Jak to bylo s cestou na Úřad práce

volné pokračování ságy ze života na sociálních dávkách

Včera nadešel další příhodný den pro návštěvu úřadů státní správy. Nebylo sice výročí umučení svaté Kláry ani Saturn v opozici s Uranem, ale zcela prozaicky chcalo a nedalo se dělat nic jiného.

Pro tentokrát jsem byla po zkušenosti se správou sociálního zabezpečení odhodlaná vůbec neztrácet čas a lhát rovnou od samého začátku. Oblékla jsem si hubertus a děravé punčochy z punkového období života, dětem oblékla zažloutlé úbory s fleky od mrkve a vyrazila směrem k úřadu práce.

Co mě v budově zarazilo jako první vjem, byla absence lidí. Média nás nemilosrdně bičují osmiprocentní nezaměstnaností, chudák Zdeněk Bakala aby se bál zavřít i důlní kantýnu a na úřadu práce potkáte jen růžolící ostrahu objektu s mastnou bradou od Poličanu. „Kde se tady stojí fronta?“ zeptám se ho. Muž jen nechápavě zavrtí hlavou a zakrojí další kolečko salámu. „Fronty? Jaké fronty?“ Očividně je nezasažen realitou a nepokoji v ulicích. „Můžete jít přímo k okénku.“

U přepážek posedává čtvero úřednic a každá z nich ke mně vysílá distingovaný úsměv s nevyřčenou prosbou „prosím, vyberte si mě!“. Trochu mě to znejistí, ale nechci se žádné z nich dotknout, proto volím přepážku hned u vchodu. „Ivanka má klienta!“ slyším jak se nese šeptem novinka po celém úřadu.

„Vy jste ale šikovná! A jak krásně jste si to napsala a vytiskla!“ rozplývá se paní nad mou elementární schopností vyplnit formulář ve Wordu a poslat dokument na tiskárnu. „Tak za to bude rodičovský příspěvek v maximální výši“ slibuje. Ještě poslední kontrola údajů. „Všechno v pořádku, už jenom formality. Poprosím o občanský průkaz a rodný list dítěte. Do-pr-de-le. Samozřejmě sebou rodný list nemám! Samozřejmě jsem věděla, že ho budu potřebovat a teď ten zasraný papír leží viditelně umístěn na botníku, abych na něj při odchodu nezapomněla. Pokud může pociťovat nějaký formulář emoce, tak je to rodný list Čičman a právě teď si ohýbá rohy zlomyslným smíchem!

„Tak to mě opravdu, ale opravdu moc mrzí“ říká lítostivě paní úřednice. A já jí to věřím, protože malou chvilku to vypadá, že mě chce obejmout, ale rozděluje nás silné neprůstřelné sklo. „Ale bez rodného listu není žádost podatelná. Bohužel budete muset přijít znovu. Můžu vám nabídnout aspoň bonbónek?“

Ještěže bude hnusně celý následující půlrok.