Diskomfortní výzva 2: Hrdelní zpěv

 

Pár věcí se tu dlouho neukázalo – třeba pocit, že se chovám dospěle a diskomfortní výzva. Pamatujete, jak mě zalehl úplně cizí chlap na rodinných konstelacích a Em se s úplně cizím chlapem popral na playfightu? Tyhle zážitky je potřeba pravidelně retraumatizovat, a tak jsme se začátkem nového školního roku s Emem odbouchli další semestr vzájemného týrání.

Konkrétně u téhle výzvy jsem věděla, že něco na tenhle způsob dřív nebo pozdějc přijde. Je to totiž jedna z mých největších slabostí. Je to záležitost, která je daň za dlouhý nohy, rychločtení, schopnost magicky ohýbat prsty, Ema a další věci, o který jsem se nijak nezasloužila a přesto je mám.

„Tady máš ještě schopnost se tvářit, že jsi profesionál a přesně víš, o čem je řeč, i když víš kulový,“ stihla nad moji postýlkou ještě doříct ta poslední hodná sudička, ale pak přišla ta zlá s obličejem odlíčený sedmdesátiletý Madonny a zaskřehotala: „Nebudeš umět zpívat. Nikdy, Ani v koupelně!“

Možná patříte mezi lidi, který o sobě ze skromnosti říkají to samý. Můžu vás ujistit, že jsem u táboráků a hudebních improvizací zažila mraky těhle skromných lidí, který pak otevřou pusu a lezou z nich tři oktávy.

Tak abychom si rozuměli – já nejsem falešně skromná. Em mě chodí prosit do sprchy, ať to přestanu dělat, protože v bytě pod náma pak vyje čivava. Když se přidám ke Stánkům u ohně, v lepším případě začne okamžitě kolovat placatka s rumem a v horším se někdo začne živě zajímat, jestli nevlétl do ohně netopýr. Vím jen o jednom člověku, kterej je na tom stejně a je to Petr z naší impro skupiny. Kdysi jsme měli lekci zpěvu s profesionálním hudebníkem, kterej na začátku bezstarostně mával rukama, že zažil úplně všechno. Za dvacet minut nám dvěma u základní stupnice řekl, že bude pro všechny lepší, když si najdeme jinou zálibu.

S tímhle prokletím mě Em přihlásil na lekci hrdelního mongolského zpěvu. Ještě ke všemu mě tam nemůže přihlásit normálně. Připisuje pod mým jménem do přihlášky: „Zpívání je můj život. Ráda vystupuji i na veřejnosti a doufám, že hrdelním zpěvem obohatím svůj rejstřík,“ aby lektor pochopil, že mám laťku fakt nahoře. Nebo ještě lépe, že jsem úplná kráva.

Tohle opatření výrazně přispělo k tomu, že jsem se před akcí vysrabila. „Představ se pod svým psacím pseudonymem, jako že jsi hodná a pokorná sestra, náhrada zlý a namyšlený Psice, která náhle onemocněla,“ šeptá mi mý zbabělý podvědomí.

„Jmenuju se Dora a vůbec neumím zpívat“ představuju se plaše v kolečku lidí, kde jsou přede mnou samý lektorky zpěvu, muzikanti, nebo aspoň lidi, co žili deset let v Tibetu a naučili se od mnichů kargyru. Tak. Ať se od týhle chvíle stane cokoliv, nemůže mě nikdo obviňovat z toho, že jsem je včas nevarovala. Odznáček nejotravnějšího člověka v sále si mezitím převzala ukecaná ženská, co hraje někde v kapele, všemu se směje a řekla bych až skoro obscénně podlézá lektorovi při všem, co řekne a udělá.

Celkově je to v pohodě, protože nejvíc věcí nám v první části ukazuje lektor bez našeho přičinění. Fakt jsou na světě lidi, který umí vydávat svým krkem zvuk jako fujara, bublající potok a mručení pantera. „Ježiš, to je neuvěřitelný, vy jste tak dokonalej,“ máchá sebou ta ženská a otírá se o zeď, aby se jí nenápadně rozepla podprsenka.

