Pomahači

Nedávno jsme s Houbičem seděli nad třetí konvicí zeleného čaje, protože oba držíme suchý měsíc (nemusím dodávat, jak dalece mě tomuto rozhodnutí podnítil Silvestr) a hloubali nad nedostatečnou saturací štěstí našeho světa. Houbič tyhle neštěstíčka, depresičky a pocity osobní prohry z toho, že se nevejde do velikosti XS nazývá konspirační kampaní proti uprchlíkům: většina z těch, kdo sem přijedou, za nějaký čas zapomenou na hlad a strach o svou rodinu a po určité době začnou pracovat – s celkem slušnou pravděpodobností to nebude pro neziskovku na záchranu pralesa, ale nadnárodní korporát. Ztloustnou a zkornatí. Pravý čas na permici do fitka a první návštěvu nutričního specialisty, aby byl lepší flek ve firmě a asistentka s liftingem. To stojí dost přesčasů a víkendů v obchodních centrech, protože se snižující potencí je potřeba zaopatřit Fátimu alespoň značkovou kabelkou.  Fátimu do obchoďáku, rodiče do důchoďáku. Děcka chodí domů s ulízanou patkou a řežou si do zápěstí, protože jsou emo a byl jim odepřen iPhone 17. Čas na osobního kouče a první antidepresiva. Organizační změny v práci a první šlak. S trochou štěstí a sídlem korporátu nedaleko kardiocentra se dají ustát i tři. A pak zasloužených deset let odpočinku v umělém spánku, než se projedná zákon o eutanázii a Fátima bude smět slavnostně přestřihnout hadičku s plicní ventilací.

Shodli jsme se několika archetypech, odevzdaně vysírají život nejen sobě, ale bohužel i ostatním. Revizoři. Myslivci. Marketingová oddělení. Výbušní týpci ve vestách. Výbušné prodavačky v úseku uzenin v Albertu. Matky, jak si přisadil Houbič a tvrdil, že mě to časem taky čeká – že se estrogen v těle prokazatelně rozkládá na adrenalin způsobující zuřivé ataky a dementní otázky na čas příchodu domů a vážnou známost. Ale zdaleka největší škodná jsou lidi, kteří vám chtějí vlastně jen pomoct.

Po deváté jsem odjížděla od školky tramvají, kde po vyšilující ranní špičce opět zavládla stojatá nálada klidného přezírání. Přede mnou sedí slečna s růžovým culíkem a sluchátky od mp3 zaraženými hluboko v lebeční dutině. Za mnou spí bezďák a zahřívá mi krční páteř svým nepravidelným těžkým dechem. Na Olšanech nabíráme poněkud strnulý pár, u něhož není na první pohled jasné, kdo z nich je nebožtík, a kdo pozůstalý. Taky padesátníka s aktovkou a nasranou paní. Poprvé duch pomoci začpěl už na schodech, když se paní snažila vytrhnout vystupující důchodkyni francouzskou hůl, aby tak mohla snadněji vypadnout na chodník. Agilní paní se vydrápe po schůdcích a atmosféra stmeleného nezájmu se začíná rychle hroutit.

„Slečnooo“, zaječí paní Pomahačka růžové slečně do sluchátek, až nadskočí. Spolu s ní se probere i bezďák, kterému hodila na nohy tašku s padesáti kartóny UHT mléka ve slevě. „Tak snad pustíte tady pána sednout, nééé?“  

Vyděšená dívka se poslušně zvedá, ale zaskočený padesátník se zmůže alespoň pasivní odpor. „Ale já nechci…prosím vás…já budu vystupovat“ slábnou jeho argumenty pod tíhou paže Pomahačky. „Vy si tady sednete“ zatlačí ho Pomahačka do sedadla s nevysloveným „a nebudete tady zbytečně pindat a nadzvedávat se, nebo vás zatížím tou druhou nákupkou plnou kompotů“.

