úterý 27. prosince 2016

Šťastné a zavšivené!

Je Štědrý den ráno po snídani, děti dopíjí sváteční kakao. "Ládíku, počkej chvilku. Leze ti ve vlasech octová muška..." Než si uvědomím, že sezóna octomilek je dávno pryč a zrovna tahle nikam neodlétla, zbytek rodičů s dětmi předškolního věku podvědomě udělá úkrok vzad. Babička, která za svůj život odchovala, odčervila a odvšivila všechny živé bytosti od dětí po tajně dovlečená štěňátka z popelnice, se naopak neohroženě vydá k malému Ládíkovi a zkušeně mu prohrábne kštici.

"Hnida, hnida, veš", louská mezi nehty parazity jako arašídy a ani to s ní nehne. My ostatní se potichu proplížíme dveřmi kuchyně a díváme se na dosud milovaného člena rodiny přes sklo s bezcitným odporem, jako na nebohou kapitánku Ripley, které se zpod žeber líhne vetřelec. Výjimkou je Čičman. Závistivě pláče, že chce taky vši.

Po dvaceti minutách s Googlem se sejde spousta plodných návodů. Tušila jsem, že je internet kreativní místo, ale věděli jste, že se lze vší zbavit pomocí slivovice smíchané s lákem od okurek a pár kapkami Alpy? Vegetariánům poslouží salátová zálivka, masitějším typům zase vanička osoleného sádla. Pro dobrodruhy a lidi s určitým spektrem odchylek je doporučováno strčit hlavu do igelitového pytle na odpadky, nebo rovnou do mrazáku. Padlo pár návrhů na ostříhání, přebitých hlasováním o barvení vlasů. Chvilku to vypadá, že se sejdeme pod stromečkem s vyholenou půlkou hlavy a na druhé budeme mít sádlo a několik výstředních odstínů barvy na vlasy, abychom se mohli na vlastní hnidy přesvědčit o účinnosti zaručených metod. Nakonec se Hagoš konzervativně vydal do lékárny, kde musí magistra na vedlejšák prodávat seniorům deky, protože když se vrátil, vysázel na stůl pár lahviček, malinkou krabičku a účet za osmnáct stovek. Nejdražší vánoční dárek jsme tedy už znali.

"Tohle", vzal tu ošoupanou krabičku a vytáhl z ní něco, co ze všeho nejvíc připomínalo vikslajvantové kapesní rádio z devadesátek, co se dalo naladit jen na Blaník a pak mu vytekly baterky a prožraly mi aktovku. "Tohle je prý nejefektivnější antiparazitální prostředek 21. století, e-lek-tric-ký hřeben. Stačí pročesat pramen po prameni a vši i hnidy vlivem...mhm...elektrických výbojů explodují."

Zapnul tlačítko ON a přístroj začal vydávat silně nepříjemné vysokofrekvenční "Ííííííí". "To ti prodalí spíš nějaké prostředek na odpuzení krtků, né?" vyzná se hned strýc - zahrádkář z Brna. "Kdepak, strejdo", pokračuje Hagoš. "Když narazí na hnidu, tak to změní tón!". Všichni se ošklíbají, protože to píská pořád stejně, už jsme učesaní do mrtě jako na Ples v Opeře a děda začíná vzpomínat estébácký mučení, ale když se dostanu na řadu já, zasekne se mi všivák v lokně a udělá to vítězné "Íííí-ééééé". 

"Tak vidíte!" zaraduje se Hagoš a štítivě stříká na hřebínek desinfekci. "To sou asi slabý baterky, ne?" bráním se, ale musím se potupně vrátit do kuchyně a zmydlit si hlavu tím stejným louhem, co Ládík, který je teď vděčný za společnost. Smrdím jako drahej pes s rodokmenem a stejně mi od Štědrého dne (Ježíšek je cynik, taky si to myslíte?) přijde, že se prostě nějak víc drbu. Po božím hodu už všude. Jen váhám, jestli si na hlavu obrátit flašku vánočního punče, dekorační petrolejovou lucernu, nebo tu mísu nedojedenýho salátu. A taky bych samozřejmě chtěla pozdravit všechny, za kterými se na návštěvu teprve chystáme!

pátek 16. prosince 2016

Storno na pokladně pět

Středa večer, vyběhnete si jen tak nalehko v žabkách do prosincového mrazíku přízemního stejně jako vaše touhy – koupit v Albertu chleba a rajčata k večeři (a na chvilku se zasnít, že by ta rajčata mohla růst v hlíně místo v průhledném rosolu a chleba nebyl ještě před půlhodinou zmrzlý nebožtík štítivě vhozený do pece jak na kremaci). No, ale dost planého snění. Hlavně se samozřejmě snažíte odbavit celou tuhle mizérii co nejrychleji. Děcka mají hlad, nechcete už dneska slyšet žádný úlisný koledy a táhne vám na palce. Skutečné jídlo koupíte příště včas.

