Hledám Jirku z tramvaje číslo 22

Taky vám přijde, že jsou zvířata z města trochu zdegenerovaná? Co si třeba takový holub doupňák musí myslet o svém nepříliš bystrém bratranci, který tupě klove do mastných hranolků z Meka - kromě toho, že to s jejich opeřenou civilizací nemůže dopadnout dobře, pokud je tohle vrchol evoluce? A jaký obrázek si asi tak může udělat kavkazský pastevecký pes o pražském krysaříkovi v károvaném svetříku s kapuckou? Nejhorší na tom je, že by nerozmázl pastevec krysaříka, ale naopak krysařík ovčáka prostřednictvím mediální kauzy postavené na důkazech, že pastevecká plemena jsou primitivní homofobní zrůdy.

Pro mě je takovým manifestem zvrhlosti městských zvířat příhoda z léta. Tehdy jsem šla s dětmi v parku okolo hřiště. Před brankou seděla správkyně tohoto podniku s kavkou na rameni. Na první pohled tahle nerozlučná dvojka působila dojmem, že od vás očekává pětku za to, že si děti budou smět pohladit ptáčka a dvacku za společné foto. Na druhý pohled bylo však patrné, že by se paní kavky ráda zbavila, což bylo v přímém rozporu se záměry umíněného ptáka. A to už stojí za otázku.

"No prostě jsem šla ráno do práce, jako dycky" povídá paní správcová, rezignovaně uždibuje drobky z krajíce chleba se šunkou a podává je směrem ke svému pravému rameni. A tady pod tou lípou vidím, jak tam dole sedí pták a tak se na mě divně kouká." (Takhle to vždycky začíná). "Úplně jak člověk. Skloním se, protože vypadá jako mládě a chci ji dát zpátky na větev. Ale ona za mnou za dvacet minut přišla po svejch na hřiště, a když jsem si k ní zas dřepla, tak mi hned skočila na ruku a teď se jí zaboha nemůžu zbavit. Vidíte?" Zkouší nenápadně vyšoupnout kavku z ramene, ale šlachovitý pařátek se na znamení odporu jen zaryje o něco hlouběji do kůže. "Teď fakt nevím, co mám dělat. Dvě svačiny sežrala a za půl hodiny mi končí směna. Co řeknu manželovi?" a já účastně přikyvuji, protože přijít z práce s ptákem, co se na vás jen tak mýrnyx týrnyx navěsil v parku, to doma prostě nevysvětlíš. A hlavně to ve vás zanechá další palčivé otázky: Co bude příště? Veverka v kabelce? Dospěli jsme v Praze do situace, kdy je nutné ozbrojit se proti příliš přítulným zvířátkům?

"Neee, koukej, co ti sedí na rameni!" zaječí v tramvaji Gábina skoro o půl roku později. Což bez prodlení udělám a sedí mi tam pavouk o velikosti ranního flusance od bezdomovce s aktivní tuberkulózou. Ale protože se pavouků bojím rozhodně míň než Gába, tak ho jen chladnokrevně setřepu a nedělám z toho aféru. Tu začnu dělat až o pár dnů později, kdy se s M. rozvalujeme po posteli a on se zeptá "Hele a co je vlastně ta velká skvrna tamhle na stropě? Není to plíseň? Neházely tam děti náhodou hopík namočený v tuši?" A tak se chvíli dohadujeme a pak radši rozsvítíme velké světlo. Flíček uteče. Zato ho bez váhání identifikuji s baterkou pod skříní. A vy to víte. Je to pavouk z tramvaje číslo 22.

Žmur mu dal jméno Jirka po svém nejlepším kamarádovi. Já musím říct, že Jirkovi z principu zas tak moc nefandím. Pro mě je to stejná vtěrka jako ta kavka. Vy přece máte právo pohybovat se bez obav po městě, jít do kina, zařizovat si svoje věci. Lepí se snad na vás bez dovolení úplně cizí lidé, které si pasivně odnášíte domů? Ne, v Praze se na vás lepí jen zvířata.

Na Jirkovi je asi jediná pozitivní vlastnost, že si vyhraje s dětmi. V kolika vězeňských celách z lega už mukloval, kolikrát se trpělivě vozil ve vláčku pořád dokola, nebo se s obětavostí sobě vlastní tísnil v kabině Žmurovy helikoptéry. Ale i jeho příkladný vztah k dětem nabírá trhliny. "Dneska odpoledne jsem naučil Jirku tancovat", prohodil třeba předevčírem Žmur. "Normálně jsem ho chtěl naložit autojeřábem a on zvednul ty přední nohy a zamával na mě. Když jsem na něj udělal to samý, tak s nima mával ještě víc a poskakoval u toho." "Počkej, ale tohle není jen tak obyčejnej taneček", říká M. varovným tónem. "V tom dokumentu o sklípkanech dělali přesně tohle před útokem na kořist..."

Chtěli jsme to s Jirkou probrat, ale najednou není k nalezení. Buď si přestoupil na jednu z předvánočních návštěv, nebo má nějaký vlastní úmysl. V každém případě jsme dnes odjeli z Prahy na tradiční rodinné turné a zažít první Štědrý den na horách. Jirkovi jsme nechali v jeho víčku od piva dostatek vody na celé svátky. Misku cukroví a čerstvě zabitou masařku na parapetu, kdyby se mu přejedly vanilkové rohlíčky. Žmur slibuje, že už ho nikdy nebude věznit. Jirko, vrať se! Všechno si vysvětlíme!