Podivná ranní příhoda

Mám oprávněný pocit, že už lidem leze ta hnusná zima na mozek. Můžete mě napadnout, že to je projekce mých vlastních patologických představ a vlastností, ale tahle ranní mrazivá příhoda vás vrátí zpátky do reálu. Když je na Špičáku -12, poznáte to i v Praze.

„Sem blbá, sem úplně blbá…“ tahle vykřičená slova do ticha konzumu na rohu jsou vlastně jedna z prvních, které ke mně ráno vůbec dolehnou, pokud nepočítám pár Žmurových slabik a Milého zažbrblání z rozehřátých peřin. Dneska jdu pro snídani já. „S dovolenim, já sem totiž úplně blbá“, odhodí mě paní v důstojnickém armádním plášti do regálu s instantníma polívkama. Nemám vůbec v úmyslu jí to vymlouvat. „Pani prodavačko, já jsem si zapomněla vzít košík, hohó“, řve od dveří, a smýká sebou v zablokovaném vstupním turniketu jako bizon polapený v pasti na srnky. Turniket se chvěje ze svých posledních ocelových sil jako prodavaččin hlas. „Prosím vás, to nemůžete. Takhle nám v tom viset. Pan vedoucí dnes není a já vás z toho sama nevyprostím.“ „Já nejsem blbá, ale nemocná, vite“ dostane se mi ještě nechtěného vysvětlení a košíkem přes hlavu na její cestě vpřed do oddělení lihovin, když na zemi trpělivě sbírám poslední pytlík játrových knedlíčků od Vitany.

Platím a padám. Pani se před obchodem vratce kýve na zábradlí a z pusy jí čouhá papírek. Asi jízdenka. Nestihnu si všimnout do detailu, protože k mému překvapení zbytek lístku rychle semele v čelistech a polkne. Pomyslím si své. Majestátní břicho jako pani už mám, i když to její vyplňují spíš nabobtnalá játra, ale stará taky jednou budu. Ještě zeleninu.

Ve večerce je chladno a neútulno. Vyberu si do sáčku pár brambor a pomerančů a potom si všimnu, že Vietnamka za kasou spí, podepřená krabicí od banánů, s ananasem pod zátylkem jako trnitým polštářkem. Bože, není mrtvá? Odkašlu si. Bojuji mezi nezdvořilostí budit ji a ignorancí obyvatel měst, kteří nechají svého souseda umřít na nástupišti metra, protože se bojí na něj sáhnout, natož mu poskytnout první pomoc. Někdo venku střílí ze samopalu, ale je to jen padající komín plastových přepravek, které rachotí do prázdné ulice. Hohó, ozve se na konci zkázy známý hlas mé ranní přítelkyně. Vietnamku to probere z hibernace, čímž vyřeší moje vnitřní dilema, a vyběhne zjišťovat rozsah škod.

Paní v plášti už sedí pod zábradlím a kolem ní běhají čivavy v pruhovaných svetrech a olizují ji tváře. „Pejšánčí!“ Snaží se je lapit, ale uhýbají, mrchy pružný. Zvolním krok, zajímá mě, jestli jednoho z nich přece jen uloví a sežvýká stejně rychle jako tu jízdenku, nebo jestli vyplivne svetr a vodítko. Její výpady jsou prudké, ale neefektivní. Míjí oba cíle. Brzy to začne nudit i čivavy a odcupitají zpátky přes ulici do otevřeného vchodu.

Naberu tempo, svinská zima. A vzápětí se zastavím, tentokrát před rozházeným bordelem u separačních kontejnerů u našeho domu. Tohle přesně vypadá jako můj Moleskine s tajnýma poznámkama, dokonce je navrchu stejně počmáraný voskovkou…Žmur! To je pýcha a pád mé ekologické výchovy, naučit ho separovat recyklovatelné odpady! Žmur se sice rychle naučil oddělit plast od papíru, že by s tím mohl vystupovat v nějaké environmentálně-vzdělávací show. Propadá však snadno chvále a v zápalu nerozlišuje mezi mýma soukromýma věcma a odpadem. „Podivejte se eště dovnitř, tam se toho najde", pobízí. "Lepších než tendle“. Paní s červenýma olízanýma tvářema. Za zavřeným oknem vidím dva smějící se obličeje se zamlženými koláči před ústy. Máma s ožralou bábou prohrabává popelnice, úplně to slyším. Příště si do těch mrazů půjdou pro snídani sami.