Život po mateřský

Na tenhle post jsem se těšila skoro pět let, a když ho teď píšu, cítím se vyděšeně a osaměle jako recidivista, kterému v okopané šatně na Pankráci neochotně vydali osobní věci, pár korun za lepení pytlíků a nechali ho převléknout se z muklovských tepláků do retro džínů. Venku čeká nebezpečný svět plný válek korporátních gangů, brífingů a dovolené, která není přirozeným životním prostředím, ale musí se o ni zažádat. Anebo taky svět plný útulných coworkingů, kam se chodí odpočinout od dětí, hnusný instantní kávy a dvacátého přeříkávání perníkové chaloupky v kuse až do úplného ochraptění. A taky svět výplatních pásek, což bude jistě pozitivní změna po nuzném přídělu ze sociální správy.

A protože se s M. čím dál víc bavíme o Indii, sníme o vůni koření, nafouklých mrtvol v Ganze a spekulujeme o tom, jak asi bolí průjem po červeném kari z ulice, povedou mé první kroky právě do rodného korporátu pro prachy na cestu. Můžu vám prozradit, že už teď ladím outfit a slovní hříčky, jak si vytočit na kole štěstí odstupné a ne post marketingové specialistky (protože si náš poslední specialista omylem podřezal žíly kancelářským papírem při tisku slajdu číslo šetsetpadesátdva měsíčního performance review…).

V mé externí Práci-Nepráci od ledna startuje nový projekt s nejmenovaným výrobcem energy drinků. A na to já jsem kývla s chutí a mladickým nadšením, protože energy drinky jsou sice svinstvo na slinivku, ale současně také zachránci všech ponurých dnů, kdy jsem se po probdělých nocích nacházela ve vegetativním stavu a hrdina z plechovky mě vytrhnul z říše prázdnoty, nebo nenechal půl dne objíždět město spící v tramvaji s nemluvnětem na obnažené hrudi (jestli nemáte děti, tak vám tohle možná připadá přitažené za culík, ale nedávno jsem v parku na lavičce zahlédla dřímající matku přesně v téhle situaci).

Je načase shrnout si, oč bude český pracovní trh zanedlouho obohacen. Protože mateřská navzdory rozšířené fámě není jen vymývárna mozků. Kdyby totiž nebylo mateřské, tak:

Nikdy nebudu mít koncentraci guru Járy před stykem. Dřív bylo moje soustředění křehké jako karetní hra „hajzl“  – stačilo fouknout do stolu a rozsypal se až na koberec. A s tím foukáním doslova, protože třeba jeden z mých (nejhorších) korporátních šéfů vydával při dýchání neustále pískavé, bublavé a při rozčilení dokonce chrčivé zvuky nosorožce zasaženého uspávací pistolí. Nejspíš bych s tím neměla problém, kdyby mezi ním a námi – smečkou hladových psů, která ho neustále odírala o neplacenou dovolenou a vyšší plat, nezuřila studená válka. Dovedla jsem se sice dobře soustředit na to, když jsme mu s kolegy olepovali monitor konfetami, ale jakmile si vedle mě sedl a začal dýchat, byl den od rána ztracen v neplodném vysedávání a online nákupu sluchátek. V korporátu můžete lidi efektivně otravovat smradem sépie na česneku z oběda u stolu, ale bohužel jim nemůžete zakázat dýchat. Možná se to za ty roky změnilo, ale to je už jedno. Dnes píšu texty a houpám při tom na pravé noze Čičman, zatímco levou ponožkou vytírám rozlitý bublifuk a diskutuji přitom se Žmurem o tom, jestli Ježíšek nosí pod stromeček zbraně. (Co myslíte? Nosí?)

Nevážila bych si chození do práce. Berete útulnou kancelář jako rutinu? Serou vás otvírači oken? V jídelně je zase fronta na smažák, na záchodech řádí bulimička a ve třetím patře žloutenka? Zkuste si někdy sednout k pobryndanému notebooku, párkrát nahodit modem a otřít zelené smrky z myši. Na oběd si půjdete sami a to do kuchyně. Natřete si olízanou lučinu na bulku, ze které někdo nehtem odrýpal všechna slunečnicová semínka. V horším případě si natřete tvaroh na bolestivou bulku v prsu vzniklou zadrženým mlékem.  Dobrou chuť.

Nechtělo by se mi na schůzky. Co si budeme povídat, ne všichni obchodní partneři mají stejné zájmy jako vy a to dohodnout v pěti minutách to podstatné a pak vysmahnout domů o hodinu dřív. V lepším případě dát si schůzku někde, kde mají dobré víno a pokračovat na koncert. Čest výjimkám, ale šéf mi většinu obchodních partnerů dohazoval slovy „Pan Jiří z vydavatelství se ti bude líbit. Má sice čerstvě zbrojní pas a je trochu militantní, co se týká termínů, ale rozvedla se s ním žena a tak je fakt rád za všechny schůzky s holkama. Půjdeš tam za mě, viď? Já už stejně musím běžet na meeting. Bude tady přesně za sedm minut a podklady najdeš, ééé, někde na disku.“ Po pěti letech mateřské půjdu na schůzku s telemarketingovým prodavačem nebankovních půjček, nebo tím zkrachovalcem z úseku uzenin, co si čistí špínu za nehty napichovátkem na salám a prská tak daleko, že musíte po každé objednávce couvnout a vydezinfikovat si obličej vlhčeným ubrouskem.

Nevím jak vy, ale já se svými předpoklady teplé místečko na otáčecí židli za pokladnou v Tescu považuji za předem vyhrané. Teď ještě od ledna umístit Čičman aspoň na dvě, tři dopoledne do školky, kde jsou učitelky trochu nahluchlé, trochu po smrti, nebo to s dětmi už trochu vzdaly a nebudou se pohoršovat nad záchvaty vzteku, ani nad tím, že Čičman, když ji to přestane bavit, jednoduše odchází. Ale to už je zas na jinej příběh.