Dřív jsem si k dětským seriálům hýčkala stejně nostalgický vztah jako k Vitacitu nebo Pikau (z tuby tlačit rovnou
do pusy). Kombinace rodiče v práci, Standa Hložek právě uvádí Smolíkovi v
Magionu, čerstvá perforace jazyku i horního patra od koncentrátu kyseliny
citrónové a pravačka ulepená od kondenzovaného mléka, to je dodnes takový můj vnitřní
přístav bezpečí před zlou dospělostí plnou svobody, sexu a vlastních peněz.
Potom Žmur dozrál do stádia, kdy se mu zalíbilo
dívat se na pohádky a my si užívali skoro bezdětná povalečská rána v teplé
posteli s propletenýma nohama a bez
hlubšího promýšlení důsledků ho vzdělávali v samoobsluze notebooku.
Po určité době strávené v ráji musím bohužel
konstatovat, že nám všem začala situace přerůstat přes hlavu.
Žmur vykazuje podle mezinárodní stupnice
závislosti silnou a nutkavou potřebu ukájet se nad příhodama křečovitých
figur s vypouklýma očníma bulvama, které
se nejen debilně jmenujou, smějou a klátí, ale rovnou vraždí lejzrem. A co je
největší peklo – o tom všem navíc mluví.
Přičemž své staré kamarády, jako namátkou Maxipsa Fíka nebo Krtka, kterého jsem si
vážila úplně nejvíc, protože se vyjadřoval pouze v citoslovcích „jééé“ a „bééé“, nejen že hodil Žmur do smetí, ale začal jimi neskrývaně opovrhovat.
„Tak co Pižmourku, dneska se přece nebudeš dívat
na toho hnipíra Scooby Doo, že ne“ bodře začínám ranní konverzaci u načítání youtube.
Pustím ti pořádnou pohádku, kterou
jsem měla ráda, když jsem byla malá jako ty…“
„Pfrrrrrrrr, blé“, Žmur přes lehce sevřené rty tlačí vzduch a pysky
mu pleskají o sebe v názorné imitaci pořádného pivního prdu.
„Dej toto“, ukazuje na náhled v Doporučujeme, protože jste si už přehráli (mimochodem
moje homepage youtube už je celá zaflákaná animovanýma paksichtama, admini si podle
uživatelského účtu a data narození musí myslet, že mám Downův syndrom)
„Žmure, zase Teo!?“
„Tea ne, nenávidím ho!“ Milý si přetahuje peřinu
přes hlavu a sténá.
„Tea jo“, odsouhlasí si spokojený Žmur a dvakrát
klikne.
Abyste to pochopili i bez dětí, Teo a Mirek
Dušín na sebe mají podobné dějové vazby jako Prometheus s Vetřelcem. Sága Teo
vám zkrátka v mnohém napoví, jak vypadají správní chlapci ve školce ještě před
tím, než si postaví s klukama klubovnu a rozhodnou se vykonat každý den
aspoň jeden dobrý skutek nebo ve třetí třídě na základce naprogramují svůj první
start-up.
Teo totiž nemá nikdy smrky rozetřený až za ušima, nekrade drobný, v parku si nestrká
si pivní víčka do kapes od bundy a pokud někdy odporuje mamince, přijde se jí za
to do konce dílu omluvit. Teo kromě těchto předností taky nepostrádá protivnou
znělku dotěrnou jako orbitka ve vlasech, kterou si budete polohlasně broukat v tramvaji
a když si to uvědomíte (vždy příliš pozdě), začnete sami sebou hluboce pohrdat.
Vlastně bychom měli být rádi, že si ho Žmur
vybral za svého morálního guru, místo toho jsme si k němu postupem dílů vypěstovali poruchu osobnosti jen při poslechu dialogů a emotivně reagujeme na každý jeho pozitivní skutek nebo
mravní ponaučení, která generuje zhruba v minutových intervalech.
„Maminko, já už se tak těším, až povezu svou
malou sestřičku v kočárku do parku.“
„A já se zase těším, že přestanou fungovat
semafory a přejede vás na zelenou dodávka s herákem, vylízánku“, srdečně mu popřeje
na cestu Milý zpod polštáře.
Já vím, že to bude horší. Zatím neobjevil teletubbies
ani gormity a taky nemá účet na rapidshare a dokonce ani facebook, aby to lajkoval
s ostatními batolaty. Jen jsem doufala, že pro něj nebudu totálně out už
ve dvou letech. Protože je to čistě můj osobní názor, ale Pučmeloud takový
vořezávátko fakt nebyl a nikdy nebude, Žmure!