středa 29. ledna 2014

Tři muži ve člunu

A kapitán. A já.



"No, nechci vám do toho moc mluvit, ale pokud opravdu chcete na raft, měli byste si ho zarezervovat včetně zálohy hned teď. Rafting je u nás tak populární, že je velmi, velmi nepravděpodobná šance stihnout to až zítra ráno", dí majitel firmy Outdoor Adventures. 

Přesto máme v sobotu ráno to obrovské štěstí a kapacita člunu není naplněna. Plavidlo možná neodjelo plné nikdy. Ale když už jsme se tady sešli dva, majitel firmy spolu se svým společníkem na sebe převezmou veškerou zodpovědnost, aby na ulici sehnali ještě zbytek posádky. 


Na koženkový děravý gauč v kanceláři vedle nás tak zanedlouho posadí staříka, o němž zprvu vedeme spekulace, zda nejde o mumifikovaného předka majitele agentury. Předek však ve společnosti rychle roztaje a pálí do nás zvědavé otázky. Jako poslední se pár kroků za společníkem přiloudá metalista s plnovousem, pokérovaný od hlavy k patě. Odchycen pravděpodobně uspávací pistolí před jediným hudebním klubem v Boquete.

"A jste všichni", poplácá nás majitel povzbudivě po ramenou. Během toho, co přepisuje čísla našich pasů do úmrtních listů, nasedáme do dodávky. Předek za jízdy vzpomíná na válku Severu proti Jihu, Metalista upadá do hlubokého spánku, já rozesílám smsky na rozloučenou. Zastavujeme v Davidu a nabíráme bodrého Kapitána s ananasem pod paží. Je skutečnou morální vzpruhou, že Kapitán se dá kromě Milého považovat za jediného vitálního člena naší posádky.

Dodávka několikrát hrkne a zastaví před horským splavem. Dívám se do peřejí a navrhuji, že bych mohla běžet s ananasem po břehu a dělat fotky, svačiny nebo cokoliv užitečnějšího než pravidelně vykukovat a lapat po dechu z válce pod splavem. Předek si vyndává malé předměty z uší. „Tyhle naslouchátka“, povídá, „stojí 14.000 dolarů a naše zdravotnictví na ně oproti vašemu sociálnímu systému nepřispívá. Jen nejsou voděodolný, svině. Jó, bez nich bych byl hluchej jak poleno“ zavazuje je pečlivě do pytlíku.

„ Nikdo žádný zkušenosti s raftem?“ dotazuje se mezitím Kapitán. „Vůbec nevadí. Stačí, když budete pořádně poslouchat, co říkám.“ „Co říká?“ vyrušuje Předek. „Přesně tak, co říkám“ pokračuje Kapitán. 
"Tákže – když zařvu silou vpřed, pádlujeme všichni na plnej plyn dopředu. Jenom vpřed, znamená dopředu v klídku. To samé silou vzad a vzad. A teď to nejdůležitější – jakmile zařvu „dolů“, všichni okamžitě necháte všeho, co děláte a skrčíte se dovnitř člunu. Okej? Hajfájf!“

První peřeje pod splavem zvládneme ani nevím jak. Nevím to hlavně díky tomu, že v kritickém úseku raději zavírám oči. Potom si uvědomím, že naše posádka už tak postrádá jeden sluch a s vyřazením dalšího smyslu na palubě nelze hazardovat. 

Druhé peřeje jsou krvavou bitvou a my vítězíme i přesto, že Předek vesluje opačně, já ječím a přes hlavu mi přeletí Metalista, kterého Kapitán vytáhne zpátky na raft za záchrannou vestu u krku jako králíka z klobouku. Pokořená řeka po nás mstivě plive pěnu a my se řítíme proudem, s širokým úsměvem jako Lukáš Pollert po jointu, jako jedno mužstvo, které už nemůže nic na světě porazit.

Na špičce naší adrenalinové opilosti nás řeka vydrtí balvanem zprava. „Do-lůůů!“ řve Kapitán. „Dolů, sakra, všichni dolů! Dó---!“ Jeho slova odnáší příboj. V člunu se k sobě tisknou tři lidé. Čtvrtý, Kapitán, zaráží řece do hrudi pádlo jako toreador. Pátý, Předek, se tyčí na přídi a bohorovně vesluje proti proudu i přes vodopád tříštící se o jeho hlavu. Na břehu se houfují supi. 

Po několika dlouhých minutách se vymotáme na klidnou hladinu. Předek se ohlédne a jeho oči neskrývají překvapení. Tady vidíte ty dnešní mladý. Spousta keců a pak sedí, vyjeveně se drží lana a čloujek aby je vozil jak na šlapadle!

