sobota 27. února 2021

Špindíra Amy a naši další hosté


Ptáci. Pod tlakem vládních opatření to vypadá, že vám o nich budu psát minimálně celý březen. Tedy kromě reportáží z krátkých cest do večerky pro základní potraviny a thrilleru, jak jsem zavraždila Žmura po drastické korektuře referátu na téma „Jihomoravský kraj“, kde obyvatele nejmenované obce nazývá Znojmoni.

Zpětně bych na sobě ocenila, že jsem se v karanténní šedi rozhodla pro krmení ptáků, a ne třeba pro zimní příkrmy pouličních potkanů nebo uprchlých exotických hadů. Jak brzy pochopíte, i se zvířaty obecně uznávanými jako symbol míru, člověk může zažít zrychlený tep jen při pouhém pohledu z okna.

Únor s krmítkem byl měsícem začínajícího investora v kryptoměnách – ať už se to týká pochybností nad vynaloženými prostředky, prvních nadějných příslibů, euforických pocitů ptačího multimilionáře, až po naléhání rodiny, že bych se toho svinstva měla radši rychle zbavit.

Z pozice začínajícího ornitologa vám můžu říct jediné: ptáci jsou příběhy.

První pták se špinavýma nohama se ukázal být opravdu strakou, jak mě Žmur obratem informoval během online výuky. Za to si ji mohl jako první objevitel pojmenovat. „Bude to Amy Wong“ pasoval ji jako skalní fanoušek Futuramy.

Ze začátku jsme během nenápadných pozorování z Amy nemohli spustit oči. Jak kovově se leskne její peří a jak autoritativně klove do krmítka!  Za pár dnů jsme straku museli překřtít na Amy Wrong. S Amy něco zkrátka nebylo úplně v pořádku. Podle přibývajících špinavých stop měla podivnou zálibu šlapat do hoven a otiskávat je na cizí parapety, nebo hnízdila kdesi na půdě v odloženém kyblíku s Primalexem.

Než jsme přišli záhadě bílých stop na kloub, museli jsme přesměrovat pozornost na nové klienty, šedého a hnědého holuba. Tentokrát je směla pojmenovat Čičman, protože vyvěsit na okno leták „SLUNEČNICOVÁ SEMÍNKA ZDARMA - NABÍDNĚTE SI“ byl její nápad. „Šedák a Hnědák“ rozhodne Čičman, která pro kreativu nechodí zbytečně daleko.

Nevím, jak to mají ptáci s mezidruhovou nenávistí, ale je potřeba zmínit, že Amy je xenofobní – a nejspíš i homofobní, pokud se potvrdí, že Šedák s Hnědákem tvoří registrovaný pár gayů. Je docela zvláštní, že špinavé nohy ji nevadí, ale holubů se štítí.

Prvních pár dnů to vypadalo, že jsme o Amy přišli. Potom si s holuby nejspíš domluvila otevírací hodiny vyhrazené pouze pro straky, stejně jako to bylo vloni s otvíračkou pro seniory. Amy chodí dopoledne, ale do krmítka klove mnohem ostražitěji. Jako by analyzovala, které se semínek předtím vypadlo z nechutného holubího zobáku.

Ranní otevírací dobu si bohužel vyhádali Šedák s Hnědákem. Bachratý Šedák se při snídani rve k prasknutí jako ikonický český turista u ranního bufetu ve dvouhvězdičkovým hotelu na Makarský. Prostě se snaží zadusit se slunečnicovými semeny a explodovat, hlavně aby nic nezbylo na elegantní Amy se špinavýma nohama. To se dá ještě tolerovat, kdo z nás si nikdy nevzal chlebík ze švédskýho stolu do kapsy, ať hodí kamenem.

Mnohem horší je zvyk jeho subtilního přítele Hnědáka během těchto bulimických orgií klovat do okna. Nevím, proč to dělá – buď se nás snaží jako obsluhu upozornit na dosypání misky, nebo se o něj bojí a domnívá se, že bychom měli být připravení ho resuscitovat, jestli se zalkne. Když bydlíte v pátým patře, klepání na okno je fakt děsivej budíček.

Žmur někde vygooglil, že má holub IQ tříletého dítěte a dožívá se až 26 let. Straka se zase může naučit mluvit a žere mršiny. Myslím, že to nejzajímavější nás s krmítkem teprve čeká – až Amy sežere Šedáka s prasklým žaludečním vředem a konečně nám vysvětlí, proč Hnědák mlátí hlavou do skla.

Ptáci I.

Dejte mi pár let...


pondělí 15. února 2021

Neoblíbené dětské sporty, část první: Běžky

 

Tak schválně, jaký jsou ty vaše? Za mě to byla vybijka, gymnastika na hrazdě a běžky. Jestli mě něco straší ve snech dodnes, jsou to pokusy o výmyk a kňourání na běžecké stopě za vzdalující se siluetou mé vysportované mámy asi kilák a půl přede mnou. Fakt jsem si tenkrát myslela, že běžky byly sestrojený jako forma trestu pro nadpočetný skandinávský děti, co rodině jen darmo užírají masové kuličky. Není nic snazšího, než je nechat na rozjíždějících a podkluzujících lyžích uprostřed sněhové pustiny. Ostatně proč chodit pro názorné příklady do Švédska, všichni víme, jak dopadli Vrbata s Hančem.

