Co dělá Krakonoš o Vánocích?

To přesně se dozvíte v tomhle spotu. Protože kdo jiný, než Psice by za vás jel investigativně strávit Vánoce do českých velehor, když je tam jediný sníh v podobě malé špinavé hroudy pod nejezdícím vlekem?

Počet stálých obyvatel naší krkonošské střediskové vesničky byste spočítali podle otlučených půllitrů štamgastů v místním podniku, honosně nazvaném Bistro. O bistru se rozhodně nedá tvrdit, že by nabízelo nudný sortiment. Právě tady se dají sehnat věci, bez kterých jste na horách odepsaní – od tuzemáku přes rozmačkané tatranky v prášku až po tampóny, které paní Lída v umolousané silonové zástěře s grifem drogového dealera nenápadně podstrkává pod pultem s empatickým povzdychem, samozřejmě určeného pro M., nikoliv pro mě.

Bistro nabízí v ostrém kontrastu s pamětnicí paní Lídou také wifinu, takže jsem se mohla o možnostech této obchodní křižovatky přesvědčovat každý den, když jsem si s notebookem po obědě odskočila na dvojitého turka. „Slečno, já strašně nerad rušim“, začínal většinou takový obvyklý business rozhovor. Časem jsem vypozorovala, že tohle je signál uložit nedodělanou práci a sklapnout notebook, protože jedinou možností, jak neakceptovat nabídku, je útěk.

„Pani, věřte, že já bych nikdy takle cizí nevoslovoval“, povídá třeba místní seladon v tyrolském kloboučku a já čekám cokoliv – od jódlování po sněžné řetězy za supr cenu. „Ale víte, von mi ji vobskočil tajně v noci, vobšourník jeden, a dyš sou ty Vánoce a vy už máte dětičky, jak sem si včera všimnul“ pokračuje, zatímco upadám do mdlob. Co z toho bude? Adopce nechtěných vnoučátek? „Mno, jakože byste jim pořídila štěňátko pod stromeček“ rozplývá se jako Zdeněk Srstka nad miskou granulí. Je ke mně přivedena i hrdá matka, abych mohla ocenit tu atletickou stavbu těla a lesklou srst. Matka vypadá jako kříženec vlčáka s bizonem, ale štěňátka prý budou drobounká a jako stvořená do malého pražského bytu. „Šak může mít každej jedno, aby se nehádali“, nenápadně si přitáhne Srstka půllitr a chce objednávat panáky na zapití obchodu.

Ale vám, co už víte, je jasné, že mě prašan a fronty u vleku stejně netankují. Popravdě já tuhle zimu jen kvetu a pučím. A pokud mi bylo líto zklamání v dětských tvářičkách, rychle jsem to přehodnotila po výletu na Černou horu. Na Černou horu totiž jede ka-bin-ko-vá lanovka a dokonce je tam i sníh, lákali jsme jehňátka na výlet.

A stál rozhodně za to. K výstupu jsme vybrali jediný den našeho pobytu, kdy venku nezačalo pršet už v deset dopoledne, ale po celém údolí se konečně rozlily paprsky spořivého slunce. Svítilo asi tak do půlky trasy, načež se kabinka lanovky zahalila do husté mlhy a Žmurův bratranec začal zvracet. Po výstupu na Černé hoře kyselý zápach zvratků okamžitě odvane severák, pod jehož ledovým dechem menší děti padají jako podťaté k zemi. Sníh tady není jen neškodná špinavá hrouda jako v údolí, ale smrtící zbraň. A pokud jste z Podkrkonoší jako já, okamžitě vám naskočí Hanč s Vrbatou a základní instinkt vám zavelí najít nejbližší vytopenou hospodu. Když jste z Brna, jako zbytek výpravy, vydáte se ve sněhové bouři na osmikilometrový trek směrem na Sněžku omrzlina, neomrzlina. Musím říct, že Čičman v tomhle ohledu zdědila respekt našich krkonošských předků, protože celý výlet vzdala okamžitě poté, co ji po výstupu z lanovky do tváře vlétlo několik sněhových vloček. „Pomoč, pomoč“ rozpláče se Čičman zoufale a tak strávíme celé plodné dopoledne vysedáváním v místní obdobě Bistra, zatímco jde Žmur ve šlépějích svého otce kořit vrcholy s cepínem a plným břichem párků jako Trautenberk.

A tím se dostáváme i k tomu, kde tráví Vánoce Krakonoš. Podle mě se na to Krakonoš doma prostě vysral. Sbalil si svoji krosnu s hulením a houbovým čajem a vysmahnul někam, kde nejsou předražené vleky, ani netočíte salta přes trsy trávy prorůstající rozbředlým technickým sněhem na sjezdovce. A vám by poradil to samé.