čtvrtek 29. září 2022

Hlídací služba pro dospělé

 

Prosimvás, jak je to ve 21. století s hlídáním dětí? Odkdy máte jako rodič vycházky bez toho, aniž byste nemuseli dávat půlku svýho platu za hlídačku a její následný docházení k psychoterapeutovi?

Vím, že tohle tvrzení ze mě udělá ve vašich očích chodící fosilii, ale v mém dětství povolání hlídačky neexistovalo. Stejně jako social media guru a UX designer. Kdybyste se mě v osmi zeptali, co si představím pod hlídačkou dětí, asi bych vám důležitě oznámila, že ji přináší severní vítr a tahá z kobercový tašky kouzelnou flašku s likérem. Jako malej introvert jsem měla Mary Poppins přečtenou asi stokrát.

Za mého dětství k hlídání jakkoliv velkých dětí používali sourozenci. Sice jsem žádný neměla, ale naši v mém případě neštítili použít i mou fiktivní starší sestru. Mám hlídání sama sebe spojený s řadou dobrodružných vzpomínek, třeba se schováváním se před strašidelným obrazem. Nevím, jestli se to počítá k mýmu dobru, nebo prozíravosti rodičů. Ale nikdy jsem sama doma netrpěla potřebou odstřelovat pyrotechniku ze zadku nebo strkat prsty do zásuvky.

Abyste byli v obraze, Em je už skoro 14 dnů pryč. Zjistila jsem, že Em je jako obrovská planeta s dalekosáhlým gravitačním polem, která udržuje svět v pořádku. Původně jsem ho chtěla přirovnat ke Slunci, ale Em si to tady občas čte a nechci mu zbytečně zavdávat důvody, aby se mohl cítit nabubřele. Faktem zkrátka zůstává, že po jeho odjezdu nastane kolaps většiny systémů – od prostého ohřevu vody po moji nervovou soustavu.

Ne, že by byly naše děti zlý. Jsou jen trochu koncentrovaný – znáte to, v malým množství kyselina fosforečná dělá tu příjemnou chuť v cole a ve velkým vám vyžere díru do jícnu.

Ne, že by se o sebe neuměly postarat. Jen místo schovávání před obrazem vyrábí raketku z tuby od vitamínů, co vytváří nevzhledný kolečka na stropě, nebo si Pižmur chce ohřát mraženou polívku tak, že ji strčí do trouby v hrnci s plastovýma ušima.

Nejdřív jsem si řekla, že si to uděláme hezký. Hlasitě jsem oceňovala jsem jejich nespoutanou kreativitu a fascinující důvěru ve strážný anděly. Po pár dnech jsem si připadala stejně vyčerpaně jako poslední filmová adaptace Marilyn Monroe. Musíte vidět, je to instantní depka nabízející určité scénáře řešení, když se proti vám okolní svět spikne. Podle Marilyn se můžete vždycky spolehnout na sklenku tvrdého, barbituráty a orální sex s prezidentem, po němž se jako pravá dáma vyzvracíte až později a ve vedlejší místnosti.

Změnila jsem tedy strategii na to, že si to udělám hezký hlavně já a napsala našim dvěma občasným hlídačkám. Jedna bude za týden rodit a druhá žije už půl roku v Londýně. Dlouho jsme se neviděly.

Má vůle vyrazit si v rámci psychohygieny večer ven byla nezdolná, takže jsem zapátrala na internetu a zapudila myšlenky na katastrofického elektrikáře, kterého jsem minule našla pod stejným emočním tlakem.

Paní z agentury se tvářila, že jsou hlídačky něco jako pandy. Musíte mít doma vytvořené speciální prostředí a dekorace z bambusových výhonků, abyste vůbec mohli doufat. I tak vás neminou otázky na domácí zvířata a infekční choroby, co by ji mohly do půlhodiny zabít.

Vyplnila jsem dotazník a odsouhlasila delší všeobecné podmínky, než se vážou k naší hypotéce. Předpokládám, že se tam píše něco o doživotní rentě všem příbuzným, pokud u nás uklouzne po banánový slupce, nebo ji děti trefí do týla raketkou.

Jestli si myslíte, že si můžete za svý drahý peníze bůhvíjak vybírat, tak se mýlíte. Na základě našich požadavků nám byla přidělená paní Miluška, 76letá penzionovaná učitelka češtiny.

„Věk? Ani přesně nevím, asi o trochu starší než já“ mlžila jsem před krakeny a použila tu nejrudější rtěnku, co vůbec mám.

Paní Miluška mě každopádně příjemně překvapila. Esence laskavosti, pohádek a horkýho kakaa v puntíkatým hrnku. To pak z domu odcházíte s pocitem, že vlastně děláte dobrej skutek.

Po návratu to ale děti zhodnotily úplně jinak:

„Nutila nás do pravopisných kvízů!“

„Pořád nám chtěla vyprávět o středověku – myslím, že si chtěla zavzpomínat na svý mládí…“

„Nedovolila nám ani odstřelit raketku!“

Ale já už vím, co příště udělám: pošlu děti večer ven a zavolám paní Milušce. Budeme spolu louskat přechodníky, pít kakao a snít o tom, jak se ve středověku natahovaly zlobivý nevděčný děti na skřipec!



úterý 20. září 2022

Jak jsem naletěla šmejdům

Mám dost špatných charakterových stránek a vy to za ty roky víte. Ale v pár věcech exceluju a patří mezi ně čuch na šmejdy. Fakt, mám to už od mala. Rentgenovým zrakem odhalím falešný bankovky i mámina soukromého učitele francouzštiny, který za pár měsíců vyloupil banku (true story). Hluchoněmí rumunští sirotci z Ípáku přede mnou v panice koktají česky a věštkyně pálí svý ošoupaný karty. Exceluju ve skořápkách a vím, že bych mohla přejít na Temnou stranu síly. Přesto zůstávám na tom správným břehu, abych vás mohla tahat z průšvihů. Díky za respekt, chci si to přidat do životopisu.

Když máte tyhle superschopnosti, můžete si pak v klidu dovolit nečíst všeobecný podmínky na webu. A tím se dostáváme k mému výročí. I Superman občas šlápne do kryptonitu.

Byla to doba, kdy u mě a Ema vrcholila realitní horečka. Hledali jsme volný byty všude možně. Kdybychom měli ty patřičný konexe, tak jsme lezli i do baráků, kde někoho zamordovali nebo se tam každý ráno objevuje krvavej nápis na zrcadle. Neštítili jsme se ničeho, což zavedlo mé virtuální kroky na web s-drazby.cz. Na první pohled to vypadalo jako něco od Seznamu a na druhý pohled se mi tam zalíbil byt nedaleko našeho bývalého bydliště. Za babku.

Pro víc informací byla požadovaná registrace zdarma. Napsala jsem adminovi a do dvou hodin přišel mail s pár dalšími fotkami a výpisem z katastru. Na třetí pohled jsem to zhodnotila jako ztrátu času a zapomněla na ni. Ale s-drazby.cz na mě nezapomněly. Kdesi na konci sáhodlouhého textu všeobecných podmínek to bylo přece jasně napsaný. Za volně dostupné informace k nemovitosti (které si můžete vygooglovat zdarma), si tahle povedená firma účtuje 5.000 Kč.

Fikaně o dva měsíce později, přesně na den mých narozenin, mi do mailu přišla výzva k zaplacení poplatku za služby s-drazby.cz za 5.000 Kč. Zažila jsem ten pocit, kdy se ze smíchu dostanete do tří vteřin do mentálního nastavení německého pilota Luftwaffe na pervitinu. Napsala jsem odpověď, kterou si za rámeček nedají. A z s-drazeb.cz přišla odpověď, že se se mnou kromě o 5.000 budou soudit i o pomluvu a hanobení dobrého jména.

Začala jsem zjišťovat. Zakladatel je Luboš Vavrda z Hradce Králové, na jeho firmu jsou stovky stížností na vase-stiznosti.cz, notoricky ho znají lidé z ČOI i D-testu. Dokonce dnes už má i svou vlastní wiki stránku, kdo z vás na to má? Tenkrát byl ale tenhle šmejd ještě novinka na trhu, a tak jsem mohla jen čekat a kousat si nehty. Aspoň do doby, kdy nás přibylo tolik, že vznikla facebooková stránka jeho fanoušků čítající dnes přes hrůzostrašných 1000 členů. Jenom v nás je nezaplacených 5 mega. Kolik je naopak v celkových tržbách, kdy nedobrovolní "zákazníci" na výhružky soudem neměli žaludek?

