Každý má svůj skrytý talent: Psice kentaurem

Už jsem vám tady někdy psala o tom, že má Čičman šílený záliby? Většina jejich spolužaček chodí na gymnastiku, zumbu a irský tance. Čičman pěstuje hobby horsing.

Pokud nepatříte mezi střídavě šťastné a zoufalé majitele holčiček, pravděpodobně nevíte, která bije. Je to vlastně atletika, při který běháte na rychlost a přeskakujete překážky. Akorát si při tom všem držíte mezi stehny tyč. A na té tyči je naražená koňská hlava. Plyšová. Ne ta z Kmotra, kterou našel Jack Woltz ráno v posteli! Taky vám teď mozek udělal: „pchouuuch“? Já vás varovala, že to bude divný, a to ještě ani nejsme u konce popisu.

Každá koňská hlava na klacku má svý vlastní honosný jméno a kromě tréningů se svým hobbíkem navštěvujete i speciální dostihy, parkur nebo soutěže ve stylové jízdě. Takže organizátor na začátku závodů s megafonem třeba vyhlásí: „Prosíme diváky, aby okamžitě vyklidili závodiště, na startu je připravený divoký mustang Fancy Vivid Blue s jezdkyní Anežkou Koláčkovou.“

Po odstartování Anežka se svým Fancy Blue na tyčce vyráží cvalem okolo tělocvičny, přeskočí metrovou překážku, ukázkově prokluše slalom mezi barely a zakončí stylovou jezdeckou poklonou k porotě.

Tenhle divnosport se vzal z Finska. Což nepřekvapí, pokud znáte knížky Arto Paasilinna, borůvkovou polívku a další vylomeniny, který se snad ani nedají vymyslet nikde jinde. Divný je to proto, že jako správná hobbyhorserka jste od pasu nahoru jezdkyně a od pasu dolů kůň. Taky to trochu evokuje čarodějnici (za což se Čičman vždycky strašně urazí) a tím pádem i sex (tohle radši ani nevytahuju).

Čičmanina stáj je taková ta děravá stolička z Ikei. V jedné díře je zaraženej parádní grošák Taykan a v druhé huculka Gira, která má věčně rozpáranou hlavu a vyglajdanou tyčku. Čičman ji ale nikdy v životě nevyhodí, ani kdyby byla prolezlá moly a hnízdili v rorýsi, což celkem reálně popisuje její podobu.

O víkendu Čičman jela s Taykanem závody, což je pro mě většinou relaxační odpoledne s knížkou, kde se můžu vyplesknout na žíněnku do tělocvičny a v příhodných chvílích fandit. Tyhle závody byly ale úplně jiný, už kvůli tomu, že mě Čičman zmanipulovala k tomu, abych se zapsala do soutěže pro rodiče.

„Prosím, prosím, přihlas se,“ úpěnlivě dorážela Čičman. „Úplně všechny maminky tam budou“ šla na dřeň, až mi to celý zprotivila. Fakt poslední věc, po který jako introvert prahnu, je stát na startovní čáře s 30 ambiciózníma matkama a běžet s koňskou hlavou mezi nohama závod o rodiče roku. 

Ale pak jsem si vzpomněla na to, jak jsem naposled hrála bezdomovkyni, co okolo sebe plive tabák a mluví hůř než Bohdalka v Rákosníčkovi (pak mě z toho bolelo 2 dny v krku, ale subjektivně to byla to jedna z mých nejlepších rolí) a řekla jsem si, že ze sebe nebudu zbytečně dělat dámu, protože mi to nepřísluší.

Později stojíme na vyhlášení disciplíny pro rodiče přesně tři (!). Zbytek matek má ke svým hobbyhorsím dcerám buď jen vlažné vztahy, nebo vůbec neprochází psychickým mučením jako já. Podle překvapených pohledů mé konkurentky uvažovaly úplně stejně.

„Ale zas je dobrý, že se všechny umístíme v nejhorším na třetím místě“ našla na tom matka č. 2 s černým mustangem nerozporovatelná pozitiva.

Jedu jako první. Řeknu vám, je to strašnej stres. Najednou musím vylézt ze své pohodlné ulity anonymní matky na žíněnce. Už nejsem rozvalený měkkýš, jsem pevná a pružná závodní jezdkyně minimálně na úrovni mladé Kellnerové. Podle mnou divoce ržá grošák Taykan a na povel začnu cválat. Letím jak vítr. Tak rychle, že až se zpožděním několika sekund ke mně dolehne nesouhlasný šum: běžím trasu opačným směrem!