Spodní část je široce vylitá do břehů a nabízí poměrně neškodné nástrahy. Kapitán dává lekce místopisu a zkouší nás ze stromů kolem řeky. „Tomuhle úseku před námi", povídá, "místní říkají Gringo Loco". A významně přitom mávne pádlem směrem ke starému odvážnému plavčíkovi na přídi.

pátek 24. ledna 2014

Šlápni na to, José!

Místní doprava

Sedím v autobusu. V kolenních jamek mám zaraženou klec se slepicí, lokty kompaktně složené u boků a moje stehno společně s indiánským stehnem poskytuje měkkou podložku na spaní miminku. Kromě mě se na jedno sedadlo vejde ještě holčička s převázanou lepenkovou krabicí s otvory. Krabice vydává zvuky, na základě jejichž nejsem schopná identifikovat živočišný druh, který je vydává. 

Řidič prokázal velkou laskavost; je totiž neděle a autobus je plný indiánů směřujících na trh do Chiriquí. Přesto zastavil a svezl gringos, přičemž ještě trval na tom, abych seděla. Milý stojí mezi dveřmi, batohy a psy za mnou. 

Systém placení je pro Evropana poněkud nepřehledný: zmuchlané peníze od jednotlivých cestujících posíláte dál výběrčímu nebo aspoň někomu, koho za výběrčího považujete. Přetížené vozidlo v kopci skoro stojí, ale z reproduktorů se linou latinskoamerické cajdáky a za povzbuzování řidiče zvládne i horské průsmyky. 

Když zastavujeme v Chiriquí, vystupuje z jednoho mikrobusu neuvěřitelně dlouhý štrůdl lidí, přičemž jsou polovina matky s kojenci na prsou, zbytek muži a domácí zvířata. Řidič odhazuje ze střechy autobusu krabice s banány a jak pozdějí zjistíme, mezi ovocem a zeleninou se veze i většina psů úhledně zabalených v kroutících se pytlích. Dost mě udivuje, že během vykládky toho cirkusu psi neštěkají a děti nepláčou, ale zřejmě jde o ustálený a všemi stranami akceptovaný manévr.


Turistická doprava

Stojíme před autobusem. Manuel naší skupině už čtvrt hodiny trpělivě vysvětluje, že je nutné, aby naše zavazadla jela mikrobusem stejné společnosti stojícím před námi, protože je nemá čím připevnit na střechu a do jednoho minibusu se s lidmi nevejdou. Nevím, kolik může být stupňů na rozžhaveném plácku v Almirante, kde právě stojíme. Padesát? 
Zpoždění ani teplota však nezabrání Američance s hyením přelivem, aby se stala mluvčí revolučního hnutí „My do autobusu nenastoupíme, naše zavazadla neopustíme!“ 

Manuel vyčerpal své nebohaté zásoby angličtiny a deodorantu. Všechna zavazadla jsou naložena do dodávky, kromě zbývajících dvou. Hyena dřepí na svém růžovém kufříku. Z táboru jejich fanoušků vyčnívá ještě „Rudý kretén“, chlápek s červenou pleší a zrzavým plnovousem, co chodí důležitě okolo a plácá si pěstí do levačky. Kreténovy tělesné dispozice dávají tušit, že pokud by na fyzické inzultace opravdu došlo, překlopí se se svým pupkem na záda a bude jen bezvládně kopat nohama jako želva obrácená na krunýř. 

Pohled Hyeny a Manuela se střetne. „Okej“ kapituluje Manuel na celou západní civilizaci. Hyena se důležitě procpe se svým Samsonitem dveřmi, přičemž afektovaně vzdychá, protože sedadla jsou příliš úzká a vzduch málo okysličený. Rudý kretén si dá poslední kolečko kolem minibusu a můžeme jet. 

V Santiagu je pauza na hamburger a colu. Za avízovaných patnáct minut se všichni scházíme v busu a ten se zvolna rozjíždí. Cestující spokojeně tráví, ale i přesto je vzniklé ticho podezřelé. Otočím se, sedadlo Hyeny zůstává prázdné a pusté. Podívám se na Milého a ten jen zavrtí hlavou. Santiago kolébavě zmizí za první zatáčkou.



čtvrtek 16. ledna 2014

My name is Luggage. Lost Luggage.


