Vlastně nevím, kdy mě začal bavit urbex. Asi v tom bude stopa z dětství, kdy jsme si
s dětma chodili hrát na skládku, v zimě si hřáli zadky na teplovodech
maloměstskýho průmyslovýho areálu, kam se lezlo přísně tajnou dírou
v ostnáči a pozdější rande v nikdy nedokončeným hotelu za městem.
Když vidím starej barák rozkrájenej časem jako narozeninovej dort, představuju
si všechny lidi, kteří do něj obtiskli svoje příběhy. Praha na urbex moc úrodná
není. V době krize bydlení tady bytuchtiví lidi kempují s kufrem a
kartáčkem přede dveřmi viditelně pohublých a umírajících, na který snad musí
dostávat tipy ve špitálech nebo od nájemných vrahů. Když jsme odcházeli
z Vinohrad, měl za nás Kuna náhradu už několik měsíců před vlastním
stěhováním. S nájmem nastřeleným o 6 tisíc víc a s faktem, že byt
noví nájemníci ani neviděli, jak se nezapomněl pochlubit. Vlastně můžeme být
rádi, že nás neprodal ve zvýhodněném setu spolu s pračkou, nebo že
jsme po návratu z víkendu nenašli v posteli úplně cizí lidi.
Čím dál od Prahy, tím víc domy
umírají se svými lidmi. V našem maloměstě byste kromě opuštěných bytovek
našli i zahradnictví duchů. Skrz vytřískaný skleníky prorůstají keře a stromy
jako v nějaký bizarní reklamě na hnojivo. Ale ještě pořád to nemá na
čistokrevný Sudety a města s pochybnou pověstí jako je Ralsko alias český
Černobyl. Během jarního víkendovýho výletu na Liberecko jsme ho nemohli minout.
Protože jsem se svou láskou
k vůni zatuchliny z rozpadajících se zdí v rodině víceméně osamocená,
přistupuje se k urbexu jako k mému nechutnému rozmaru. To znamená, že
se vymyslí normální výlet do rozkvétající přírody nabíjející pozitivní
energií, kde rodina inhaluje kyslík a tiše doufá, že si máma negooglila
vykotlané baráky a štoly v okolí. Na to já ale zapomínám jen málokdy.
Proto se pak ve volném čase máma odveze do odpudivých míst zmaru, kde lidi
zapomněli pěstovat muškáty v truhlíkách, nebo po sobě tu barabiznu aspoň
vyhodit do povětří. Tam potom rodina netrpělivě postává v bezpečné
vzdálenosti a děti mě povzbuzují výkřiky „Už jsi tam tři minuty! Ještě na
tebe nic nespadlo?“ nebo „Proč nemůžeš mít záliby jako normální lidi?
Nelinčina máma by nic takovýho nedělala“.
Podobně to probíhalo o víkendu.
Kryštofovo údolí je jedna z nejúhlednějších vesnic, co jsou na Liberecku k
mání. Vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby tam na návsi visel list
s podepsanými časy úklidu jako na našich korporátních záchodech, protože i
hráz rybníka vypadá, jako by na ní někdo čerstvě vyšúroval jedlová prkna saponátem
a hřebenem učísnul rozcuchaná stébla vodních trav.
No nic. Prostředí může vypadat
jak obrázek od Lady, ale naštěstí jsou v něm lidi, co jsou vždy připravení
vám tu idylku posrat. V našem případě to byl majitel penzionu. „No, já
sem teda jen vyučenej strojní zámečník“, drbe se růžolící tlouštík na
pupku, „ale povim vám, takhle blbej, abych si vobjednával ubytování přes
booking, to teda zas nejsem. Vodkaď že ste přijeli? Aha. Že se ptám. To budete
mít vo ten booking dražší, co vám mám na to říct. Příště si radši zavolám
vosobko, ne? Dyk jsme lidi, můžeme se domluvit“ klepe si výrazně na čelo a
já jen ve zlomyslném natěšení čekám, kdy Emovi povolí nervy a přetáhne mu
flekatou zástěru přes hlavu. Což je i přes jeho britský pokerový výraz
nebezpečně blízko.