Druhej pokus. Jestli jste zkoušeli někdy běhat cvalem, což je vlastně přískok, tak víte, že se přitom nohy pletou jak housky, nehledě na klacek mezi nohama, upřenou pozornost publika, holčičky, které mi fandí a vykají u toho („Do to-ho! To dá-te! Podruhý už se neztratíte!“).

Neztratila. Vyběhla jsem si střibrnou medaili, málem se přerazila a celou dobu jízdy jsem se smála. Přesto jsme se s Čičman shodli, že příště by si měl zasoutěžit Em (všichni tatínci, kteří mají rádi svoje holčičky, tam určitě budou!)

Obecní blázni

 

Zaznamenali jste za poslední dny úmrtí Marie Lavičkové? Ikonickou recidivistku Máňu média vychrlila vedle Macrona ve fitku, černýho kašle a mrazíků, co (jako každoročně) spálí meruňky.

Kdyby ještě žil Hrabal, normálně by se do ní zamiloval až po uši. Nebo spíš do poslední klapky psacího stroje, protože uznejte sami: Dřív nádherná tmavovlasá holka ze spořádaný lékařský rodiny („byla jsem krásná holka, jen ty oči mně zůstaly“), která později skončila u striptýzu za pivko a cigáro v nejvyhlášenějších budějovických nálevnách a děkovala soudcům za to, že může jít zpátky do kriminálu. To prostě nevymyslíš.

„Když mě soudili poprvé za příživu, tak mi vyčítali, že jsem ještě navíc šlapala, ale já jim na to řekla, že za to by přece mohli odsoudit ženskou v každým manželství“ zajíká se Máňa svým charakteristickým smíchem a vaří si ve vězeňské kuchyňce magorák ze tří pytlíků čaje a tří hrstek tabáku, po kterým se jí odpoledne dobře čte. Jestli si vzpomínáte na sociálně nevhodnej smích Jokera v metru v podání Joaquina Phoenixe, tak tohle je česká odpověď. Jen bez Oscara za hlavní roli.

Myslím, že se všichni shodnem: Máňou s vymláceným chrupem na rozloučenou od prvního manžela a prasklou dioptrií po facce od návštěvy mámy v kriminále by nechtěl být nikdo z nás. Stejně ale sklízí hejty – no jak k tomu my poctivý pracující lidi přijdem, že se o nás nepíše a netočí, žejo?! Za co ty daně teda platíme?

„Hnusná osoba Máňa, která celý život lže, krade a sedí v lapáku, je tu podávána na stříbře jako celebrita. Mě osobně uráží, když se z takového parazita dělá hrdina a celý film jsem tlačen k sympatizování s ní. Ubránil jsem se...“ (čsfd)

Když jsem byla malá, měli jsme svýho obecního blázna jako každý správný Maloměsto. Skoro bych řekla, že to patří k povinný výbavě, se kterou už může každá nabobtnalá vesnice hrdě vztyčit městskou vlajku: koukejte, kromě kostela a hospody tady máme zdravotní středisko, základku, kadeřnici Vlaďku – jo a ten zašmudlanec v křoví je náš obecní blázen. Následuje už jen razítko a čestný zápis v seznamu měst.

Náš se jmenoval Bláznivej Vašek a byl to vlastně protikomunistickej odbojář. Vašek žil sám a byl jedinej člověk, kterýmu bylo legálně a bez trvalých následků umožněno, aby šplhal po sochách (včetně morovýho sloupu na náměstí) a řvát, že jsou komouši prasata a vrazi.

Vždycky přijela policie a sanitka. Uvědomělí esenbáci Vaška poučili o správné verzi našeho socialistického blahobytu. Saniťáci mu jen s mávnutím ruky píchli něco na uklidnění a zavezli ho prospat se domů.

Jedna ze soch byla přímo před naší školou, takže když Vašek začal kázat o přestávce, byl to pro nás jako pan Tau na křídle letadla a zároveň nevyčerpatelný zdroj dětských legend. Vašek jako profesionální storyteller splétal šílený mýty s  reálným pohledem na soudruhy v městečku i dál na východ.

