čtvrtek 24. března 2022

Jaro v Ralsku

 

Vlastně nevím, kdy mě začal bavit urbex. Asi v tom bude stopa z dětství, kdy jsme si s dětma chodili hrát na skládku, v zimě si hřáli zadky na teplovodech maloměstskýho průmyslovýho areálu, kam se lezlo přísně tajnou dírou v ostnáči a pozdější rande v nikdy nedokončeným hotelu za městem. Když vidím starej barák rozkrájenej časem jako narozeninovej dort, představuju si všechny lidi, kteří do něj obtiskli svoje příběhy. Praha na urbex moc úrodná není. V době krize bydlení tady bytuchtiví lidi kempují s kufrem a kartáčkem přede dveřmi viditelně pohublých a umírajících, na který snad musí dostávat tipy ve špitálech nebo od nájemných vrahů. Když jsme odcházeli z Vinohrad, měl za nás Kuna náhradu už několik měsíců před vlastním stěhováním. S nájmem nastřeleným o 6 tisíc víc a s faktem, že byt noví nájemníci ani neviděli, jak se nezapomněl pochlubit. Vlastně můžeme být rádi, že nás neprodal ve zvýhodněném setu spolu s pračkou, nebo že jsme po návratu z víkendu nenašli v posteli úplně cizí lidi.

Čím dál od Prahy, tím víc domy umírají se svými lidmi. V našem maloměstě byste kromě opuštěných bytovek našli i zahradnictví duchů. Skrz vytřískaný skleníky prorůstají keře a stromy jako v nějaký bizarní reklamě na hnojivo. Ale ještě pořád to nemá na čistokrevný Sudety a města s pochybnou pověstí jako je Ralsko alias český Černobyl. Během jarního víkendovýho výletu na Liberecko jsme ho nemohli minout.

Protože jsem se svou láskou k vůni zatuchliny z rozpadajících se zdí v rodině víceméně osamocená, přistupuje se k urbexu jako k mému nechutnému rozmaru. To znamená, že se vymyslí normální výlet do rozkvétající přírody nabíjející pozitivní energií, kde rodina inhaluje kyslík a tiše doufá, že si máma negooglila vykotlané baráky a štoly v okolí. Na to já ale zapomínám jen málokdy. Proto se pak ve volném čase máma odveze do odpudivých míst zmaru, kde lidi zapomněli pěstovat muškáty v truhlíkách, nebo po sobě tu barabiznu aspoň vyhodit do povětří. Tam potom rodina netrpělivě postává v bezpečné vzdálenosti a děti mě povzbuzují výkřiky „Už jsi tam tři minuty! Ještě na tebe nic nespadlo?“ nebo „Proč nemůžeš mít záliby jako normální lidi? Nelinčina máma by nic takovýho nedělala“.

Podobně to probíhalo o víkendu. Kryštofovo údolí je jedna z nejúhlednějších vesnic, co jsou na Liberecku k mání. Vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby tam na návsi visel list s podepsanými časy úklidu jako na našich korporátních záchodech, protože i hráz rybníka vypadá, jako by na ní někdo čerstvě vyšúroval jedlová prkna saponátem a hřebenem učísnul rozcuchaná stébla vodních trav.

No nic. Prostředí může vypadat jak obrázek od Lady, ale naštěstí jsou v něm lidi, co jsou vždy připravení vám tu idylku posrat. V našem případě to byl majitel penzionu. „No, já sem teda jen vyučenej strojní zámečník“, drbe se růžolící tlouštík na pupku, „ale povim vám, takhle blbej, abych si vobjednával ubytování přes booking, to teda zas nejsem. Vodkaď že ste přijeli? Aha. Že se ptám. To budete mít vo ten booking dražší, co vám mám na to říct. Příště si radši zavolám vosobko, ne? Dyk jsme lidi, můžeme se domluvit“ klepe si výrazně na čelo a já jen ve zlomyslném natěšení čekám, kdy Emovi povolí nervy a přetáhne mu flekatou zástěru přes hlavu. Což je i přes jeho britský pokerový výraz nebezpečně blízko.