Samotná úspěšná akce samozřejmě nestačí, musí se o ní ještě mluvit nejlépe po celé tramvaji. „To je mládež, co“, otočí se Pomahačka na Nebožtíka. „To sou samý mobily a na chudáka člověka starýho neberou vohledy!“ Nedobrovolně usazený padesátník se po tomto výroku trochu schoulí a zestárne nejmíň o třicet let. Oslovený nebožtík strnule zírá a netuší, která bije. „Příště se to bude řešit s řidičem, dyž je to tady každýmu jedno!“ vyhrožuje nám všem, když se nedomůže spojence.

„Jéžiš, to teda byla píča“, uleví si bezďák, když ho Pomahačka na další zastávce osvobodí zpod tuny tetrapaku a může si protáhnout nedokrvenou nohu. A předtím, než se celá tramvaj znovu ponoří do apatické dřímoty, s ním všichni mlčky pokýveme.

Víkend v Karviné: Mráz, griotka a psí prdy

Přijet do na severní Moravu z Čech je špatné. Pokud ale existuje nejhorší místo na světě, odkud vůbec můžete do Karviné přijet, je to samozřejmě Praha. Ostatně je to něco přes deset let zpátky, co jsem dostala svoji první facku od chlapa a bylo to od vyhazovače v ostravském báru za to, že jsem se snažila přelstít jeho buldočí instinkt a pronést ven nedopité pivo. Tenhle víkend naštěstí facky nepadaly, ale i tak mě to stálo spoustu kupících se griotek na stole, než se konečně vysvětlilo, že jsem jen neškodná východočeská náplava.

Cesta byla skvělá, jak jen může být pro slaměnou matku. Klidně bych jela kamkoliv i dvacet hodin – když mě nikdo nepolívá vařící kávou a nevyjídá mi šunku ze sendviče. Na nádraží už mě čekala Gába s Hárošem. Hároš je oddaný pes z útulku, na kterém můžete krájet klobásy, nebo mu přivázat k ocasu živé koťátko a ani to s ním nehne. A za svoji jedinou špatnou vlastnost nemůže. Hároš totiž prdí. Ale pojem meteorismus ve standardním pojetí je mu dost těsný a rozhodně se do něj nevejde ani pětina smradu, který generuje. Tyhle exhalace jsou jako dech mrtvé milenky s pokročilou parodontózou, která se upila kmínkou v kontejneru na smradlavé fusekle v Armádě spásy. Pro ostravské ovzduší, které už tak má co dělat samo se sebou, je Hárošův sirovodík posledním jezdcem apokalypsy. Stejně tak pro mě, když mě ráno přišel vzbudit a zplynovat rovnou v posteli. Ale může vám to zajistit prázdné kupé ve vlaku a to se počítá.

Druhý den po griotkovém večeru vyrážíme vlakem s Gábou a klukama, co s nima chodí, na Gírovou, vstupní bod do slezských Beskyd. A já jsem si sice v Praze nezapomněla čisté prádlo, ale jinak jsem zoufale nevybavená, takže z domu vyrážím ve třech tričkách, mikině, vaťáku po dědovi - partyzánovi, o tři čísla větších lyžařských kalhotech stažených v pase šňůrou na prádlo a v nelidsky obří čepici, kterou Gábina musela čmajznout nějakému člověku s hydrocefalem, nebo šlo o pletený obal na melouny – v každém případě jsem musela zaklánět hlavu kdykoliv jsem zatoužila mít přehled o tom, s kým mluvím a kam jdu. Můj outfit sklízel vlny zaslouženého obdivu. Naučila jsem se při svlékání a oblékání ve vlaku jednotlivé vrstvy počítat jako děcka na školním výletě, protože svršky v rohu kupé zabíraly daleko větší prostor než já a průvodčí se podezřívavě díval po černých pasažérech (a dědečkovi – partyzánovi). Ale v horách mi bylo poprvé v životě teplo. Tak teplo, že mi tekly čůrky potu po zádech a báječné to přestalo být až v okamžiku, kdy se pot na páteři proměnil v led. To potom dopadlo jako vždy, když je Psice na horách - tedy s morálně slabší půlkou výpravy v basecampu vyhřáté horské chaty, zatímco šlo zdravé jádro dobýt vrchol.

