pondělí 15. února 2021

Neoblíbené dětské sporty, část první: Běžky

 

Tak schválně, jaký jsou ty vaše? Za mě to byla vybijka, gymnastika na hrazdě a běžky. Jestli mě něco straší ve snech dodnes, jsou to pokusy o výmyk a kňourání na běžecké stopě za vzdalující se siluetou mé vysportované mámy asi kilák a půl přede mnou. Fakt jsem si tenkrát myslela, že běžky byly sestrojený jako forma trestu pro nadpočetný skandinávský děti, co rodině jen darmo užírají masové kuličky. Není nic snazšího, než je nechat na rozjíždějících a podkluzujících lyžích uprostřed sněhové pustiny. Ostatně proč chodit pro názorné příklady do Švédska, všichni víme, jak dopadli Vrbata s Hančem.

Už si moc nevzpomínám, kdy se to ve mně zlomilo, ale určitě to nebylo během lyžáků na gymplu. Možná až na běžkách s Emem kdesi v Podkrušnohoří. Byli jsme spolu celkem krátce a Em se chtěl blýsknout smyslem pro dramatické okamžiky, takže zvolil zledovatělou pašeráckou stezku přes les. Pamatuju si z toho jen strašně moc pádů, hvězdičky před očima, a jak jsem zůstala zaklíněná jako ikonická bába pod kořenem z devadesátek. To dodalo mému postoji k běžkám úplně nový impuls – místo pomalé smrti na ledové pustině jsem si je přeřadila do kategorie adrenalinových sportů, kde smrt přichází v desetině vteřiny. Tělo jede dál, zatímco vaše hlava překvapeně zírá z pařezu vedle stopy.

Při poslední návštěvě u našich nastala výjimečná konstelace. Kromě toho, že nasněžilo, se Žmurova velikost boty shodovala s velikostí mých běžeckých bot a Čičmanina zase s velikostí běžeckých bot mámy. Svědčí to hlavně o problémech s monstrózně velkými chodidly a nuzným výběrem obuvi, které naše děti budou řešit už za pár let.

Další zásek nastal při slavnostním odhalení běžek z garáže.

„Dyť to vypadá jak z krkonošskýho muzea“ protahují děti obličeje, zatímco z lyží nenápadně utírám zuhelnatěné pavučiny a fosilie prehistorických pokoutníků.

„Pro ty artisky jsem byla v osmdesátým až v Praze“ hrozí máma z okna. „Ne, abyste mi s nima něco provedli!“

Čičman na ni vesele zamává hůlkou, která velikostně odpovídá tyči na skok do výšky, a při své zpětné trajektorii dolů jen těsně míjí Žmurovu tvář. „Ježiši, já se na to nemůžu dívat“ zavírá máma okno. To má za to, že na mě v dětství na stopě nikdy nepočkala.

Máma má každopádně prostor pro připomínky další půlhodinu, co se marně snažíme napasovat do toho debilního vázání, které lidi zcela oprávněně sralo už před čtyřiceti lety. Podaří se to jen díky mé přirozenému citu pro techniku. Oba jsem nekompromisně vyzula, přicvakla nejdřív boty do vázání a až naposled do lyží instalovala hudrující děti v ponožkách od sněhu. Vyjíždíme, já vybíhám a měřím čas. Žmur si na hlavu připíná akční outdoorovou kameru.

Je to slow motion větrných mlýnů. Oba drží hůlky jako oštěpy a lenochodím pohybem se snaží posouvat vpřed. Začínám chápat, proč byla máma vždycky napřed.

„Vydržte, tady se pojede z kopečka“ slibuji zpestření. Následující záběry jsou drastické. Žmur nabírá rychlost a vymele se do tak akrobatické polohy, že zmate i svoje vlastní centrum rovnováhy („Mám hlavu nahoře nebo dole? Nevidím svou nohu!“). Čičman se vykrosí až skoro dole, zato urve držátko hůlky. Máminy artisky!

Napříště si rozmyslím označovat sjezd kopců jako super zábavu, ale poslední atrakcí trati vyhlašuji statek. „Dřív tam chovali poníka. Hnědýho s hvězdičkou na čele“ zmiňuji lstivě před Čičman toužící po vlastním lichokopytníku.

„A kde je mami ten poník? On žije mezi auty?“ ptá se Čičman za chvíli, když se před námi otevře pohled na rozpadlé stavení a zrezavělé vrakoviště na dvorku.

Poník už tu zjevně dlouho není k mání. Zato tady bydlí rozzuřený vlčák, co se málem uškrtí na tenké šňůrce oddělující jeho boudu a moji prokousnutou tepnu.

„Zpátky!“ vydávám zbabělý pokyn a Žmur poprvé za celou dobu běží jako král Šumavy. Čičman si odepne lyže a normálně uteče. Sbírám odhozené běžky a snažím se té bestii dokázat, že psy bez známky strachu běžně napichuji na lyžařské hůlky. 

„Zdechneš ty svině?!“ ozve se ze stavení. A to už není čas na úvahy, proti komu přesně je tahle kletba namířena. Zdrhám taky.

