Nikdy se nevrátí!

...pohádka mládí...

Dřív jsem si k dětským seriálům hýčkala stejně nostalgický vztah jako k Vitacitu nebo Pikau (z tuby tlačit rovnou do pusy). Kombinace rodiče v práci, Standa Hložek právě uvádí Smolíkovi v Magionu, čerstvá perforace jazyku i horního patra od koncentrátu kyseliny citrónové a pravačka ulepená od kondenzovaného mléka, to je dodnes takový můj vnitřní přístav bezpečí před zlou dospělostí plnou svobody, sexu a vlastních peněz.

Potom Žmur dozrál do stádia, kdy se mu zalíbilo dívat se na pohádky a my si užívali skoro bezdětná povalečská rána v teplé posteli s propletenýma nohama  a bez hlubšího promýšlení důsledků ho vzdělávali v samoobsluze notebooku.

Po určité době strávené v ráji musím bohužel konstatovat, že nám všem začala situace přerůstat přes hlavu.

Žmur vykazuje podle mezinárodní stupnice závislosti silnou a nutkavou potřebu ukájet se nad příhodama křečovitých figur s vypouklýma očníma bulvama,  které se nejen debilně jmenujou, smějou a klátí, ale rovnou vraždí lejzrem. A co je největší peklo – o tom všem navíc mluví. Přičemž své staré kamarády, jako namátkou Maxipsa Fíka nebo Krtka, kterého jsem si vážila úplně nejvíc, protože se vyjadřoval pouze v citoslovcích „jééé“ a „bééé“, nejen že hodil Žmur do smetí, ale začal jimi neskrývaně opovrhovat.

„Tak co Pižmourku, dneska se přece nebudeš dívat na toho hnipíra Scooby Doo, že ne“ bodře začínám ranní konverzaci u načítání youtube. Pustím ti pořádnou pohádku, kterou jsem měla ráda, když jsem byla malá jako ty…“

„Pfrrrrrrrr, blé“, Žmur přes lehce sevřené rty tlačí vzduch a pysky mu pleskají o sebe v názorné imitaci pořádného pivního prdu.

„Dej toto“, ukazuje na náhled v Doporučujeme, protože jste si už přehráli (mimochodem moje homepage youtube už je celá zaflákaná animovanýma paksichtama, admini si podle uživatelského účtu a data narození musí myslet, že mám Downův syndrom)

„Žmure, zase Teo!?“

„Tea ne, nenávidím ho!“ Milý si přetahuje peřinu přes hlavu a sténá.

„Tea jo“, odsouhlasí si spokojený Žmur a dvakrát klikne.

Abyste to pochopili i bez dětí, Teo a Mirek Dušín na sebe mají podobné dějové vazby jako Prometheus s Vetřelcem. Sága Teo vám zkrátka v mnohém napoví, jak vypadají správní chlapci ve školce ještě před tím, než si postaví s klukama klubovnu a rozhodnou se vykonat každý den aspoň jeden dobrý skutek nebo ve třetí třídě na základce naprogramují svůj první start-up.

Teo totiž nemá nikdy smrky rozetřený až za ušima, nekrade drobný, v parku si nestrká si pivní víčka do kapes od bundy a pokud někdy odporuje mamince, přijde se jí za to do konce dílu omluvit. Teo kromě těchto předností taky nepostrádá protivnou znělku dotěrnou jako orbitka ve vlasech, kterou si budete polohlasně broukat v tramvaji a když si to uvědomíte (vždy příliš pozdě), začnete sami sebou hluboce pohrdat.

Vlastně bychom měli být rádi, že si ho Žmur vybral za svého morálního guru, místo toho jsme si k němu postupem dílů vypěstovali poruchu osobnosti jen při poslechu dialogů a emotivně reagujeme na každý jeho pozitivní skutek nebo mravní ponaučení, která generuje zhruba v minutových intervalech.

„Maminko, já už se tak těším, až povezu svou malou sestřičku v kočárku do parku.“

„A já se zase těším, že přestanou fungovat semafory a přejede vás na zelenou dodávka s herákem, vylízánku“, srdečně mu popřeje na cestu Milý zpod polštáře.

Já vím, že to bude horší. Zatím neobjevil teletubbies ani gormity a taky nemá účet na rapidshare a dokonce ani facebook, aby to lajkoval s ostatními batolaty. Jen jsem doufala, že pro něj nebudu totálně out už ve dvou letech. Protože je to čistě můj osobní názor, ale Pučmeloud takový vořezávátko fakt nebyl a nikdy nebude, Žmure!