Naštěstí nebo bohužel se to nestane, protože do restaurace vchází další ubytovaní hosté. „Á, tady je máme“ zadrží je pan hoteliér a celý hospodě ukazuje další dva výstavní idioty, nepochybně z Prahy nebo aspoň pracující v IT. „To vy jste si vymysleli, že chcete opékat buřty? Podivejte, já mám jen vysokou školu života, ale na počasí nemusíte bejt žádnej ajnštajn, žejo….“

Během jediného oběda jsme tak zjistili, že jsme se ubytovali u nejchytřejšího chlápka z celýho Liberecka, který musí mít svou čestnou pamětní desku i v nedaleké IQ landii. Začalo to revizí našich výletů. Co v lese, vždyť se můžeme jít podívat na most, kde jeden den točil Bruce Willis, považte. Můj plánovaný výlet do Ralska se v téhle hospodě bude přetřásat ještě dlouhá léta, s dramatickou předmluvou „přijela sem jedna šílená ženská z Prahy“. Abych ale nebyla nespravedlivá, připisuji červenou hvězdičku za tip na cukrárnu u jezera ve Stráži pod Ralskem. Musíte zažít. Zvenčí to vypadá jako příhraniční bordel z devadesátek s jedovatě fialovou fasádou. Vevnitř ale místo unesených Maďarek na pervitinu najdete asi 50 druhů zmrzliny, které vám s láskou nabírá do obřího kornoutu ochotná paní s trvalou. A nebavíme se tady o jahodový a vanilkový, ale o divokým zmrzlinovým sexu se skořicovou, čabajkovou nebo svíčkovou příchutí. Na tu jsem byla moc velkej posera, ale lékořicová byla boží.

Jako dezert pak už jen opuštěný bloky kyjeváků, sloužící jako ubytovna sovětských vojáků. Když po nich v devadesátkách s ulehčením zaklaply dveře, zůstalo tu prý úplně všechno. Postupem času nezbyla ani klika od dveří. Prý jsou tady někde na zdech k mání zbytky plakátů dobových šťabajzen, ale neměla jsem to štěstí.




Máte rádi Akta X nebo prostě jen obrovský prostory ničeho? Dostatek prostoru pro všechny vaše guilty pleasure nabízí vojenské letiště. Kilometry širokých ranvejí, které jen tak nesežere ani okolní hladový les. Mimochodem pár hangárů už slupnul jak malinu.





středa 16. března 2022

Zpívám ptákům a zvlášť holubům

Balkon. Jedna z věcí, který mě při první prohlídce našeho bytu nadchly. Já vim. Pokud bydlíte v domě se zahradou, tak se teď smrkáte slzy smíchu do rukávu a jestli na farmě, tak možná i nahlas. Ale nám, městským zahradníkům, radost nepokazíte. Balkon je pro nás jako špajzka pro potravinové moly. Tam, kde vy vidíte prázdný místo s výhledem, my vidíme truhlíky, květináče a další nádoby, kde budeme exponenciálně množit naše sazenice a další výhony.

Myslela jsem si, že téhle zelené horečce propadají všichni lidi s balkonem, ale divili byste se. Když jsem si dělala malý balkónový research v našem baráku, narazila jsem jen na paní, která pěstuje jehličnany. V téhle zmenšenině krkonošského národního parku nechybí ani budka pro ptáky a bohužel taky spadaný vajgly a papírky z vyšších pater. Být jen o trochu víc vztahovačná, vidím v tom explicitní varování pro naši zeleninovou farmu. Zbytek sousedů na balkoně pěstuje věci, co se nevejdou do komory a kouření.

Držela jsem se dlouho. S prvním jarním sluncem jsem se ale úplně vymkla kontrole. Může za to banální nákup v Bauhausu, kam jsem měla původně namířeno pro sprchovou hlavici a takový ty lepítka na zeď proti práskání dveří. Jen se tak trochu porozhlédnu v zahradním oddělení, lžu sama sobě do kapsy, jako když jde Dáda Patrasová na procházku okolo vinárny. Prásk, za 40 minut u pokladny sotva pletu nohama ve snaze narvat do batohu sprchu, semínka, zakořeňovače, truhlíky a sadu na pěstování jahod. Na podělaný lepítka jsem samozřejmě zapomněla.

„Jeden keřík tohoto rajčete za sezónu odrodí až 700 rajčat.“ čtu Emovi sáček od osiva a přepočítávám sazenice v sadbovačích. To máme 5600 rajčat za léto a k tomu si přičtěte odhadem 2 tuny paprik. Praho, už nikdy nebudeš hladovět! Em v odpovědi na můj ambiciózní projekt objednal jabloň v kyblíku. Děti zase naklíčily slunečnice z krmné směsi pro hlodavce. Myslím, že všichni můžeme být vděční, že křečci nežerou sekvoje. Protože s naší explodující zelenou farmou se nevejdeme do bytu už teď.

Holá pravda sousedských balkonů totiž dokazuje jedno: celou tu předpěstovanou nádheru můžeme do arény vypustit až v půlce května. Do té doby budeme zakopávat o sazenice i na záchodě. To ale ještě neznamená, že je balkon prázdný. Vzpomínáte na naši straku se špinavejma nohama a holubí páreček gayů?