Tvrdil, že mu bráchu komunisti zalili do betonu, když se stavělo nový sídliště a s děckama jsme tam pak jezdili na kole a dohadovali se, pod jakým z nich asi Vaškův brácha leží. A jestli náhodou nevykukuje z omítky třeba jeho žalobně namířenej ukazováček.

Vašek je prostě jeden ze vzorů zapletenej do svetru mýho dětství. Štafetu po něm převzal shodou okolností jeden z mých kamarádů, kterej s námi jezdil na kole a detektivně zkoumal pozůstatky Vaškova bratra v betonu.

Nojo, jí se to píše, chtěli bychom vidět, co by dělala, kdyby takovej byl Žmur nebo Čičman, aha?! Tak o tom žádná, vážení, byla bych v prdeli úplně stejně jako rodiče Máni, Vaška a všech lidí, kteří neplatí daně a dívají se na svět... prostě úplně jinak. A my se na něj můžeme dívat jinak díky nim.

Jako já včera v našem malešickým autobuse, když si proti mě sedla podobně šílená ženská jako byla Máňa a vyprávěla mi tam svoji historku s doktorem. 

Nejen, že to byl první člověk za několik týdnů, kvůli kterýmu jsem si v MHD sundala sluneční brýle, abychom si mohly vidět do očí, ale upřímně jsem se s ní zasmála přesně tím jokerovským stylem. Kdoví, třeba ze mě Máňa teprve vyroste!

Smolík

 

Nedávno jsme byli s Emem v Brně a viděli se s kamarádem, kterej má příhodný jméno Smolík. Nevím, jestli se tady někdo jmenujete Šťastný nebo Kulhánek a fakt to sedí, ale Smolík se se svým jménem naprosto identifikoval. 

Smolík má cukrovku a díky tomu v pravidelných intervalech obíhá hned několik ambulancí, protože „můžu kdykoliv oslepnout, zkolabovat, nebo mi uhnije noha“ vysvětluje nám věcně. Jednou z jeho zastávek je nefrologická ordinace, kde mu servisují ledviny a dělá tam jedna hrozně hezká doktorka.

„Ach ty vaše výsledky“ vzdychne vždycky ta jeho nádherná doktorka a rozepne si z rozrušení knoflíček na vypasovaném plášti. 

„No, do budoucna se bohužel té transplantaci ledviny stejně nevyhnete“ motá si na propisku pramen kaštanových vlasů, a i když je to hrozně smutný, pořád si Smolík může představovat, jak má na sobě ten sladce vanilkovej parfém a objímá ho, aby mu dodala odvahy, až ten den přijde. „Musíte přijít za 3 měsíce, abychom se podívali, jak ten nález pokročil“ loučí se s termínem kontroly na lístečku, jako když vám neznámá holka v tramvaji spiklenecky dává číslo.

Jenže když tam přišel teď, tak tam byla bez varování nová doktorka. Žádná vanilka, žádný měkký kaštanový vlny. Tvrdě černý vlasy na ježka a stejně pichlavý oči za tlustýma dioptriema, který vám vidí do hlavy líp než cétéčko. Tu původní krásnou asi odsoudili za nelegální byznys s orgány.

„Pane Smolík, ale vy máte ty hodnoty trvale v limitu“ nespokojeně se hrabe ta nová doktorka v záznamech. „Já opravdu nevidím důvod, proč byste měl zatěžovat zdravotní systém a chodit sem pořád. Víte, jsou lidi, co naši péči OPRAVDU potřebují.“ vypakovala ho z ordinace s termínem za rok, takže Smolík dodneška neví, jestli má štěstí, že na tu transplantaci nemusí, nebo smůlu, že přišel o svou nejoblíbenější doktorku. Hlavně ztratil jednu podstatnou věc – důvěru k lékařům. Divíte se mu?

No a podobně, jen přesně naopak to teď vypadá s tou mojí spodní levou šestkou. 

Když jsem se totiž poprvé dozvěděla, že je s ní něco v nepořádku a že by mohla nedejbože začít bolet, začal ten zub hnusně pobolívat přesně podle pokynů, a to hlavně v noci před usnutím, když jsem o něm měla čas přemýšlet a hrozně se mi nehodilo být nevyspalá. Další vyšetření ale neukázalo vůbec nic patologickýho – bolavej zub by měl bolet i když se do něj tluče zubařským kladívkem a žďoubá šperhákem. Nic. Nula.

