Postlaktační psychóza

Holky mi vždycky říkaly, že až se narodí to druhý, tak konečně pochopím, co je to mít děti. To mi teprve dojde, proč se chodí na plastiku povislých očních víček z nevyspání a na sterilizaci, aby se to sfouklo společně s liposukcí a prsními implantáty všechno pod jednou narkózou.

A měly pravdu!

Některé vzorce chování jdou totiž jenom z kopce dolů. Třeba závislost na alkoholu nebo rodičovství. Myslíte si, že to je jenom takové slabší období, co se dá vyřešit jednou dvěma sklenkami a ono to brzy přejde samo. Ve skutečnosti jste tou dobou buď přímo v prdeli nebo v její těsné blízkosti a je nejvyšší čas vyřídit si ubytovací poukaz do jednoho z pavilónů Bohnické psychiatrické. A já se začínám až teď děsit obludných rozměrů proroctví „malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti“.

Čičman se sama odstavila. Pominu otázku subjektivní lítosti a nevděku, kterou ostatně najdete skvěle zpracovanou v posledním postu u kulidy. Jen jsem prostě myslela, že pro savce jsou aspoň ty existenciální potřeby přirozené a nediskutuje se o nich. Že mimina přijímají sání mléka jako fakt a nevěnují se vychcaným způsobům, jak si dopomoct k lepšímu. Aspoň Žmura jsem od hrudi doslova odtrhávala více než po roce, protože chlapík, který sní k obědu větší porci než já a hrozí, že si začne prsa verbálně vymáhat i ve společnosti (potažmo mě nedobrovolně svlékat), prostě odporuje mé představě bezbranného miminka, které je potřeba nakojit. Možná mají muži k prsům bližší vztah než ženy.

Ale Čičman stejně nebyla nikdy kojící typ. Jeden den se přepíjela k prasknutí, aby si dala druhý den nízkokalorickou dietu a pohrdavě na sebe nebrala zodpovědnost vypít si všechno, co se vytvořilo díky jejím laktačním požadavkům. Potom začala mít přes den epizody kňourání a náhlého smutku. Shodou okolností vždy před kojením a chmury se rozplynuly se v okamžiku, kdy se v dohledu objevila lahvička mléka. Začala jsem Čičmanici vychytrale kojit ve spaní a v noci, kdy se nakrmila dostatečně a většinou se probrala až příliš pozdě, aby zjistila, z čeho to proboha pila. Před dvěma týdny ale začala udržovat své smysly ve střehu i v noci a je po všem.

Kromě toho začíná období postřeleného partyzána nebo superhrdiny po čelním nárazu do výškové budovy. Čičman vysune pravačku, podstrčí kolínka pod zadek a bradou zarytou do koberce se sune vpřed. Nejčastěji do atraktivních lokalit, kde má Žmur postavené slumy z Lega nebo vozový park vzorně poskládaný do pravých úhlů.

Pokusy o anektaci Žmurova území samozřejmě dopadají stejně, jako kdyby chtěli ozbrojenci z Balúčistánu obsadit U.S.A.; Žmur o porušení hranic prostoru ví dávno před vlastním útokem, je několikanásobně větší co do prostoru i hmotnosti a disponuje blikajícími laserovými zbraněmi, kterými povstalce doslova zatlačí zpět do nudného kojeneckého prostoru s rachtátky a kousátky.

Přesto se někdy Čičman zadaří napřaženou pravačkou rozbombardovat pár garáží a hlavně u toho obě strany produkují neúměrný hluk. Řev, při kterým mi stydne krev v žilách a můj mozek začne lačnit po krvi a bezdětném životě, kdy jsem mohla snídat o půl desáté v posteli a potom si číst knížky. Po životě, kde decibely proudí jen z repráků v Akropoli a kde mi nikdo nenačůral na kancelářskou židli.

