středa 27. března 2013

Nikdy se nevrátí!

...pohádka mládí...



Dřív jsem si k dětským seriálům hýčkala stejně nostalgický vztah jako k Vitacitu nebo Pikau (z tuby tlačit rovnou do pusy). Kombinace rodiče v práci, Standa Hložek právě uvádí Smolíkovi v Magionu, čerstvá perforace jazyku i horního patra od koncentrátu kyseliny citrónové a pravačka ulepená od kondenzovaného mléka, to je dodnes takový můj vnitřní přístav bezpečí před zlou dospělostí plnou svobody, sexu a vlastních peněz.

Potom Žmur dozrál do stádia, kdy se mu zalíbilo dívat se na pohádky a my si užívali skoro bezdětná povalečská rána v teplé posteli s propletenýma nohama  a bez hlubšího promýšlení důsledků ho vzdělávali v samoobsluze notebooku.

Po určité době strávené v ráji musím bohužel konstatovat, že nám všem začala situace přerůstat přes hlavu.

Žmur vykazuje podle mezinárodní stupnice závislosti silnou a nutkavou potřebu ukájet se nad příhodama křečovitých figur s vypouklýma očníma bulvama,  které se nejen debilně jmenujou, smějou a klátí, ale rovnou vraždí lejzrem. A co je největší peklo – o tom všem navíc mluví. Přičemž své staré kamarády, jako namátkou Maxipsa Fíka nebo Krtka, kterého jsem si vážila úplně nejvíc, protože se vyjadřoval pouze v citoslovcích „jééé“ a „bééé“, nejen že hodil Žmur do smetí, ale začal jimi neskrývaně opovrhovat.

„Tak co Pižmourku, dneska se přece nebudeš dívat na toho hnipíra Scooby Doo, že ne“ bodře začínám ranní konverzaci u načítání youtube. Pustím ti pořádnou pohádku, kterou jsem měla ráda, když jsem byla malá jako ty…“
„Pfrrrrrrrr, blé“, Žmur přes lehce sevřené rty tlačí vzduch a pysky mu pleskají o sebe v názorné imitaci pořádného pivního prdu.

„Dej toto“, ukazuje na náhled v Doporučujeme, protože jste si už přehráli (mimochodem moje homepage youtube už je celá zaflákaná animovanýma paksichtama, admini si podle uživatelského účtu a data narození musí myslet, že mám Downův syndrom)

„Žmure, zase Teo!?“
„Tea ne, nenávidím ho!“ Milý si přetahuje peřinu přes hlavu a sténá.
„Tea jo“, odsouhlasí si spokojený Žmur a dvakrát klikne.

Abyste to pochopili i bez dětí, Teo a Mirek Dušín na sebe mají podobné dějové vazby jako Prometheus s Vetřelcem. Sága Teo vám zkrátka v mnohém napoví, jak vypadají správní chlapci ve školce ještě před tím, než si postaví s klukama klubovnu a rozhodnou se vykonat každý den aspoň jeden dobrý skutek nebo ve třetí třídě na základce naprogramují svůj první start-up.

Teo totiž nemá nikdy smrky rozetřený až za ušima, nekrade drobný, v parku si nestrká si pivní víčka do kapes od bundy a pokud někdy odporuje mamince, přijde se jí za to do konce dílu omluvit. Teo kromě těchto předností taky nepostrádá protivnou znělku dotěrnou jako orbitka ve vlasech, kterou si budete polohlasně broukat v tramvaji a když si to uvědomíte (vždy příliš pozdě), začnete sami sebou hluboce pohrdat.

Vlastně bychom měli být rádi, že si ho Žmur vybral za svého morálního guru, místo toho jsme si k němu postupem dílů vypěstovali poruchu osobnosti jen při poslechu dialogů a emotivně reagujeme na každý jeho pozitivní skutek nebo mravní ponaučení, která generuje zhruba v minutových intervalech.

„Maminko, já už se tak těším, až povezu svou malou sestřičku v kočárku do parku.“
„A já se zase těším, že přestanou fungovat semafory a přejede vás na zelenou dodávka s herákem, vylízánku“, srdečně mu popřeje na cestu Milý zpod polštáře.

Já vím, že to bude horší. Zatím neobjevil teletubbies ani gormity a taky nemá účet na rapidshare a dokonce ani facebook, aby to lajkoval s ostatními batolaty. Jen jsem doufala, že pro něj nebudu totálně out už ve dvou letech. Protože je to čistě můj osobní názor, ale Pučmeloud takový vořezávátko fakt nebyl a nikdy nebude, Žmure!


neděle 24. března 2013

Podivná ranní příhoda


Mám oprávněný pocit, že už lidem leze ta hnusná zima na mozek. Můžete mě napadnout, že to je projekce mých vlastních patologických představ a vlastností, ale tahle ranní mrazivá příhoda vás vrátí zpátky do reálu. Když je na Špičáku -12, poznáte to i v Praze.