Naštěstí nebo bohužel se to nestane, protože do restaurace vchází další ubytovaní hosté. „Á, tady je máme“ zadrží je pan hoteliér a celý hospodě ukazuje další dva výstavní idioty, nepochybně z Prahy nebo aspoň pracující v IT. „To vy jste si vymysleli, že chcete opékat buřty? Podivejte, já mám jen vysokou školu života, ale na počasí nemusíte bejt žádnej ajnštajn, žejo….“
Během jediného oběda jsme tak
zjistili, že jsme se ubytovali u nejchytřejšího chlápka z celýho Liberecka,
který musí mít svou čestnou pamětní desku i v nedaleké IQ landii. Začalo
to revizí našich výletů. Co v lese, vždyť se můžeme jít podívat na most,
kde jeden den točil Bruce Willis, považte. Můj plánovaný výlet do Ralska se
v téhle hospodě bude přetřásat ještě dlouhá léta, s dramatickou
předmluvou „přijela sem jedna šílená ženská z Prahy“. Abych ale nebyla
nespravedlivá, připisuji červenou hvězdičku za tip na cukrárnu u jezera ve
Stráži pod Ralskem. Musíte zažít. Zvenčí to vypadá jako příhraniční bordel
z devadesátek s jedovatě fialovou fasádou. Vevnitř ale místo
unesených Maďarek na pervitinu najdete asi 50 druhů zmrzliny, které vám
s láskou nabírá do obřího kornoutu ochotná paní s trvalou. A nebavíme
se tady o jahodový a vanilkový, ale o divokým zmrzlinovým sexu se skořicovou,
čabajkovou nebo svíčkovou příchutí. Na tu jsem byla moc velkej posera, ale
lékořicová byla boží.
Jako dezert pak už jen opuštěný bloky kyjeváků, sloužící jako ubytovna sovětských vojáků. Když po nich v devadesátkách s ulehčením zaklaply dveře, zůstalo tu prý úplně všechno. Postupem času nezbyla ani klika od dveří. Prý jsou tady někde na zdech k mání zbytky plakátů dobových šťabajzen, ale neměla jsem to štěstí.
Já to teda neplánuju, ale když se naskytne, sem tam někam klidně vlezu. Pěkná vycházka.
OdpovědětVymazatNeplánované jsou nejlepší, ale zase na ně člověk nenaráží tak často (nebo se možná pohybuju jen na neúrodných místech...)
VymazatNejsem sice žádný ortodoxní urbexář, ale když je příležitost, nepohrdnu :-). Ale jedinou trochu soustavnější fotoreportáž jsem měl na blogu na konci května 2019, kdy jsem na své oblíbené Lefkadě poprvé zavítal do opuštěné americké vojenské základny Ammokampos ve vnitrozemí ostrova. Kdysi jsem uvažoval i o tom, že se zajedu podívat do Pripjati, ale tahle touha mě teď dost přešla.
OdpovědětVymazatVida, hned se k tobě zajdu podívat. Ammokampos zní skvěle. Z těch zahraničních pro mě byly největší žně (a dokonce i ty neplánované) na Sardinii, kde byly k vidění opuštěné doly i celé hornické vesnice. S Pripjatí jsem to měla stejně asi 2 roky nazpátek, kdy jsme plánovali Ukrajinu a Bělorusko. Je to marný, místo plánů teď jen tiše doufám, že se tam nestane žádnej větší průšvih:(
VymazatNejchytřejší chlápek na Liberecku mě rozsekal :-D A do čabajkové bych teda taky nešla. Dost možná bych i váhala, jestli ochutnat, kdyby si ji dal někdo jiný :-D
OdpovědětVymazatPrý mívají v sortimentu i chlebíčkovou:) Tu si už vůbec nedovedu představit - je ten chlebíček namletý, nebo ten krém obsahuje kousky brambor, šunky a okurku? Čabajkové bych si ráda lízla, ale nechtěla jsem být za smolaře s kornoutkem něčeho hroznýho, zatímco si ostatní pochvalují mnohem více tradiční a vydařený výběr:)
VymazatTaky si pamatuju na vylety na skladku. Nejlepsim ulovkem byla sada straslive tezkejch popelniku, ze kterych pak meli kralici misky. To byly casy s dedou… a dodnes zachranujem nabytek!