Nedělní návrat do Prahy byl korunován pokutou na hlavním nádraží. Společně s davem jsem šla zadem přes koleje, kde se oficiálně nesmí přecházet – ačkoliv je to hlavní trasa na vlak od Žižkova. Magistrát ke kolejím posílá čas od času ostré hochy od policie, co jsou vidět už z kopečka, jak prohání provinilé cestující mezi vlaky jako lasičky v kurníku. Nedělní hlídka sice vypadala jako z předměstí Detroitu, ale co chybělo v tučných stehnech, to bylo v hlavě. Tihle týpci se spokojeně rozvalovali na lavičce fikaně schovaní za zdí a jeden z nich měl na mastné bradě rozmázlou hořčici od párku v rohlíku. 

„Slečno, kampak?“ hbitě vstane mistr Kobliha, co mu museli sešít uniformu aspoň ze tří běžných velikostí. „Tak jakou pro nás máte připravenou výmluvu? Víte, že se tudy nesmí chodit a že vám jsem oprávněn uložit vám pokutu ve výši až dva tisíce korun?“ Napadlo mě pár žertovných komentářů od hořčice po to, že by si pro tu pokutu mohl aspoň doběhnout, ale vyhodnotila jsem, že by mě tahle sranda dva litry fakt stála. Takže jsem chabě vytáhla cestu za umírající babičkou a vyplázla stovku.  Přesto jsem asi působila nadmíru ilegálně a nebezpečně, protože jeho důsledný kolega trval na tom, že rozhodně musí ověřit moji identitu s centrálou, což zabralo i ve 21. století téměř deset minut. Koblihovi mezitím uvízlo v síti dalších pět cestujících. Kdyby Hořčičák nezdržoval s centrálou, je to průměrně jedna kořist za minutu. To šest litrů za hodinu a ještě jste za dobráka s měkkým srdcem, že jste to nedali za plnou palbu. 

Kéž by bylo moje kilo použito na to, aby se tam aspoň konečně udělal podchod. Ale chápu, že by tím skončil lukrativní kšeft se vstupným na nádraží. 

Dentální a anální hygiena

„Hele, ale tohle je můj ručník, žejo“, upozorním jemně Žmura, když si utírá napůl umyté ruce s odkapávajícími zbytky špíny do mé osušky. „Jasně, že je to tvůj ručník“, potvrdí mi Žmur protřele a hodí na mě pohled, jako bych byla slabomyslná. „Utírám se do něj vždycky, když si nechci zašpinit ten svůj“ a znechuceně ohrne pysk.

Když jsme u té hygieny, v rámci novoročního závodu na lepšího člověka jsem se objednala na dentální hygienu a air flow do Vysočan. „Můžete mě prosím ještě navigovat, jak se k vám dostanu?“ ptám se po telefonu a recepční hlásí, že je „klinýka je hned vedle metro“. Ráno tedy vylezu z metra a začnu se rovnou ptát. Dvojice důchodkyň mě posílá směrem na ukrajinskou ubytovnu. Odtud pokračuji k varně pervitinu přes ulici plnou heren a přísných týpků v kožených bundách. Na samém konci temné uličky, kde byste čekali smeťák, nebo kulku do spánku, se natřásá klinýka v zářivě bílé omítce.