Věřím, že všechno v životě má svůj význam. Takže pokud byste čistě náhodou taky uklouzli po kryptonitu, tady máte den v životě šmejda. Všechny podobnosti s reálnými postavami jsou samozřejmě čistě náhodné.

Pondělní ráno mají šmejdi ještě o něco horší než my všichni ostatní. Pan Luboš strávil noc na firemním kanapi, domov je od včerejška v obležení reportérů.  

Celou noc ho navíc budily maily nespokojených zákazníků. Prvním třem se snaží vysvětlit, že e-mail s přílohou pěti volně stažitelných obrázků je za 5.000 ještě za pakatel. Se samoživitelkou a invalidním důchodcem už se ale  srát nebude. Otevře si příručku etického podnikání Zepter a odepíše jim přesně podle šablony Zastrašování_01 velkým písmem a s mnoha vykřičníky, že je bude žalovat. Tak. Luboš pocítí silnou ranní erekci.

Než si stihne udělat dobře, dorazí do práce paní účetní Komárková. Je po masturbaci i po náladě. Na začátku podnikání seděla na recepci dvacetiletá bloncka, bohužel psychicky naprosto nepoužitelná. Nepřátelé z ČOI ji vymyli mozek. Paní Komárkové je šedesát, prsa má na délku třikrát větší a její matka pracovala jako bachařka na Pankráci. Otec se skrývá na neznámém místě v Argentině.

„Brején“ zdraví bodře paní Komárková a otřepává si z deštníku zbytky rajčat a rozbitých vajíček. „Tak nám před vchodem zase demonstrujou. Mám udělat soupisku, koho z nich budeme žalovat, neboto mám vzít rovnou pepřákem?“

Na desátou přichází domluvená návštěva z ČOI. Luboš se vyfintí a naleští zasklené citáty Pabla Escobara v pracovně. Po odchodu znechucených úřednic si na záchodě opakuje všechna ta hřejivá slůvka opovržení a překročené paragrafy obchodního zákoníku. Erekci mu však pokazí plynatost paní Komárkové ve vedlejší kabince.

„Neska sem ňáká nafouklá. Na oběd se mnou rači nepočítejte, ať mi zas nepraskne hemeroid“ odmítá paní Komárková společnost. Luboš si najednou připadá opuštěný celým světem. Naštěstí do kanclu vtrhne chlápek, co prodává elektrický deky.

 „A vy si o mě opravdu myslíte, že si zasloužím trochu toho lidskýho tepla?“ vzlyká pan Luboš v zasedačce v objetí s podomním prodejcem. „Seš férovej chlápek se srdcem na pravým místě“ poplácá ho prodejce po zádech. „Tady na tý smlouvičce si stvrdíme podpisem, že jsme kámoši na celej život. Placáka na to!“

Odpoledne se o zvonek opře ženská z D-testu. „Mám po tátovi jednu plechovku s plynem, co bych mohla hodit do zasedačky“, nabízí paní Komárková se spikleneckým pomrkáváním. Při pohledu na pana Luboše zamotaného v elektrické dece je jí líto, že ho u oběda tak tvrdě odmítla.

Konečně večer. Paní Komárková odešla na lekci sebeobrany pro seniory, zasedačka se útulně zešeřila.

“There are two hundred million idiots, manipulated by a million intelligent men.” osvětluje lampička Lubošův nejoblíbenější citát. Cinkající maily nespokojených zákazníků Luboše příjemně ukolébají ke spánku. Jeden z mnoha mailů obsahuje fakturu na elektrickou deku za 50.000, manuál v čínštině a upozornění, že deka nesmí být zapojená v zásuvce déle než 10 minut. Pozdě. Pan Luboš už doutná.

Na nečtení smluv si postavili byznys s poplatkem 5000 Kč

Černé ovce – registrace s-drazby

https://tenor.com/view/creep-alert-willem-dafoe-creepy-smile-gif-14239564




pondělí 12. září 2022

Prokletí alfa samců

 

Vstávat pěkně pomaličku přes pravý bok. Zatnout zuby při zvedání z postele. Vidíš, došla jsi na záchod a děti se nesmály, třeba se průpovídek o naprcaným tučňákovi nedočkáš ani od svých kolegů. Do hajzlu, můj zadek! A co vy? Taky jste měli divokej víkend?

Jak už všichni víte, Čičman si přeje tahat domů zásadně zcela nepřizpůsobivá zvířata. Od hucula po aljašského husky. Vsaďte se, že jednou bude symbolickým huculem i její chlapec – nadrozměrný chlupatý vegan, po jehož návštěvě budu otráveně luxovat žíně z gauče a lepit rozklíženou židli.

Ještě absurdnější představa je samozřejmě husky v paneláku. „Ti psi se za běhu rodí a za běhu umírají“ vysvětlila jsem Čičman a objednala celou rodinu na dogtrekking do Jizerek. Jen ať Čičman vidí, zač je toho loket.

Pokud nevíte, co je to dogtrekking, vysvětlím vám, jak si ho představuje většina normálních lidí bez zkušeností. Navlečete si na sebe něco mezi opaskem a sedákem na lezení, připnete do toho psa na vodítku a necháte se táhnout. Užíváte si šumění lesa, obdivujete kapičky rosy na kontryhelu na louce a prchavou krásu okamžiku. Je to splynutí s pohybem, kterej za vás odmaká někdo jinej. Něco jako ty posilovací elektrický dečky z devadesátek. Na první pohled se válíte u bedny a žerete čipsy, na druhej pohled ale vaše břišáky dostávají elektrošoky a před očima se mění na pekáč buchet.

„Lišák je alfa, bude chtít běžet vpředu. Taky je trochu emoční a hlasitej“ připíná instruktorka k Emovi psa, kterej mi nápadně připomíná nejmenovaného bývalého šéfa. Lišák se zuřivě zmítá a vyje způsobem, jako byste vedle sebe seřadili pět ledních medvědů a postupně jim vytrhávali drápy kleštičkama.

Pro větší srozumitelnost vám k tomu připíšu překlad ze psí řeči: „Ježišmarjá, já jdu ven, slyšeli jste to všichni? Vy všichni půjdete za mnou a budete čumět na mý velký lesklý kulky. Potkáme hrozně moc nepřátel a já je všechny zabiju a vykostím. Ukaž zadek maličká, neháráš náhodou?“

Já jsem vyfasovala Lišákovu bejvalku. Kdysi mu na ty uslintaný kecy skočila, ale tahle krátká hormonální epizoda je dávno pryč. Žmur a Čičman dostali neškodný psí béčka zvyklý držet se vzadu, sluhy Lišákovy egoistický sekty.

Start byl větší drama než na závodech F1. Jako první totiž ze stáje vyběhla Cassy s Čičman. Tahat za sebou Čičman je asi tak náročný, jako když za auto přivážete plechovku na provázku, a taky to podobně vypadá. Cassy je očividně trochu mimo z toho, že dostala vůdcovství smečky takhle zadarmo, ale rozhodně si to užívá.

„Stůj-teee, já mám bejt ten první! Bože, někdo mě snad přivázal k bedně s pískem. Okamžitě hejbni zadkem, přece nenecháme vepředu moji bejvalku?!“ řval Lišák na Ema, až z něj odletovaly spršky zpěněných slin.

„Trochu do toho šlápneme. Nechci, aby mi ten prasák čuchal k zadku“ štěkla po mně moje Willow a zařadily jsme vyšší rychlost.

„Čtvrtej v pořadí, to je můj konec“ řval zezadu Lišák. „Musíme okamžitě někoho zabít a roztrhat na cucky, abychom si zvýšili autoritu vůdce. Zdá se mi, že na rozcestí vidím čivavu!“

„Běžíme hrozně rychle a nevyváženě“ mírní napětí instruktorka. Většina z nás je na padnutí. Smečka hlasuje o odstoupení Lišáka. Moje Willow se po něm kategoricky odmítne napít z hrnečku.

Po pauze jde Lišák jako první. „Teď ti chlapečku ukážu, jak se řídí smečka“ stihne ještě zavýt Lišák na Ema, ale vzápětí ho předhoní malá Cassy s Čičman, připomínající víc pouštění draka než dogtrekking.