„Sem blbá, sem úplně blbá…“ tahle vykřičená slova do ticha konzumu na rohu jsou vlastně jedna z prvních, které ke mně ráno vůbec dolehnou, pokud nepočítám pár Žmurových slabik a Milého zažbrblání z rozehřátých peřin. Dneska jdu pro snídani já. „S dovolenim, já sem totiž úplně blbá“, odhodí mě paní v důstojnickém armádním plášti do regálu s instantníma polívkama. Nemám vůbec v úmyslu jí to vymlouvat. „Pani prodavačko, já jsem si zapomněla vzít košík, hohó“, řve od dveří, a smýká sebou v zablokovaném vstupním turniketu jako bizon polapený v pasti na srnky. Turniket se chvěje ze svých posledních ocelových sil jako prodavaččin hlas. „Prosím vás, to nemůžete. Takhle nám v tom viset. Pan vedoucí dnes není a já vás z toho sama nevyprostím.“ „Já nejsem blbá, ale nemocná, vite“ dostane se mi ještě nechtěného vysvětlení a košíkem přes hlavu na její cestě vpřed do oddělení lihovin, když na zemi trpělivě sbírám poslední pytlík játrových knedlíčků od Vitany.

Platím a padám. Pani se před obchodem vratce kýve na zábradlí a z pusy jí čouhá papírek. Asi jízdenka. Nestihnu si všimnout do detailu, protože k mému překvapení zbytek lístku rychle semele v čelistech a polkne. Pomyslím si své. Majestátní břicho jako pani už mám, i když to její vyplňují spíš nabobtnalá játra, ale stará taky jednou budu. Ještě zeleninu.

Ve večerce je chladno a neútulno. Vyberu si do sáčku pár brambor a pomerančů a potom si všimnu, že Vietnamka za kasou spí, podepřená krabicí od banánů, s ananasem pod zátylkem jako trnitým polštářkem. Bože, není mrtvá? Odkašlu si. Bojuji mezi nezdvořilostí budit ji a ignorancí obyvatel měst, kteří nechají svého souseda umřít na nástupišti metra, protože se bojí na něj sáhnout, natož mu poskytnout první pomoc. Někdo venku střílí ze samopalu, ale je to jen padající komín plastových přepravek, které rachotí do prázdné ulice. Hohó, ozve se na konci zkázy známý hlas mé ranní přítelkyně. Vietnamku to probere z hibernace, čímž vyřeší moje vnitřní dilema, a vyběhne zjišťovat rozsah škod.

Paní v plášti už sedí pod zábradlím a kolem ní běhají čivavy v pruhovaných svetrech a olizují ji tváře. „Pejšánčí!“ Snaží se je lapit, ale uhýbají, mrchy pružný. Zvolním krok, zajímá mě, jestli jednoho z nich přece jen uloví a sežvýká stejně rychle jako tu jízdenku, nebo jestli vyplivne svetr a vodítko. Její výpady jsou prudké, ale neefektivní. Míjí oba cíle. Brzy to začne nudit i čivavy a odcupitají zpátky přes ulici do otevřeného vchodu.

Naberu tempo, svinská zima. A vzápětí se zastavím, tentokrát před rozházeným bordelem u separačních kontejnerů u našeho domu. Tohle přesně vypadá jako můj Moleskine s tajnýma poznámkama, dokonce je navrchu stejně počmáraný voskovkou…Žmur! To je pýcha a pád mé ekologické výchovy, naučit ho separovat recyklovatelné odpady! Žmur se sice rychle naučil oddělit plast od papíru, že by s tím mohl vystupovat v nějaké environmentálně-vzdělávací show. Propadá však snadno chvále a v zápalu nerozlišuje mezi mýma soukromýma věcma a odpadem. „Podivejte se eště dovnitř, tam se toho najde", pobízí. "Lepších než tendle“. Paní s červenýma olízanýma tvářema. Za zavřeným oknem vidím dva smějící se obličeje se zamlženými koláči před ústy. Máma s ožralou bábou prohrabává popelnice, úplně to slyším. Příště si do těch mrazů půjdou pro snídani sami.

čtvrtek 14. března 2013

Tak se tu máme



„Tak se tu mějte“ dá mi pusu Milý a to „pěkně“ už radši ani nedodává, protože Žmur právě se srdceryvným povzdechem "och, ne!" strká prsty pod lednici pro zakutálené oči plyšového prasete, které před chvílí surově zmučil.

