Dentální a anální hygiena

„Hele, ale tohle je můj ručník, žejo“, upozorním jemně Žmura, když si utírá napůl umyté ruce s odkapávajícími zbytky špíny do mé osušky. „Jasně, že je to tvůj ručník“, potvrdí mi Žmur protřele a hodí na mě pohled, jako bych byla slabomyslná. „Utírám se do něj vždycky, když si nechci zašpinit ten svůj“ a znechuceně ohrne pysk.

Když jsme u té hygieny, v rámci novoročního závodu na lepšího člověka jsem se objednala na dentální hygienu a air flow do Vysočan. „Můžete mě prosím ještě navigovat, jak se k vám dostanu?“ ptám se po telefonu a recepční hlásí, že je „klinýka je hned vedle metro“. Ráno tedy vylezu z metra a začnu se rovnou ptát. Dvojice důchodkyň mě posílá směrem na ukrajinskou ubytovnu. Odtud pokračuji k varně pervitinu přes ulici plnou heren a přísných týpků v kožených bundách. Na samém konci temné uličky, kde byste čekali smeťák, nebo kulku do spánku, se natřásá klinýka v zářivě bílé omítce.

Recepci obývá Nastěnka z Mrazíka a je tak bezbranná a zranitelná, že ji člověk okamžitě odpouští i ten půldenní výlet od metra. Zvenku se zvolna trousí lékaři, přiodění v huňaté kožichy. Marta Kubišová by to tady posprejovala nenávistnými hesly a přivázala se k věšáku, na kterém kožešiny visí. Nastěnka na recepci poslušně nastavuje zadek plácnutím nově příchozích. Jsem tady jediná, kdo nemluví rusky. Jeden z doktorů na mě povzbudivě zablýská zlatým zubem a představí se jako Boris. Právě on bude dnes mým lamačem zubního kamene a zve mě do ordinace.

Boris má ruce, že by uškrtil medvěda pravačkou. Když na mě poprvé použije ultrazvukovou brusku, prokopnu igelitový povlak křesla. „Nonono, pšššt!“ poplácá mě sestra káravě po ramenou. Sestra měří něco přes metry a mládí prožila zřejmě na těžbě uranu v gulagu. Obávám se, že zrovna u ní celková anestezie na odstranění plaku neprojde. Ostatně i na žádosti o vypláchnutí si se tváří jako na pacientské rozmary. Když si vyplachuji naposled, vykašlávám ze sebe změť krve, masa a zubních kořenů. „Měla byste se umýt“, podává mi Boris zrcadlo a vypadá, že se vyřádil ke své naprosté spokojenosti. Překvapí mě, že v tváři pod nánosem leštícího písku rozeznám svůj obličej včetně zubů, ale ještě to není vrcholný zážitek dne.

Ten na sebe totiž nechá počkat až do půlnoci. „Mami, já mám nějakej svědivej zadek“ přichází Žmur rozespale do ložnice s rukou zanořenou v pyžamu. „Můžeš mi ho prohlídnout?“ Bezva, neměla jsem beztak o večeru žádnou lepší představu, než že budu svítit lampičkou na čtení Žmurovi do zadku. A to, co vidím, se mi vůbec nezamlouvá. Unikli jsme o vlásek epidemii vší a teď budou mít děcka roupy? 

Noc byla divoká. Ve snu jsem viděla náš byt pod mikroskopem jako obří inkubátor desetitisíců červích miminek. Probudila jsem se s rukou v kalhotkách. A potom se mi vybavila scéna, o které vám píšu v prvním odstavci. 

Ne, tohle není větvička. Jejich zvětšené portréty mohou být
avantgardní ozdobou vašeho domova.