„Delší pohled na ty jeho blejskavý koule už nesnesu. Jdem dopředu“ vyštěkla Willow. Zrychlíme na moji standardní rychlost v autoškole. Kolem se míhají stromy a překvapené výrazy kolemjdoucích. První běží moje bedra s páskem, metr po nich moje zablácený boty a až potom zbytek těla ohnutý do tětivy.

Když už je na dohled farma, pochopím, že vítěz bere vše. Snažím se chytat  stromů, ale Willow prostě běží domů. V dálce za mnou slyším, jak chce Lišák spáchat hlasitou a teatrální sebevraždu.

„To bylo super“ zhodnotí to Čičman. „Skoro jako když lítáš…!“  Za sebe nemůžu než souhlasit. Skoro jako létající tučňák. Ale počkejte na ten vyšejpovanej zadek!


chvíle klidu

chvíle neklidu







středa 31. srpna 2022

Zanedbanost jako life style

 

Některý dny jsou jako kamínky. Nebo jako Rolling Stones.

Víte, jak se pozná, že stárnu? Začínám zanedbávat svůj vzhled. Ve dvaceti jsem chodila ráno pro rohlíky do sámošky namalovaná. Dnešním pohledem absolutně nechápu tuhle časovou investici do estetického vyznění v Žabce, ve který se prodavač Karel vyprošťoval z pátečního koncertu ve Vagónu a neurazila bych ho ani poblitým tričkem.

Je to samozřejmě geneticky naprogramovaný. Bohužel si nevzpomínám, jak se moje máma oblíkala na nákupy za mého raného dětství. Ale moc dobře znám její dnešní outfit do maloměstské Jednoty: moje pubertální oversized tričko s anarchistickým áčkem vyžraným pomocí Sava, na který jsem si připadala stará už v sedmnácti, rebelsky doplňují tepláky s roztrženou nohavicí od našeho psa. Možná ji jednou potká módní skaut z Gucci a udělá z toho ikonickej kousek jako ze znovuobjevených prestižek. I kdyby ne. Důležitý je, že mám kam růst a směřovat.

Zanedbávání vzhledu je hraniční disciplína. Pokud ji marketingově nezvládnete, řada lidi včetně nejbližší rodiny vás rychle odsoudí jako asociálního šupáka. Naštěstí je v dnešní době spousta cest, jak prodat navoněnou mršinu: můj nový objev je Curly Girl Method. CGM ve zkratce spočívá v tom, že si přestanete standardně mýt a česat vlasy. Někomu se na hlavě udělá afro, někomu dredy a mně něco na způsob rozkopanýho vlnitýho plechu. V práci jsem s tím sklidila obrovský úspěch a nikdo nepoznal, že jde o tajný způsob, jak se s gustem zanedbat. Nemáte zač!

V pátek jsem si svůj vlnitý plech barvila hennou, když jsem si uvědomila, že musím před plánovanou cestou do Brna poslat balíček přes DPD point. V časový tísni bylo jasný, že balíček půjdu poslat buď jako asociální šupák, nebo ho pošlu až v pondělí. Rozhodla jsem se tak, aby na mě máma mohla být hrdá. Balíček doručím do pickupu v domácích trenkách, barvícím triku bez podprdy a s ručníkovým turbanem na hlavě. A samozřejmě bez makeupu, prostě #nofilter dotažený do detailů. „To jdeš jako TAKHLE?“ zeptal se mě Em, kterej se, nekecám, nikdy nezapomene převlíct do kalhot, když jde dolů pro poštu.

Abyste si zase nemysleli bůhvíco, mou odvahu poněkud sráží fakt, že nejbližší pickup point máme sto metrů od baráku. A navíc v něm dělá ženská, která CGM metodu pěstuje dlouhodobě a na celém povrchu svého těla. Jediné, co ji na mně zneklidnilo, byl balíček. „Já dělám jen Zásilkovnu“ podrbala se smutně v zarostlém podpaží. „Zkuste Dárky a dekorace“ poradila mi v náhlé inspiraci.

Abychom si rozuměli, Dárky a dekorace je provozovna jednu autobusovou zastávku od nás. To už po vás čumí dělníci ve výkopu a vy nevíte, jestli je za tím tričko bez podprdy, nebo sebevědomě trčící turban na hlavě. Se zalíbením na vás spočinou pohledy nejzanedbanějších matek s kočárama, protože vždycky potěší, když je na tom s časem pro péči o sebe ještě hůř.

A to nejhorší. Dárky a dekorace je ten nejúpravnější krám na celý Praze 10. Vede ho ženská, který musí odchod z domu zabrat 2 hodiny, a to ještě ve výjimečných případech, kdy spěchá a nestihne si natočit řasy. Nevím, jestli to bylo vedrem, nebo narůstajícím stresem. Hennová kaše mi začala zpod ručníku stékat v zrzavých potůčcích po krku do výstřihu.

„Potvrzení zašlu na mail nebo telefonní číslo?“ zeptala se mě paní Úpravná nepřiměřeně vysokým hlasem a bez pardonu balíček přejela vlhčeným parfémovaným kapesníkem, než ho strčila do vyleštěnýho regálu. Bylo mi jasný, že po mém odchodu zavře a celej krám zuřivě dezinfikuje, ale ve skrytu duše jsem měla ze své stoupající zanedbanosti bublající úchylnou radost.

Teď jsem si troufla i na zkrácení cesty autobusem. Akorát jsem sedla do špatnýho, což mi došlo někde v půli cesty na Hostivař. Oranžový potůčky se změnily v rozvodněný horský řeky. Pohoršený pohledy kravaťáků, mezi kterými snadno mohli být i moji kolegové. Nebo vy. Ostražitý pohled řidiče busu. Zasviním sedadlo dřív, než mě vykopne? Volá se vlastně k znečištěnýmu hromadnýmu prostředku policie?

Domů jsem dorazila přesně za hodinu. Em byl nasranej, že nestihneme oběd. A na telefonu jsem měla tři nepřijatý hovory od mámy, který se v noci zdálo, že jsem umřela. A víte, že něco ve mně asi fakt jo?


středa 24. srpna 2022

Nerdí doupě pana Šourka

 

Karma je zdarma. Když jsem se minulý týden smála do rukávu u hlášky „programovat a pájet umíš?“, ještě jsem netušila, že si tenhle mstivej výstřelek hinduistický víry došlápne i na mě.

Mimochodem z hlediska karmy je zajímavým faktem, že ať už nastoupím na jakkoliv urozenou pozici, časem po kolezích zdědím nějakou špinavou a nečistou hoknu. Před mateřskou to byla erotika do mobilu. „Je to zábavné a zabere to maximálně hodinu týdně“ dušoval se šéf a já jsem pak trávila celý dlouhý dny sjížděním a kontrolou porna od dodavatelů. Znala jsem ty holky jako vlastní kalhotky, účetní se v kuchyňce ztichly, kdykoliv jsem si šla uvařit další kávu a sex jsem začala vnímat jako výrazně stereotypní fyzickou aktivitu. Tuhle kariérní odbočku stylově ukončilo mé těhotenství, což účetní u štrůdlu a presíčka nejspíš dlouze a šťavnatě probíraly jako pracovní úraz.

Po nástupu do současný práce se mi celkem ulevilo po ověření, že tu nikdo nemá na starosti streaming pižlání kuřecích kůžiček Ládi Hrušky, nebo předvolebních meetingů Andreje Babiše. Bylo mi jasné, že po nevyjasněné smrti kolegy bych si na úplné dno sáhla já. Místo toho za celkem jasných okolností odešel kolega, co měl mimo jiné na starosti servery.

„Sice to není zábavné, ale zabere to maximálně hodinu týdně“ dušoval se současný šéf a začaly mě chodit první maily od nerdů z datacentra. Nejhorlivějším korespondentem se stal definitivně pan Šarek s emaily připomínající žalmy.

V oslovení nechyběla chybka v mém příjmení. Potom pan Šarek vyjmenoval všechna páchaná příkoří ze strany naší společnosti a následovala liturgie v latině zahrnující pojmy redundance, idrac a sata. Před koncem tohoto otčenáše pan Šarek uctil zázračné schopnosti mého předchůdce, což mu bylo celkem k ničemu – tenhle bůh už je mrtev, bude si muset zvykat na Psici.