Zkouším si mručení ve skupině a zcela nepřekvapivě moje mručení nezní jako potůček, ale jako porouchanej kompresor. Naštěstí je nás hodně, takže můžu otvírat pusu, tvářit se soustředěně-a u toho mlčet. Na závěr nás čeká půlhodinovej jam. „Umí hrát někdo na didgeridoo, že by nás doprovodil?“ ptá se lektor. „Ježiš, to jsem nikdy nedržela v ruce, to je dlouhý, hihi. Můžu to zkusit?“ ptá se Podlejzačka a všechny potěší, když lektor chladně odsekne „Ne“ a zhasne.

Následujících 30 minut poslouchám v anonymitě tmy mručení, hučení, mňoukání a krkání a připadám si jako na svý první ayahuasce. „To by sis mohla i lehnout, to by bylo pohodlíčko,“ nasměruje mě zase mý komfortně připosraný podvědomí, takže se vyvalím na záda s rukama pod hlavou a přemýšlím si o svým. Po svým.

Kdo rozsvítil tak rychle? Fakt jsem spala, nebo to byla ta hluboká meditace, o který se na začátku mluvilo? Každopádně si sbalím svých pár švestek, poděkuju za skvělej zážitek, pustím si do sluchátek Mutanti hledaj východisko a letím na metro. Až tam mi došlo, že jsem tam něco zapomněla – balíček se Žmurovýma džínama, vyzvednutej cestou z práce. Balíček, na kterým se velkým tiskacím písmem skví moje skutečný jméno.

„Já jsem tady asi něco zapomněla,“ přibíhám do sálu a už je tam jen lektor. „Jo, to jste VY,“ zírá na mě lektor a v očích se mu nezračí, že by měl laťku vysoko, ale to druhý: že jsem ta namyšlená kráva, co se ještě navíc představuje pod falešným jménem.

„Tak nashledanou,“ popadnu svůj balíček mateřsky do náruče a vybíhám do deště. Lhát se nemá. Ale mstít se může. Kdyby to tady nečetl Em, hned bych vám napsala, kam jde příští středu a co jsem mu připsala do přihlášky já!

Giphy.com

Pipiris

 

Abych vám mohla říct o tom, jak hanebnou mám rodinu a jak blbej nápad je objednávat se k jednomu lékaři s nima všema, musím začít trochu zeširoka.

Emovi se udělal na krku fibrom. Je to taková malá konfederace kožních buněk a chlupů, která ničemu výrazně neškodí, ale taky ani vyloženě nepomáhá. Ten Emův si ještě vybral přesně to místo, kde může odírat o tričko a vysílat do mozku neustálý signály svý pasívně-agresivní podrážděnosti.

Normální člověk by se s tím objednal na kožní, kde vám nafrněnýho fibroma ušmiknou za 2 vteřiny, ale to evidentně není Emův styl: Emův styl je objednat si drahej speciální kryo přípravek pro domácí použití.

„Tenhle přípravek je průlom v domácí auto-chirurgii“ ukazuje mi Em tu drahou flaštičku, která na mě úplně od začátku dělá dojem jako když vám dávno zemřelej Kellner na Facebooku dělá díry do hlavy, ať nacpete celý svý úspory do kryptoměn.

Ale říkejte to Emovi, kterej je celej natěšenej, až se budou v lékárnách prodávat sady na operaci slepáku s QR kódem na videomanuál na Youtube. Blbý je, že si tam nedosáhne, takže jsem odstraněním fibromu pověřená já.

Je to samozřejmě komplikovaný jak ovládání jaderný elektrárny, takže musíte třikrát něco odjistit, pak z toho začne unikat pára a Em vříská, ať přiložím hlavici, nebo to bouchne. Po exekuci vypadá fibrom jako když na křesle rozsednete muffin, kterej tam zůstal po dětský oslavě. Em je spokojenej, protože v příručce píšou, že se má do 2 týdnů rozpadnout a zmizet.

Za 14 dnů splasklej fibrom dobobtná do původní velikosti a Em zuří. „To je tím, žes to špatně odjistila.“ „To musíš přitisknout hned, ne na to koukat a smát se.“ „Přečetla sis vůbec ten manuál?“ Jo, na mě je jednoduchý svést úplně všechno, jak vidíte.

Procedura se tedy ještě několikrát opakuje s pramalým úspěchem. Po tý poslední vypadal fibrom jak děrovanej knoflík, a pak už jsem to odmítla dál vykonávat, protože mi připadalo jako přirozenej vývoj, že si s tím Em užene obzvlášť agresivní melanom a já zůstanu s dětma a tou jeho posranou kryolahvičkou úplně sama.

