Jsou věci, který nejsou příjemný a přicházejí periodicky. Některý nemůžete ovlivnit, jako třeba menstruaci a fakt, že se každej rok opakuje nějakej depresívní měsíc typu listopad.
Pak jsou věci, který můžete v pohodě odkládat několik
let. Třeba rekonstrukci koupelny a účast na firemním teambuildingu. Argumenty
jsou přitom stejný: Moc práce. Zrovna jedem na dovču, to mě fakt mrzí, že to
zas nejde. Nebo přijde depresívní listopad.
Jenže poločas odkladu teambuildingu se za ty roky u korpoše
nemilosrdně vyšplhal k hranici, kterou už nešlo jednoduše okecávat. A tak
jsem řekla jo.
Pro ilustraci, v naší divizi dělá asi 50 lidí. Možná
sto, to už je totiž úplně jedno. V každým případě to znamená, že tolik
lidí neznáte (ani nechcete znát) a že se pokaždý musí brát nějakej psychohotel,
kterej pojme kromě nás už jen školy v přírodě nebo čínský zájezdy.
Součástí divize je tým v Ostravě. Ty lidi jsou jako brouk
nosorožík, kterej se mi v úterý málem zapletl do vlasů na jedný zahrádce.
Nikdy předtím jste o nich neslyšeli, ale když je vidíte na vlastní oči, už je
bohužel nikdy nevymažete z paměti.
Kromě geo měřítka můžeme náš tým rozdělit i podle fyzický
kondice:
Sporťáci jsou vymakaný lidi, co mají na instáči profilovku z Formfactory,
sypou si protein i do kafe a vsadila bych pětikilo na to, že na meetinzích pod
stolem dělaj nohama nůžky, aby měli vyrýsovaný břišáky. Všichni sporťáci maj
kola a ambice jet s nima do nejbližších hor. Tam si pak navzájem závistivě
ohmátavaj karbonový rámy a soutěží, kdo se rychlejc rozmázne pod svahem.
Chcípáci mívaj v povinný výbavě nadváhu, skoliózu, operovaný
menisky a odpor ke sporťákům, ačkoliv (anebo právě proto), že se hodně chcípáků
rekrutuje právě z jejich řad. Jejich hlavní ekosystémy jsou office, Globus
a gauč a každej správnej chcípák se mezi nimi dopravuje vychystrale autem, aby
nemusel udělat ani jeden zbytečný krok navíc.
Takže když se mě asistentka Simča nadšeně zeptala „Do které sportovní
skupiny tě zařadíme?“, Chcípáci byla srdeční volba. Jednak nemám kolo a jednak
jsem se zamilovala do jejich diskuze na Teams, kde společně žbrblali, že plánovaná
pětikilometrová trasa je pobuřujícím pokusem, jak se jich zbavit bez odstupnýho.
V 10 ráno se s Chcípáky scházíme v basecampu,
ve výchozím bodě naší nebezpečné výpravy do Českýho Švýcarska. Ten název sedí,
protože vypadáme, jako partička pacientů ze švýcarskýho sanatoria, který sem
korporát poslal důstojně zemřít.
Máme tu agilní asistentku Simču. Máme tu Mirka a Toma z Ostravy,
kterým v batohu cinkají flašky, ale dělaj, že ne. Máme tu křehkého Františka,
kterej je už 10 let v důchodu, ale pořád maká. Máme tu Helgu po
hysterektomii a umělohmotnou Dášu, pro kterou je výsadek do přírody podobně
šokující a nehostinný jako teambuilding v kaňonu smrti. Zbytek chcípáků je
rozmanitý, ale nedůležitý.
První větší zklamání našeho pochodu smrti na sebe nenechalo
dlouho čekat. Konkrétně jsme zdatně a vesele sešli kopec dolů od hotelu a
doslova se před námi vyjevila nečekaná komplikace související se zakřivením terénu:
kopec NAHORU.
„No tak to ne,“ začala Helga vyjednávat. „Se říkalo 5 kiláků,
ale ne s TAKOVÝM převýšením.“
Mně navíc mě neposlali ty Reeboky a v crocsech teda
nevím, jak tohle zvládnu.“ Postěžovala si Dáša a rozhlédla se po nás. Asi
očekávala, že vyběhnou dva dobrovolníci, kteří jí darují po své pravé a levé
tenisce. Ale nám je taky neposlali, Dášo.
„Teď vyjdem ten kopeček a pak by to mělo vést po vrstevnici,“
snažila se agilní Simča potlačit vzpouru. Teď se mi zrovna nedaří načíst mapu…“,
což vyvolalo hromadnou paniku. Není signál! Jak si přivoláme vrtulník, až si
tady někdo kvůli korporátu vymkne kotník, aha?
Skupinka si znepokojeně sedá na lavičky na odpočívadle.
Mirek a Tom zmizí za skalním útvarem. „Psssst,“ otočím se na jejich nenápadný
signál. „Nemáš cígo? A nedáš si slivku? Domácí od taty…“
Mezitím Simča postaví skupinku na nohy slibem, že bude po
cestě turistická chata s občerstvením. Slibem nezarmoutíš.
Při průchodu turistickou stezkou mezi skálama začali lidi
padat jak mouchy. Fakt jsem ještě nikdy nebyla svědky podivuhodnějších pádů, kdy
náš dream team teatrálně padal na znak nebo zůstával viset na zábradlích s ladností
mandrila rýholícého. Situace dospěla do bodu, kdy na jedné skalní vyhlídce
František s klackem v ruce nasadil tvář lakotského náčelníka a
prohlásil, že dnes je krásný den zemřít a že můžeme dál pokračovat bez něj.
Na vyhlídce Mirek s Tomem chytli signál. „Když bysme šli
tady zkratkou, tak dojdem zpátky na penzion za 500 metrů.“ řekl Mirek, co si
vysomroval cigárko od skupinky Poláků a fakticky tím převzal velení.
„Můžete tam někdo zavolat a rezervovat vířivku?“ ptá se
Helga. „Tak dem, pojďte,“ rozmyslel si svou smrt i František. Naše skupina
slimáků na útěku nabrala opačný směr a Simča se nezmohla na odpor.
Přesně za hodinu a půl byla naše expedice v přístavu bezpečí
– v místě, kde je pípa, splachovací toalety a raut za firemní prašule.
Jestli se chcete zeptat, co se dělalo po zbytek dne, tak nic. V devět večer
jsem si šla číst a ráno jsem tak byla z obliga při vyšetřování, kdo z nás
nablil v noci do vířivky. Krásný to bylo a na dalších pět let to budu jako
čistokrevnej chcípák rozdýchávat a omlouvat tak svý absence!
Výjezdní teambuildingy se u nás nepořádaj, všelijaké veselé historky tedy sbírám jen ty cizí z doslechu.
OdpovědětVymazatTřeba bratr Jezevec se pochlubil, že s kolegou, kterýho do tý doby neznal, dokázali společně zcela zruinovat pokus nechat teambuildingující pracovníky vybírat muziku na večírku, a to během pouhých asi deseti minut.
Nebo moje žena - ta se ve firmě stala celebritou poté, co milence pana majitele řekla, že je píča. Ona moje Habřenka totiž byla docela střelec dávno před tim, než si pořídila zbroják.