Nevím, jestli jste někdy četli a psali maily v korejštině, ale pro mě korespondence s panem Šarkem měla podobnou informační hodnotu. Párkrát jsem odolávala pokušení vrátit mu chybu v příjmení – ale oslovení pane Šašku i pane Šourku zavánělo přímou konfrontací. Té jsme se i při mé vyhýbavé diplomacii stejně nevyhnuli. Pan Šarek mě pozval na návštěvu, „abychom si to všechno vyříkali osobně“.

Podělala jsem se strachy. Dokonce jsem požádala Ema o nalejvárnu, ale jediný pojem, co jsem se naučila přesvědčivě vyslovovat bez koktání byly dva typy protokolů.

„Což na druhou stranu přece není málo“ nepřesvědčivě jsem se snažila zlepšit si náladu druhý den na místě. Sebevědomí mi nezvedl ani senior, který měl toho dne službu na recepci.

„Có? Šálek? Tady žádnej Šálek nepracuje!“ křičel na mě přes neprůstřelné sklo děda, co musel v minulý práci hlídat muniční sklady u Stalingradu. Takže jsem musela volat, aby si mě potupně vyzvedl osobně.

„Vezmu vás rovnou na dohled“, nabídl pan Šarek a dovedl mě jako živou senzaci na sál. Po hladké podlaze začaly okamžitě šoupat ortopedické pantofle zvědavého personálu. Připadala jsem si jako siamská dvojčata z kabinetu kuriozit nebo jako Čičman v učebně výpočetní techniky. Dostala jsem kafe, sušenky a podařilo se nám identifikovat společného nepřítele: zákazníky. Všimli jste si? Mluvím v množném čísle. Nejasný zůstává jen druh pracovního úrazu, který předčasně ukončí mou metamorfózu v nerda.  

úterý 16. srpna 2022

Naděje na konci pájky

 

Nebudem si lhát do kapes, koňský experiment fatálně pohořel. A to i přes to, že snaha navždy vymazat lichokopytníky z holčičích mozků byla evidentně i na straně vedoucích.

„Tak jak bylo?“ vítám se s Čičman a nemůže mi uniknout její opálení, ani podezřele povznesená nálada.

„Super!“ zařve Čičman, vytáhne si z kapsy hrst slepených karamelek a podaruje mě tou nejzmuchlanější.

„Spali jsme v karavanech a tyhle strupy mám od škrabky na brambory. A tuhle modřinu od toho, jak jsem málem spadla do díry v kadiboudě“ řve dál jak strýc Pepin, zatímco si rozmatlávám po ruce karamelku a usilovně přemýšlím, jaký mohou mít koně dopad na dívčí hlasivky.

„Proč tak řveš?“ zeptám se nakonec se zájmem, protože na nic nepřijdu. „Já neřvu!“ zaburácí Čičman, až z našeho paneláku odpadává zateplení.

„Tos měla slyšet naši vedoucí – ta na nás řvala tak, až přišla v půlce týdne o hlas. A tu druhou kopl Širan, takže jen kulhala.“  

„No to jste měli pěkný vedení“ mrzce si vybavuji popisek „přátelský kolektiv a klidní koně“. Obojí jsem si představovala jako vykastrované jedince pod trvalým přísunem sedativ. Za ty prachy na to snad jako rodiče máme nárok, no ne?

„Kaštan zase shodil Rózu při klusu a vláčel ji za sebou aspoň půl kiláku, mami. A pak utekl do lesa a museli jsme ho čtyři hodiny hledat. Přitom se ztratila Sofinka a našla jsem tenhle nůž. Na pařezu.“ vytáhne Čičman z druhé kapsy zarezlou kudlu, od pohledu spojenou s trestnou činností.

„Ten nůž jsme měli na kluky z vedlejšího rybářskýho tábora, co za náma chodili v noci.“ vysvětluje Čičman.

„A tohle je antikoncepce, nebo extáze?“ zeptal se mě Em rezignovaně, když z jejího spacáku vyklepal malé růžové lentilky.

„Příště jedu zas!“ zařvala Čičman a vybílila lednici, protože celý týden údajně jedla jen nahnilá jablka a pamlsky pro koně z drceného sena.

A je to tady – z naší malé roztomilé holčičky vyrostl sebevědomý mutant, schopen oddělat a naporcovat rybáře, a potom přečkat noc v teplé kupce hnoje, aby nevzbudil podezření.

Naštěstí život není jen o překonání jediné výzvy. Ráno jsme tak zvonili na dveře technického příměstského tábora. Alias akce pro děti dotovaná městem, u které není vaším úkolem přemýšlet o náplni, ale jen o rychlosti klikání.

„Luboši, pojď se podívat, opravdu je tu!“ zvolal po našem příchodu vedoucí excitovaně. Všichni se seběhli seznámit s jedinou ženskou členkou týmu, co vypadal, jako když zkomprimujete IT Crowd do desetiletých kluků.

„Programovat a pájet umíš?“ zeptal se jí Luboš na uvítanou. Za sebe doufám jen ve dvě věci. Že kluci  zpanikaří z holčičích slz a stáhnou ji film o koních, čímž se zabije zbytek dne v relativním klidu. A kdyby náhodou ne, tak že se nestihla ráno ozbrojit.




středa 10. srpna 2022

Můj Mladej

 

Když se živíte psaním a vytvářením barevně sladěných tabulek, jak obvykle cizím lidem popisuje Em můj přínos společnosti, tak je pro vás notebook víc než jen hromada šrotu a lithia.

Je to něco jako ohmatanej flašinet válečnýho vysloužilce, kolposkop mého gynekologa nebo ikonické firemní tričko s propálenou dírkou od cigára, co nosí prodavač Karel ze Žabky. Je to prostě něco, co vás na pracovním trhu definuje.

Nebudeme si nic nalhávat, můj vztah se Starým byl už pěkných pár let válkou Roseových. Já jsem nad ním uždibovala celozrnné bulky s posypem chia semínek, on se vypínal výhradně v době, kdy mu zablikal identifikátor neuložených dokumentů. Na druhou stranu, jezdili jsme spolu na dovolený a ochutnávali macchiato ve všech žižkovských kavárnách.

Jedno ráno jsme spolu snídali drobenkový koláč, když mi přišel mail od IT podpory. Hm, říkáte výměna notebooků? Mlsně jsem se pásla na fotkách lesklých těl ultralehkých krasavců s výkonným procesorem a zhruba po 4 vteřinách váhání odklikla žádost.

Nevěděla jsem, že to bude tak rychlý.

„Tak mi phineste toho vašeho stahýho“ volá pan Záruba z IT podpory. S jeho logopedickou vadou se představuje jako Záhuba, což je celkem příznačné příjmení pro člověka, který vám rozbije pětiletý vztah.

„Stavím se pro něj po dovolený“ vymlouvala jsem se, protože jsem naleštěnýho krasavce nechtěla tahat do Estonska, a pak vlastně ani na Vysočinu a do Slanýho.

„Tak jste si ho neměla vobjednávat, když vo něj pak nestojíte“ volal mi po třech týdnech ghostingu pan Záhuba uraženě, jako kdyby do mýho novýho HáPéčka osobně brousil díly a kaligraficky vykresloval písmenka na klávesnici.

Je potřeba se k věci postavit čelem. Zkopírovat a vymazat všechny fotky. Drafty článků a blogů v dokumentech zakamuflovaný pod pracovním názvem. Filmy a kradený software. Porno, objednávky munice a bitcoinový loupeže, však to znáte.

„Fuj, co to je na něm za boudel?“ neodpustil si pan Záhuba při předávání pár zbytečných komentářů a pak s mým Starým fláknul do regálu márnice pro zařízení určená k ekologické likvidaci.

Mladýho jsem opatrně položila na stůl a okamžitě ho obsypali kolegové, co ho bezmezně obdivovali a osahávali. Cítila jsem se polichocená, protože se Starým bych tyto situace zažívala maximálně na obchodní schůzce se zrakově postiženým.

Všechno další už je ale jen velký špatný. Produktová dokumentace? Tu jsem měla přece vždy v téhle složce. Aha, už nemám.

Nahrát soubor do SQL databáze? Aha, vlastně si musím nastavit novej přístup. Do toho mi furt klepe na dveře McAfee a varuje mě, že tehle nedůvěryhodnej cizinec smrdí průserem.

A co byste od mladíka s výkonným procesorem nečekali – zasekává se úplně stejně jako Starej, tadá.