Každej rok chodíme na kožní na kontrolu znamínek, všichni. Seřadíme se v ordinaci ve spodním prádle, a kožní nás přejede jeden po druhým dermatoskopem. „Jo a tohle je asi fibrom, viďte,“ ohlásí Em nenápadně ten svůj zmasakrovanej výrustek. Neasi. „No, máte ho nějakej zatrhnutej, ne? Já vám ho vedle odstraním, to budou 2 vteřiny,“ řekne kožní a já to nijak nekomentuju, i když mám morální právo si postěžovat. Mohla bych se třeba zeptat na to, jestli jako lékař souhlasí s tím, aby si lidi pižlali svý znamínka sami doma a obtěžovali s tím svý okolí. Ale taková já nejsem.

A pak jdu na řadu já. „No znamínka dobrý, ale tady máte pytyriasis,“ vrtí doktor znepokojeně hlavou.“ „Pipirisis co? Je to vážný?“ ptám se.

„Ne, to je plíseň,“ mávne rukou doktor.

„To má z toho, že jí sladký“, nenechává si svý rozumy pro sebe Em.

„Ne, to má spíš z toho, že se potí,“ nabízí lékař svůj odborný pohled.

„No, ale sladký teď docela jedla,“ zamýšlí se Čičman.

„Však není tlustá, může jíst sladký,“ odpovídá doktor a doteď nebyla ani jedna malá pauzička k tomu, abych se mohla nadechnout a říct všem, ať si komentujou svý vlastní těla a stravovací návyky.

„Pijete hodně alkohol?“ ptá se doktor a to už otvírají zobáky všichni jako hladový malý vlaštovky, takže ho hrozně nevěrohodně ujišťuju, že skoro vůbec nepiju, i když je to pravda. Doktor potřese hlavou a jen dodá „možná bude lepší sírová voda, tady máte recept a noste bavlněné prádlo,“ který nosím a stejně mám pipiris a jako bonus rodinu, která by si ji zasloužila víc než já.

Ale slibuju vám – až Em přitáhne sadu na odstranění křečových žil, amputuju mu s tím nohu a budu to celý natáčet.

Všechny depky světa i ta má

 

Je tu podzim, je tu podzim, je tu podzim, chce se mi třískat hlavou do klávesnice, protože začíná období, kterýmu pracovně říkám „přilítli havrani“ a cyklicky se opakuje vždycky na konci léta. Člověk by se tím pádem měl všímavě podívat do kalendáře a všímavě poznamenat „aha, destruktivní myšlenky, přesný jako hodinky“ a prostě tu hrůzu dál neřešit.

Ale víte co? Podzim je stejně plíživej a zákeřnej jako PMS, nutí vás hádat se s lidma, cítit se osaměle a staře, vybírat si v katalogu sebevražedných pomůcek a kupovat si košíčky plněný nutelou, abyste se už brzy mohli k tomu všemu cítit ještě hnusný a tlustý. Ale z toho všeho mi podzim vždycky připadal jako ekvivalent stáří – pomalého nachylování se do hrobu, ze kterýho vás vytrhne až zubatej zimní mráz, kdy to utrpení skončí.

Tak si to pojďme sepsat. Protože jestli si tohle všechno budu myslet ještě na jaře, tak… jsem fakt stará. A to bude v hajzlu-mnohem víc, než když jsem si tenhle fakt připustila poprvé ve 25.

Jsem stará a brzo umřu protože:

1. Si to myslí i moje děti:

„Tak jaká je ta nová úča?,“ ptám se Čičman, když se chystám na třídní schůzky. „Je mladší než ta minulá? A hodnější?“

„Mnó, to ani ne. Je starší jako ty. Ale ty jsi hodnější“ (aspoň něco. Můj mozek mě v tom okamžiku vykreslil jako starou babičku, která je navíc dementní, takže nevyžaduje disciplínu).

2. To vidím, ne:

Nevím, jestli má tenhle optickej jev nějakej název, ale já ještě včera v poslední slunečnej den vypadala celkem normálně. Ale hned dneska ráno jsem se vzbudila do 13 stupňů s nechutnýma vráskama kolem koutků úst a vylezlou stařeckou pigmentovou skvrnou pod okem. I tohle s váma udělá podzim – změníte barvu, zkrabatíte a zplesnivíte jako spadlej list.