Když o tom tak píšu, napadá mě, že skutečný generátor stresu a mých psychických problémů je dětský pláč a kňourání. Nutno dodat, že v aktuální situaci všudypřítomný, bez konce i začátku. Zvykla jsem si chodit na záchod s Čičman pod paží, protože jinak brečí. Čistím si zuby s Čičman v podpaží a palcem u nohy přitom šťourám z pod skříně Žmurova igráčka, aby do všech pekel přestal řvát. Píšu tento blog a ano, Žmur se už se mi obtáčí kolem lýtka a kňourá, protože nechce k svačině jablko, ale hrušku a potom bude vymrzovat kvůli tomu, že jsem ho nakrájela na dílky, přičemž on chtěl poloviny. A mezitím, co budu poněkud prudce krájet to debilní ovoce začne brečet Čičman, protože jí míří plastový kalašnikov na fontanelu. Prý to přejde, až si spolu začnou hrát. Ale to platí možná tak u dětí, které se nesnaží vzájemně si prokousnout krční tepnu.

Protože až si začnou spolu hrát doopravdy, tak teprve začne ten bezdětný život, přemýšlím nahlas. Sice s podmínkou za zanedbání péče, když v halucinacích z nevyspání přehlédnu, že Čičman tříme steakový nůž a Žmur jí přivazuje podomácky vyrobenou výbušninu z Malého chemika do šprušlí od postýlky. Ale myslím, že se špatným psychiatrickým posudkem a dobrým advokátem se to dá uhrát. A po pár týdnech nepřetržitého spánku si přestanu si připadat jako vyhořelý klaun z mekáče s únavovým syndromem a naplivaným kečupem v ksichtě.

Jak to bylo s cestou na Úřad práce

volné pokračování ságy ze života na sociálních dávkách

Včera nadešel další příhodný den pro návštěvu úřadů státní správy. Nebylo sice výročí umučení svaté Kláry ani Saturn v opozici s Uranem, ale zcela prozaicky chcalo a nedalo se dělat nic jiného.

Pro tentokrát jsem byla po zkušenosti se správou sociálního zabezpečení odhodlaná vůbec neztrácet čas a lhát rovnou od samého začátku. Oblékla jsem si hubertus a děravé punčochy z punkového období života, dětem oblékla zažloutlé úbory s fleky od mrkve a vyrazila směrem k úřadu práce.

Co mě v budově zarazilo jako první vjem, byla absence lidí. Média nás nemilosrdně bičují osmiprocentní nezaměstnaností, chudák Zdeněk Bakala aby se bál zavřít i důlní kantýnu a na úřadu práce potkáte jen růžolící ostrahu objektu s mastnou bradou od Poličanu. „Kde se tady stojí fronta?“ zeptám se ho. Muž jen nechápavě zavrtí hlavou a zakrojí další kolečko salámu. „Fronty? Jaké fronty?“ Očividně je nezasažen realitou a nepokoji v ulicích. „Můžete jít přímo k okénku.“

U přepážek posedává čtvero úřednic a každá z nich ke mně vysílá distingovaný úsměv s nevyřčenou prosbou „prosím, vyberte si mě!“. Trochu mě to znejistí, ale nechci se žádné z nich dotknout, proto volím přepážku hned u vchodu. „Ivanka má klienta!“ slyším jak se nese šeptem novinka po celém úřadu.

„Vy jste ale šikovná! A jak krásně jste si to napsala a vytiskla!“ rozplývá se paní nad mou elementární schopností vyplnit formulář ve Wordu a poslat dokument na tiskárnu. „Tak za to bude rodičovský příspěvek v maximální výši“ slibuje. Ještě poslední kontrola údajů. „Všechno v pořádku, už jenom formality. Poprosím o občanský průkaz a rodný list dítěte. Do-pr-de-le. Samozřejmě sebou rodný list nemám! Samozřejmě jsem věděla, že ho budu potřebovat a teď ten zasraný papír leží viditelně umístěn na botníku, abych na něj při odchodu nezapomněla. Pokud může pociťovat nějaký formulář emoce, tak je to rodný list Čičman a právě teď si ohýbá rohy zlomyslným smíchem!

„Tak to mě opravdu, ale opravdu moc mrzí“ říká lítostivě paní úřednice. A já jí to věřím, protože malou chvilku to vypadá, že mě chce obejmout, ale rozděluje nás silné neprůstřelné sklo. „Ale bez rodného listu není žádost podatelná. Bohužel budete muset přijít znovu. Můžu vám nabídnout aspoň bonbónek?“

Ještěže bude hnusně celý následující půlrok.