OdpovědětVymazatJo a jinak uz jsem teda mimo-mestska: ubytovani zasadne bez bookingu!
No jasny! Nasi maji dodnes drevodrezbu indiana, kterou jsem ze skladky kupodivu nedotahla ja, ale muj deda:) Booking jak kde - nekde je naopak levnejsi a jinde nastrelenej. Ale kdyz uz bych k nemu mela jako majitel penzionu takovy vyhrady, tak ho proste nenabizim.
VymazatOpuštěná místa mají svou zvláštní přitažlivost, jak říkáš, jako by se do zdí otiskly příběhy.
OdpovědětVymazatJinak musím říct, že máte skutečně "štěstí" na zajímavé postavy viz. intelektuál z penzionu. Ale pobavil. :D
Rozhodne:) A to tenhle pan s VSZ byl jeste jeden z tech lepsich, tim, jak si to vyspravil se zmrzlinarskym tipem!
VymazatNo jo, nejsou Hradčany jako Hradčany :-)
OdpovědětVymazatDá se tam vlézt do těch úLů?
Netusim, zrovna tam jsme nesli. Ale predpokladam, ze jo - ono to vsechno bylo ve stavu, kde uz neni co ukrast, takze se na dvere moc nehralo.
VymazatNo někdy se tam budu muset taky vypravit...
VymazatFakt doporucuju. Nebo kdyby vznikla urbex vyprava, rada se vydam prozkoumat to vic.
VymazatNám teda vždycky nabízeli bookingoví pronajímatelé, že příště můžeme zavolat napřímo a budeme to mít levnější. Ale nikdo se nám za to nesmál, asi všichni chápou, že bez bookingu bychom na ně nepřišli :D
OdpovědětVymazatJasne, tohle zni fer.
VymazatNejvtipnější historku se sovětskýma vojákama jsem slyšela nedávno a týkala se obce Bartošovice, kde byla dlouhá léta sovětská základna. Furt tam projížděly tanky, i do kopce, a tak toho jedna důmyslná babička využila, vyrobila si hák a v zimě za tank zahákla sáňky i s vnučkou a nechaly se takto tahat na kopec. Jednou se ale hák zasekl a dojely na sáňkách za tankem až na základnu, posledních pár metrů v doprovodu sovětských ozbrojených sil...
OdpovědětVymazatNo vidiš. A dneska by asi sovětští tankisté poníženě žádali, jestli by nemohla odtáhnout ona je...
VymazatVesnicky babicky v sobe vzdycky maji kus houzevnatosti jako svou nejsilnejsi a vzdycky nabitou zbran!
Vymazattohle jsme prolézali před pár lety v Chorvatsku - https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a1/The_Grand_Hotel%2C_Kupari%2C_Croatia_-_panoramio.jpg - Grand Hotel Kupari, postavili ho Čechoslováci, byl hned na pláži u zátoky plný zničenejch hotelů. rozstřílenej a zdevastovanej luxus, pro mě hodně silnej zážitek.
OdpovědětVymazatPekny! A v Chorvatsku je jeste ultra silny a hnusny vezeni ve stylu Alcatraz na ostrove u Rijeky. Tam me kdysi vzala mama, coz se mi k ni zpetne vubec nehodi. Mozna to bylo oproti jinym a radostnejsin vyletum se slevou:)
VymazatMůj táta byl velkej opatrník, ale lezl se mnou do ruin kapslovny, továrny Bellier a Sellot... nebo Sellier a Bellot, já si to celej život pletu:), nahoře na Křížku čili vrchu sv. Kříže čili u Kapslovny, na Parukářce na Žižkově. Začátkem 80.let, to mi bylo asi 6.
OdpovědětVymazatByl tam sice plot, ale věděli jsme, kde je díra. Jedna budova vypadala jako taková barokní rotunda, jiná byla obdélníková. Můj otec prohlásil, že je čaroděj Vajgl, a šli jsme za dobrodružstvím. Párkrát.
Později ty ruiny už byly zbořeny, na konci 80. let.
zatuchlé staré budovy miluju, ale nemám odvahu tam lézt, takže nakukuji jen zvenčí, dodala jsi mi docela odvahu musím říct, já se bojím, že tam někdo bude bydlet.
OdpovědětVymazat