Neoblíbené dětské sporty, část první: Běžky

 

Tak schválně, jaký jsou ty vaše? Za mě to byla vybijka, gymnastika na hrazdě a běžky. Jestli mě něco straší ve snech dodnes, jsou to pokusy o výmyk a kňourání na běžecké stopě za vzdalující se siluetou mé vysportované mámy asi kilák a půl přede mnou. Fakt jsem si tenkrát myslela, že běžky byly sestrojený jako forma trestu pro nadpočetný skandinávský děti, co rodině jen darmo užírají masové kuličky. Není nic snazšího, než je nechat na rozjíždějících a podkluzujících lyžích uprostřed sněhové pustiny. Ostatně proč chodit pro názorné příklady do Švédska, všichni víme, jak dopadli Vrbata s Hančem.

Už si moc nevzpomínám, kdy se to ve mně zlomilo, ale určitě to nebylo během lyžáků na gymplu. Možná až na běžkách s Emem kdesi v Podkrušnohoří. Byli jsme spolu celkem krátce a Em se chtěl blýsknout smyslem pro dramatické okamžiky, takže zvolil zledovatělou pašeráckou stezku přes les. Pamatuju si z toho jen strašně moc pádů, hvězdičky před očima, a jak jsem zůstala zaklíněná jako ikonická bába pod kořenem z devadesátek. To dodalo mému postoji k běžkám úplně nový impuls – místo pomalé smrti na ledové pustině jsem si je přeřadila do kategorie adrenalinových sportů, kde smrt přichází v desetině vteřiny. Tělo jede dál, zatímco vaše hlava překvapeně zírá z pařezu vedle stopy.

Při poslední návštěvě u našich nastala výjimečná konstelace. Kromě toho, že nasněžilo, se Žmurova velikost boty shodovala s velikostí mých běžeckých bot a Čičmanina zase s velikostí běžeckých bot mámy. Svědčí to hlavně o problémech s monstrózně velkými chodidly a nuzným výběrem obuvi, které naše děti budou řešit už za pár let.

Další zásek nastal při slavnostním odhalení běžek z garáže.

„Dyť to vypadá jak z krkonošskýho muzea“ protahují děti obličeje, zatímco z lyží nenápadně utírám zuhelnatěné pavučiny a fosilie prehistorických pokoutníků.

„Pro ty artisky jsem byla v osmdesátým až v Praze“ hrozí máma z okna. „Ne, abyste mi s nima něco provedli!“

Čičman na ni vesele zamává hůlkou, která velikostně odpovídá tyči na skok do výšky, a při své zpětné trajektorii dolů jen těsně míjí Žmurovu tvář. „Ježiši, já se na to nemůžu dívat“ zavírá máma okno. To má za to, že na mě v dětství na stopě nikdy nepočkala.

Máma má každopádně prostor pro připomínky další půlhodinu, co se marně snažíme napasovat do toho debilního vázání, které lidi zcela oprávněně sralo už před čtyřiceti lety. Podaří se to jen díky mé přirozenému citu pro techniku. Oba jsem nekompromisně vyzula, přicvakla nejdřív boty do vázání a až naposled do lyží instalovala hudrující děti v ponožkách od sněhu. Vyjíždíme, já vybíhám a měřím čas. Žmur si na hlavu připíná akční outdoorovou kameru.

Je to slow motion větrných mlýnů. Oba drží hůlky jako oštěpy a lenochodím pohybem se snaží posouvat vpřed. Začínám chápat, proč byla máma vždycky napřed.

„Vydržte, tady se pojede z kopečka“ slibuji zpestření. Následující záběry jsou drastické. Žmur nabírá rychlost a vymele se do tak akrobatické polohy, že zmate i svoje vlastní centrum rovnováhy („Mám hlavu nahoře nebo dole? Nevidím svou nohu!“). Čičman se vykrosí až skoro dole, zato urve držátko hůlky. Máminy artisky!

Napříště si rozmyslím označovat sjezd kopců jako super zábavu, ale poslední atrakcí trati vyhlašuji statek. „Dřív tam chovali poníka. Hnědýho s hvězdičkou na čele“ zmiňuji lstivě před Čičman toužící po vlastním lichokopytníku.

„A kde je mami ten poník? On žije mezi auty?“ ptá se Čičman za chvíli, když se před námi otevře pohled na rozpadlé stavení a zrezavělé vrakoviště na dvorku.

Poník už tu zjevně dlouho není k mání. Zato tady bydlí rozzuřený vlčák, co se málem uškrtí na tenké šňůrce oddělující jeho boudu a moji prokousnutou tepnu.

„Zpátky!“ vydávám zbabělý pokyn a Žmur poprvé za celou dobu běží jako král Šumavy. Čičman si odepne lyže a normálně uteče. Sbírám odhozené běžky a snažím se té bestii dokázat, že psy bez známky strachu běžně napichuji na lyžařské hůlky. 

„Zdechneš ty svině?!“ ozve se ze stavení. A to už není čas na úvahy, proti komu přesně je tahle kletba namířena. Zdrhám taky.

Doma Žmur pouští záběry z outdoorové kamery. Připomínají jihokorejský artový film, kde se strašně dlouho nic neděje. Pak se ozve táhlý výkřik „Počkéééj na nááás“ a následuje záběr na vysportovanou matku vepředu. Tak běžky bychom měli.

Typické výhledy