Když máš v chalupě orchestrion aneb smrt ďábelského stroje

“A teď pozor, na toto se všichni nájemníci těší. Tohle je totiž designová pračka Hyundai, kterou jsem draze odkoupil od jednoho z nájemníků”, pohladil ji s láskou majitel našeho domu po tisickrát leštěném okénku.  “Japonská, celá elektronická, považte, bliká  červeně a zeleně. A jak futuristicky zapadá do konceptu kuchyně!”

Zmíněný rozhovor se odehrál letního večera před dlouhými lety, když jsme se stěhovali do aktuálního bytu. Byla jsem v té době těhotná a jednoduše ovlivnitelná, takže jsem bokem uplakávala dojetím, jak se o nás majitel domu stará, než že by se mě ten blikající orchestrion bůhvíjak zamlouval, ale o mrtvých jen dobře: pračka nějak prala. 

Většinou ta hydra totiž pracovala  tak, že si automaticky přenastavila program na 4,5 hodiny. Během toho, co jsem kolem ní přešlapovala v domnění, že už musí každým okamžikem skončit a já stihnu pověsit prádlo dřív, než vyrazím ven. Vrrm, vrrm, vrrrrm, dožvýkala pračka, zhasla se a přepla do sleep režimu. Sotva však její senzory detekovaly můj pohyb s prádelním košem, pohotově si napustila další nádrž a chrochtala se s ní další hodinu.

Protahovaný, ani ten definitivní konec pracího programu však rozhodně neznamenal, že se svého obsahu vzdá bez boje. Rozsvítila zelenou kontrolku, ale nechala si páčit dveře tak dlouho, dokud jsem jí neoznámila, že už o vyprané oblečení nejevím zájem, právě jsem na odchodu koupit si rodinné balení ponožek, a ať se klidně udáví aviváží. V okamžiku nazouvání bot se většinou ozvalo uražené cvaknutí zámku. Podobnost s osobním bankéřem z Komerční banky, který mi kdysi zamítl jednorázový kontokorent na pět tisíc, nemůže být čistě náhodná. (Od té doby žádné půjčky nechci a nepotřebuji, tudíž mi poníženě volá ob měsíc, žadoní a posmrkává do telefonu, jestli bych se neuvolila zapůjčit si od jeho maličkosti sto či dvěstě tisíc.)

Čas od času pračka ale pozřela a nepustila něco horšího, než povlečení. Moje osobní podezření je na hlodavce, nebo návštěvy, které náš byt opustily pod krovem noci předčasně a ráno po nich zbyly jen rozházené boty na rohožce nebo rukavice. Někdy totiž stačilo otevřít dvířka a pračka vykrkla plyn, který může unikat jen z napuchlé plující mrtvoly nebo křečka, který se uběhal v bubnu.

Přišel Velký pátek. Neopatrně jsme se v kuchyni zmínili o tom, že jdeme večer ven, takže ta stará megera přežvykovala jako o život, jen aby nás zdržela, případně kompletně překazila plány. Potom rozblikala kontrolky. Jako obvykle nešla otevřít dvířka a museli jsme se hlasitě domluvit, že prádlo stačí pověsit ráno, nebo za pár týdnů. Klapnul zámek. Otevírám pračku a vodopád ledové vody mě přišpendlí k linoleu. Během toho, co mi ledová voda s obsahem miliónu papírových žmolků smývá večerní make-up, počítám do deseti a potom si hlasitě ulevuji.

“Dopldele, dopldéle” opakuje Žmur a poskakuje v kaluži. Rozprostíráme ručníky, někdo zvoní. Slečna na hlídání. O půlhodiny dřív. Naštěstí se odvážně nabízí jako dobrovolník na ždímání a odkapesníkovávání věcí.

Druhý den volám opraváři. “Hyundai, jo”, slyším, jak se fachman na druhé straně telefonu plácá do kolen. “Tak tyhle korejský ksindly se vopravujou úplně snadno, to zvládnete i beze mě. Vodpojte ji a děte si koupit novou paninko!”

Opravář č.2 nabízí méně humoru za více relevantních informací. Žádná servisní specifikace. Žádné náhradní díly. Pokud k ní máme silné citové pouto, můžeme si přes něj objednat náhradní díly přímo z Asie, ale teď obchodně a chladnokrevně, nova pračka nás přijde zhruba dvakrát levněji.

Dnes večer tedy mrtvolu našeho pracího stroje vynesou dva silní muži. Z bytu ve čtvrtém patře bez výtahu jim nebude co závidět. Zvlášť pokud se na ně při nějaké té hrubší manipulaci vysypou úlomky lebečních kostí nebo plsť z křečka.

Na její pracovní místo usedne nová Indesitka, mladá, flexibilní a týmová hráčka. A pražské vodárny náš byt konečně přestanou evidovat jako vodní elektrárnu!