Co dělá Krakonoš o Vánocích?

To přesně se dozvíte v tomhle spotu. Protože kdo jiný, než Psice by za vás jel investigativně strávit Vánoce do českých velehor, když je tam jediný sníh v podobě malé špinavé hroudy pod nejezdícím vlekem?

Počet stálých obyvatel naší krkonošské střediskové vesničky byste spočítali podle otlučených půllitrů štamgastů v místním podniku, honosně nazvaném Bistro. O bistru se rozhodně nedá tvrdit, že by nabízelo nudný sortiment. Právě tady se dají sehnat věci, bez kterých jste na horách odepsaní – od tuzemáku přes rozmačkané tatranky v prášku až po tampóny, které paní Lída v umolousané silonové zástěře s grifem drogového dealera nenápadně podstrkává pod pultem s empatickým povzdychem, samozřejmě určeného pro M., nikoliv pro mě.

Bistro nabízí v ostrém kontrastu s pamětnicí paní Lídou také wifinu, takže jsem se mohla o možnostech této obchodní křižovatky přesvědčovat každý den, když jsem si s notebookem po obědě odskočila na dvojitého turka. „Slečno, já strašně nerad rušim“, začínal většinou takový obvyklý business rozhovor. Časem jsem vypozorovala, že tohle je signál uložit nedodělanou práci a sklapnout notebook, protože jedinou možností, jak neakceptovat nabídku, je útěk.

„Pani, věřte, že já bych nikdy takle cizí nevoslovoval“, povídá třeba místní seladon v tyrolském kloboučku a já čekám cokoliv – od jódlování po sněžné řetězy za supr cenu. „Ale víte, von mi ji vobskočil tajně v noci, vobšourník jeden, a dyš sou ty Vánoce a vy už máte dětičky, jak sem si včera všimnul“ pokračuje, zatímco upadám do mdlob. Co z toho bude? Adopce nechtěných vnoučátek? „Mno, jakože byste jim pořídila štěňátko pod stromeček“ rozplývá se jako Zdeněk Srstka nad miskou granulí. Je ke mně přivedena i hrdá matka, abych mohla ocenit tu atletickou stavbu těla a lesklou srst. Matka vypadá jako kříženec vlčáka s bizonem, ale štěňátka prý budou drobounká a jako stvořená do malého pražského bytu. „Šak může mít každej jedno, aby se nehádali“, nenápadně si přitáhne Srstka půllitr a chce objednávat panáky na zapití obchodu.

Ale vám, co už víte, je jasné, že mě prašan a fronty u vleku stejně netankují. Popravdě já tuhle zimu jen kvetu a pučím. A pokud mi bylo líto zklamání v dětských tvářičkách, rychle jsem to přehodnotila po výletu na Černou horu. Na Černou horu totiž jede ka-bin-ko-vá lanovka a dokonce je tam i sníh, lákali jsme jehňátka na výlet.

A stál rozhodně za to. K výstupu jsme vybrali jediný den našeho pobytu, kdy venku nezačalo pršet už v deset dopoledne, ale po celém údolí se konečně rozlily paprsky spořivého slunce. Svítilo asi tak do půlky trasy, načež se kabinka lanovky zahalila do husté mlhy a Žmurův bratranec začal zvracet. Po výstupu na Černé hoře kyselý zápach zvratků okamžitě odvane severák, pod jehož ledovým dechem menší děti padají jako podťaté k zemi. Sníh tady není jen neškodná špinavá hrouda jako v údolí, ale smrtící zbraň. A pokud jste z Podkrkonoší jako já, okamžitě vám naskočí Hanč s Vrbatou a základní instinkt vám zavelí najít nejbližší vytopenou hospodu. Když jste z Brna, jako zbytek výpravy, vydáte se ve sněhové bouři na osmikilometrový trek směrem na Sněžku omrzlina, neomrzlina. Musím říct, že Čičman v tomhle ohledu zdědila respekt našich krkonošských předků, protože celý výlet vzdala okamžitě poté, co ji po výstupu z lanovky do tváře vlétlo několik sněhových vloček. „Pomoč, pomoč“ rozpláče se Čičman zoufale a tak strávíme celé plodné dopoledne vysedáváním v místní obdobě Bistra, zatímco jde Žmur ve šlépějích svého otce kořit vrcholy s cepínem a plným břichem párků jako Trautenberk.