Když už mi dneska popadalo všech sedmnáct neuložených oken, vyskočilo na mě MSN s nabídkou, jestli se chci na uklidnění podívat na deset nejkrásnějších vodopádů světa. Aspoň ty nejhorší vlastnosti má Mladej a Starej stejný.


středa 3. srpna 2022

Koňský tábor: Naděje na konci hnojiště

 

Pamatujete ještě na post o holčičkách a koních? Někteří z vás mě utěšovali, že koňskou horečku vyléčí čas. Prý je to jak neštovice. Odpornej hnus, na kterej sice nezabírají ani antibiotika, ale časem to vybledne a zbydou jen jizvy.

Nevím, kdo z vás měl neštovice půl roku, ale u Čičman bohužel žádné vyblednutí lásky ke koním nepozoruji, právě naopak. Aktuálně máme přesně 4 dny do vypuknutí koňského tábora. Což si můžete v Čičmanině případě představit jako přípravu na kečuánské slavnosti slunce, při kterých naběhne do rituálního kruhu deset obzvlášť přitroublých lichokopytníků pod sedativy spolu s třiceti natěšenými holčičkami v tričkách horse love.

Čičman nenechala nic náhodě a sama si vygooglila výbavu, kterou označila za nezbytnou. Zkrátím to. I když vynechám značkové rajtky s autogramem žokeje Váni na zadku, lítáme v tom tak za patnáct tisíc. „Kellner koupil své dceři klisnu za 250 milionů, tak by ses mohl taky trochu plácnout přes kapsu“ mrkla jsem na Ema, který odešel do komory spořivě vyštrachat cyklistickou helmu a kolenní chrániče z kolečkových bruslí. Jako nový!

Coby levnější alternativu jezdeckého saka jsem Čičman navrhla můj kostkovaný blejzr do práce, případně motorkářskou kožárnu, co zdědila po Trudi od F. Rozbrečela se.

Potom přišly z tábora příjezdové instrukce, díky kterým jsem si udělala přesnější představu o účastnicích zájezdu. Jeden z bodů zakazuje vozit si na tábor větší množství šperků a hotovosti. Začalo ve mně znovu hryzat svědomí. Co když bude v autobusu vedle Čičman v děravých legínách sedět mladá Kellnerová? Anebo nedej bože její nafrněná klisna s povoleným menším množstvím diamantových piercingů v nozdrách?

Z obav mě vytrhla až Emova sestra s bohatým spektrem koňských zkušeností. „Nabal ji hodně tmavých věcí“. „Nebude na nich tolik vidět hnůj“, dovysvětlila mi, že opravdu nejde o elegantní fotky s vlající bílou hřívou.

Zbývající reálie mi vysvětlil synovec, který na koňském táboře byl – a považte, přežil ty věčně klopýtající a padající obludy i nonstop kouřící vedoucí, co kolem sebe plivou kousky plicních karcinomů.

„Ráno jsme přišli do stáje a vykydali hnůj“ vypráví Míša.

„Potom jsme je hrozně dlouho hřebelcovali a čistili od hnoje“ (tím se vysvětluje záhada koňského odpočinku. Místo spaní vyměšují, a pak válí sudy v hovnech).

„Když už jsme je konečně připravili, tak se na nich jely projet větší děti do lesa. Po návratu jsme s nimi mohli jezdit my. Půl hodinku v ohradě“ říká Míša smutně. Je to okamžik, kdy vám konečně docvakne, že to celý byl jeden velkej komplot – stejně jako když zůstanete po předváděčce sedět na zastávce autobusu s dekou za třicet tisíc. Nebo když se vám díky neposkvrněnému početí narodí syn a za vaší ženou chodí cizí chlápci s luxusními dárky.

 „Ale po obědě jsme se mohli podívat na pohádku Koník Kopýtko“ snaží se Míša najít i pozitiva. „Akorát jsme ji nedokoukali, protože jsme museli jít do stáje tahat vědra vody“ nadobro zabije pokus o dobrý konec.

Ale víte co? Pro mě je dobrý tak akorát. Naděje na vyléčení z koňské horečky nikdy nebyla tak blízko!



čtvrtek 28. července 2022

Typologie lidí podle klíšťat

 

Jsou venku od jara do podzimu. Nonstop na tahu, občas zasviněný od krve, už od pohledu patologický případy. Řeč není o upírech, ani smažkách na Andělu. Dneska to bude o klíšťatech, protože otevírají fascinující svět rozmanitosti povahových rysů lidí.

Oběti borelky a klíšťovky

Sem patřím já. Borelka ve vašem mozku navždy něco přepne, a to se po ní nemusíte nutně proměnit ve slintající bláto. Pohybujeme se po přírodě zásadně přiotrávení DEETem v nejvyšší možné koncentraci na trhu, původně určené pro odvšivování hospodářských zvířat. Většina z nás má kontakty na veterináře kvůli profesionálním antiparazitikům, ketaminu a uspávací injekci, pokud ty hnusný nemoci od klíšťat dostaneme znovu.

Když dorazila Lada na piknik v parku, pošplíchala všechno masívní vrstvou repelentu, včetně nakrájenýho melounu a cizího psa, co šel jen okolo a blbě čuměl. „Měla jsem před 10 lety encefalitidu“ dodala na vysvětlenou a zastrčila sprej do kabelky jako protřelej pistolník. „Borelka, těší mě“ povystrčila jsem ze svého batohu vršek Predátoru.


Experimentátoři

„Jé, ty máš klíště“ zaraduje se máma během mé návštěvy rodného města, zatím co propadám hlubinám zoufalství. Prostě toho hajzla mám ZASE, přestože páchnu jako kyblík průmyslového odbarvovače koberců.

„To na tobě hned vyzkoušíme takovouhle kartičku“ vytáhne máma ohryzanou kreditku a hbitě s tím vercajkem klíštěti urve tělo. Z otevřené rány se na mě šklebí utržená hlava, ze které vylétávají smrtící bakterie jak vzteklý včely z úlu. „No, stane se. Příště zkusíme mrazící sprej, viděla jsem na něj reklamu“, těší se máma bez stopy výčitek svědomí.

Líhně

Žijí ve vzájemné symbióze jako ráčci poustevníčci se sasankami. „To je moc malý, to se bude blbě vytahovat“ nebo „ráno je moudřejší večera“ odpoví Emův táta na explicitní oznámení o přisátém klíštěti a jdou spolu spát. Mezi další nositele nasátých bambulí patří taky všichni trampové, psi a děti na skautských táborech. Paradoxem je, že Emův táta neměl nikdy hnusnou klíštěcí nemoc a z jeho krve by se daly derivovat protilátky minimálně pro celou střední Evropu.


Ezoterici a alkoholici

Mají svý tajný rituály. Natírají se destiláty z třikrát macerovaných hřebíčků kupovaných v Lidlu za novoluní a strkají si levandulový škapulíře do spoďárů.

Jedna ženská na výše popisovaném pikniku v parku přísahala na to, že neměla klíště od tý doby, co se každý den předávkuje vitamínem B. Její muž ze stejného důvodu vypije svých deset Plzní a má klid, což se dá aspoň pochopit. Po deseti kouscích se vaše rozlišovací schopnosti zúží na odcvrnknutí nasáté bambule druhý den ráno jako u předchozí skupiny Líhně.

Alternativně můžete klíště umlátit ezo krystalem. Nebo yoni hůlkou.

Snow flakes

…alias lidé z Prahy. Včerejší poobědovou nudu v kanclu vytrhne výkřik naší kolegyně Jany. „Sundejte to ze měěěě“ ječí jako kapitánka Ripley s vetřelcem za krkem a vyklepává si nohu v divokým kabaretním tanečku. Všichni se sběhneme okolo, vděční za odpolední zábavné pásmo.

Když se Jana trochu uklidní, Honza identifikuje parazita jako klíště a s pokřižováním si poodstoupil. Tonda jako největší prepper divize tahá ze skříňky láhev Diplomática a my mu mezitím připravujeme v kuchyňce operační sál. Prvního panáka dostane klíště.

„Už vidím nožičky“ informuji Janu o průběhu jako zkušená porodní bába. Klíště kope jak vzteklý, ale nehodlá se vzdát zadarmo. Tím spíš při souboji s jednorázovou plastovou vidličkou z jídelny. „Máš poslední dvě minuty a odcházím na pohotovost“ zařve Jana na Tondu. A přesně za dvě minuty odchází na pohotovost – poté, co jsme společným brainstormingem došli k výsledku, že volat sanitku by bylo přepíčený i na Prahu.




