Sociální závrať

Já vím, vy jste všichni už hrozně zběhlí, ale myslete na to, že některý lidi teprve sestoupili z opuštěných balkánských hor a když vejdou někam do obchodu, tak si připadají jako přistiženi u něčeho nezákonného. 

Tak nějak jsem se za ten rok překlopila do onlajnu. Umím si nakoupit trička, sukně, boty a místo pro fanfáru, dokonce i plavky. Stačí, když vejdu do naší nejbližší Zásilkovny a na pultu na mě bez komentáře čeká balíček pro mě i pro Ema. Jediný, kdo se vymyká jednoduchým konfekčním algoritmům, jsou naše děti. Potažmo jejich chodidla, na která s Emem po každém dalším zvolání „už zase mě tlačí!“ civíme jak na stopy Yettiho. 

Žmur má slušně našlápnuto obouvat v dospělosti kajaky, ale ani něžná Čičman nezůstává pozadu. Kromě délky mají divnou výšku kotníků, nártů a všech dalších nášlapných parametrů, takže se to nedá odbavit jinak než osobní návštěvou. 

Tou jsme včera poctili nákupní centrum Flora. Krátce před ním jsme vydatně zmokli a Žmur se vyválel trávě, takže jsme se jako balkánští horalé nejen cítili, ale dokonce tak i vypadali. Plán byl jasný a ambiciózní – dvoje sandále a krmení pro Chrudoše. Nevím, co jste tady všichni v prvním týdnu otevřených obchodů dělali – ale podle stavu obsluhujícího personálu to musel být waterboarding. 

„Brejen,“ ušklíbne se na nás zpocená prodavačka v obuvi s nadšením odpovídajícím nálezu mravenců na kuchyňské lince. 

„Dobrý den, potřebuji sandály pro oba,“ řeknu velkopansky a připadám si jako Edward z Pretty Woman, když vezme prostitutku na nákupy do luxusního butiku. Zpocený podpaží se obchodní příležitosti nechopí zrovna dravě. Asi jsem měla dodat ještě tu ikonickou hlášku o nechutně vysoké sumě, kterou hodlám utratit. 

„Regál támhle.“ odbaví nás prodavačka minimalisticky. Vysvětlím si ten sálající nezájem jako pokyn k samoobsluze a začnu se v naskládaných komíncích dětské obuvi přehrabovat na vlastní pěst. 

„Počkejte, ale to nám v tom přece nemůžete dělat zmatky.“ zpochybní Zpocený podpaží mou schopnost otvírat a zavírat lepenkové krabice a omráčí nás svým kuním pižma. A teprve potom se problém s chodidly vyhrotí do celé své nesouměrnosti. 

Když to zkrátím, Žmur si poměrně nekomplikovaně vyzkoušel šest párů. Nároky Čičman ve stylu „ ta růžová je moc růžová a měly by být páskové, ale zase ne moc pásků, víte, jak to myslím?“ byly na stupnici 9 Richterovy škály nervotřesení. Zpocené koláče se po každé přinesené, odnesené a znovu přinesené krabici zvětšovaly a slívaly do plánované okamžité výpovědi. 

 „Ponožky potřebovat nebudete, že ne?„ zachrčela na nás na konci a mě bylo jasný, že v případě kladné odpovědi nás uškrtí na zkušební punčoše, takže jsem nenápadně zakryla nadšeně kývající Čičman pusu a rychle jsme vypadli.

Chrudošovy skromné požadavky na zrní se zdály být proti výběru obuvi maličkostí. Jenže to by nesměl být prodavač na detoxu nebo v bodu definitivní ztráty smyslu života. 

„Nechcete k tomu krmivu křečka?“ Vzpomněla jsem si na čmelíkovce, kteří se vybatolili z posledního křečka z petcentra a otřásla se. 

„Nikdo je nechce, nikdo nemá zájem, “ drmolil si pod svůj hustý knír ještě v době, kdy jsme utíkali na metro a já si kontrolovala kapsy, jestli mi náhodou jednoho nepodstrčil. 

Eskalátor na metru stál a na jeho prvním schodu výmluvně ležela červená mokasína. Vypadalo to jako ztělesnění mých dětských pochybností, zda eskalátor může sežrat člověka, když dostatečně nezvedáte nohy. V půlce schodů seděla rozcuchaná paní. 

„Jste v pohodě?,“ hulákám na ni. 

 „Nesahejte na mě!“ zaječí na mě ta ženská. 

„Já na vás nesahám.“ odpovím popravdě, a když už jsme se na sebe dívaly fakt trapně dlouhou chvíli, zeptala jsem se, jestli se zvedne sama, nebo mám někoho zavolat. 

„Tady si jeden nemůže ani na chvíli vodpočinout, aby se do něj někdo nesral.“ počastovala mě paní zdvořilostmi, takže jsme ji museli komplikovaně přelézat a já přitom doufala, že nebude zvracet (a pokud ano, že neuklouznu a nebudu nadávat pasažérům jen pár schodů pod ní). 

