Sporťáci a chcípáci

Jsou věci, který nejsou příjemný a přicházejí periodicky. Některý nemůžete ovlivnit, jako třeba menstruaci a fakt, že se každej rok opakuje nějakej depresívní měsíc typu listopad.

Pak jsou věci, který můžete v pohodě odkládat několik let. Třeba rekonstrukci koupelny a účast na firemním teambuildingu. Argumenty jsou přitom stejný: Moc práce. Zrovna jedem na dovču, to mě fakt mrzí, že to zas nejde. Nebo přijde depresívní listopad.

Jenže poločas odkladu teambuildingu se za ty roky u korpoše nemilosrdně vyšplhal k hranici, kterou už nešlo jednoduše okecávat. A tak jsem řekla jo.

Pro ilustraci, v naší divizi dělá asi 50 lidí. Možná sto, to už je totiž úplně jedno. V každým případě to znamená, že tolik lidí neznáte (ani nechcete znát) a že se pokaždý musí brát nějakej psychohotel, kterej pojme kromě nás už jen školy v přírodě nebo čínský zájezdy.

Součástí divize je tým v Ostravě. Ty lidi jsou jako brouk nosorožík, kterej se mi v úterý málem zapletl do vlasů na jedný zahrádce. Nikdy předtím jste o nich neslyšeli, ale když je vidíte na vlastní oči, už je bohužel nikdy nevymažete z paměti.

Kromě geo měřítka můžeme náš tým rozdělit i podle fyzický kondice:

Sporťáci jsou vymakaný lidi, co mají na instáči profilovku z Formfactory, sypou si protein i do kafe a vsadila bych pětikilo na to, že na meetinzích pod stolem dělaj nohama nůžky, aby měli vyrýsovaný břišáky. Všichni sporťáci maj kola a ambice jet s nima do nejbližších hor. Tam si pak navzájem závistivě ohmátavaj karbonový rámy a soutěží, kdo se rychlejc rozmázne pod svahem.

Chcípáci mívaj v povinný výbavě nadváhu, skoliózu, operovaný menisky a odpor ke sporťákům, ačkoliv (anebo právě proto), že se hodně chcípáků rekrutuje právě z jejich řad. Jejich hlavní ekosystémy jsou office, Globus a gauč a každej správnej chcípák se mezi nimi dopravuje vychystrale autem, aby nemusel udělat ani jeden zbytečný krok navíc.

Takže když se mě asistentka Simča nadšeně zeptala „Do které sportovní skupiny tě zařadíme?“, Chcípáci byla srdeční volba. Jednak nemám kolo a jednak jsem se zamilovala do jejich diskuze na Teams, kde společně žbrblali, že plánovaná pětikilometrová trasa je pobuřujícím pokusem, jak se jich zbavit bez odstupnýho.

V 10 ráno se s Chcípáky scházíme v basecampu, ve výchozím bodě naší nebezpečné výpravy do Českýho Švýcarska. Ten název sedí, protože vypadáme, jako partička pacientů ze švýcarskýho sanatoria, který sem korporát poslal důstojně zemřít.

Máme tu agilní asistentku Simču. Máme tu Mirka a Toma z Ostravy, kterým v batohu cinkají flašky, ale dělaj, že ne. Máme tu křehkého Františka, kterej je už 10 let v důchodu, ale pořád maká. Máme tu Helgu po hysterektomii a umělohmotnou Dášu, pro kterou je výsadek do přírody podobně šokující a nehostinný jako teambuilding v kaňonu smrti. Zbytek chcípáků je rozmanitý, ale nedůležitý.

První větší zklamání našeho pochodu smrti na sebe nenechalo dlouho čekat. Konkrétně jsme zdatně a vesele sešli kopec dolů od hotelu a doslova se před námi vyjevila nečekaná komplikace související se zakřivením terénu: kopec NAHORU.

„No tak to ne,“ začala Helga vyjednávat. „Se říkalo 5 kiláků, ale ne s TAKOVÝM převýšením.“

Mně navíc mě neposlali ty Reeboky a v crocsech teda nevím, jak tohle zvládnu.“ Postěžovala si Dáša a rozhlédla se po nás. Asi očekávala, že vyběhnou dva dobrovolníci, kteří jí darují po své pravé a levé tenisce. Ale nám je taky neposlali, Dášo.

„Teď vyjdem ten kopeček a pak by to mělo vést po vrstevnici,“ snažila se agilní Simča potlačit vzpouru. Teď se mi zrovna nedaří načíst mapu…“, což vyvolalo hromadnou paniku. Není signál! Jak si přivoláme vrtulník, až si tady někdo kvůli korporátu vymkne kotník, aha?

Skupinka si znepokojeně sedá na lavičky na odpočívadle. Mirek a Tom zmizí za skalním útvarem. „Psssst,“ otočím se na jejich nenápadný signál. „Nemáš cígo? A nedáš si slivku? Domácí od taty…“

Mezitím Simča postaví skupinku na nohy slibem, že bude po cestě turistická chata s občerstvením. Slibem nezarmoutíš.

Při průchodu turistickou stezkou mezi skálama začali lidi padat jak mouchy. Fakt jsem ještě nikdy nebyla svědky podivuhodnějších pádů, kdy náš dream team teatrálně padal na znak nebo zůstával viset na zábradlích s ladností mandrila rýholícého. Situace dospěla do bodu, kdy na jedné skalní vyhlídce František s klackem v ruce nasadil tvář lakotského náčelníka a prohlásil, že dnes je krásný den zemřít a že můžeme dál pokračovat bez něj.

Na vyhlídce Mirek s Tomem chytli signál. „Když bysme šli tady zkratkou, tak dojdem zpátky na penzion za 500 metrů.“ řekl Mirek, co si vysomroval cigárko od skupinky Poláků a fakticky tím převzal velení.

„Můžete tam někdo zavolat a rezervovat vířivku?“ ptá se Helga. „Tak dem, pojďte,“ rozmyslel si svou smrt i František. Naše skupina slimáků na útěku nabrala opačný směr a Simča se nezmohla na odpor.

Přesně za hodinu a půl byla naše expedice v přístavu bezpečí – v místě, kde je pípa, splachovací toalety a raut za firemní prašule. Jestli se chcete zeptat, co se dělalo po zbytek dne, tak nic. V devět večer jsem si šla číst a ráno jsem tak byla z obliga při vyšetřování, kdo z nás nablil v noci do vířivky. Krásný to bylo a na dalších pět let to budu jako čistokrevnej chcípák rozdýchávat a omlouvat tak svý absence!