úterý 19. července 2022

Čaroděj a ti druzí: Sousedy a rodinu si nevybíráš

Jediný, čím se můžu z hlediska vývoje situace uklidňovat, jsou sousedský vztahy mých rodičů. Vedle jejich baráku stojí barák Doležalových, což byla odjakživa dravá konkurence a nějaký ztělesnění lepšího já mých rodičů.

Pan Doležal měl vždycky o něco lepší práci, větší jahody a menší plešku než můj táta. A navíc svý ženě vykopal bazén a paní Doležalová v sexy bikinách se tak stala jedním ze symbolů letní sezóny na našich zahradách. Pozemky totiž odděloval jen tenký drátěný plůtek.

Máma Doležalku nenáviděla a tvrdila o ní, že se chodí na zahradu jen ukazovat a špízovat, co se u nás děje novýho. Tím si nejsem tak úplně jistá, protože dění na naší zahradě se omezovalo na stereotypní krmení králíků, moje hry s imaginární starší sestrou a tátovo vzteklé potahování z cigarety po manželský hádce. Ale bylo rozhodnuto: jednou táta se svou pasivně-agresivní startkou v koutku vysázel po obvodu plotu túje.

Měla to být berlínská zeď, ale spoustu let to vypadalo jen jako legrační vyhlášení územní nezávislosti. Z Doležalky v plavkách ale postupně ubývalo: jednou zmizela prsa, a nakonec zelená hradba přerostla i její slídivý oči.

Mezitím ale všichni účastníci týhle studený války zestárli a zjistili, že je celkem fajn vyměnit si pěstitelský přebytky nebo prostě jen názory na ty dnešní vnoučata a toxoplazmózu jejich a našeho Mikeše. Ale je jim pořád blbý porazit ty túje, nebo na to potřebujou štempl, takže tam mají ve větvích proklestěný okénko sousedský vzájemnosti. Za mě je to dojemnej příběh, i když asi jednou skončí tím, že ty prokletý túje svými kořeny vyvrátí baráky, nebo spadnou při vichřici a poškodí přitom svou monumentálností pět dalších zahrad v řadě.

Naši sousedi se jmenují Pepa a Patricie. Jestli si myslíte, že jsme se představili v neděli u moučníku, tak jste mimo. Znám jejich jména jenom proto, že se před sebou vzájemně zamykají.

„Patricie, prosím, prosím…“ škemrá Pepa před zamknutými dveřmi klidně hodinu, dokud se Patricie neuklidní a nevezme ho na noc domů.

„Pepane! Otevři, ty zbabělá hroudo strachu!“ kope do dveří Patricie, když se před ní zamkne Pepa.

V bytě nalevo zase bydlí Čaroděj, jak ho pojmenovala Čičman. Čaroděj chodí výhradně v černým a používá podobný kouzlo jako Pepa a Patricie, není a přitom je doma. Ale vzhledem k tomu, že za ním chodí jen cizí lidi a stojí frontu na chodbě, půjde spíš o instantní pervitinovou magii než odpírání sexu.

Nad námi potom bydlí manželská dvojice z Kazachstánu, jak nás informoval technik domu, když nám opakovaně přes trubky protekla do koupelny louže bublinkový vody. „To víte, u nich se vytírá na ruskej způsob. Vylijete kyblík vody a rozfrcáte to hadrem do stran“ vysvětloval Emovi, když viděl jeho otazníky v očích. „Vy jste asi nebyl na vojně, co?“

Em už se s Kazachem osobně zná, protože jeden čas jsme se podle dutých ran domnívali, že doma zabíjí mravence, nebo vytyčuje kůly, obojí v pět ráno. „Do práce brzo, berli eště měsíc“ dovysvětlil mu prozaicky i s ukázkou nášlapu a zároveň se vysvětlilo, proč nikdo nereaguje, když proteče koupelna: „Zarina zákaz otvírání“. Jak praktické, když je patro pod vámi třaskavá varna pervitinu.

A abychom nezapomněli, pan Hrdlička. Vždy za dveřmi, vždy připraven ke small talku. Pan Hrdlička je stejně starej jako my, ale mentální senior. Výběr z hroznů:

„To je teda pořádnej pytel odpadků“ (zvědavě analyzuje obsah pod průhledným igelitem). „Vy toho sníte!“

„A jak to s váma teda vlastně je? Jste chudí nebo bohatí?“

Abych to zkrátila, trvalo mi to jen pár měsíců, abych se přehoupla na stranu plukovníka Angrešta. A celkem mě sere, že v paneláku nemůžete vysázet túje!





pátek 8. července 2022

Estonsko: Poslední přání umírajícího psa

 

Po loňské turistické tlačence na Mallorce jsme se navždy zařekli, že v létě už s dětma k moři nepojedeme. Aspoň ne tam, kam lítají tři chartery za hodinu, platíte za led do předražený limonády a vybíravý jsou tam i toulavý kočky. Proto letos padla volba na Estonsko.

Sice jsme mohli doufat, že avízovaná zdržení se týkají jen letů do Středomoří, ale ne. Na pět hodin jsme ztvrdli ve Varšavě i my, z toho na tři hodiny ve frontě na reklamačním centru polských aerolinií. Mimochodem, jen z téhle fronty bych vám mohla napsat příběh o ženský, co vypadala jako Oprah Winfrey a indickém mladíkovi z Uttarpradéše, kteří se spolu ve frontě spřátelili natolik, že na přepážce vyloudili i stejný hotel. Jestli i stejný pokoj vám záměrně psát nebudu, protože kdo jsem já, abych vykrádala zlatý fond erotických historek Oprah Winfrey?

O čem ale padne řeč, jsou vikingské kořeny celé naší rodiny versus já. Jejich koupání v ledovým Baltu ve větru a teplotách, při kterých my Východočeši krademe z panskýho lese dříví na krutou zimu, jsem sledovala z pláže v teplý mikině a s kapucí na hlavě. Jinak je ale místní krajina jako nekonečný příběh lesů a pláží. Nekonečný proto, že se tu v létě přes noc nezhasíná. Slunce okolo deváté večer přestane svítit, ale nezapadne za obzor. Pro váš mozek (a hlavně mozek dětí) je bílá noc hozenou rukavicí k neutuchající aktivitě, nezávisle na plánu vstát tentokrát fakt brzo.

Příjemné zjištění ale je, že se děti rychle přepnuly z módu „jeden pobyt, jeden hotel“ na kočovný způsob „každý den nová postel“ umožňující větší zajížďky.

Jednou z nich byla lamí farma. Jak vznikl nápad založit farmu vysokohorských zvířat v nížině, kde má nejvyšší kopec 300 metrů nadmořský výšky? Je to úplně jednoduchý, k založení spolku esenciálně roztomilých zvířat vám stačí přítomnost dětí. V Estonsku si prodáváním předražených nanuků na rozdíl od Špáňa nevyděláte ani na slanou vodu, takže je potřeba nasadit silnější kalibr. Fluffy lamy, co žerou z ruky a jejich vlna se může dál zpracovat na plyšové medvídky za padesát euráčů v přidruženém kšeftu hned vedle hnojiště.

Čičman tam podle mě chtěla jen proto, že lama patří mezi kopytníky stejně jako ty koně. Žmur tam chtěl hlavně kvůli varování v Tripadvisoru. Lamí stádo totiž hlídá profesionální ovčácký pes.

„Je to dobrák od kosti, ale když vidí běžící objekt, nemůže si pomoct. Prostě ho musí zastavit – jakýmkoliv způsobem“ píše se vágně na webu, ale díky uživatelským recenzím si můžete udělat zcela konkrétní představu:

„Na farmě zakazují dětem pohyb“ stěžuje si Elke z Rakouska. „Když se můj tříletý syn rozběhl, odstartoval tím nejen tu krvežíznivou bestii, ale i vulgární nadávky personálu.“

Následovaly recenze rodičů, kteří utratili nesmyslné částky za psychoterapeuty a plastické chirurgy, zato zájezd kvadruplegiků si stěžoval jen na ožmoulané rukávy od nenechavých alpak. Bylo to jasné – po celém areálu se prostě musíte pohybovat pomalu a předvídatelně, jinak budete nedobrovolně sraženi jako srnka na dálnici.