Navíc se podle rentgenu zjistilo, že ten malej černej flek je tam už od prvního čištění kanálků před několika lety a je furt stejnej. Šestka to slyšela a od tý doby nebolí. Jakože vůbec.

Takže je to Schrodingerův zub, kterej je zároveň zdravej a zároveń na transplantaci jako Smolíkova ledvina. 

Můj zubař si o mě myslí, že jsem stalker a sestřička se mě sjela protřelým pohledem: „Jó holčičko, já vim moc dobře, vo co ti jde, ale tenhle doktor má manželku a milenku mu už dělám já, takže se sem nemusíš pořád objednávat s ničím. Víš, jsou lidi, co naši péči OPRAVDU potřebují.“

Ještěže nechodím na kardiologii, asi bych měla infarkt 3x denně!

Jenom si vezmu tu ledvinku a zas půjdu

Peklo ve sklenici

Eviduji tady jedno doslova nakousnutý téma. Pamatujete ještě na gastro peklo na talíři? Dneska si dáme tekutý pokračování: tak copak nejhoršího jste kdy vypili? Platí stejná pravidla jako u gastro pekla-počítají se jen osobní zkušenosti a pamatujte si, že nic není tak nechutné, aby to tu muselo z pouhé ohleduplnosti k ostatním chybět. Dokažme si, že přežít se dá všechno. Skoro.

1. Kakao z rychlovarky

Začnu rovnou čerstvou dobrotou, kterou si mohou k nedělní bábovce vychutnat snad jen rodiče dětí a děti rodičů s pokročilou demencí, protože normálního člověka tenhle recept prostě nenapadne.

Začalo to přitom celkem příjemnou nabídkou, jak už tak často hrozné historky začínají – stejně jako mě kdysi děti slíbily „super překvapení“ za zavřený oči a pak mi ustřihly pramen vlasů.

„Dáš si kakačíno?“ zeptal se mě Žmur a než jsem stihla zapřemýšlet o následcích, zavřel mě do pokoje. Za podezřele krátkou chvilku nese něco, co na první pohled vypadá jako kakao. Na první lok to chutná, jako když vydojíte mlíko z krávy zabité elektrickým proudem, který na ní sesmahl chlupy do jednolité hmoty a následně vyzkratovaly pojistky v celým JZD. Na druhý lok slyšíte táhlé bučení kamarádek ze stáje a hejno masařek kličkující nad nebožkou.

„Dobrý co? A expresní! Jsem nalil mlíko do rychlovarky a nasypal tam rovnou kakao a skořici,“ dělí se Žmur ochotně o recept, jak ušetřit 5 minut času a vygenerovat někomu jinýmu práci na půl hodiny s odstraňováním zasmrádlýho mléčnýho strupu z topného tělesa. „Ještě mě mohlo napadnout uvařit v tom krupicovou kaši,“ snažil se Žmur snížit napětí.

2. Babiččiny šuměnky

Šuměnky jsou pro mě jako vykládaná brokátová krabička na vzpomínky, takže když jsem je nedávno viděla v nějakých obzvlášť zapadlých potravinách, kde vedoucí dosud nosí plášť (!), byla to jasná volba spotřebitele.

Výsledek byl tristní, samozřejmě se zdaleka nejedná o výrobek v mé blahé paměti. Ačkoliv chápu, že je z mé strany nefér vyžadovat úplně stejný výrobní proces.

Šuměnky jsem totiž pila jenom u babičky, která je začala systematicky nakupovat nejspíš ještě za války. Nechci vás mystifikovat, ale jestli existovaly nějaký protektorátní Vůdcovy rauschenky, babička je měla ve svý plechový piksle od kafe. Postupně tam přibývaly jednotlivý ročníky, od šuměnek Milady Horákové z politických procesů až po Gagarinovy šuměnky.

Pro mě byl let do vesmíru každá z nich, protože se na sebe jednotlivý pytlíky časem přilepily, takže to člověk pil i s papírem. Bylo to sladký, slaný, s buketem prvorepublikový kávy a zvláštním druhem zkaženiny, mohou-li chemikálie vůbec expirovat. Prostě instantní chuť 20. století.

3. Salkodrinky

Vím, že je laciný přidávat na seznam alkohol, ale jeden sem ultimátně patří. Už si nevzpomínám, koho tenkrát napadlo vzít na víkendovou chatu salko, ale vzpomínám si, že původní záměr byl stejně jako u kakačína dobrý a hlavní myšlenkou bylo smíchat to s whisky a dopomoct si tak k produktu, který by od originálu nepoznal ani seniorní degustátor z Baileys.