Recepci obývá Nastěnka z Mrazíka a je tak bezbranná a zranitelná, že ji člověk okamžitě odpouští i ten půldenní výlet od metra. Zvenku se zvolna trousí lékaři, přiodění v huňaté kožichy. Marta Kubišová by to tady posprejovala nenávistnými hesly a přivázala se k věšáku, na kterém kožešiny visí. Nastěnka na recepci poslušně nastavuje zadek plácnutím nově příchozích. Jsem tady jediná, kdo nemluví rusky. Jeden z doktorů na mě povzbudivě zablýská zlatým zubem a představí se jako Boris. Právě on bude dnes mým lamačem zubního kamene a zve mě do ordinace.

Boris má ruce, že by uškrtil medvěda pravačkou. Když na mě poprvé použije ultrazvukovou brusku, prokopnu igelitový povlak křesla. „Nonono, pšššt!“ poplácá mě sestra káravě po ramenou. Sestra měří něco přes metry a mládí prožila zřejmě na těžbě uranu v gulagu. Obávám se, že zrovna u ní celková anestezie na odstranění plaku neprojde. Ostatně i na žádosti o vypláchnutí si se tváří jako na pacientské rozmary. Když si vyplachuji naposled, vykašlávám ze sebe změť krve, masa a zubních kořenů. „Měla byste se umýt“, podává mi Boris zrcadlo a vypadá, že se vyřádil ke své naprosté spokojenosti. Překvapí mě, že v tváři pod nánosem leštícího písku rozeznám svůj obličej včetně zubů, ale ještě to není vrcholný zážitek dne.

Ten na sebe totiž nechá počkat až do půlnoci. „Mami, já mám nějakej svědivej zadek“ přichází Žmur rozespale do ložnice s rukou zanořenou v pyžamu. „Můžeš mi ho prohlídnout?“ Bezva, neměla jsem beztak o večeru žádnou lepší představu, než že budu svítit lampičkou na čtení Žmurovi do zadku. A to, co vidím, se mi vůbec nezamlouvá. Unikli jsme o vlásek epidemii vší a teď budou mít děcka roupy? 

Noc byla divoká. Ve snu jsem viděla náš byt pod mikroskopem jako obří inkubátor desetitisíců červích miminek. Probudila jsem se s rukou v kalhotkách. A potom se mi vybavila scéna, o které vám píšu v prvním odstavci. 

Ne, tohle není větvička. Jejich zvětšené portréty mohou být
avantgardní ozdobou vašeho domova. 

Spravedlnost neexistuje

Nechci obviňovat všechna rána z toho, že jsou zlá. Některá jsou dokonce skvělá a nacházím v nich novou naději v to, že to s lidstvem nakonec přece jen musí dobře dopadnout. Že ledovce neroztají a Konvička slavnostně přestřihne pásku před zábavním azylovým parkem s vyhlídkovou mešitou. A potom jsou ta rána, kdy se cítím jako Karel Gott. A fakt tím nemyslím, když muž se ženou snídá. Ten nejbídnější ze všech rozbřesků mám už celkem tradičně v roce 2016 za sebou. Chvalme Ježíše. Ale vůbec to nebylo spravedlivé, jak na konci tohoto postu soucitně pokýváte hlavou.

Kdyby to bylo na mě, neměla bych žádný problém uvařit si na Silvestra konvici zeleného čaje a spokojeně si zalézt do nory číst knížky od Ježíška, nebo sledovat The Wire. Protože jako rodiče od malých děcek bez hlídání si na nabídky jakýchkoliv silvestrovských aktivit můžete připravit jen jednu stručnou odpověď. Jenže to by se nesměli najít lidi, kteří navrhnou, že přijdou za vámi. A že je úplně jasný, že se nebude moc pít, vždyť jde přece o tu pohodu a společné chvíle.