„Mají tam v plotech elektřinu?“ kladl Žmur celou cestu znepokojivé otázky. Na místě výrazně pršelo. Lamy evidentně před nedávnem vyprodukovaly větší množství plyšových medvědů, protože jim z chlupů zbyla jen ofina. Věděli jste, že když si pohladíte zmoklou lamu, ruka vám bude smrdět jako zapařená králíkárna a nepůjde to dolů ani mýdlem? Nebo že lamám nejede mrkev, kterou si můžete zakoupit v kelímku jako povolené krmivo, takže ji můžete sníst sami? Horlivě jsme si vyměňovali všechny tyto nové poznatky, jen Žmur zůstal zachmuřen. „Není tady.“ povzdychl si na adresu psího zabijáka.

Na nejzazším kraji výběhu ale stálo něco, mohlo být psí boudou. A v ní leželo něco, co mohlo být psem. Před pár lety škubal dětské tepláky na cucky, zakusoval se neposlušným alpakám do zadku a válel se v mršinách. Teď je z něj bachratá hromádka slepených chlupů. Znuděně vyhlíží příděl granulí pro psí seniory a smrt, obojí přicházející se značným zpožděním. Jeho pohled se setkal se Žmuřím a v ten den nejspíš poprvé zvedl hlavu.

Žmur si vyměřil vzdálenost k toaletám, které byly srabácky blízko a rozběhl se. Ovčák se posadil a se zájmem sledoval žmuří nohu podkluzující v bahně a trajektorii jeho těla zoufale hledající rovnováhu. Ovčácký pes dobře ví, že v tuhle chvíli už stačí jen přimáčknout oběť tlapou a překousnout krční tepnu.

 „To nebude bahno“ překřikuju psí štěkot za přesně tři vteřiny poté, když ze zahnědlého Žmura obírám slámu a trávu, zatímco ovčák nadšeně švihá ocasem do boudy. Vsaďte se, že se smál. Sice už nemůže drtit neviňátka mezi svými tesáky, ale rozhodně to umí myšlenkou!








středa 29. června 2022

Škola v přírodě jako kurz přežití Haliny Pawlowské

 

Letošní vyjednávání o škole v přírodě probíhalo na třídních schůzkách asi takhle:

Učitelka (nahlas): „Je mi to líto, ale letos si školu v přírodě odpustíme. Při současné inflaci byste se nedoplatili. Místo toho bych dětem objednala výlet za historií vážné hudby.“

Učitelka (v duchu): „S frackama je to rok od roku těžší. Symfonické odpoledne s Johannesem Brahmsem bude trestem za všechny uplynulé ročníky, kde jsem si vypěstovala závislost na diazepamu.“

Rodiče (nahlas, unisomo): „To by byla strašná škoda! Vezmeme si půjčku, jen abyste si s dětmi mohla odjet odpočinout do lůna přírody!“

Rodiče (v duchu): „S frackama je to rok od roku těžší. Snad si zasloužíme jeden týden svobody, kdy můžeme pít už před večeří?!“

Učitelka (nahlas): „To je od vás milé. Bohužel, jak se tak dívám na hodinky, s překvapením zjišťuji, že máme skoro konec května. To už budou všechny ubytovací kapacity naplněny.“

Zástupce rodičů, Paní Nováčková (nahlas): „Pracuji v cestovní kanceláři. Hned zítra to zařídím, i kdyby kvůli tomu měla téct krev z jiné školy.“

Učitelka (v duchu): „Ještě dnes požádám svého zubaře o implantaci diazepamové kapsle do zubu. Příště musím třídní schůzky svolat až na konec června.“

A tak si Žmur začal nadšeně balit. Vsuvka. Znáte Marii Kondo? Tahle Japonka se proslavila jako profi poradkyně při úklidu a organizaci věcí. Američani ji milují a točí s ní reality show, ve nichž zvou Marii na návštěvu. Při odchodu po ní na poličce zbyde jen bible a kimono, které si odložila při vyhazování zbytku věcí v domě do sběrného kontejneru. Mimochodem, byl někdo u Marie doma? Vsadím se, že má barák plnej zlatých valounů, kožešin a vycpaných loveckých trofejí Thomase Jeffersona.

Žmur by si ale s Marií rozuměl. V jeho minimalisticky sbaleném zavazadlu byly jen přesně odpočítané čisté ponožky a trenky, přezůvky a balíček karet. Rain Man na cestách. O to víc mě překvapilo, když jsem jeho tašku vzala před odchodem. Obsahovala nejspíš hroudu iridia, která mě málem převážila nazad. Samozřejmě ale neobsahovala pláštěnku, pro kterou jsme se museli vracet. Potom jsem ji chtěla napěchovat do tašky dřív, než mě stihl Žmur zarazit a vypadla na mě igelitka s kontrabandem.

„A je to tady“ řekne si váš mozek. Naše sladké miminko dospělo. „Chlast, cigára, možná drogy?“ probouzí se ve vás instinkt celníka.

Ne. Žmurova igelitka byla plná cukru. Bonbóny, sušenky, čokolády. A to v takovém množství, že byste s tím zabili polovinu diabetologické kliniky.

„Musel jsem to vzít“ odpověděl mi na to Žmur s naivním úsměvem Terezy Hlůškové v pakistánském celním skladu. „Kuba vzal zase igelitku limonád, Honza igelitku čipsů a Ondra igelitku rohlíků.“

„Rohlíků?“

„On má malý kapesný a rozkaz zněl jasně – prostě vzít IGELITKU něčeho, s čím přežijeme.“

Když se po týdnu vrátili, samozřejmě jsem vyzvídala, jak dopadla jejich týdenní výzva Haliny Pawlowské. Vypadalo to asi nějak takhle:

Den 1: Velká párty. Čtveřice kluků blaženě usíná s hladinou cukru odpovídající rozboru krve Miloše Zemana po nitrožilním podání meruňkových knedlíků ve Vojenské nemocnici.

Den 2: „Slaný to spraví“, říkají si večer kluci, protože do čokolád se už nikomu nechce. Nasypou do sebe kila chipsů a zalijí to limonádou. „Ještě jednou se bude někdo camrat na záchod a dostane dvojku z chování“ ječí na ně učitelka, kterou neustále klapající dveře od toalet ruší z diazepamového rauše.

Den 3: Ve středu odvezla zvířecí sanitka labradora Hafíka se zauzlovanými střevy. Majitel objektu krčí rameny, pes byl prý zvyklý žrát odhozené dětské svačiny včetně pytlíků a pít vodu ze záchodu. 

Den 4: Objekt byl napaden smečkou nutrií. Uklízečka při úklidu chodby napočítala 176 ožužlaných špiček od rohlíků.

Den 5: „Musíme. Přece to tady nenecháme!“ hecují se kluci a tlačí do sebe poslední bonbóny. „Příště se na školy v přírodě vyseru,“ kope řidič v Praze do kufrů před autobusem. „To duhový blití s umělýma barvivama ze sedaček už ničím nevydrhnu!“


úterý 21. června 2022

Jak ostříhat puberťáka

 

Manuál pro zoufalé rodiče

Pokud jde o pubertu: Experimentálním pozorováním jsme s Emem došli k závěru, že jako první se v dítěti aktivuje žláza podporující prudký růst vlasů se současnou neochotou nechat si je ostříhat. Fakt nejsem žádná bigotní matka. Pokud Žmur touží chodit po světě jako indický svatý muž z Varanásí a tahat za sebou vajgly a rachtající plechovky nalepené na dredy, má na to právo.

Žmurova vlasová volba je ale bohužel mnohem horší. Představte si člověka, který na hlavě nosí perskou kočku. Nebo ještě lépe, představte si Žmurův obličej jako zadní část hlavy s mikádem. Ať už je vám bližší jakákoliv představa, asi se všichni shodneme na tom, že jde o zajímavou optickou iluzi.

Z mého pohledu jde ale ještě o jeden problém, související se základním nastavením mozku matky. Nemůžete si pomoct, je to stejně nutkavá obsese jako krmení mláďat a odhánění predátorů. Prostě bytostně potřebujete, aby vašemu dítěti byly vidět oči a dýchací cesty.

Zaslepené dítě s chuchvalcem vlasů na místě, kde má většina spořádaných lidí nos, je každodenní připomínkou vaší neúspěšné evoluční strategie. Co když ho přejede auto? Udusí se v noci chomáčem? Jak si jednou vybere životní partnerku, když jeho se jeho obličej skládá jen z úst jako vražedná hmota ze Stranger Things? Potom můžete 11 let vašeho nevyspání, traumat ze třídních schůzek a investic do předražené kojenecké výživy rovnou spláchnout do hajzlu.