Nějak mě to rozvolnění zaskočilo. Konec zakázaných srazů, kdy si připadáte jak Havel v disentu. Konec prázdných ulic a točený Plzně do petky. Povolávací rozkaz do práce a děti ve škole. Asi jsem z lockdownu chytila stockholmský syndrom.

Devadesátkový Srbsko: Dináry a klid

 

Cestování v postapu má svý typický rysy, jako například opakovaná změna lokality. Původně jsme chtěli s dětma na jarní prázdniny jet na Gibraltar, protože jsem nechtěla dopustit, abych zůstala zprzněná opicí jen já. Zrušili nám letenky.

Sehnali jsme jiný levný letenky na Sicílii. Pro holku, která jako já vyrůstala na neopětované lásce ke komisaři Cattani, je to jako pro kardinála Duku líbat zem ve Vatikánu nebo vytunelovanou čtvrtmiliardu. Zrušili nám letenky.

To už byl signál, že něco děláme špatně, a jak se později prokázalo, vesmír nás chtěl jednoduše vmanipulovat do dovolený bez dětí. V době nákupu posledních letenek bylo Srbsko království vakcín. Pohostinný kraj, ochotný přijmout kohokoliv, včetně chronických případů zrušených letů.

1. Signálem, že se něco neodbytně sere, byl checkin na letišti. „Máte příliš starý PCR test,“ vrtí hlavou odbavovačka a pomalu nám dochází, proč je tam tak dlouhá fronta, ačkoliv Ruzyně ten den plánuje odbavit šest letů.

„Ale podle informací na webu Ministerstva zahraničí stačí mít výsledek 48 hodin do odletu…“

„Ale podle platných směrnic IATA je to 48 hodin do příletu.“ bezstarostně vetuje ministerstvo a tohle kolečko se ještě párkrát opakuje, dokud nevezme naše papíry a nedojde za šéfem, mastným mrňavým chlápkem s velkou hlavou, zaklekávajícího jiného cestujícího. Tak velkou, že je zdálky vidět, jak s ní nesouhlasně zavrtí.

Naštěstí si odbavovačka cestou k nám všimne, že se časy vyhodnocení výsledků liší v české a mezinárodní verzi, takže se stačí zbavit českých výsledků. „Tohle jste nikdy nepřinesli a já to nikdy neviděla.“ cupuje náš negativní test na kousíčky a my jen doufáme, že je nebudeme muset sníst, abychom zametli stopy. Tímto děkujeme MZV za aktualizace webu a trochu toho zdravého napětí ještě před cestou!

Ruzyňské meníčko odletů na celé pondělí

2. Ať už si v Srbsku dáte cokoliv, finální produktem na talíři bývá pljeskavica o průměru běžné pizzy. Sladká tečku? Mokrý závitek, připomínající štrůdl, který dala hospodyně vychladnout ven do prudkého lijáku. Možná se na něj venku vychcal i kocour, což ovšem nelze potvrdit ani vyvrátit. Jistý je ale, že cestou se zmoklým plechem domů hospodyně zakopla ještě o pětilitrovku sirupu.

Kecám. Finálním produktem bývá plný stůl, který ve dvou prostě nemáte šanci porazit.

3. Ráj pro Miloše Zemana. Nejen, že se tu po Milošovi jmenuje minerálka, ale popelníčky tady najdete úplně všude. V restauracích, na záchodech, na nočních stolcích a po cigárech smrdí taky povlečení v nekuřáckým apartmánu.

4. Manuál, jak se chovat v případě napadení medvědem, budete potřebovat v národním parku Tara. Samozřejmě se mi hořce vrátila Žmurova poučka „počkej, až s tebou spadne letadlo“ poté, co jsem zlehčovala jeho příručku pro přežití. 

Ani Chris McNab ale podle mě není připraven na situace, kdy si chybně spočítá periodu a začne neplánovaně menstruovat uprostřed treku přes území predátorů. Pach krve nakonec přilákal jen poloslepého stařečka se zakalenýma očima. Jen těžko se nám podařilo vyklouznout z pozvánky na rakiju v jeho chaloupce. „Tak doma pozdravujte Lecha Walesu!,“ mával na nás ze zápraží, což činím aspoň online.

5. Když jsme čekali hodinu a půl ve frontě na PCR test před bělohradskou nemocnicí, vybavila se mi doba, kdy Gábina dělala dobrovolnici pro Dům světla a všechny nás v rámci osvěty nahnala na test HIV. I když jsem do tý doby neměla pochyby, v čekárně před odběrem mi bylo úplně jasný, že ho mám, a dokonce jsem si našla i jednu nadějně počínající lézi. 