Houbič by se proti tomu ostře vyhradil, ale pár věcí je na gayích superfajn, teda aspoň pokud jste holubem. Žijete rychle, umřete mladý a nikomu nezaserete parapet svýma dětma. Na tenhle elegantní vinohradskej páreček ráda vzpomínám, když plaším pána a paní Čmelíkovi.

Pan Čmelík je věčně nadrženej heterák, paní Čmelíková zase létající vaječník. Nevím, co ji Čmelík nakecal, ani čím konkrétně ho kromě své nonstop otevřené kloaky ohromila rozcuchaná Čmelíková s mastným peřím. Jistý je zatím jen to, že svou společnou budoucnost, ověnčenou četným znásilňováním a porody, plánují na našem balkoně.

Řeknete si, blbý ptáci, když vidíte běžný holuby, jak kývají hlavou při chůzi a žerou žvejkačky z dlažby. Ale Čmelíkovic jsou vychcaný jak díry do sněhu. „Tak ještě chvíli počkáme“, dorozumívá se Čmelík telepaticky se svou partnerkou, natěšeně sledujíc přes okno, jak jim Em objednává jabloň.

„To se mi to bude rodit“ tetelí se Čmelíková na římse při pohledu na měkoučkou černozem v truhlíku.

Pojala jsem plán zakoupit plastovýho havrana, ale uživatelské recenze mě úplně nepřesvědčily. Zjevně se o něm nedá tvrdit, že je neškodný. Prokazatelně ale ubližuje jen lidem, zatímco holubi připisují další branky. Proto se ptám všech balkonářů: jaké je vaše (osvědčené) konečné řešení holubí otázky?





úterý 8. března 2022

Jak přežít s autorem příruček o přežití

 

Tak dlouho vám tvrdím, že jsem na psaní závislá, až to minulej týden vypadalo, že to s tou grafomanií nebude zas tak horký. Nebyla jsem schopná prakticky ničeho než neuroticky kontrolovat co pět minut nový zprávy a analýzy. Ptát se dvakrát denně Olhy, jak jsou na tom její rodiče na Ukrajině. Googlit si nejbližší kryt, který pojme z mnohatisícového sídliště 150 lidí. Přemýšlet, jestli Žmurovi zarazit tvoření z lepící pásky, když odborníci pár hodin po zveřejnění skutečnýho stavu krytů veřejnost chlácholili, že teda vlastně bude stačit přelepit okna a dveře izolepou. Aha.

Dřív jsem se nebyla schopná vžít do kůže mých prarodičů, kteří zažili druhou světovou válku. Moje babička v roce 1944 dokonce otěhotněla. Dneska mi to připadá daleko bližší. Prostě kromě zatemňování a zpocenýho zadku při poslechu rádia pekla buchty ze všeho, co bylo, vychovávala děti a věřila, že to všechno skončí dobře. Všechny ty divný věci se rychle stanou standardem, stejně jako za covidu. Jen ráno místo počtu nakažených a mrtvých čeknete Ukrajinu a mapu radioaktivity. Mimochodem taky jste tak vděční, že neustále uklidňující Drábová není jako Flégr a jeho mrazáky na mrtvoly?

Dějou se divný věci i ve škole. Alexej prý v pondělí přišel a před celou třídou třaslavým hlasem deklaroval, že se jeho rodina přestěhovala z Ruska právě před Putinem. Ukrajinský Max je teď ve třídě něco jako Captain America.

A ještě jedna věc, na Žmurově stole s rozečtenou literaturou se po dlouhé době objevil survival manuál. Tentokrát to není popleta Chris McNab, ale těžší kalibr. Ikonický John Lofty Wiseman a jeho SAS příručka Jak přežít, kterou Žmurovi daroval ještě o šarži legendárnější lobo.

Upřímně. Věci, kterým se jako čtenářka vojenské literatury nevyhnete, jsou neustálé otázky, zda může žít ve šťastným vztahu chlápek, co se myje v písku jako činčila a pitnou vodu získává vymačkáváním žab. Faktem ale holky zůstává, že takový Lofty může být i přes svůj charakteristický zápach tím jediným pravým, s kým se dají tyhle špatný časy přežít. Manuál, jak tohle rodinné zlatíčko ulovit za pomoci fiktivní figurantky Jenny, následuje právě tady. Stačí totiž číst mezi řádky jednotlivých kapitol.

Mazaný! Za všechno, k čemu vás Lofty navede,
nesete trestní zodpovědnost jen vy sami.


Kapitola 1: Základy

Základem každého vztahu jsou fakta, o která se můžete opřít, někdy i doslova. Když si Lofty vybíral svou novou přítelkyni, matematicky přesným okem poměřil širokou pánev, schopnou odrodit i za dlouhého pochodu. Přesně si propočítal také optimální množství podkožního tuku a se zalíbením spočinul na Jenniných silných achillovkách.

