Víkend v Karviné: Mráz, griotka a psí prdy

Přijet do na severní Moravu z Čech je špatné. Pokud ale existuje nejhorší místo na světě, odkud vůbec můžete do Karviné přijet, je to samozřejmě Praha. Ostatně je to něco přes deset let zpátky, co jsem dostala svoji první facku od chlapa a bylo to od vyhazovače v ostravském báru za to, že jsem se snažila přelstít jeho buldočí instinkt a pronést ven nedopité pivo. Tenhle víkend naštěstí facky nepadaly, ale i tak mě to stálo spoustu kupících se griotek na stole, než se konečně vysvětlilo, že jsem jen neškodná východočeská náplava.

Cesta byla skvělá, jak jen může být pro slaměnou matku. Klidně bych jela kamkoliv i dvacet hodin – když mě nikdo nepolívá vařící kávou a nevyjídá mi šunku ze sendviče. Na nádraží už mě čekala Gába s Hárošem. Hároš je oddaný pes z útulku, na kterém můžete krájet klobásy, nebo mu přivázat k ocasu živé koťátko a ani to s ním nehne. A za svoji jedinou špatnou vlastnost nemůže. Hároš totiž prdí. Ale pojem meteorismus ve standardním pojetí je mu dost těsný a rozhodně se do něj nevejde ani pětina smradu, který generuje. Tyhle exhalace jsou jako dech mrtvé milenky s pokročilou parodontózou, která se upila kmínkou v kontejneru na smradlavé fusekle v Armádě spásy. Pro ostravské ovzduší, které už tak má co dělat samo se sebou, je Hárošův sirovodík posledním jezdcem apokalypsy. Stejně tak pro mě, když mě ráno přišel vzbudit a zplynovat rovnou v posteli. Ale může vám to zajistit prázdné kupé ve vlaku a to se počítá.

Druhý den po griotkovém večeru vyrážíme vlakem s Gábou a klukama, co s nima chodí, na Gírovou, vstupní bod do slezských Beskyd. A já jsem si sice v Praze nezapomněla čisté prádlo, ale jinak jsem zoufale nevybavená, takže z domu vyrážím ve třech tričkách, mikině, vaťáku po dědovi - partyzánovi, o tři čísla větších lyžařských kalhotech stažených v pase šňůrou na prádlo a v nelidsky obří čepici, kterou Gábina musela čmajznout nějakému člověku s hydrocefalem, nebo šlo o pletený obal na melouny – v každém případě jsem musela zaklánět hlavu kdykoliv jsem zatoužila mít přehled o tom, s kým mluvím a kam jdu. Můj outfit sklízel vlny zaslouženého obdivu. Naučila jsem se při svlékání a oblékání ve vlaku jednotlivé vrstvy počítat jako děcka na školním výletě, protože svršky v rohu kupé zabíraly daleko větší prostor než já a průvodčí se podezřívavě díval po černých pasažérech (a dědečkovi – partyzánovi). Ale v horách mi bylo poprvé v životě teplo. Tak teplo, že mi tekly čůrky potu po zádech a báječné to přestalo být až v okamžiku, kdy se pot na páteři proměnil v led. To potom dopadlo jako vždy, když je Psice na horách - tedy s morálně slabší půlkou výpravy v basecampu vyhřáté horské chaty, zatímco šlo zdravé jádro dobýt vrchol.

Nedělní návrat do Prahy byl korunován pokutou na hlavním nádraží. Společně s davem jsem šla zadem přes koleje, kde se oficiálně nesmí přecházet – ačkoliv je to hlavní trasa na vlak od Žižkova. Magistrát ke kolejím posílá čas od času ostré hochy od policie, co jsou vidět už z kopečka, jak prohání provinilé cestující mezi vlaky jako lasičky v kurníku. Nedělní hlídka sice vypadala jako z předměstí Detroitu, ale co chybělo v tučných stehnech, to bylo v hlavě. Tihle týpci se spokojeně rozvalovali na lavičce fikaně schovaní za zdí a jeden z nich měl na mastné bradě rozmázlou hořčici od párku v rohlíku. 

„Slečno, kampak?“ hbitě vstane mistr Kobliha, co mu museli sešít uniformu aspoň ze tří běžných velikostí. „Tak jakou pro nás máte připravenou výmluvu? Víte, že se tudy nesmí chodit a že vám jsem oprávněn uložit vám pokutu ve výši až dva tisíce korun?“ Napadlo mě pár žertovných komentářů od hořčice po to, že by si pro tu pokutu mohl aspoň doběhnout, ale vyhodnotila jsem, že by mě tahle sranda dva litry fakt stála. Takže jsem chabě vytáhla cestu za umírající babičkou a vyplázla stovku.  Přesto jsem asi působila nadmíru ilegálně a nebezpečně, protože jeho důsledný kolega trval na tom, že rozhodně musí ověřit moji identitu s centrálou, což zabralo i ve 21. století téměř deset minut. Koblihovi mezitím uvízlo v síti dalších pět cestujících. Kdyby Hořčičák nezdržoval s centrálou, je to průměrně jedna kořist za minutu. To šest litrů za hodinu a ještě jste za dobráka s měkkým srdcem, že jste to nedali za plnou palbu. 

Kéž by bylo moje kilo použito na to, aby se tam aspoň konečně udělal podchod. Ale chápu, že by tím skončil lukrativní kšeft se vstupným na nádraží.