Potom vám tihle kamarádíčci zazvoní u dveří a náhodou v obchodě došel zelenej čaj, ale zato měli 23-letou Zacapu v akci a to přece není pití, to jsou pralinky. Na Florenci  stewardka ze Student Agency s úlevou vykopne Brouka z Brna, co donese baterii vína, protože to samozřejmě vůbec není pití na Silvestra, ale celý příští rok. Co bychom pili celý příští rok bez vína od Brouka? Jen bychom smutně lokali ty pražské břečky. A protože náš Vietnamec přímo přes ulici slaví Silvestra až v únoru, nečinilo mu žádné potíže zásobit nás do půlnoci i pivem.

A to už jste blízko takové zvláštní koncentraci lidí a alkoholu, která napovídá, že byste se druhý den nemuseli probudit spolu s dětmi nad úsvitem zrovna v dobrém rozpoložení. Že by vás mohlo snad i trochu obtěžovat, když vám budou v 5:52 zavádět konektor nabíječky do nosní dírky jen proto, že jsou odpočinutí a plni očekávání, čím je na Nový rok pobavíte. Proto jsem zvolila cestu nejmenšího zla: Zacapu do pidihrnečků z čičmaního servisu pro panenky, čaj ze sibiřského ženšenu, Vincentku a pořádně se promastit před večerem. A takhle vypadal silvestrovský sestřih:

21:10   Probírají se novinky a kulturní rozdíly obyvatel Prahy a Brna. Naštěstí jsme v kvantitativní přesile a domácí. M. pouští první písničky na přání potichu, aby nevzbudil Čičman. Žmur na sebe strhnul ubrus i s prvním vínem a není pokárán, protože kromě Silvestra slavíme, že je Žmurovi právě dnes pět let! Jen Brouk nespokojeně pyskuje, že tímhle tempem zanedlouho budeme pít pražské sračky.

22:30   Večer je v plném proudu. S Markét jsme Brouka lstivě odlákaly od youtube a už do klávesnice mlátíme argentinské tango. Nemohu si nevšimnout, že slovo „argentinské“ píšu s několika překlepy. Hlasitost nastavíme na max, protože tango nemůže přece nikoho vzbudit.

23:13   Václav rozjel tác s chlebíčky kolečkovou židlí. Brouk s M. procitli uprostřed sladkobolného soundtracku  Amelie z Montmartu, pustí Alice in Chains a zapojí bedny.

23:15    Žmur se přichází zeptat, jestli jsme zešíleli. Kromě toho zestárne o deset let, protože zjistí, co všechno dělají jeho rodiče večer, když jde spát. Nenápadně odkopnu krabičku cigaret pod skříň. Došlo víno, najednou je všem dobrá Zacapa.

00:32   Došlo pivo. Najednou je všem dobrá moje termoska s vývarem sibiřského ženšenu.

02:34   Jsem na vrcholu svých sil. Na něco s M. tančíme a přejíždíme kolečkovou židlí Václava. Připadám si střízlivě, ale slovo „argentinské“ už nejsem schopna napsat, takže správně vyhodnotím situaci a odtančím do ložnice. Bezva večer.

06:14   „Má-míííí. Má-míííí!!!“

06:15   Tohle vypadá jako trailer na nový film od Tarantina. Doma to vypadá jako po hromadném masakru. Překračuji nehybné tělo Václava, co si ustlal v mikině. Stojím v kuchyni a dělám mlíčko. Smrad mléka mě donutí jít se rovnou vyzvracet.

7:15    Všichni vstávají , dávají si kafe a po snídani jsou ve výborné kondici. Měním si směnu s M. a zůstanu v posteli, ano, čtete dobře, do 17:45. Vyzvracím: vývar, šumivý Paralen a zbytek sibiřského ženšenu. Připadá mi, že mé tělo už neobsahuje vnitřnosti. Ale víte co je na tom nepodivuhodnější? Že v láhvi zbývá ještě třetina Zacapy, kterou pilo pět lidí. A že jsem neporušila pravidlo a nenapila se vína, ani piva. 

Napadá vás k tomu nějaké další vysvětlení? Kromě toho v dnešním titulku?