Vstoupil do mě Buddha

a vystoupil na konečné

Včerejší ráno byl trenažér běžného probuzení v očistci, jestli nepřestanu klít, lhát o Mikuláši a krást Milému fusekle a margotky ze šuplíku. Děti za rozednění třískají na rozladěný dětský xylofon. Usilovně se snaží navzájem si vypíchnout oči paličkami, zřejmě stejné volání přírody, jako si kuřátka ve velkokapacitních líhních uklovávají nožky. Zastrčím si rohy peřin do uší a snažím se spát. Minutu, dvě, pět, které by zredukovaly kocovinu na mlžný opar, ochotně se rozpouštějící se nad prvním šálkem kávy. To nejde. Vstávám.

Mohla bych přísahat, že v téhle komodě bylo ještě před týdnem ulité plato Nurofenů. Do háje. Vydávám se sklesle, ale odhodlaně jako Ježíš na křížovou cestu do pracovny, kde se nachází druhá lékarnička. (Věc, která nám má v nouzi zachránit životy!) Lahvička peroxidu, dětské anální čípky, Modafen a vápník v šumivých tabletách. Odolávám beznaději, touze odbarvit se na blond a nastrkat si čípky do uší, abych přebila aspoň ten xylofon.

Stal se zázrak, Modafen účinkuje! Je to pozitivní zdravotní zpráva. Tou druhou je anální znásilnění tygří krevetou. Jak vidno, jde to i bez čípků. A to nemůžu říct, že mě osud nevaroval dostatečně. Pokračování thajského dobrodružství s F. tedy najdete právě teď a tady.

Po masáži našeho epitelu jsme se rozhodly namasírovat i své chuťové pohárky 9-chodovou degustací v Café Buddha. Mé přesvědčení hraničící s jistotou, že nepozřeme devět jídel během jednoho večera, vzalo rychle za své už při servírování tří tradičních thajských polévek v šálcích od ristretta. Kwai tiao, přesilný a zemitý vývar s nudlemi jako od babičky. Tom kha, moje oblíbená kokosová s citrónovou trávou s pořádnou fackou chilli jako dozvukem. A Tom yum, thajský nájemný vrah, který vám do krku nalije kyselinu, nechá vás chvíli bezmocně poulit oči a dusit se ve vlastních zvratcích, svíjet se v kašli a bavit personál. (Podezřívám je, že si na hosty s první lžící této polévky směřující k ústům prostě počkají).

Z hlavních chodů stojí za zápisek malajská hovězí líčka, věc, které bych byla schopná neskromně sníst celou mísu a zmíněný dětský hrneček ve mně vyvolal nespravedlivý pocit dřevorubce večeřícího kelímek nízkotučného jogurtu.

Jídlo bylo vynikající, přirozené a živé, což se bohužel s určitostí nedalo tvrdit říct o místu a personálu. Čas změnit lokál. Ústřední otázkou a mottem celého večera se stala otázka barmana na Újezdu. „A určitě chcete Kapitána? Měl bych tu totiž jeden lepší rum...“

Ano, něco tak dobrého, že F. postupně ujížděly všechny autobusy do Maloměsta stejně plynule jako má předsevzetí se v záplavě pracovních povinností těsně před odletem nezbořit a nevypadnout z formy. Hlavní nevýhodou našeho velkého stolu se postupem večera ukázalo zejména křeslo pro hosta, v němž vedle nás parkovali největší ožgrundi a tragédi podniku, mnohdy odklizení samotným barmanem, aby neškodili u ostatních slušných hostů. Když k nám kolem půlnoci přisedli šedesátiletí pivní skauti z rádia Country, potvrdili nám dvě věci: čím řidší chrup, tím větší chuť šišlavě vyprávět historky z mládí a odmašťovny. A tou druhou je: kdo uteče, vyhraje!

A od rána to už znáte. Pro zkažené nátury, mnoucí si škodolibě dlaně už u první zmínky o xylofonu, mohu ještě dopsat přídavek, že jsem strávila zbytek dne na oslavě dětských narozenin. Narozenin s přítomností kojenců, vícerčat a hyperaktivních dětí. Prošlo mi rukama šest plín, z toho dvě s průjmem. Vypila jsem omylem hrnek kojícího čaje a cíleně velkou plechovku redbullu. Už nikdy nebudu lhát o Mikulášovi a všechny ponožky vrátím, slibuju, do hajzlu!