Přesně pod tímhle jménem totiž fungujeme nejen pro personál hotelu, ale už i pro některé empatické ubytované hosty. Po jedenácti hodinách v letadle se můžou stát jen dvě horší věci než dřepět a smažit Mahjong: buď nedoletíte, nebo nedoletí vaše zavazadla. Po příletu do Panama City a půlhodině vtipkování na konto našich uprchlých krosen na cestě do Belize záhy pochopíme, že malé batůžky, manžestráky a zimní větrovky jsou v místních 34 st. naši jediní společníci, na které můžeme spoléhat. Tenhle obludný oser výrazně nespraví ani ochotný úřadník na reklamacích a humanitární balíčky s tričkem, kartáčkem a zubní pastou. Podle trackingu krosny zůstaly na Charles de Gaulle, nejbližší termín jejich doručení je čtvrtek.

První ráno v Panamě je krásné: přímo pod naší terasou běhají aguti, něco mezi potkanem a nutrií (a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to místní jedli), směs pestrobarevných ptáků ozobávajících banány pověšené na stromě a chorizo na talíři zlepší moji náladu k bodu exaltace – alespoň do té doby, než zjistím, že moje jediné vyprané kalhotky v 90% vlhkosti vzduchu zůstaly přesně ve stavu, v jakém jsem je v noci věšela na kliku.

Voláme na pojišťovnu, protože naše zimní evropská výbava a jednorázové balení pasty na zuby není nic, v čem bychom tady mohli důstojně a vlastně ani jakkoliv jinak existovat. Potom se stane věc, ke které bych Milého nikdy, nikdy, nikdy nedonutila v příčetném stavu – vyrážíme do místního obchodního centra na nákup kosmetiky a oblečení. Milý se zarputilým výrazem oběti systému, já naostro, oba s odhodláním vyřídit to co nejdřív a vypakovat se do příjemnějších míst. Nikdy jsem neměla ráda obchodní centra. Po včerejšku vám můžu prozradit, že je nenávidím. Nejdřív to bylo zábavné, místní móda je totiž výrazně ženská a vyzývavá, jak by se to taky dalo nazvat, ale pro obyvatele našich zeměpisných šířek je to něco mezi gipsy a sezónním výprodejem vietnamské tržnice. Zatímco čínské hadry svazuje aspoň pomyslná stopka východní cudnosti, latinskoamerická móda v tomto ohledu postrádá jakékoliv hranice. Neónové barvy, gepardí potisky, výstřihy od pupíku ke žlábku na zadku. Minimálně 10% lycry, aby to všechno dostatečně pružilo a obtáhlo přebujnělé křivky místních krasavic. Docela jsem se bavila až do pátého obchodu, kde se Milý vyjádřil ve smyslu naší poslední šance v tomhle bohem zapomenutém podniku koupit cokoliv s krátkými rukávy a vhodné k plavání. Nakonec to tedy vyhrála na zdejší poměry ultra nudná Zara, Crocs a Rafiné, ačkoliv si nejsem jistá, jak se na plavky za $69,90 bude dívat coby na nouzové nákupy základních životních potřeb agent naší pojišťovny. Ale převlečená za krajkového tygříka s vykukujícími bradavkami nebo za Borata ven prostě nejdu!

Zato převlečená do rudých puntíkovaných šatů, což je tady nejdecentnější model široko daleko, zase nemůžu do pralesa. Holiny a pláštěnky jsou v krosnách někde na letišti, jenom nevíme, na kterém. Jsme na cestě do Davidu, druhého největšího města Panamy v regionu Chiriqui. Podle informací pracovníků letiště dorazí naše výbava právě sem, dlužno ale dodat, že jde o sliby, které z nich páčíme neustálým telefonováním. Včera večer jeden z nich vyzradil, že vlastně nikdo nemá tušení, kde a jestli naše batohy ještě někde jsou, takže čtvrtek, ke kterému se upínají naše naděje, zůstává velmi abstraktní veličinou. Svou chudou výbavu prozatím převážím v černém pytli na odpadky, který mi laskavě poskytla recepční v La Estancia. Musím být neustále ve střehu a bránit ho jako lvice mláďata před uklizečkami, správci budov a dalšími živly, toužících ho vyhodit do nejbližší popelnice.

Stýská se mi po dětech. Ne, že bych vzlykala do polštáře a checkovala dřívější odlety, ale myslím na ně přinejmenším, když vidím nějaké místní děti. Ty jsou v podstatě všude, i v našem autobuse. Vždycky mě překvapí, jak hodní a dokonalí jsou, když spí, nebo s nimi nejsem. Babička nám napsala, že zatím zvládá a ať se nám hezky cestuje. Pod slovem "zatím" se mi vybavují hodiny až minuty před psychickým zhroucením, ale bojím se doptat. Tak si jen představuji děti se sirkami nebo vyklánějící se při plivání na auta z 12.patra, zatímco se prarodiče před těmi grázlíky zamykají v kuchyni a zapíjejí Lexaurin slivovicí. Budu muset krotit svou představivost a vyžadovat konkrétnější reporty, i kdyby pravda byla sebehrůznější.