Doma Žmur pouští záběry z outdoorové kamery. Připomínají jihokorejský artový film, kde se strašně dlouho nic neděje. Pak se ozve táhlý výkřik „Počkéééj na nááás“ a následuje záběr na vysportovanou matku vepředu. Tak běžky bychom měli.

Typické výhledy


36 komentářů:

  1. Na běžkách jsem stála asi dvakrát někde na lyžáku a výsledkem bylo odhodlání je nikdy nepořídit ani sobě, ani dětem :D naštěstí jsem měla totálně nesportovní rodiče - že mě nenaučili na kole, mě trochu mrzelo, ale běžek nelituju ani za mák.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Na lyžáku jsou v organizované výpravě běžky fakt psycho. Ale za pěknýho počasí ve dvou je to jako výlet, jen rychlejší:) Nicméně argument pro jejich pořízení a skladování v Praze jsem dosud nenašla.

      Smazat
  2. Skvělé! :-D Už nám doma pomalu ale jistě vzniká nová tradice - přečtu si tvůj nový článek a směju se tolik, že ho hned běžím přečíst manželovi a pak se chechtáme oba :-)
    A myslím, že nikdo, kdo má pozitivní vztah k lyžím (v libovolné podobě), ho nezískal na lyžáku. Spíš je to tak, že kdo i po lyžáku zvládne nezačít lyže nenávidět, ten je fakt machr! :-D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky a souhlasím. Je to stejný jako dát šanci koprovce po zážitcích z jídelny.

      Smazat
  3. Zrovna dnes jsem byla poprvé od lyžařského výcviku na běžkách( pouhých 31 let). Dost mě překvapilo, že se mi na spodku běžek nedělaly obrovské boule sněhu. Dokonce, když jsem švihla nohou, běžka jela vpřed a ne vzad.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Soňo,v případě zájmu o retro zážitky olepených lyží zapůjčím ze soukromé sbírky:) Ale už nemáme vosky. K těm jsem ráda voněla, jen si pamatuji, že celou situaci snad ještě zhoršily -nebo jsme nikdy neaplikovali ten správný.

      Smazat
    2. Přesně- moje vzpomínka na lyžák na střední- blbě namazané běžky a obří boule sněhu zespoda :-) Ivča

      Smazat
    3. A vždy nezdolná a nabuzená tělocvikářka vepředu. Nesnášela jsem ji!

      Smazat
    4. My měli rovnou dvě!!!������ Ivča

      Smazat
  4. Krásné. Taky se chechtám nahlas :-)

    Mě běžky i lyže na lyžácích díky oblevám minuly docela upřímně se přiznám, že k běžkám nějak nemůžu najít vztah ani v divokých představách - běh, zima, do kopce bez vleku, z kopce smrt v očích, blokování stopy ostatním na rovině atd...

    Ale dobře se teda o tom čte, to zas jo :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nomi, třeba to ještě přijde. Chce to pěkný počasí a příhodný terén bez lidí. Blokování vestopě zavání právě tím lyžákem, kde všichni jeli za účou jak vláček.

      Smazat
  5. Zaprášený artisky - tmavě červený se žlutým nápisem - jsem měl jako kluk taky. Nevzpomínám si, že by někdy dělaly něco jinýho, než chytaly prach...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Na Karlově mostě se prý běžkuje z jednoho konce na druhej, jestli mohu přispět tipem na neděli;) V artiskách budeš jistě objektem zájmu, zvlášť pokud disponuješ ještě hadovkou a pumpkama, nebo jak se těm tepolákogatím říkalo...

      Smazat
    2. To byly dětský lyže a máma je někomu věnovala už tak před dvaceti rokama :-D
      Nicméně je třeba řícti, že s dětskýma artiskama na nohou bych toho zájmu vzbudil ještě spolehlivěji a mnohem více...

      Smazat
    3. Jojo, to i v dětskejch oteplováčcích a čepici s velkou bambulí!

      Smazat
    4. Čepici s velkou bambulí bych si asi mohl vypůjčit od manželky. Ale dětské oteplováčky už bych bez nepřiměřeného násilí neoblékl. S nepřiměřeným násilím by pak nezbylo nic, co by naznačovalo, že to někdy byly dětské oteplováčky... :-)

      Smazat
    5. Ty kalhoty byly šponovky, ne? Ach, vzpomínky :D

      Smazat
    6. No jasny, sponovky! A pod ne jegrovky, kdyz uz poradny retro:)

      Smazat
  6. Jako milovník jihokorejských artových filmů jsem nadšen! Symbol vzdalující se vysportované matky by jistě vybídl k oslavné kritice většinu filmových publicistů, kdyby ovšem o věci mohli přemýšlet v teple kavárny s velkými okny do mrazivé reality :-).

