Obecní blázni

 

Zaznamenali jste za poslední dny úmrtí Marie Lavičkové? Ikonickou recidivistku Máňu média vychrlila vedle Macrona ve fitku, černýho kašle a mrazíků, co (jako každoročně) spálí meruňky.

Kdyby ještě žil Hrabal, normálně by se do ní zamiloval až po uši. Nebo spíš do poslední klapky psacího stroje, protože uznejte sami: Dřív nádherná tmavovlasá holka ze spořádaný lékařský rodiny („byla jsem krásná holka, jen ty oči mně zůstaly“), která později skončila u striptýzu za pivko a cigáro v nejvyhlášenějších budějovických nálevnách a děkovala soudcům za to, že může jít zpátky do kriminálu. To prostě nevymyslíš.

„Když mě soudili poprvé za příživu, tak mi vyčítali, že jsem ještě navíc šlapala, ale já jim na to řekla, že za to by přece mohli odsoudit ženskou v každým manželství“ zajíká se Máňa svým charakteristickým smíchem a vaří si ve vězeňské kuchyňce magorák ze tří pytlíků čaje a tří hrstek tabáku, po kterým se jí odpoledne dobře čte. Jestli si vzpomínáte na sociálně nevhodnej smích Jokera v metru v podání Joaquina Phoenixe, tak tohle je česká odpověď. Jen bez Oscara za hlavní roli.

Myslím, že se všichni shodnem: Máňou s vymláceným chrupem na rozloučenou od prvního manžela a prasklou dioptrií po facce od návštěvy mámy v kriminále by nechtěl být nikdo z nás. Stejně ale sklízí hejty – no jak k tomu my poctivý pracující lidi přijdem, že se o nás nepíše a netočí, žejo?! Za co ty daně teda platíme?

„Hnusná osoba Máňa, která celý život lže, krade a sedí v lapáku, je tu podávána na stříbře jako celebrita. Mě osobně uráží, když se z takového parazita dělá hrdina a celý film jsem tlačen k sympatizování s ní. Ubránil jsem se...“ (čsfd)

Když jsem byla malá, měli jsme svýho obecního blázna jako každý správný Maloměsto. Skoro bych řekla, že to patří k povinný výbavě, se kterou už může každá nabobtnalá vesnice hrdě vztyčit městskou vlajku: koukejte, kromě kostela a hospody tady máme zdravotní středisko, základku, kadeřnici Vlaďku – jo a ten zašmudlanec v křoví je náš obecní blázen. Následuje už jen razítko a čestný zápis v seznamu měst.

Náš se jmenoval Bláznivej Vašek a byl to vlastně protikomunistickej odbojář. Vašek žil sám a byl jedinej člověk, kterýmu bylo legálně a bez trvalých následků umožněno, aby šplhal po sochách (včetně morovýho sloupu na náměstí) a řvát, že jsou komouši prasata a vrazi.

Vždycky přijela policie a sanitka. Uvědomělí esenbáci Vaška poučili o správné verzi našeho socialistického blahobytu. Saniťáci mu jen s mávnutím ruky píchli něco na uklidnění a zavezli ho prospat se domů.

Jedna ze soch byla přímo před naší školou, takže když Vašek začal kázat o přestávce, byl to pro nás jako pan Tau na křídle letadla a zároveň nevyčerpatelný zdroj dětských legend. Vašek jako profesionální storyteller splétal šílený mýty s  reálným pohledem na soudruhy v městečku i dál na východ.

Tvrdil, že mu bráchu komunisti zalili do betonu, když se stavělo nový sídliště a s děckama jsme tam pak jezdili na kole a dohadovali se, pod jakým z nich asi Vaškův brácha leží. A jestli náhodou nevykukuje z omítky třeba jeho žalobně namířenej ukazováček.

Vašek je prostě jeden ze vzorů zapletenej do svetru mýho dětství. Štafetu po něm převzal shodou okolností jeden z mých kamarádů, kterej s námi jezdil na kole a detektivně zkoumal pozůstatky Vaškova bratra v betonu.

Nojo, jí se to píše, chtěli bychom vidět, co by dělala, kdyby takovej byl Žmur nebo Čičman, aha?! Tak o tom žádná, vážení, byla bych v prdeli úplně stejně jako rodiče Máni, Vaška a všech lidí, kteří neplatí daně a dívají se na svět... prostě úplně jinak. A my se na něj můžeme dívat jinak díky nim.

Jako já včera v našem malešickým autobuse, když si proti mě sedla podobně šílená ženská jako byla Máňa a vyprávěla mi tam svoji historku s doktorem. 

Nejen, že to byl první člověk za několik týdnů, kvůli kterýmu jsem si v MHD sundala sluneční brýle, abychom si mohly vidět do očí, ale upřímně jsem se s ní zasmála přesně tím jokerovským stylem. Kdoví, třeba ze mě Máňa teprve vyroste!