neděle 12. ledna 2014

pátek 10. ledna 2014

Vstoupil do mě Buddha

a vystoupil na konečné



Včerejší ráno byl trenažér běžného probuzení v očistci, jestli nepřestanu klít, lhát o Mikuláši a krást Milému fusekle a margotky ze šuplíku. Děti za rozednění třískají na rozladěný dětský xylofon. Usilovně se snaží navzájem si vypíchnout oči paličkami, zřejmě stejné volání přírody, jako si kuřátka ve velkokapacitních líhních uklovávají nožky. Zastrčím si rohy peřin do uší a snažím se spát. Minutu, dvě, pět, které by zredukovaly kocovinu na mlžný opar, ochotně se rozpouštějící se nad prvním šálkem kávy. To nejde. Vstávám.

Mohla bych přísahat, že v téhle komodě bylo ještě před týdnem ulité plato Nurofenů. Do háje. Vydávám se sklesle, ale odhodlaně jako Ježíš na křížovou cestu do pracovny, kde se nachází druhá lékarnička. (Věc, která nám má v nouzi zachránit životy!) Lahvička peroxidu, dětské anální čípky, Modafen a vápník v šumivých tabletách. Odolávám beznaději, touze odbarvit se na blond a nastrkat si čípky do uší, abych přebila aspoň ten xylofon.

Stal se zázrak, Modafen účinkuje! Je to pozitivní zdravotní zpráva. Tou druhou je anální znásilnění tygří krevetou. Jak vidno, jde to i bez čípků. A to nemůžu říct, že mě osud nevaroval dostatečně. Pokračování thajského dobrodružství s F. tedy najdete právě teď a tady.

Po masáži našeho epitelu jsme se rozhodly namasírovat i své chuťové pohárky 9-chodovou degustací v Café Buddha. Mé přesvědčení hraničící s jistotou, že nepozřeme devět jídel během jednoho večera, vzalo rychle za své už při servírování tří tradičních thajských polévek v šálcích od ristretta. Kwai tiao, přesilný a zemitý vývar s nudlemi jako od babičky. Tom kha, moje oblíbená kokosová s citrónovou trávou s pořádnou fackou chilli jako dozvukem. A Tom yum, thajský nájemný vrah, který vám do krku nalije kyselinu, nechá vás chvíli bezmocně poulit oči a dusit se ve vlastních zvratcích, svíjet se v kašli a bavit personál. (Podezřívám je, že si na hosty s první lžící této polévky směřující k ústům prostě počkají).

Z hlavních chodů stojí za zápisek malajská hovězí líčka, věc, které bych byla schopná neskromně sníst celou mísu a zmíněný dětský hrneček ve mně vyvolal nespravedlivý pocit dřevorubce večeřícího kelímek nízkotučného jogurtu.

Jídlo bylo vynikající, přirozené a živé, což se bohužel s určitostí nedalo tvrdit říct o místu a personálu. Čas změnit lokál. Ústřední otázkou a mottem celého večera se stala otázka barmana na Újezdu. „A určitě chcete Kapitána? Měl bych tu totiž jeden lepší rum...“

Ano, něco tak dobrého, že F. postupně ujížděly všechny autobusy do Maloměsta stejně plynule jako má předsevzetí se v záplavě pracovních povinností těsně před odletem nezbořit a nevypadnout z formy. Hlavní nevýhodou našeho velkého stolu se postupem večera ukázalo zejména křeslo pro hosta, v němž vedle nás parkovali největší ožgrundi a tragédi podniku, mnohdy odklizení samotným barmanem, aby neškodili u ostatních slušných hostů. Když k nám kolem půlnoci přisedli šedesátiletí pivní skauti z rádia Country, potvrdili nám dvě věci: čím řidší chrup, tím větší chuť šišlavě vyprávět historky z mládí a odmašťovny. A tou druhou je: kdo uteče, vyhraje!

A od rána to už znáte. Pro zkažené nátury, mnoucí si škodolibě dlaně už u první zmínky o xylofonu, mohu ještě dopsat přídavek, že jsem strávila zbytek dne na oslavě dětských narozenin. Narozenin s přítomností kojenců, vícerčat a hyperaktivních dětí. Prošlo mi rukama šest plín, z toho dvě s průjmem. Vypila jsem omylem hrnek kojícího čaje a cíleně velkou plechovku redbullu. Už nikdy nebudu lhát o Mikulášovi a všechny ponožky vrátím, slibuju, do hajzlu!