Tři muži ve člunu

A kapitán. A já.



"No, nechci vám do toho moc mluvit, ale pokud opravdu chcete na raft, měli byste si ho zarezervovat včetně zálohy hned teď. Rafting je u nás tak populární, že je velmi, velmi nepravděpodobná šance stihnout to až zítra ráno", dí majitel firmy Outdoor Adventures. 

Přesto máme v sobotu ráno to obrovské štěstí a kapacita člunu není naplněna. Plavidlo možná neodjelo plné nikdy. Ale když už jsme se tady sešli dva, majitel firmy spolu se svým společníkem na sebe převezmou veškerou zodpovědnost, aby na ulici sehnali ještě zbytek posádky. 

Na koženkový děravý gauč v kanceláři vedle nás tak zanedlouho posadí staříka, o němž zprvu vedeme spekulace, zda nejde o mumifikovaného předka majitele agentury. Předek však ve společnosti rychle roztaje a pálí do nás zvědavé otázky. Jako poslední se pár kroků za společníkem přiloudá metalista s plnovousem, pokérovaný od hlavy k patě. Odchycen pravděpodobně uspávací pistolí před jediným hudebním klubem v Boquete.

"A jste všichni", poplácá nás majitel povzbudivě po ramenou. Během toho, co přepisuje čísla našich pasů do úmrtních listů, nasedáme do dodávky. Předek za jízdy vzpomíná na válku Severu proti Jihu, Metalista upadá do hlubokého spánku, já rozesílám smsky na rozloučenou. Zastavujeme v Davidu a nabíráme bodrého Kapitána s ananasem pod paží. Je skutečnou morální vzpruhou, že Kapitán se dá kromě Milého považovat za jediného vitálního člena naší posádky.

Dodávka několikrát hrkne a zastaví před horským splavem. Dívám se do peřejí a navrhuji, že bych mohla běžet s ananasem po břehu a dělat fotky, svačiny nebo cokoliv užitečnějšího než pravidelně vykukovat a lapat po dechu z válce pod splavem. Předek si vyndává malé předměty z uší. „Tyhle naslouchátka“, povídá, „stojí 14.000 dolarů a naše zdravotnictví na ně oproti vašemu sociálnímu systému nepřispívá. Jen nejsou voděodolný, svině. Jó, bez nich bych byl hluchej jak poleno“ zavazuje je pečlivě do pytlíku.

„ Nikdo žádný zkušenosti s raftem?“ dotazuje se mezitím Kapitán. „Vůbec nevadí. Stačí, když budete pořádně poslouchat, co říkám.“ „Co říká?“ vyrušuje Předek. „Přesně tak, co říkám“ pokračuje Kapitán. 
"Tákže – když zařvu silou vpřed, pádlujeme všichni na plnej plyn dopředu. Jenom vpřed, znamená dopředu v klídku. To samé silou vzad a vzad. A teď to nejdůležitější – jakmile zařvu „dolů“, všichni okamžitě necháte všeho, co děláte a skrčíte se dovnitř člunu. Okej? Hajfájf!“

První peřeje pod splavem zvládneme ani nevím jak. Nevím to hlavně díky tomu, že v kritickém úseku raději zavírám oči. Potom si uvědomím, že naše posádka už tak postrádá jeden sluch a s vyřazením dalšího smyslu na palubě nelze hazardovat. 

Druhé peřeje jsou krvavou bitvou a my vítězíme i přesto, že Předek vesluje opačně, já ječím a přes hlavu mi přeletí Metalista, kterého Kapitán vytáhne zpátky na raft za záchrannou vestu u krku jako králíka z klobouku. Pokořená řeka po nás mstivě plive pěnu a my se řítíme proudem, s širokým úsměvem jako Lukáš Pollert po jointu, jako jedno mužstvo, které už nemůže nic na světě porazit.

Na špičce naší adrenalinové opilosti nás řeka vydrtí balvanem zprava. „Do-lůůů!“ řve Kapitán. „Dolů, sakra, všichni dolů! Dó---!“ Jeho slova odnáší příboj. V člunu se k sobě tisknou tři lidé. Čtvrtý, Kapitán, zaráží řece do hrudi pádlo jako toreador. Pátý, Předek, se tyčí na přídi a bohorovně vesluje proti proudu i přes vodopád tříštící se o jeho hlavu. Na břehu se houfují supi. 

Po několika dlouhých minutách se vymotáme na klidnou hladinu. Předek se ohlédne a jeho oči neskrývají překvapení. Tady vidíte ty dnešní mladý. Spousta keců a pak sedí, vyjeveně se drží lana a čloujek aby je vozil jak na šlapadle!

Spodní část je široce vylitá do břehů a nabízí poměrně neškodné nástrahy. Kapitán dává lekce místopisu a zkouší nás ze stromů kolem řeky. „Tomuhle úseku před námi", povídá, "místní říkají Gringo Loco". A významně přitom mávne pádlem směrem ke starému odvážnému plavčíkovi na přídi.