A teď si odlošíme kalchotky, ja wohl?

Vycházející hvězda České gynekologické komory se představuje

Odborných gynekologických článků najdete na tomto blogu pomálu a já jsem se po dlouhém otálení rozhodla aktivně zapracovat na nových materiálech. Poděkujte za ně i zdravotním sestrám z gynekologické ambulance, které přede mnou celé léto úspěšně tajily fakt, že ošetřující lékaři podali z nějakého dosud neobjasněného důvodu hromadnou výpověď . A co na to sestry? Ve snaze zachránit svá pracovní místa do ordinace místo odborníků zajistily komparz filmové produkce Roberta Rosenberga.

„A vy ste po šestinedělí, jó? Určitě?“ ptá se mě v červnu nevěřícně sestra. Telefonát neodvratně spěje k bodu, kdy  budu muset jako důkaz poslat mmsku se zátiším Čičman, jizvy po císaři a menstruační vložky. „Tak to ještě chvíli vydržíte, žejó?“ pokládá řečnickou otázku. Ano, žít po šestinedělí většinou ještě nějakou dobu vydržíte. Stejně jako žít po narozeninách nebo Vánocích, chce se mi kousavě podotknout. Zrovna tady ale můžeme najít stopy pohodlnosti a nezodpovědnosti také u mě. Když už se mám někde svlečená povalovat po křesle, činím tak raději doma a tak se s úlevou na obou stranách poplácáme po rameni, že si zavolám.

Zbytečně neruším sestrám letní siestu a volám si až koncem července. „Jéje, vy jste ještě pořád po šestinedělí! A to jsou venku horka, co? Prázdniny, dovolená, to víte. Zrovna dneska a další tři týdny tu nejsou doktoři.“

Jasně, chápu. I gynekologové si potřebují odpočinout a podívat se na nudistické pláži na svou práci z jiného úhlu. „Tak si zavolejte v srpnu.“

Což učiním a v září nastupuji na 16měsíční prohlídku, která je sama o sobě zpestřením v zavedené rutině gynekologických vyšetření. Ano, i toho olysalého chlápka s  leteckými brýlemi z 80. let postávajícího u okna můžeme brát jako takové zpestření ordinace. Není to však nová androgenní sestra, ale nový lékař a skutečná sestřička už za mnou podpatkem přibouchne dveře a něčím chrastí v kartotéce. Asi zapíná kameru.

„Chrád bych se vám přechstavil „ zaburácí a natáhne ke mně ruku. „Tach copach budeme pochřebovat? Antichoncepci, fotochrafii plodu, Postichnor nebo intechrupci?“

„Ne, já jsem po porodu“ přiznávám. „Po porodu“ zavýskne si. „Cholik máte chrobátek? A měsíček je či není?“

„Co prosím?“ ptám se nechápavě po každé otázce. Zřejmě budím podezření, že jsem sluchově postižená, protože odborná terminologie se nemění, jen jsou robátka, děložka a měsíčci vychrchlávány mnohem hlasitěji.

„Já jsem s vámi chtěla probrat spíš nitroděložní tělísko“ mířím k věci. „Á tělíscho, výborně. Ale tady chouchám, že vy jste nám ještě ani pořádně nechrodila“ durdí se nad mojí kartou a tváří se, že je potřeba to napravit. „Tach to bude zavedení nejspíš vedle na sále v aneschezii „ zacuká mu levý knírek. „Ale ještě předtím zavedeme tachovou...sondičchu !“

„Sondičku?“ Polykám na prázdno. „Víte co, já si ještě zavolám“ a dezorientovaně se snažím utéct dveřmi od prosklené skříně s léčivy.

Později v metru zjistím, že jsem v převlékací kabince zapomněla svůj pruhovaný cardigan a hrdost mi nedovolí se pro něj vracet. A když ten příběh dopovím Milému, jen si hluboce povzdychne. Bez svetru a bez antikoncepce!