středa 24. října 2012

The Prostitutes



co má společného hudební skupina a můj hlas?


O čem to dnes rozhodně nebude? Třeba o tom, že Psici objevil skaut prozatím neznámé hudební skupiny s velkým potenciálem a nalinkuje vám teď odkaz na myspace a nový singl.

Minulý týden jsem ztratila oko, tento hlas. Jasně, vím, že pro větší popularitu tohoto blogu by mi prospělo napsat spíš o ztracených kalhotkách. Ale spodní prádlo mi na sobotním koncertě Prostitutes v Akropoli drželo neochvějně na svém místě. Tak dobře zase nehráli. Ale jinak to byla příjemná oddychovka, o to lepší, že mi zesvětlila moje dny slaměného vdovství a že mi druhej den nebylo blbě, protože z decky bílýho homeopaticky naředěného v litru sodovky to prostě snad ani není technicky možný.

Ačkoliv přiznávám, že zrovna k tomuto postu by snad nebylo ani došlo, kdybych se předtím trochu nerozpáradila pár likérovými pralinkami. A pokud bych poslední z nich nedala somrujícímu Žmurovi, mohla bych teď chraplavě začínat potřinácté začátek perníkové chaloupky a stejně by jen běhal dokolečka a strefoval se mi do čela míčkem. Alkohol, to je věrný přítel osamělých žen a nespavých dětí.

Ale zpátky k sobotě. Ještě jsem vám nenapsala, že jsem byla kromě vyhazovačů asi nejvyšší účastník celého koncertu. Možná k tomu přispěly nové boty na klínku a možná jsem se jen ocitla na privátní party lidí s poruchou růstového hormonu, to už se nikdo nedoví. Měla jsem sice super výhled, zato letmé shlédnutí dolů na cizí temena a lupy na ramenou rychle omrzí. Po posledním přídavku kdosi ze zlomyslnějších zakrslíků zasprejoval nějakým svinstvem chodbu před východem, takže jsme vycházeli solidárně se dusící a kašlající (má drahá laryngitido, že bychom se seznámily právě tam?)

A jsme u vstupní otázky: ano mám hlas jako dvougenerační pouliční štětka, co prodává na vedlejšák kradené parfémy a klidně by mě to i bavilo mít sexy hlas, kdybych u toho neměla pocit, že jsem právě spolkla struhadlo na česnek a balení žiletek. Doporučuji vám s touto indispozicí navštívit lékárnu, kde před vás personál slibně rozestaví deset barevných krabiček s okamžitým efektem, příchutí marocké máty a karibského melounu. Dodejte zmínku o těhotenství a devět z nich okamžitě odnese. Zbydou před vámi pastilky Vincentka a pokud se budete zajímat v čem jsou tak jiné, že na vás zbyly, tak se dozvíte něco o minerální soli, mastku a sorbitolu. Pokud tedy příští týden ztratím nějaký další smysl nebo končetinu, musím doufat, že to půjde zaléčit čajem. A gumovými medvídky. 

pátek 12. října 2012

Jednooký pátek


Už je to tak, že s věkem pomalu ztrácím a rozmělňuji svou tělesnou integritu. Ale dnes nebudu vážnost situace snižovat nějakým tím chomáčkem vlasů v odtoku nebo krémem proti vráskám 60+ (trochu jsem to přehnala s prevencí a ve 20 se začala ošetřovat kosmetikou pro čtyřicátnice, dnes si kosmetiku vybírám ve sníženém regálu někde mezi gelem na povislé nebo už žádné kontury, bělidlem stařeckých skvrn a lepidlem na protézy). 

Dnešní ráno můžeme nazvat mezi tělesnými ztrátami jako velkou říjnovou revoluci. Probudila jsem se totiž bez pravého oka.

Můžete polemizovat, kam jsem ve spánku odešla a co jsem tam dělala. Můžete mě obvinit, že jsem si ho v noci vydloubla lžičkou a uvařila natvrdo. Můžete mě nazývat Kyklopem nebo Žižkou a pořád to bude blíž skutečnosti než nazývat "oko" tu  úzkou stěrbinku mezi rudě nateklým horním víčkem a koutkem. 