V hodinové frontě před špitálem jsme byli jediní s respirátorem, ostatní testovaní střídavě kouřili a kašlali. Uchýlila jsem se k zakázanému hacku a každých dvacet minut si vystříkávala nos sprejem s propolisem, dokud jsem nevypadala jako opuchlý angorský králík po vivisekci. Výsledek? Nejspíš mám alergii na propolis a výtěr byl z úst. Jestli se ptáte na TEN výsledek, tak HIV nemám a zbytek se teprve uvidí. Možná mě čeká týden v mastný a začouzený srbský karanténě, ale víte co? Tahle země je boží!

Pokus o atentát Karla Mandličky

Nikdy mě moc nebraly celebrity. Myslím v tom smyslu, že vám udělá den, když stojíte v Tescu ve frontě za Tomášem Klusem a vaše ruce se dotknou v boji o poslední housku v přepravce. Jednak jsem krátkozraká a taky jsem si musela vygooglovat, jaký křestní jméno má vlastně Klus. Takže by mě musel nejdřív zaklepat na rameno a zamávat nedělní přílohou Blesku se svou fotkou, abych si z toho mohla odnést pocit, že mě aspoň na vteřinu zasypal hvězdný prach.

Žít a nechat žít se bohužel netýká našich dětí, a to zejména od okamžiku, kdy se do vedlejšího baráku a protějšího okna nastěhoval pan Karel, který by se mohl jmenovat Mandlička, pokud bychom chtěli respektovat jeho soukromí. Ten, co uvádí zprávy na Primě, jak jsem si taky musela vygooglovat. Pro děti je pan Karel stejná podívaná, jako by naproti bydlel tyranosaurus. „Podívejme, zrovna vyšel na balkon a něco žere!“ vykřikuje Čičman a lepí nos na okno.

„Venku bude teplo, Mandle se vyhřívá na sluníčku,“ rozhoduje se Žmur, jestli si má vzít do parku bundu, nebo stačí mikina.

„Hele nebuďte trapný.“ prosila jsem děti asi milionkrát, protože sama vím, jak bych tyhle zvědavý usmrkance nesnášela, kdyby to bylo naopak. A ono to možná je naopak, jenže já jsem na rozdíl od pana Karla krátkozraká, takže mě to netrápí.

I kdyby byl pan Karel krátkozraký jako já, neušel by mu jeden z největších incidentů našeho jednostranného sousedského zájmu. Žmur se s Čičman v rámci sourozeneckého boje stříleli nerfkama, když se ve vedlejším pokoji rozhostilo nehezky mrazivé ticho. Nejdřív jsem myslela, že se prostě zabili, protože leželi pod otevřeným oknem a ani nedutali.

„Ona mě navedla,“ řekl při vyšetřování Žmur.

„On ho střelil, mami a Mandlička se otočil a zahrozil.“ vysypala ze sebe Čičman.

„Ta nerfka tam fakt dostřelila, musím napsat pochvalný mail výrobci.“ nevycházel Žmur z údivu.

Následnou rekonstrukcí trestného činu se ukázalo, že se Žmur přikrčil jako sniper a zasáhl pana Karla na protějším balkonu pěnovým projektilem do ramene. Což je smutný, kam dospěla naše výchova. „A taky sis zbytečně vystřílel náboje a my už teroristickou organizaci nákupem nového střeliva podporovat nebudem,“ podotkl za všech okolností praktický Em. Oba dostali zaslouženýho sprďana a dali aspoň na chvíli konečně pokoj.

Každopádně mám pocit, že je od té doby pan Karel víc ve střehu. Nejspíš se domnívá, že náš byt obývá tajná zpravodajská buňka extra.cz, která číhá na sex se zvířaty a nahotu na balkonu. Poslední tečku jsem tomu dala bohužel já.

Znáte takový ty fitness aplikace?

Tak já jsem se třeba rozhodla, že si s pomocí jedné z nich vypěstuju na břiše pekáč buchet. Je jedno, jak vtipné to přišlo Emovi a dětem a jaké jsou reálné výsledky. Nás všechny zajímá jediný, že jo. Jak do prdele souvisí Karel Mandlička s fitness appkou?

Jednoduše. Na začátku dvacetiminutovky krve, potu a slz má nekompromisní trenérka s hlasem bachařky z Osvětimi odpíská high stepping a já začnu střídavě skákat co nejvýš a s vytřeštěnýma očima z toho, jak mi lupe v kolenou.

Jak jsem ale dnešní ráno pochopila ze zhnuseného výrazu pana Karla, z opačné strany balkonu to spíš vypadá, jako stalker snaživě poskakující za sazeničkami rajčat, aby ze své tajně milované celebrity viděl co nejvíc. Mou slizkou pověst  jsem nejspíš taky zkompletovala svým, přiznejme si, špatným zvykem oblékat se ráno bezmyšlenkovitě u okna. Karle, jestli to čteš, promiň. Peace!