Ono to máte jedno, ta whisky byla stejně hnusná a vypila se s kolou, ale přece to salko nepřijde nazmar, že jo, zvlášť když nám bylo kousek přes 20 a naše játra vrněla jako fungl novej naleštěnej motor v závodním Porshe.

A tak se pilo salko s rumem, salko s myslivcem a nechybělo ani salko se zelenou a vůbec bych se nedivila, kdyby někdo pil to salko i pivem nebo s energeťákem. A víte, co je na tom nejhorší? Zatímco dnes bych si pouze jeden takový drink šla dát rovnou do čekárny na pohotovosti, tenkrát jsme se vzbudili, dali si kafe se salkem a vůbec nikomu nebylo špatně.

4. Kokosový probio nápoj

Všimli jste si, kam se přestěhovaly všechny střevní bakterie? Do ledniček zpovykaných Evropanů. Všude na nás útočí chytře se tvářící sdělení, jak probiotický střevní bakterie tlumí záněty, zvyšují imunitu a zlepšují náladu, takže už je dneska najdete i v očních kapkách a ve 20 druzích zakysaných výrobků v každý vesnický Jednotě.

Výsledkem této kampaně je, že si člověk na miliardy těchto miniaturních mazlíčků vytvoří návyk a při cestování marně hledá kefír. V Kostarice existují jen brutálně sladký jogurty a pár druhů probio nápojů, jeden z nich zdravě se tvářící nápoj z kokosu.

Když jsme TO otevřeli a naklopili hrdlem dolů, líně z toho do sklenice odpleskla hustá bílá kapalina, o naprosto stejné textuře, vůni a chuti… opalovacího krému. 

Kromě kokosovýho éčka jsme i jako naprostí laici dovedli vyjmenovat titan, zinek a klasickou Nivea příchuť. Pít to byl zvrácený požitek, kdy je váš mozek přesvědčen, že jste zešíleli a žerete náhodné prostředky osobní hygieny v dosahu.

5. Mořský kolagenový nápoj

Když jsem ještě psala copywriting, rozeznávala jsem kvalitu svých textů hlavně podle toho, že jsem po jejich odevzdání začala mít neodolatelný nutkání daný výrobek vlastnit a používat.

Stejně tak to bylo s nejmenovaným kolagenovým výrobkem, což bylo mimochodem úplný instantní vzkříšení srovnatelný s velikonočním zázrakem. Krásný vlasy, zářivá pleť, nehty jak tygří drápy, chrupavka jen to lupne v kolenu. 

Přesně tohle jsem potřebovala, takže jsem si pro své transformační účely pořídila celý kilo kolagenovýho nápoje z rozemletých mořských ryb. Nejsem tak bohatá, abych si mohla kupovat drahý malý balení, žejo.

Pravačkou nedočkavě míchám odměrku ve sklenici vody, v levačce držím zrcátko, protože už za pár minut budu vypadat jako mladší ségra Cary Delevingne. Ale po prvním loku pochopím, proč všem ženským venku na ulici není dvacet a proč plastický chirurgové nedělají stávky za vyšší mzdy. 

Chutná to úplně přesně jako voda z akvárka. Akvárka, kde žije kromě neonek takovej ten smutnej šnek, co olizuje špinavý sklo a ten šnek umřel už před několika týdny. Zbytek té kilovky jsem vyhodila při úklidu skříně nedávno, aby to nedopadlo jako babiččiny šuměnky.

Mimochodem, když jsem hledala, co je celosvětově nejhorší nápoj, narazila jsem na jihokorejský ttongsul, který má rozhodně našlápnuto tenhle odvážnej cíl splnit. 

Jeho základní složkou jsou výkaly dítěte od 4 do 7 let. Odebereme vzorky, pár dnů vychladíme v lednici vedle salátu, másla a pomazánek. Potom hovínka smícháme s vodou a necháme přes noc fermentovat. 

Správná jihokorejská hospodyně přidává rýži a kvasnice a nechává zvolna dozrávat dalších 7 dnů pěkně na sluníčku, křiku a nadávek sousedů nedbajíc. Výsledný nápoj s 9 % alkoholu údajně léčí kromě bolestí i zlomeniny a epilepsii. Kombe!

Giphy