„Narodil se Kristus pán“ hlaholí z repráků už nejmíň pětistá středeční repríza, ale zatím nechcete vydloubat dětskému sboru oči vanilkovým rohlíčkem, ani nemáte pokušení na další Beslan, kdepak, neškodně si jdete vyzvednout svá rajčátka z holandskýho skleníku a pak rovnou k pultu „Čerstvě rozpečeno“. Neurazí vás neonově růžový koblihy, ani ten fotřík ve větrovce, co si strká do aktovky už druhou flašku tuzemáku. Ve vzduchu visí kromě borovicového osvěžovače na hajzl, co vane z umělého stromku, atmosféra soustředěného osamoceného lovu.

Před pokladnou se sejde vzorek populace, ze kterého by zajásaly všechny agentury na výzkum trhu: od manažera s propocenýma koláčema na košili, k dobrým mámám opřeným o plné vozíky zlevněných tuků na pečení, sestupným směrem až ke mně. Tedy vlastně přede mnou už je jen, abych použila výraz Žmura, co se mi hrozně líbí, „kouzelný lesní mužík“ v pobryndaným vaťáku a drobky v plnovousu. Ale z košíku se mu hrdě tyčí plnotučné mléko.

„Sedumnáct“ snaží se prodavačka rezignovaně přeřvat obzvlášť kvílivý part dětského sboru.
„Dumnáct?“ opakuje lesní mužík a bezradně přepočítává mince v dlani. Já mám jen čtrnáct“ odvětí smutně, ale s konečnou platností.
Než si stihnu sáhnout do kapsy, vynoří se za mnou zlevněná Hera a zaječí „Tak si nemáte brát plnotučný! Si to děte vyměnit za nízkotučný za dvanáctdevadesát!“  Mužík přikývne a zmizí.

„Jak jsi krásné neviňátko, vprostřed bídy, nebožátko.
Před Tebou padáme, dary své skládáme.“

úpí dětský sbor dost výhružně. Manažer na konci fronty už má propocená celá záda a náběh na pátej infarkt, ale všichni dál čekáme na ten vánoční zázrak a Ježíšek furt nejde. „No já za něj přece nebudu platit sedmnáct korun“, promluví prodavačka k davu. „Ze svýho!“ Zlevněné tuky souhlasně přikyvují, ale u většiny si tím podporu nezíská.

„A co my ti, nuzní, dáme, darovati co nemáme;
my ti zadudáme, písně zazpíváme.“

Tak to rozseknu, prásknu na pult zpocenou dvackou jak v americkým filmu a říkám, že tomu pánovi to mlíko koupím a k tomu klidně tatranku a ještě dám zbytek drobných na ty vodící psy, ale ať už tohle drama máme z krku.

„To nejde, já sem dala storno“, odvětí prodavačka chladně bestiálním tónem, jako by měla palec na tlačítku v Oválné pracovně, kterým právě nevratně odstartovala jadernou válku. 

„Storno na pokladně pět“ rozléhá se rozhlasem, ale nikdo nejde. 

„Jarmilko, kde jsi? Klíče na kasu pět!“ žebroní prodavačka za víc, než jen pár minut a už je vycukaná, ale po Jarmilce se slehla zem stejně jako po tom bezďákovi a teď je nad vší pochybnost jasné, že to byl fakt kouzelnej dědeček, co nás přišel vytrestat za naši kolektivní liknavost, lakotu a nenávist k dětskému sboru.

A správně by měl teď fotřík vytasit ty dvě flašky rumu a přihlásit se k anonymním alkoholikům, škudlibáby vrátit ztužené tuky do regálů a radši koupit svým dětem krekry z mladého ječmene, manažer roztřískat notebook o frau pokladní a začít kultivovat žábronožky, ale protože jsme se až na pár tlumených urážek nezmohli jako obvykle na nic, přišel po delší pomlce lesní mužík a rozjařeně si nesl dvě mlíka. Plnotučný. „Sem věděl, že tu stovku musím mít v druhý kapse“, objal nás všechny řídkým  úsměvem.   