A tím se dostáváme i k tomu, kde tráví Vánoce Krakonoš. Podle mě se na to Krakonoš doma prostě vysral. Sbalil si svoji krosnu s hulením a houbovým čajem a vysmahnul někam, kde nejsou předražené vleky, ani netočíte salta přes trsy trávy prorůstající rozbředlým technickým sněhem na sjezdovce. A vám by poradil to samé.

Hledám Jirku z tramvaje číslo 22

Taky vám přijde, že jsou zvířata z města trochu zdegenerovaná? Co si třeba takový holub doupňák musí myslet o svém nepříliš bystrém bratranci, který tupě klove do mastných hranolků z Meka - kromě toho, že to s jejich opeřenou civilizací nemůže dopadnout dobře, pokud je tohle vrchol evoluce? A jaký obrázek si asi tak může udělat kavkazský pastevecký pes o pražském krysaříkovi v károvaném svetříku s kapuckou? Nejhorší na tom je, že by nerozmázl pastevec krysaříka, ale naopak krysařík ovčáka prostřednictvím mediální kauzy postavené na důkazech, že pastevecká plemena jsou primitivní homofobní zrůdy.

Pro mě je takovým manifestem zvrhlosti městských zvířat příhoda z léta. Tehdy jsem šla s dětmi v parku okolo hřiště. Před brankou seděla správkyně tohoto podniku s kavkou na rameni. Na první pohled tahle nerozlučná dvojka působila dojmem, že od vás očekává pětku za to, že si děti budou smět pohladit ptáčka a dvacku za společné foto. Na druhý pohled bylo však patrné, že by se paní kavky ráda zbavila, což bylo v přímém rozporu se záměry umíněného ptáka. A to už stojí za otázku.

"No prostě jsem šla ráno do práce, jako dycky" povídá paní správcová, rezignovaně uždibuje drobky z krajíce chleba se šunkou a podává je směrem ke svému pravému rameni. A tady pod tou lípou vidím, jak tam dole sedí pták a tak se na mě divně kouká." (Takhle to vždycky začíná). "Úplně jak člověk. Skloním se, protože vypadá jako mládě a chci ji dát zpátky na větev. Ale ona za mnou za dvacet minut přišla po svejch na hřiště, a když jsem si k ní zas dřepla, tak mi hned skočila na ruku a teď se jí zaboha nemůžu zbavit. Vidíte?" Zkouší nenápadně vyšoupnout kavku z ramene, ale šlachovitý pařátek se na znamení odporu jen zaryje o něco hlouběji do kůže. "Teď fakt nevím, co mám dělat. Dvě svačiny sežrala a za půl hodiny mi končí směna. Co řeknu manželovi?" a já účastně přikyvuji, protože přijít z práce s ptákem, co se na vás jen tak mýrnyx týrnyx navěsil v parku, to doma prostě nevysvětlíš. A hlavně to ve vás zanechá další palčivé otázky: Co bude příště? Veverka v kabelce? Dospěli jsme v Praze do situace, kdy je nutné ozbrojit se proti příliš přítulným zvířátkům?

"Neee, koukej, co ti sedí na rameni!" zaječí v tramvaji Gábina skoro o půl roku později. Což bez prodlení udělám a sedí mi tam pavouk o velikosti ranního flusance od bezdomovce s aktivní tuberkulózou. Ale protože se pavouků bojím rozhodně míň než Gába, tak ho jen chladnokrevně setřepu a nedělám z toho aféru. Tu začnu dělat až o pár dnů později, kdy se s M. rozvalujeme po posteli a on se zeptá "Hele a co je vlastně ta velká skvrna tamhle na stropě? Není to plíseň? Neházely tam děti náhodou hopík namočený v tuši?" A tak se chvíli dohadujeme a pak radši rozsvítíme velké světlo. Flíček uteče. Zato ho bez váhání identifikuji s baterkou pod skříní. A vy to víte. Je to pavouk z tramvaje číslo 22.

Žmur mu dal jméno Jirka po svém nejlepším kamarádovi. Já musím říct, že Jirkovi z principu zas tak moc nefandím. Pro mě je to stejná vtěrka jako ta kavka. Vy přece máte právo pohybovat se bez obav po městě, jít do kina, zařizovat si svoje věci. Lepí se snad na vás bez dovolení úplně cizí lidé, které si pasivně odnášíte domů? Ne, v Praze se na vás lepí jen zvířata.