Kapitola 2: Strategie

Čím nadchnout majora Loftyho? Určitě to nebude pozvánkou do sterilně uklizeného bytu s nesmysly jako jsou ozdobné dečky, designové hrnky, rozmazlená kočka a zakrslý králík. Ani tofu s bambusem a rýží není pokrm, kterým uctít majora. Ještěže večer zachrání Jennin podkožní tuk na těch správných místech. Když ho druhý den požádá o hlídání bytu během její služební cesty, sníží Lofty riziko přenosu toxoplazmózy na potenciálně počatý plod chladnokrevným vhozením kočky do mrazáku. Věděli jste, že konzumace přemíry králíků odvádí z vašeho těla živiny a vitamíny? Lofty to ví. Hopsík byl naštěstí jen jeden.

Kapitola 3: Podnebí a terén (společná dovolená)

Co si budeme povídat, náhlá smrt domácích mazlíčků během Jenniny nepřítomnosti zasela do křehkého začátku vztahu pochybnosti. Lofty vytahuje na stůl zlatou kreditku v maskáčovém designu. Tuhle dovolenou platí on. Jenny se usmívá, když Lofty přidává do krabičky poslední záchrany lněný olej a kondomy. Spacáky dělíme na dva druhy: plněné peřím a dutým vláknem. "Karimatka by byla jen zbytečná zátěž", přemýšlí Lofty nahlas při pohledu na baculatou Jenny.

Kapitola 4: Tábornictví

„Snad sis nemyslela, že se ubytujeme v hotelu?“ diví se Lofty. Na výběr destinace je hrdý. Kam jinam vzít ženu svého srdce, než do drsné České Kanady? Zatímco si Jenny láme umělé nehty při výkopu zemljanky, Lofty se vydává na lov.

Kapitola 5: Jídlo

Jenny by si mohla oddychnout, že jídlo patří mezi nejdelší kapitoly celého manuálu, ale skutek utek. Lofty většinu času světácky hovoří o lovu tapírů do ok, chutném opičím mase a také o pevných aligátořích ocasech. Ve skutečnosti ale po hodině zevlování v lese vytáhne ze svého vaku jen rozmraženou kočku, kterou narychlo stáhl pazourkem a přesvědčivě tvrdí, že jde o mládě jezevce. Na druhý den se chce blýsknout lovem ptáků na lep, připraveným z povařené mimózy. Naneštěstí na sebe převrhne celý lepkavý kotlík během uskakování do křoví před prolétajícím dopravním letadlem.

Kapitola 6: Zdraví a hygiena

Ačkoliv Lofty bagatelizuje, že jehličí, obaly od tatranek, mravenci a ptáci nalepení na jeho těle, nejsou na překážku, Jenny tvrdí pravý opak. „Napříště musím do své příručky zapsat zákaz koupání v písku po nehodě s lepem“ špekuluje Lofty mezitím, co si Jenny narychlo balí věci. Nechat si utéct ženu je však pro majora SAS stejný druh selhání jako úprk kořisti. Zákeřně na ni seskočí ze stromu a vyřízne její urostlé achillovky. Budou se hodit jako provázky pro festovní sešití ledviňáku ze stažené kočky. Jenny si přehodí jako vertikální vak přes rameno a pokračuje v kapitole 7. Pochod.

Kapitola 9: Výklad znamení

Zatímco si bezstarostně ulepený Lofty pobrukuje, Jenny si své nedobrovolné zmrzačení vykládá všelijak. Naštěstí sebou Lofty nosí neustále svou příručku, a tak díky kapitole 10. Záchrana Jenny získává podrobné znalosti ze signalizace. Dočká se záchrany vrtulníkem.


Kapitola 11: Katastrofy

Důkaz, že karma existuje. Loftyho za jeho nekalé činy pronásleduje sucho, oheň, plyny a chemikálie, povodně, tsunami, zemětřesení. Nezlomí ho ani jaderný výbuch, během něhož vysává bulvy lesní zvěři ve snaze získat zdroj pitné vody a očistit své tělo od přilepených radioaktivních mrtvolek ptáků a popílku. O tom, co je pro hrdinu opravdu nejhorší katastrofou, svědčí poslední odrážka: Domov.

Kapitola 12: Doslov

Takhle jsem si náš vztah prostě nepředstavovala“, vysvětluje invalidní Jenny na vozíčku, zatímco Loftymu rozvalenému na gauči něžně odtrhává přiškvařené svítící obaly od tatranek ze zad.Začneme znovu a lépe“, odpovídá lišácky Lofty a zálibně muchlá Jennino nové morče. Moc dobře ví, že jsme zapomněli na kapitolu 8: Jak přežít na moři.