3. Moji rodiče jsou starý:

Tátovi se před pár lety zdálo o andělu smrti, kterej mu řekl, že se nedožije Vánoc. Myslím, že to ze strany nadpřirozených entit byl typickej phishing, podobnej africkejm princům a celkem se divím, že z něj tenhle přízrak netahal prachy, protože táta by mu je s radostí vysolil, jen aby nemusel zůstávat na Zemi s mojí matkou.

Místo toho se táta teda nachystal a nekupoval ani dárky. Vánoc se pochopitelně dožil, stejně jako výčitek mý mámy, že nedostala ani rychlovarku jako každej rok. 

Osobně doufám, že to bylo dostatečný poučení se příště na nějaký sliby-chyby shora vysrat. Stejně se ale nedá ignorovat, že jsou k tomu oba blíž – zvlášť když je vidím každý měsíc jednou a ne kontinuálně. „Čičman je zase větší a Žmurovi se mění hlas,“ žasne a raduje se máma nad drobnýma změnama, nepostřehnutelnými v rámci každodenní reality. Podobný změny vidím i já na svých rodičích – jen je radostně nehlásím.

4. Jsem advokátkou zralých šílených žen:

V rámci zkvalitňování našich pracovních vztahů máme whatsapp skupinu, do který si posíláme fotky z dovolených, zpravidla zarámovaných do výkřiků „Můj hrad z písku na pláži na Bali, co jste dneska udělali vy?“ a následných hejtů na flákače, za který musíme dřít na společný HDP, aby si naše republika mohla dovolit pár metrů dálnic. Výjimkou je naše kolegyně Vlaďka 60+, která jako jediná publikuje hanbaté fotky ve vyzývavých pózách a v bikinách tak miniaturních, že by se vešly do kindervajíčka a ještě by zbylo dost místa na skládacího dinosaura.

„No a co jako,“ okřikuju kolegy z mravnostního, kteří se tady vždycky najdou a začnou se bouřit, že to Vlaďka posílá kolem oběda NASCHVÁL a povzbudím Vlaďku, ať nám pošle ještě nějakýho svlečenýho beachboye. „Proč by se nemohla fotit klidně nahá? Já v 60 letech taky nehodlám sedět doma a luštit křížovky.“ A u toho mi vždycky dojde, že si jen připravuju půdu pro to, aby později osazenstvo našeho kanclu při mých budoucích výstřednostech…ani NECEKLO.

Jak to máte vy? Jste taky starý na podzim nebo celoročně? Máte nějaký pozitivní výhledy, kterýma bychom se mohli společně ukolíbat?

Giphy.com

Lesáci versus Skaláci: Lov traumíků

 

Tak a je po prázdninách, koťátka. I když tomu venkovní teploty moc nenasvědčují, což je pro nás lidi bez termoregulace otravný jako Despacito. To hráli jednu dobu úplně všude a mělo to stejně nelineární nástup vedlejších účinků jako to aktuální vedro.

To se totiž nejdřív zaradujete, protože teplý večery, krátký šaty, sandálky. A když někam jedete, stačí na to malej batůžek, kde jsou navíc jen plavky a ručník. Časem zjistíte, že vás ty zpocený trička a přecpaný zahrádky vlastně už tas tak moc nebaví A fáze 3 je, když se tohle všechno nakumuluje. Posledních pár dnů mám prostě omezenou provozní dobu někdy do 10 dopoledne, a pak od 17 dál. Mezitím se mi chce spát, pobolívá mě hlava a vyvracím bělmo při kontrole předpovědi počasí, kterou provádím asi desetkrát za hodinu. Ruku na srdce, není to úplně povzbuzující zpráva pro mého zaměstnavatele, co mi platí stejný výpalný bez ohledu na roční období.