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mozna by se zabery tundry a rychle se vzdalujici siluety libily i tem skandinavskym matkam s nadlimitnim poctem deti;)

      Smazat
  7. rád bych se připojil ke skupině haterů cvičení na hrazdě. o tělocviku nás s ní naštěstí netrápili často, ale stejně si pamatuju, že to bylo ponižující a bolestivé - nikdy bych nevěřil, že určité partie se dají i na hrazdě velmi nepříjemně skřípnout!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tak rád jsem byl, že jsem na některá příkoří gymnastiky zapomněl...

      Smazat
    2. já se omlouvám, nechtěl jsem být ve své bolesti osamocen!

      Smazat
    3. A pamatujete na toč na hrazdě kluci? Myslím takový to, jak člověk nahoře přehodil nohu a přiskřípnutím objel kružnici zase na to samý místo. Tenhle cvik má za mě ještě bonusový bodík: když se předtím nepřekroutily ruce do vhodného úchytu, tak se u toho dal zlomit vaz:) Zlatá kladina!

      Smazat
    4. No právě, že pamatujeme...

      Smazat
  8. Já mám z běžek samé nezapomenutelné zážitky a ani jeden z lyžáku. Nejsilnější je asi ten, kdy mi po běžkovýstupu na Boubín málem umrzla matka. Bylo to 25.února, to si pamatuju, protože jsme do vrcholové knihy psali, že jsme výstup uskutečnili na počest Vítězného února (otcův zvrácený smysl pro humor, který ho ale o cca 30 min. později rychle přešel).

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Na okamzik jsem si vybavila mrazive smrtici sceny z filmu Everest! To je drsny, a jak jste dostali zmrzly odlitek mamy dolu? A melo to nejakou dohru, kdyz rozmrzla, aby si to mohla s otcem vyrikat?

      Smazat
    2. No, pamatuju si to jen velmi mlhavě (zejména proto, že tehdy skutečně značná mlha byla), byl to ten případ, kdy se v horách prudce změní počasí. Nevylučuju, že ji otec z hory na nejbližší protaženou cestu dovlekl na zádech. Sněhu bylo po pás, takže sundat lyže moc nepřipadalo v úvahu. My jsme s bráchou byli vyslaní napřed jako průzkumná jednotka. Bylo to fakt drama jak z Hanče a Vrbaty, nicméně teď zpětně si uvědomuju, že jsem se o rodiče nijak moc nebála. Byla jsem si nějakým způsobem jistá, že to zvládnou.
      Každopádně kdyby už tehdy existovaly rukavice s topnou spirálou, tak k tomu dramatu vůbec nemuselo dojít.

      Smazat
    3. Možná vás vyslal dopředu, abyste neviděli...:) Je to zvláštní, já se o rodiče taky nikdy nebála ani ve vypjatých situacích. Prostě jsem započítávala do jejich zodpovědnosti i fakt, že si nesmí dovolit zemřít, když mají dítě.

      Smazat
  9. Takhle jsem se už dlouho nezasmála, jsem si musela dělat přestávky na dosmátí se. Přečetla jsem nahlas Zoře a ta se smála též, říkám jí vidíš, že v tom nejsi sama, všichni rodiče nutí děti do běžek. Prý ti mám dát lajk, tak jsem se jí vysmála, že lajky tady nejsou, nevěřícně kroutila hlavou nad tím, že tady ze sebe potíme sáhodlouhé texty a ještě za to nedostaneme ani lajky, a prý jestli aspoň okomentovat to můžu, ulevilo se jí, když jsem jí řekla že jo.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jojo, Žmur to jednou taky řešil - že tady člověk vypisuje takový referáty a nedostane za to ani lajk. Prostě podiv nad tím, jak nerozumně se chovají staří lidé - jak kdybych tady vyšívala tapiserii:)

      Smazat
    2. Náhodou takový vyšívání tapiserie... :D

      Smazat
    3. I vyšitá tapiserie se dá vyfotit a dát na insta a tam sbírat lajky, blog je horší než tapiserie :-D, má moc znaků na instagram :D

      Smazat
  10. Lyže? To ma nelíže. 18 ročný posledný raz. Za trest bývam pod Alpami, nemá výčitka furt pred nosom...super zábavný text!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Za me jsou hory stejne lepsi v lete, v zime at se tvari vycitave jak chteji:)

      Smazat
  11. Vtipné, jako vždy. Díky, to je tak skvělý na zlepšení nálady ;).
    Jinak já teda mnohem víc než běžky nenáviděla ve škole běh a nejhorší ze všeho byly 15ti minutovky. Nejhorší, nejhorší, NEJHORŠÍ EVER!
    Pokud jde o ty běžky, nějak se stalo, že kdykoli jsem byla nucena na nich jet, byl nablízku nějakej kluk, co se mi líbil, takže bylo potřeba zatnout zuby, neremcat a makat. Ale možná jsem měla jen mozek tak oblblej pubertálníma hormonama, že jsem jen vytěsnila ty nejděsivější zážitky.
    Dokonce až tak, že jsem tuhle uvažovala, že bych si to po 25 letech na těch běžkách zas někdy ráda zkusila. Hmmm ...

    OdpovědětSmazat