Na Jirkovi je asi jediná pozitivní vlastnost, že si vyhraje s dětmi. V kolika vězeňských celách z lega už mukloval, kolikrát se trpělivě vozil ve vláčku pořád dokola, nebo se s obětavostí sobě vlastní tísnil v kabině Žmurovy helikoptéry. Ale i jeho příkladný vztah k dětem nabírá trhliny. "Dneska odpoledne jsem naučil Jirku tancovat", prohodil třeba předevčírem Žmur. "Normálně jsem ho chtěl naložit autojeřábem a on zvednul ty přední nohy a zamával na mě. Když jsem na něj udělal to samý, tak s nima mával ještě víc a poskakoval u toho." "Počkej, ale tohle není jen tak obyčejnej taneček", říká M. varovným tónem. "V tom dokumentu o sklípkanech dělali přesně tohle před útokem na kořist..."

Chtěli jsme to s Jirkou probrat, ale najednou není k nalezení. Buď si přestoupil na jednu z předvánočních návštěv, nebo má nějaký vlastní úmysl. V každém případě jsme dnes odjeli z Prahy na tradiční rodinné turné a zažít první Štědrý den na horách. Jirkovi jsme nechali v jeho víčku od piva dostatek vody na celé svátky. Misku cukroví a čerstvě zabitou masařku na parapetu, kdyby se mu přejedly vanilkové rohlíčky. Žmur slibuje, že už ho nikdy nebude věznit. Jirko, vrať se! Všechno si vysvětlíme!

Příručka pro návštěvníky mikulášských besídek

Fakt, že máte děcka, z vás ještě nedělá pediatry, dětské psychology, ani profesionální odčervovače. Těmi se stanete teprve až budou děti dospělé, to už ale vaše rozumy nebudou nikoho zajímat. Během jejich vývoje jste stále konfrontováni s novými a mnohdy sociálně patologickými jevy. Poprvé pro ně, poprvé pro vás. Třeba taková mikulášská besídka. Já jsem si svoje poprvé odbyla až ve Žmurových čtyřech letech a musím vám říct, že lépe připravená bych si to užila úplně jinak. Tento post věnuji všem, kteří se poprvé chystají na místa s nadlimitní koncentrací dojatého příbuzenstva, falešného zpěvu a čůránek na linoleu. Nepijte nic, co vám není podáno v hygienicky zapečetěné láhvi a nesedejte si na záchodě. A kromě toho dodržujte následujících šest přikázání:

   1. Na besídku se chodí s předstihem. Chcete lednici za tři litry při otvírání nového nákupního centra, kilo pomerančů v akci z Kauflandu, nebo najít ve školce flek, odkud budete aspoň částečně vidět, co se děje před vámi? Vyklepejte ze spacáku mravence z prázdnin a bivakujte před školkou už předchozí večer. Pokud přijdete na akci o tři minuty později jako já, ostatní nedochvilní rodiče už po sobě šlapou ve frontě na chodbě a z prvních řad se na vás s pohrdlivě dívají ti, co spali na karimatce pod okny. Besídka školky je jako koncert Madonny v osmdesátých letech, kdy ještě neexistovalo Ticketpro. Jdeš pozdě, nesedneš si. Většina školek nenabízí online rezervační systém, ani VIP zónu.

  2. Nevypínejte si mobilní zařízení. Personál školky vás k tomu bude opakovaně vybízet, ale nenechte se zmanipulovat. Je to váš telefon a na výhružky, že ho dostanete po prázdninách, se můžete ve svém věku vykašlat.

    3.  Nepijte a nehulte. Ono to k tomu tak nějak vybízí, ale budete se sami divit, jak se tu hodinu budete skvěle bavit i bez podpůrných prostředků. Jejich přítomnost by vás naopak mohla v napjaté atmosféře vyhajpovat k nemístným komentářům, účasti na pódiu nebo zbytečnému šíření paniky. Mluvím z vlastní zkušenosti, protože během produkce mnozí rodiče v publiku přeřvali i klavír, nebo se hlasitě vychloubali, čí dítě právě recituje. Ze zadních řad se dokonce rozšířila poplašná zpráva „čert už je tady!“, což úplně rozložilo dojemnou scénu z Broučků. Dětský komparz odhazoval mezi diváky hořící lucerničky a strhal ze sebe při útěku krepová křidélka. A to i přestože se zpráva obratem dementovala s vysvětlením, že jde o dědečka jednoho z účinkujících, který to právem odsoudil jako diskriminaci. Nepijte z placatky s neznámým obsahem, kterou si mezi sebou posílají rodiče pod židlemi.