„Zvládneš to?“ zeptá se mě ještě opatrným pohledem ke Žmurovi. „Jasně, že to zvládnu“, odpoví Psice jako Mary Loo divokého západu, která krotí mustangy na gumě od kalhotek. A tím vlastně začalo mých pečlivě odpočítávaných sedmnáct dnů samoty, během kterých se bude Milý mačetou prosekávat skrz liány ekvádorského pralesa a vařit si z nich ayahuascové thé, zatímco na mě připadnou ty druhé housle udržovatelky rodu a domácího krbu. Neptejte se mě prosím vás na to, co bych si vybrala já. Když vám břicho přeroste tak pětkrát hlavu, stejně vás už kromě FlyCongo nepustí přes check-in žádná z aerolinií ani na limonádu a šunkový sendvič.

Některé dny bývají od té chvíle dlouhé a jiné jsou nekonečné. Třeba ten, kdy mi Žmur ukradl peněženku a její obsah rozmístil do skrýší po celém bytě.

„Tak milý Pižmure“, řekla Psice-Komenská, „právě teď ti dávám šanci najít a přinést všechno z téhle vysypané věci“, ukazuje na smutně povislou peněženku. „Protože krást se nemá a taky proto, že bez peněz a živitele čelíme vážné humanitární krizi. Najdeš mě ležet tady“, ukazuju na futón a jdu si otevřít Frisco. O půlhodiny později vracím dopitou láhev na linku a potom sama vydloubávám propiskou pětikilo ze Žmurova autobusu a natrhnu přitom Boženě kus tváře, sama a chamtivě se plazím s těhotenským břichem pod komodou pro pár drobných mincí a sama a trapně pod dohledem přivolané ostrahy vytahuji v Tescu za pokladnou už namarkovaný nákup z batohu, protože jsem zapomněla najít to nejdůležitější, totiž tu podělanou platební kartu.

V rámci lidové pravdy „sdílená radost, dvojnásobná radost“ jsem se rozhodla podělit se o plod své lásky s prarodiči, ale i tady jsem narazila a to na mámin detektivní talent a fóbii z infekčních chorob.

„Ahoj mami, přijeli bychom na pár dnů, můžeme?“
„A nejsi náhodou nachlazená? Máš zastřený hlas a špatně vyslovuješ nosovky“, přešla máma rovnou do preventivní ofenzívy. „Že vy dva máte zase tu hnusnou zelenou rýmu?!“ (následuje zdravotní přednáška na téma nezahalené ledviny, vaječníky a dutiny, v mém stavu alarmující nedbalost v péči o zdraví, proč nenosím kožešinové pásy, flanelové pyžamo a pletenou ušanku? Protože nechci vypadat jako zvrhlá laponská stařena a takhle bychom ty děti neměli nikdy mami).

Tím se příjezd na pár dnů odročil, ale další zdravotní komplikace už mámině telefonické detekci unikly. Můj oslabený organismus se totiž vlivem těhotenství proměnil v mikrobiální Sazka Arénu, kde neuplyne týden bez nějaké té hvězdné virové show nebo bakteriálního megakoncertu. Tentokrát bude řeč o akutních střevních problémech.

Do vlaku jsem nastupovala se sevřenýma půlkama a časovou hrozbou 2,5 hodin, během kterých se můžu v přeplněném kupé bezprecedentně posrat a nepůjde to zamést pod sedačku ani svádět na chudáka Žmura v suchém spodním prádle. První hodina uběhla bez ztráty hnědého věnečku, v další už bylo potřeba srážet kolena spolucestujících k sobě ve zběsilé snaze domoci se exitu a volné únikové cesty k záchodům. A teď to nebude hezké čtení.

Možná už WC Českých drah znáte z řetězových mailů, možná jste na nich kouřili nebo do nich dokonce i čůrali, ale z výšky a s despektem. Některé aktivity se ale z vysokého podřepu vykonávat nedají. Tím spíš, pokud se pod vámi natřásá podlaha, levačkou držíte v nejzazším možném odstupu batole, které zvědavě nahlíží do díry pod vámi na ubíhající koleje a pravačkou šacujete v poslední naději vnitřek zrezlého zásobníku na papírové ručníky, protože otočné kolečko na toaletní papír v tomhle vagónu si zoufá prázdnotou snad už od rakousko-uherské úzkokolejky. 

"Tak jste konečně doma", vítá mě máma na nástupišti. "A cože tak opatrně našlapuješ, ty máš něco s kloubama?"