Můj společenský víkendový život je v troskách, i když jsem ještě nezažila tak nepřekonatelnou touhu se se mnou potkat, jako po pár ranních omluvných telefonátech. Jestliže se dá jebák zapudrovat a syfilitický vřed zastrčit pod bokové kalhotky, tak chybějící oko prostě nedomalujete ani make-upem filmových hvězd. Jistě, dá se vystřihnout pirátská páska z ponožky. Ale myslím, že tento víkend radši zůstanu doma, odulá a zapšklá.

úterý 2. října 2012

Školní jídelna


Abyste pochopili podmínky, za kterých vám píšu, právě pobývám se Žmurem na pár dnů v rodném Městě. Můžete si ho představit třeba jako pár doškových chalup, kostel a discoklub, před kterým bývá o víkendech fest nablito. Když je slunečno, připadám si tu jako zpátky v Asii, protože počet vietnamských krámků prudce převyšuje pár otlučených cedulí před masnou a pekárnou.
Naši zastávají k domácímu připojení k internetu podobný postoj nepotřebnosti až otevřeného nepřátelství jako já k facebooku, takže když potřebuju pracovat, koupím si ve stánku naproti double presso a odcházím tak činit do veřejné knihovny. Pokud by vám dnešní text připadal nesouvislý, můžu se obhájit přítomností slečny s nápisem REBEL přes trojitá prsa ve vedlejší PC kóji, která si čtený text z internetu šeptem slabikuje a přitom počítá na prstech jedné ruky základní matematické příklady. Z repráků tu valí soundtrack Sanitky a vy máte hlídání přesně na hoďku a půl, nevysrali byste se na měsíční review s včerejším datem rovnou? Na blog jsem taky dlouho nepsala. 
Po mámě jsem asi podědila postoj k vaření a lítost nad ztraceným časem u sporáku, protože pokud už má neodkladnou potřebu rachotit s hrnci, bývají z toho kolínka s hovězím pro našeho psa. Přes týden chodí do školní jídelny. Ta radost, když opatřila lístky i pro mě a Žmura! Pro mě je návrat do jídelny jako vlak do dětství. Stejně jako byste se rádi podívali na svoji základku, ale je vám trapné se tam pod nějakou uvěřitelnou záminkou propašovat a to vás ještě horším případě můžou vyvést jako dealera nebo úchylu. 
Já však můžu se svým lístkem do krajin mého dětství naprosto legálně. Ne že bych jídelnu navštěvovala nějak pravidelně. Na prvním stupni jsem ještě neuměla plynně lhát a tak jsem od našich vybírala peníze na lístky, které jsem každý den odtrhávala a vyhazovala a upřímně se děsila okamžiku, kdy se na to přijde. Nepřišlo. Na druhém stupni už byly moje špatné povahové rysy téměř doformovány a tak jsem od našich inkasovala a bez zbytečného praní peněz v jídelně jsem je investovala přímo do objektů mého zájmu (mončičáci, gumové bonbóny, digitálky s neonovým páskem, sádlo na ztloustnutí a růst prsou) 
Co zůstalo úplně stejné je budova, umývárny a těžký odér vařené kapusty, který si odnesete ve vlasech i oblečení. Z várnic na vězeňský čaj dnešní smradi stáčí Tang a z jídelního lístku zmizela univerzální hnědá omáčka a přibyly saláty. Co mě překvapilo úplně nejvíc – opravdu dobře tam vaří. Natolik, že jsem dojedla polévku po mámě a užírala za Žmurových velkých nesouhlasů jeho dezert, když do jídelny vtrhly dvě třídy školáků.  Vizuálně to vypadalo jako anektace Bosny a z šílené vřavy se ozývaly táhlé hlasy učitelek jako plovoucích obětí kolem Titanicu: „Umyjte si ruce“, „Jsi šílený? Proč si cpeš to maso do uší?“, „Nešlapejte po Jarouškovi!“
Potom začli krakeni hodovat a hodnotit kvalitu dnešního menu: „Tenhle kus masa vypadá jak tvůj potracenej fotr kreténe!“ „Fuj, to žrát nebudu.“ „Kde je úča? Dej si to do ubrousku pod tričko a hoď to do hajzlu i za mě“ „Pani učitelko, já potřebuju strašně moc na malou!“ A mě došlo, že asi nevaří o moc jinak. Že se člověk k tomu jídlu prostě musí léty prožrat.