  4.  Nekontaktujte žádnou z nadpřirozených postav. Mikuláš bývá převlečený městský fízl, který vedl ve školce preventivní pásmo o medvídkovi Brumlovi. Brumla se poflakuje po městě, veksluje a krade. Mikuláš si o vás myslí přesně to samé. V každém případě si můžete být jistí, že ví o té kolující placatce a mívá v kapse pláště indikační testy na drogy. Pokud jste si lajzli parkovat před školkou na zákazu, už tam máte botu. Anděl je kolegyně s dispečinku, kterou by rád, ale ona mu nedá. Čert je vejpitek, co se neštítí ničeho. Nebuďte lehkovážní a nemyslete si, že varování před koktáním a pomočenými punčocháči platí jen pro děcka.

   5.  Odcházejte pět minut před skončením. Síla těl deroucích se k východu vás přesvědčí o tom, že se většina rodičů dostavila jen proto, aby se na konci nechali se unášet teplou lidskou soudržností jako měkkýš přílivem. Když nemáte časový odhad, jsou v zásadě dvě možnosti. V té první vás ušlape špalír bivakujících hujerů z první řady, který vždy obsahuje jedince s problémem protáhnout se dveřmi standardizovaných rozměrů. Naše školka je v přízemí a dá se vyskakovat i okny, ale tuto možnost si rozhodně ověřte dopředu. V druhém případě jste si nevypnuli mobilní telefon a můžete s úlevou vyťukat číslo 112. Protřelí rodiče ho mají připravené na displeji ještě před začátkem besídky.

    6.  Zkontrolujte si dítě, se kterým jste se protlačili k exitu, nebo jste ho prohodili oknem. Pokud jste se striktně nedrželi bodu 3., nestyďte se dítěte zeptat. Děti ve školce prochází speciálním výcvikem na to, aby na vás do pěti sekund vypálili jméno, adresu a svoji značku v šatně. Je vám trapné informovat se? Cizí příživníčci s vámi můžou snadno zůstat až do příští besídky, než se jich opět zbavíte v nenadálé panice.

                             

                                       Hodně štěstí a fajn Mikuláše!

Život po mateřský

Na tenhle post jsem se těšila skoro pět let, a když ho teď píšu, cítím se vyděšeně a osaměle jako recidivista, kterému v okopané šatně na Pankráci neochotně vydali osobní věci, pár korun za lepení pytlíků a nechali ho převléknout se z muklovských tepláků do retro džínů. Venku čeká nebezpečný svět plný válek korporátních gangů, brífingů a dovolené, která není přirozeným životním prostředím, ale musí se o ni zažádat. Anebo taky svět plný útulných coworkingů, kam se chodí odpočinout od dětí, hnusný instantní kávy a dvacátého přeříkávání perníkové chaloupky v kuse až do úplného ochraptění. A taky svět výplatních pásek, což bude jistě pozitivní změna po nuzném přídělu ze sociální správy.

A protože se s M. čím dál víc bavíme o Indii, sníme o vůni koření, nafouklých mrtvol v Ganze a spekulujeme o tom, jak asi bolí průjem po červeném kari z ulice, povedou mé první kroky právě do rodného korporátu pro prachy na cestu. Můžu vám prozradit, že už teď ladím outfit a slovní hříčky, jak si vytočit na kole štěstí odstupné a ne post marketingové specialistky (protože si náš poslední specialista omylem podřezal žíly kancelářským papírem při tisku slajdu číslo šetsetpadesátdva měsíčního performance review…).