Žmur se nám vrátil z tábora. Po strastech military campu s Karlíkem jsem mu letos našla respektující tábor s flat strukturou, kde vedoucí nejsou veteráni z Afghánistánu na antidepresivech, ale kamarádi. Organizátoři čas od času umísťovali na socky fotky a videa. Na jednom z nich byl tábor zachycenej po bouřce a vypadalo to jako Woodstock: hlavní cesta se proměnila v klouzačku, po který jezdí děcka po břiše a s rozběhem. Holky mávají jen v plavkách z bahnivýho jezírka. Další dva kluci s hroudama bahna na hlavách mávají na kameru. Make love, not war. (Vsaďte se, že v tom samým oblečení chodili všichni zbytek týdne, a že do várnice s čajem kuchařka každý ráno nasypala lžičku LSD.)

Žmur se vrátil vyšší než já. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát, ale kvóta 175 cm padla fakt během jedinýho týdne. Začalo mi svítat, když se Žmur pochlubil, že tam jeden den sežral 26 krajíců chleba (mám editorský nutkání tohle číslo upravit, protože je tak nereálný, že mi to nebudete věřit. Žmur na tom ale trvá, prý si to počítal). Druhej den spořádal k večeři 7 párků v rohlíku a taky prozradil, že cereálie ke snídani si nabíral ešusem jako naběračkou. Em zavrávoral, že si bude muset najít druhou práci, abychom pokryli novou kalorickou spotřebu naší rodiny. Já jsem zavrávorala, když jsem zjistila, že většinu táborového týmu tvořily holky a že způsob trávení večerů Žmur odmítá komentovat až na mnohoznačný „hráli jsme hry“ (s lišáckým úsměvem, bez dalšího upřesnění).

V Emovi to vyvolalo vzpomínky na jeho dětský táborový léta, který jsem si pro sebe pracovně nazvala „Mé dětství v Treblince“ a jsou uloženy v tragickým kastlíku mé paměti hned vedle dědova malého bratříčka, co umíral v dlouhých bolestech, když na sebe převrhl necky plný horký vody. 

Emův tábor byl totiž někde na jihu Čech, asi 8 kiláků od hraničního pásma. Ten tábor vedli lampasáci. Mimo drsný tresty kluci museli spát v botách, protože když se zařvalo „nástup“, museli být na apelplatzu do 13 sekund, jinak museli udělat asi 100 kliků, dokud nezkolabovali. Jejich nepřátelé byli diverzanti (v noci se tam prý často ozývalo dunění samopalů) – a tábor Skaláků, druhej příhraniční dětskej gulag. Pokud byli Lesáci něco jako Černí baroni, byli Skaláci bratři Mašínové, schopní vás při krádeži vlajky podříznout.

Když jsme si teď o víkendu vyzvedávali děti v Brně a šli večer na jedno, přišly na přetřes právě historky z dnešních táborů (které mezi "opravdovými muži" budily pohrdání). Když Em přiložil historkama z Treblinky o tom, jak 2 dny nejedl, kontroval Smolík odvážným tvrzením, že nejdrsnější tábory zažíval on, protože je vedoucí nutili běhat nahý přes les až do mastňáckýho tábora házenkářů v chatkách a vyřvávat na ně posměšky a protistátní hesla.

Em vybral smeč kopřivovou uličkou, kdy provinilce jen v trenclích potrestal zbytek kamarádů sešleháním kopřivama, což zažil i Smolík, a pak došlo k šokujícímu odhalení: Smolík byl členem Skaláků a Em Lesáků ve stejných letech. Takže si navzájem kradli vlajku, vyhrožovali násilím a brečeli v koutě, že už dál nemůžou.

Bylo to stejný, jako když se na pietním odhalení pomníku holocaustu sejdou dva dědové s tetováním na předloktí: celej zbytek večera se s nima už nedalo mluvit o ničem normálním, co nevyžaduje akutní psychoterapeutickou pomoc. Smolík se pak s Emem loučil jako soulmate, připraven za něj a rodinu vykonat 100 kliků kdykoliv to bude potřeba.

Což klade dvě otázky na večerní chvilku, až můj přehřátý a roztékající se mozek zase nabere podobu rosolu jako puding v lednici: Bude Žmur na svůj Woodstock vzpomínat se stejnou úpěnlivostí? Potřebujeme ke svému životu trauma, abychom mohli tvrdit, že nás formovalo?

Jo a co si budem: Kdybychom byly u Skaláků a Lesáků my, ženy, vypadá 
to pochopitelně úplně jinak/ Giphy.com a můj oblíbenej film Až vyjde měsíc.