čtvrtek 8. prosince 2016

Veselá stodola


Jsou vánoční věci, o kterých bych vám ráda napsala, ale asi už je nikdy nezažiju – třeba brutálně rumový vaječňák mojí babičky, kterého stačilo vylízat prázdnou šťopičku a párty s barbínama už nikdy nebyla stejná. Plynové měchýře z kaprů, které měl můj děda – řezník rozvěšené po kuchyni jako lampiony. Předvánoční školkové výlety. Naštěstí máme doma dva agenty, skrze něž se můžeme vydávat do paralelních světů prvních dětských lásek a podrobných plánků na sestrojení vesmírné balistické střely, která by s přikurtovanýma účama doletěla až do středu černé díry a tam explodovala obzvlášť zavrženíhodným způsobem.

Na školkový adventní výlet se u nás těšila především Čičman, protože z toho koukala šance držet se za ruku s Jiříkem, chlapcem z velké třídy, o kterého vede studenou válku plnou špinavých ženských intrik se Sofinkou (Jiřík o tom podle mého názoru nemá ani ponětí). Žmur byl připraven celou akci zazdít a na svůj zbrusu nový zimní ekzém na tvářích si při té příležitosti rudou fixkou přimaloval šik jebáky. Ale neštovice mu už znova nikdo neuvěří. Když jsme u těch příprav, Čičman vyskládala na hromádku půlku své skříně a nakonec usoudila, že Jiřík nejvíc ocení outfit složený z modré baletní sukénky a trička s králíčkem. My s M. jsme si pragmaticky rozlili víno a hráli kámen – nůžky – papír o to, kdo je zítra odvede před autobus. Jako obvykle to bylo párkrát nerozhodně, párkrát jsem podváděla já a párkrát M., takže jsme je ráno museli na autobus odvést oba.

Obraz, který se naskýtal v ranním pološeru před školkou, rozhodně neodpovídal části názvu výletu „Veselá“ ani „Stodola“. Před školkou se pro celou ulici odehrával živý obraz, kde se většina malých dětí válela se po chodníku v slzách jako před nástupem do Wintonova vlaku. Někteří se snažili utéct selekci boční uličkou a učitelky je vytahovaly za límec jako králíky a otevřenými dveřmi vhazovaly přímo do vozu. Kroužek, kam se zařadil Žmur, byly starší děti, které se fackovaly ve směru hodinových ručiček. Řidič kouřil za rohem jednu startku za druhou a přivřenýma očima plnýma nenávisti tipoval grázly, co mu olepí sedadla žvejkou. V dlani mě studí malá ručka lepkavá od smrkanců a slz. „Když já ale chci sedět vedle Jiříka“, pláče Čičman. „A kde je Jiřík?“ zeptala jsem se. „Támhle“ vzlykla Čičman směrem k fackovacímu hloučku. Vytáhla jsem z něj Jiříka, přesunula ulepkanou ručku do jeho a nasměrovala je k autobusu. „Tak ahoj a pěkně si to užijte!“ zamávali jsme a běželi rychle na tramvaj. Se špatným svědomím, ale šťastní, že nepracujeme v mateřské škole.

„Tak jak bylo?“ ptám se odpoledne ve školce s upřímným zájmem. „Mami, když on se Jiřík v autobuse poblinkal“ brečí opět Čičman (hlavně kvůli tomu, že se musela kvůli pozvraceným věcem od Jiříka potupně převléknout do náhradních tepláků. Po Žmurovi!) „No nakonec náhodou docela dobrý“, uvolil se uznat Žmur. „Když jsme tam dorazili, otevřela nějaká ženská oblečená za čerta a že nás provede peklem. Furt do sebe lila ďábelskou vodu, aby mohla plivat oheň, ale to už dál doplivnul náš řidič autobusu, než tenhle čert mami! Docela ji štvalo, že se smějem, ale když chtěla postrašit aspoň těch pár dětí z malý třídy, tak si šlápla na ocas a pak říkala slova, co prý čerti úplně v pohodě můžou. Ta druhá ženská byla anděl, ale když ji Fanda čajznul peříčkovou šálu, tak ho vzala po prstech pravítkem a řekla, že mu je usekne zaživa! Hele – tohle je pro tebe!" A na stůl vybalil medailonek, ze kterého táhlo na kilometry daleko ředidlo a pot ze skrz naskrz zapařeného kostýmu anděla. Potažený v několika silných vrstvách drobnými úlomky čehosi.

„Asi rozdrcený Lexauriny“, prohodil M. světácky. Už chápu, proč jsou v předškolních zařízeních vánoční prázdniny povinné.