Už si moc nevzpomínám, kdy se to ve mně zlomilo, ale určitě to nebylo během lyžáků na gymplu. Možná až na běžkách s Emem kdesi v Podkrušnohoří. Byli jsme spolu celkem krátce a Em se chtěl blýsknout smyslem pro dramatické okamžiky, takže zvolil zledovatělou pašeráckou stezku přes les. Pamatuju si z toho jen strašně moc pádů, hvězdičky před očima, a jak jsem zůstala zaklíněná jako ikonická bába pod kořenem z devadesátek. To dodalo mému postoji k běžkám úplně nový impuls – místo pomalé smrti na ledové pustině jsem si je přeřadila do kategorie adrenalinových sportů, kde smrt přichází v desetině vteřiny. Tělo jede dál, zatímco vaše hlava překvapeně zírá z pařezu vedle stopy.

Při poslední návštěvě u našich nastala výjimečná konstelace. Kromě toho, že nasněžilo, se Žmurova velikost boty shodovala s velikostí mých běžeckých bot a Čičmanina zase s velikostí běžeckých bot mámy. Svědčí to hlavně o problémech s monstrózně velkými chodidly a nuzným výběrem obuvi, které naše děti budou řešit už za pár let.

Další zásek nastal při slavnostním odhalení běžek z garáže.

„Dyť to vypadá jak z krkonošskýho muzea“ protahují děti obličeje, zatímco z lyží nenápadně utírám zuhelnatěné pavučiny a fosilie prehistorických pokoutníků.

„Pro ty artisky jsem byla v osmdesátým až v Praze“ hrozí máma z okna. „Ne, abyste mi s nima něco provedli!“

Čičman na ni vesele zamává hůlkou, která velikostně odpovídá tyči na skok do výšky, a při své zpětné trajektorii dolů jen těsně míjí Žmurovu tvář. „Ježiši, já se na to nemůžu dívat“ zavírá máma okno. To má za to, že na mě v dětství na stopě nikdy nepočkala.

Máma má každopádně prostor pro připomínky další půlhodinu, co se marně snažíme napasovat do toho debilního vázání, které lidi zcela oprávněně sralo už před čtyřiceti lety. Podaří se to jen díky mé přirozenému citu pro techniku. Oba jsem nekompromisně vyzula, přicvakla nejdřív boty do vázání a až naposled do lyží instalovala hudrující děti v ponožkách od sněhu. Vyjíždíme, já vybíhám a měřím čas. Žmur si na hlavu připíná akční outdoorovou kameru.

Je to slow motion větrných mlýnů. Oba drží hůlky jako oštěpy a lenochodím pohybem se snaží posouvat vpřed. Začínám chápat, proč byla máma vždycky napřed.

„Vydržte, tady se pojede z kopečka“ slibuji zpestření. Následující záběry jsou drastické. Žmur nabírá rychlost a vymele se do tak akrobatické polohy, že zmate i svoje vlastní centrum rovnováhy („Mám hlavu nahoře nebo dole? Nevidím svou nohu!“). Čičman se vykrosí až skoro dole, zato urve držátko hůlky. Máminy artisky!

Napříště si rozmyslím označovat sjezd kopců jako super zábavu, ale poslední atrakcí trati vyhlašuji statek. „Dřív tam chovali poníka. Hnědýho s hvězdičkou na čele“ zmiňuji lstivě před Čičman toužící po vlastním lichokopytníku.

„A kde je mami ten poník? On žije mezi auty?“ ptá se Čičman za chvíli, když se před námi otevře pohled na rozpadlé stavení a zrezavělé vrakoviště na dvorku.

Poník už tu zjevně dlouho není k mání. Zato tady bydlí rozzuřený vlčák, co se málem uškrtí na tenké šňůrce oddělující jeho boudu a moji prokousnutou tepnu.

„Zpátky!“ vydávám zbabělý pokyn a Žmur poprvé za celou dobu běží jako král Šumavy. Čičman si odepne lyže a normálně uteče. Sbírám odhozené běžky a snažím se té bestii dokázat, že psy bez známky strachu běžně napichuji na lyžařské hůlky. 

„Zdechneš ty svině?!“ ozve se ze stavení. A to už není čas na úvahy, proti komu přesně je tahle kletba namířena. Zdrhám taky.

Doma Žmur pouští záběry z outdoorové kamery. Připomínají jihokorejský artový film, kde se strašně dlouho nic neděje. Pak se ozve táhlý výkřik „Počkéééj na nááás“ a následuje záběr na vysportovanou matku vepředu. Tak běžky bychom měli.