„Mně se to líbí“ krčí rameny Žmur a epilepticky pohazuje hlavou, aby mě mohl rozstřílet laserovým paprskem svých ledově modrých očí. Nezabraly osvědčené výhružky ve stylu „mně je to jedno, ať tě ostříhá babička“. Zrovna když jsme s Emem přemýšleli, že ho uneseme v černých kuklách a ostříháme v křoví za panelákem, chytil se chlapec na vějičku.

Konkrétně na barter ostříhání za fotbalový tričko hráče z Konga, kterému říkám Pomelo, protože tak nějak jeho jméno zní, když si narvete do pusy pět maršmelounů a pokoušíte se artikulovat. Žmur mě za to nenávidí. Mimochodem, že se chce stát na starý dětský kolena kopačkou, je další pubertální vzpoura, ale o tom zas jindy.

Teď o mém kadeřníkovi. Věřte mi, že vlízt mu zadku mi trvalo dlouho a chtělo to lest, protože Vincent je pánský kadeřník a je boží. Když nechám ostříhat Žmura, tak milostivě ostříhá i mě, takže už chápete, že kromě kočky na hlavě a mateřských instinktů mám ve Žmurově účesu i svý vlastní zájmy.

S kadeřníkama je totiž těžký. Ženský vás berou jako svou přirozenou konkurenci. Když jim říkáte svou představu, v mozku se jim to zrcadlově převrátí do pravého opaku a pokud neutečete včas z křesla, vypyzdí vám na těch pár zbývajících vlasech červenej melír.

Chlapi stříhají skvěle, ale do ženských se jim moc nechce. Já to vlastně chápu. Dlouhý léta na učňáku trávíte v jednom velkým duhovým ráji. Zanořený v katalogu Balenciagy, blogu osobního kadeřníka Lady Gaga a vkusně upravených otvorech ostatních spolužáků. A pak vás škola vyflusne do reality: statisíce nemožných ženských s červenýma melírama (a my už víme, kdo za ně může, žejo holky?), které vyslovují bayalage jako bažaláge.

„Když vleze do salónu ženská, co na první pohled vypadá, že bude chtít trvalou nebo jinou odpornou věc, odcházím se zamknout na hajzl, dokud se jí neujme kolegyně“ svěřil se mi jednou můj exkadeřník a myslím, že to mluví za vše.

Ale to slyšet nechcete, zvlášť pokud máte trvalou. Chcete se už sakra dozvědět, jak to dopadlo a máte na to nárok.

„Představte si, že tady byla před vámi ženská, co se nechala ostříhat a pak mi celou dobu brejlila pod nůžky a radila, jak mám ostříhat jejího pat-ná-cti-letýho syna“ stěžuje si Vincent během ladění mých kadeří. „Fakt?“ pohoršuju se. „To je strašný, vsadím se, že ještě chtěla nějakej hroznej střih“ přisadím si.

„No přesně. Vepředu úplně nakrátko! Prostě na dementa, chudák kluk“ vyvrátí Vincent oči a mě je jasný, že tímhle je můj plán zbavit Žmura ofiny u svého předčasného konce.

A taky že jo. Když jsme vyšli z kadeřnictví, byla jsem lehčí o pár stovek a zcela spokojený a vyrelaxovaný Žmur přišel odhadem o půl centimetru svý kočky v očích. A ještě mě to bude stát to podělaný fotbalový tričko!

Jeho matka musela být z ofiny ještě zoufalejší než já.

 


pondělí 13. června 2022

Zlý a zlejší. Kurz agresivity

 

Požehnáním a prokletím korporátního prostředí jsou celodenní školení. Požehnáním proto, že vám pak mám o čem psát a prokletím kvůli tomu, že je celej den v hajzlu a chlebíčky nejsou v ceně.

Tentokrát jsem se v rámci doporučeného vzdělávání dostala na tenkej led asertivního vyjednávání. Uznejte, že to zní o kousek líp než kurz práce v SAPu nebo pochmurného kolektivního pátrání po nádorech prsu a varlat, ze kterého bych měla úzkosti ještě půl roku poté. Jo, v korporátu najdete fakt všechno!

Z původních 8 přihlášených lidí půlka z nich asertivně vůbec nedorazila. Bylo nás 5 včetně lektora připraveného na všechno. Na co ale ready evidentně nebyl, byla zásadní charakterová piha na kráse většiny účastníků.

„Můj největší problém je, že jsem moc hodnej“ představuje se nám pan Zbyněk a všichni horlivě přikyvují. Všichni jsme nepřiměřeně hodní, taky vám to tak přijde? Mohutně to odsouhlasí i pan Karel.

„Prostě neumím nikomu říct ne“ svěřuje se slečna Miluška, za což si vyslouží Karlův mnohoznačný mlsný úšklebek.

Po pár nudných slidech, u kterých část účastníků upadá do mikrospánku a druzí pod zástěrkou neodkladných pracovních mailů stahují porno, přichází čas na hrané scénky.

„Představte si, že vám tady vyprávím nudné historky ze života a vy mě potřebujete zastavit“ úkoluje nás lektor zadáním, které je pro většinu z nás až příliš skutečné.

„Tak já jako vyprávím a tady pan Zbyněk mě agresivně zarazí, abychom si mohli ukázat rozdíl mezi agresivitou a asertivitou“ pokračuje lektor. Naše ovčí stádo opět upadá do mikrospánku a sladkých představ, ve kterých pod lektorem exploduje nášlapný minový systém.

„Pane Zbyňku, ale vy mi musíte agresivně skočit do řeči, abychom se někam posunuli“ sprdne po chvilce pustého žvanění lektor nebohého Zbyňka.

„Já… já vím. Nechtěl jsem vám skákat do řeči. Já to tedy zkusím. Tak už, jo? Byl byste tak hodný a přestal nás obtěžovat nezáživným obsahem“ vypotí ze sebe Zbyněk spolu s dvěma mokrými koláči na košili a očima upřenýma někam do jádra země.

„To je materiál“ běží hlavou lektorovi, ale protože nás nesmí bít a dostane za tenhle pernej den štědrou odměnu, nadějně se usměje. „No, to jste řekl moc pěkně, ale víte – nebylo to zase tak moc agresivní, viďte. Měli bychom tady jiného dobrovolníka?“

„Drž už konečně hubu, ty debile, nebo tady všichni chcípnem nudou“ práskne pan Karel s mobilem o stůl, až všichni nadletíme.

„No, to byla pěkná ukázka“ pochválí ho lektor nepřirozeně vysokým hlasem a rychle zacouvá do kruhu bezpečí. A paní Miluška nám to teď řekne pasivně. „Moc hezky vyprávíte, japak to bylo dál?“ ozve se nezúčastněně Miluška zpod notebooku.

To dopoledne se ale v hodném Zbyňkovi něco navždy změnilo. A když jsme měli odpoledne sehrát scénky ve dvojících, explicitně si vyžádal, abychom si mohli vyzkoušet i násilný způsob komunikace. „Abychom jako věděli, čemu se každopádně vyhnout“ zamluvil to Zbyněk a věřte, že už v tý chvíli z něj mluvila žízeň po krvi. Zbytek nás dostal za úkol dělat křoví.

„Dobrý den Zbyňku“, začal v jejich dvojici Karel nenuceně.

„Co se na mě šklebíš jak úchyl, hajzle“ obratem sbírá Zbyněk hozenou rukavici.

„Ses posral? Máme spolu dělat obchodní rozhovor, ne?“ rozhazuje Karel rukama.

„Ty seš teda zoufalec bez kousku invence, Karle“ kopne si Miluška.

Lektor zoufale píská na píšťalku jako horolezec pod lavinou. „Tak to bylo opravdu agresivní a teď…“

„Ticho!“ okřikne ho Miluška. „Necháme je, ať se kluci poperou. Zbyňku, chyť si ho do kravaty!“

Výsledkem odpoledního souboje bylo vyrovnané skóre. Zatímco ráno potřeboval asertivní školení jen samonasrávací Karel, odpoledne už to byl plný počet účastníků. Myslím, že si plánované školení na obchodní etiku ještě rozmyslím. A teď koukejte komentovat, nebo se neznám!