V mé externí Práci-Nepráci od ledna startuje nový projekt s nejmenovaným výrobcem energy drinků. A na to já jsem kývla s chutí a mladickým nadšením, protože energy drinky jsou sice svinstvo na slinivku, ale současně také zachránci všech ponurých dnů, kdy jsem se po probdělých nocích nacházela ve vegetativním stavu a hrdina z plechovky mě vytrhnul z říše prázdnoty, nebo nenechal půl dne objíždět město spící v tramvaji s nemluvnětem na obnažené hrudi (jestli nemáte děti, tak vám tohle možná připadá přitažené za culík, ale nedávno jsem v parku na lavičce zahlédla dřímající matku přesně v téhle situaci).

Je načase shrnout si, oč bude český pracovní trh zanedlouho obohacen. Protože mateřská navzdory rozšířené fámě není jen vymývárna mozků. Kdyby totiž nebylo mateřské, tak:

Nikdy nebudu mít koncentraci guru Járy před stykem. Dřív bylo moje soustředění křehké jako karetní hra „hajzl“  – stačilo fouknout do stolu a rozsypal se až na koberec. A s tím foukáním doslova, protože třeba jeden z mých (nejhorších) korporátních šéfů vydával při dýchání neustále pískavé, bublavé a při rozčilení dokonce chrčivé zvuky nosorožce zasaženého uspávací pistolí. Nejspíš bych s tím neměla problém, kdyby mezi ním a námi – smečkou hladových psů, která ho neustále odírala o neplacenou dovolenou a vyšší plat, nezuřila studená válka. Dovedla jsem se sice dobře soustředit na to, když jsme mu s kolegy olepovali monitor konfetami, ale jakmile si vedle mě sedl a začal dýchat, byl den od rána ztracen v neplodném vysedávání a online nákupu sluchátek. V korporátu můžete lidi efektivně otravovat smradem sépie na česneku z oběda u stolu, ale bohužel jim nemůžete zakázat dýchat. Možná se to za ty roky změnilo, ale to je už jedno. Dnes píšu texty a houpám při tom na pravé noze Čičman, zatímco levou ponožkou vytírám rozlitý bublifuk a diskutuji přitom se Žmurem o tom, jestli Ježíšek nosí pod stromeček zbraně. (Co myslíte? Nosí?)

Nevážila bych si chození do práce. Berete útulnou kancelář jako rutinu? Serou vás otvírači oken? V jídelně je zase fronta na smažák, na záchodech řádí bulimička a ve třetím patře žloutenka? Zkuste si někdy sednout k pobryndanému notebooku, párkrát nahodit modem a otřít zelené smrky z myši. Na oběd si půjdete sami a to do kuchyně. Natřete si olízanou lučinu na bulku, ze které někdo nehtem odrýpal všechna slunečnicová semínka. V horším případě si natřete tvaroh na bolestivou bulku v prsu vzniklou zadrženým mlékem.  Dobrou chuť.

Nechtělo by se mi na schůzky. Co si budeme povídat, ne všichni obchodní partneři mají stejné zájmy jako vy a to dohodnout v pěti minutách to podstatné a pak vysmahnout domů o hodinu dřív. V lepším případě dát si schůzku někde, kde mají dobré víno a pokračovat na koncert. Čest výjimkám, ale šéf mi většinu obchodních partnerů dohazoval slovy „Pan Jiří z vydavatelství se ti bude líbit. Má sice čerstvě zbrojní pas a je trochu militantní, co se týká termínů, ale rozvedla se s ním žena a tak je fakt rád za všechny schůzky s holkama. Půjdeš tam za mě, viď? Já už stejně musím běžet na meeting. Bude tady přesně za sedm minut a podklady najdeš, ééé, někde na disku.“ Po pěti letech mateřské půjdu na schůzku s telemarketingovým prodavačem nebankovních půjček, nebo tím zkrachovalcem z úseku uzenin, co si čistí špínu za nehty napichovátkem na salám a prská tak daleko, že musíte po každé objednávce couvnout a vydezinfikovat si obličej vlhčeným ubrouskem.

Nevím jak vy, ale já se svými předpoklady teplé místečko na otáčecí židli za pokladnou v Tescu považuji za předem vyhrané. Teď ještě od ledna umístit Čičman aspoň na dvě, tři dopoledne do školky, kde jsou učitelky trochu nahluchlé, trochu po smrti, nebo to s dětmi už trochu vzdaly a nebudou se pohoršovat nad záchvaty vzteku, ani nad tím, že Čičman, když ji to přestane bavit, jednoduše odchází. Ale to už je zas na jinej příběh.