Typické výhledy


středa 3. února 2021

Krmítko planých nadějí

Máma by nesouhlasila, ale můj táta je z chovatelského a pěstitelského hlediska inspirativní. Kdyby věděl, co to je podcast, vsaďte se, že ho má a poradí vám, co přidat kočkám do žrádla na pěknou srst, nebo jak vypěstovat palmu ze semínka, co prošlo trávicím traktem pouličního psa v centru Neapole.

Ta palma je mimochodem ve východních Čechách mnohem vitálnější, než ve svém přirozeném prostředí a aktuálně má přes strop v tátově pracovně namířeno směrem k mezinárodní vesmírné stanici. Kvůli ní mám od mámy přísný zákaz vozit tátovi semínka sekvoje a vlastně jakýkoliv další botanický materiál z dovolených, protože táta oživí a namnoží úplně všechno – i kdyby to byla tříska z Ježíšova kříže.

Stejným záhadným způsobem odchovává, živí a množí zvířata, která podle mě putují na jeho zahradu zcela účelově jako poutníci ze Santiaga de Compostela. Dobře, no. V exotických druzích má mezery, ale to je jen tím, že odchytávat a pašovat z dovolené i místní faunu jsem si ještě netroufla. Táta živí jen spoustu kun, cizích koček a divných ptáků (včetně sov!).

Když jsem při víkendové návštěvě rodičů pozorovala jejich ptačí krmítko, mohla jsem jen tiše závidět. Mohla jsem závidět i štíhlou postavu, kondici a lesk tátova kocoura, protože doma mě přišel přivítat náš obézní Chrudoš. Snaživě vylezl pár centimetrů po mříži klece, padl naznak a chvíli to trvalo, než se zoufale kopajícím nožičkám ve vzduchu podařilo obrátit jeho bachraté tělo do základního továrního nastavení křečka.

To byl poslední podnět, který jsem potřebovala k impulzivní výrobě krmítka. Vzala jsem plastovou krabičku na svačinu, vyklohnila do ní dírku a protáhla skrz ni Čičmaninu stužku na zajištění. Nakonec jsem do krabičky přesypala obsah misky rozčarovaného hlodavce. Celá rodina mě fascinovaně následovala k oknu.

„Moje krabička na řízky!“ kňoural Žmur.

„Moje stužka na náramky!“ držela se Čičman za srdce.

„Ale ty holubí srágory si budeš uklízet sama.“ dodává Em novému krmítku hořkou tečku. To je podpora od nejbližší rodiny, co? Táta by mohl vyprávět.

Naštěstí nepatřím k lidem, co si něco nechají jen tak lehko pokazit. Znáte tu ikonickou scénu z Popelky, kdy se do světnice slétají holubi a třídí hrách od čočky? V mých představách jsem byla Libuška Šafránková a holubi byli všichni čistí a distingovaně vrkající. Ne jako pražská klasika s vyklovanýma očima, co žere mrtvý potkany a hranolky z Mekáče. A kromě holubů taky sýkory modřinky, sojky a papoušci na útěku. Ty budu odchytávat a vracet vděčným majitelům.

O dva dny později jsem musela ze svých požadavků slevit. Klidně ať mají holubi čmelíky a přejetou nohu, je mi to jedno. Stačí, že budou připomínat ptáky.

Kromě Chrudošova zrní jsem zakoupila speciální ptačí krmivo a lojovou kouli s opravdickými červy. Nedovedu si představit další ústupky, abych se zavděčila. Uřezávat si ukazováček jako návnadu pro dravce prostě nebudu. 

Nic. Tak mají ti ptáci přes zimu hlad nebo ne? Necítí návštěvu krmítek jako nepříjemnou, ale nezbytnou povinnost jen u přispívajících členů České ornitologické společnosti?

Včera mé krmítko oslavilo čtrnáctidenní výročí svého vzniku. Připomínalo to smutnou narozeninovou párty neoblíbené holčičky, která sedí u obrovského narozeninového dortu sama a poslouchá milosrdné lži rodičů, jak všechny pozvané děti náhle onemocněly.

To si nesmíš brát osobně.“ chlácholí mě Em. „Jen o tobě nevědí. Prostě máš špatnej ptačí marketing.“

Můžete mi teda někdo do hajzlu vysvětlit, jak se dělá dobrej ptačí marketing? Mám jako chodit po Jiřáku a rozhazovat drobky s letákama? Mám ty ptáky unášet a přivazovat je za nohu ke krmítku, aby to viděly jejich rodiny?

Naštěstí do mé ptačí nezadanosti ráno zasvitl paprsek naděje. Na parapetu se objevily bílé stopy. Pro ty, co mají rádi šťastné konce příběhů, je potřeba podotknout, že se nejedná o úplně typické stopy ptáků. 

Vypadá to spíš, jako když nemočíte sušený slepičí pařát pro psy do bílé barvy a oťápete s tím parapet. Možná je to sušený býčí penis namočený do bílé barvy, když jsme u psích pochoutek, což by byl bezpochyby geniální krycí manévr. Ema ani děti se však usvědčit nepodařilo. Anebo to byl - chvíle pro fanfáry - můj první živý pták, kterého krmím. Wow.

Myslíte, že smím doufat?