný jako v pubertě-jestli jste náckové, pankáči nebo skejťáci si vybíráte jen vy sami. A všichni víme, že u nácků moc srandy nebylo, tak jen-vybírejte pečlivě. Ať si nemusíte za dalších 10 let vyčítat, že jste úplně zbytečně a předčasně propadli narativu starejch spořádanejch lidi.