pondělí 30. dubna 2018

Vaše nová tichá důvěrnice


Pokračování bakteriálního deníku. Čich a chuť stále nezvěstní. Nově ztracen i hlas. Nepřátelské oddíly dobyly hrtan a proměnili anektované území v jadernou střelnici. Aktuální skóre 3:0 ve prospěch bakterií.

Jestli je na ztrátě hlasu něco fajn, tak je to fakt, že se naučíte poslouchat. Stanete se miláčkem davu. Za posledních pár dnů jsem si vyslechla tolik příběhů, co běžně za několik měsíců. Lidi mají rádi, když posloucháte jejich příběhy. A když do toho nekecáte – aspoň ne moc. Rozhodně nepotřebují vědět váš názor, nebo pobídku k návštěvě psychoterapeuta. Úplně stačí vaše souhlasné zahýkání.

Žmur odjel na školu v přírodě a zatím nikdo ani nevolal. Což by vyšlo nastejno, protože stejně nejsem schopná plynule odbavit telefonát o tom, že si pro něj máme urychleně přijet. Čičman využila mezery a rozhodla se mi za ten týden říct všechno, co nestihla za svůj krátký život kvůli tomu, že ji Žmur právem staršího dost často překřičí.

Tak chodíme po parcích a po ulicích a takhle nějak vypadá náš dialog:

„Víš co je bezva?"

„C-ho?“

„Že jsme se Žmurem tenhle víkend ani jednou nepohádali!“

„Chrch, uhuh“

„Já vím, že tady teď vůbec není. Ale někdy se s ním hádám i jen tak v duchu, víš.“

„?“

„Někdy si představuju, že jsem princezna Elsa a zmrazím ho ukazováčkem. Když mi čmárá po panenkách. Stane se z něj kostka a navždy bude žít ve tmě v udělátku na led v mrazáku! A ty budeš jenom moje sladká maminečka…!“

„Ehm, ale sthýs-kalo hohó chrch“

„Nestýskalo, měli byste s tátou mít další miminko. Annu. A na narozky a Vánoce bychom si Žmuříka mohli rozmrazit. Jako rybí prsty.“

Nebo na nákupu v potravinách přes ulici. S tím pánem za pultem v černým tričku jsme si vždycky řekli jen dobrý den. Dokud jsem neztratila hlas:

„Dho-brý dheeen, ehrchlch.“

„Dobrej, dobrej. No né! Vy máte hlas jako Chris Barnes z Cannibal Corpse! To je moje oblíbená death metal kapela!“

„Hé, tak toho nhez-nhám chrch.“

„Ale Chris by si u nás k pití určitě nekoupil multivitamínovej džus ani citróny“ zklamaně přebírá nákupní košík.

„A máte vlasy jako moje přítelkyně, to už jsem vám chtěl dávno říct. Jó, včera jsem jí vytáh na Necrobiotics a myslíte, že ocenila, že ji někdo vytáh z hudebního bahna na pořádnou hudbu?“

„Huchrch.“

„Přesně tak. Radši šla na bar s týpkem, co vypadá jak ten její oblíbenej hnusák Klus! Vám se taky líbí Klus?“

„Mhéchrch!“

„Mně to taky nepřijde normální. Proradnice. Nebejt těch vlasů. Vy už musíte? Vemte si pomeranč, vod cesty. Škoda, že neznáte texty Cannibal Corpse, že byste zkusila ten jejich growling. Mně z toho jezdí mráz po zádech. Počkejte, tohle vám musím ještě musím pustit…“

„Jhá už mhu-sím. Na chrchlanou!“

„No dyť to říkám. Úplnej Barnes!“

Takhle já se teď každý den dovídám spoustu věcí, který nechci slyšet. Jenom na jedno jsem ještě moc velká poseroutka. Zavolat mámě.

pondělí 23. dubna 2018

Pondělní pičifuk pana Jiřího


Dnes ráno si připadám jako něco, co přinesla kočka z nočního lovu. Odulý ksicht, černé kruhy pod očima a po vysmrkání nacházím na kapesníku sliz, co efektně ladí s mým žlutozeleným tričkem. Nenávidím zánět dutin. Připadá mi, že pod mázdrou mrtvolného hnisu se nachází i celý můj mozek. Jako zombie piju kafe pravděpodobně se zkyslým mlékem z minulého týdne, a kdybyste mi ke snídani naservírovali fermentovanou žraločí hlavu zakopanou na dva roky pod zem, pozřu ji se stejně tupým oddaným výrazem. Vzhledem k tomu, že jsem ztratila čich, chuť i hlad, bude asi stejně lepší přejít na instantní Modafen.

Aby toho nebylo na pondělní ráno málo, přišel nám dnes ráno šéf ukázat svůj nový úlovek z náboru. Jak už víte díky Jarmilce, šéf stále loví nový lidi v temných vodách, ale dnes ráno předčil všechna naše očekávání. Zřejmě narazil na grant podporující kariéru lidí, co se po několika neúspěšných pokusech o úmrtí vrací z hospicu zpátky do zaměstnání, nebo za mlada okrádal staroušky v metru a teď se snaží vylepšit si karmu. Náš tým složený ze dvou mladých, ale už nyní zcela beznadějných programátorů, důstojníka Star wars, misantropa, oběti plastické operace a nafouklé hlavy přetékající zeleným slizem od května doplní pan Jiří.

Jarmila si na záchodě dopumpovala výstřih, protože bez ohledu na to, že Jiří možná ještě pořád jezdí do práce drožkou, nebo úzkokolejkou, jak je zvyklý z mládí, nic nemění na tom, že je mužem, což ho v Jarmilčině žebříčku raketově odpálilo nejmíň o tři příčky oblíbenosti přede mnou.

Pavel si před vzácným hostem jako obvykle nekorektně odříhl doušek ze své ranní Pepsi, dnes s pondělní extra porcí znechucení a Důstojník se mi v kuchyňce svěřil s domněnkou, že jde o inkarnaci Maz Kanaty.

Já jsem si bublavě odsmrkla a doufala, že si moje slzavé opuchlé oči pan Jiří nevezme osobně. K této interpretaci naštěstí nedošlo, ale myslím, že do budoucna jeho stůl ozdobí kromě muškátů a léků na prostatu i lahvička dezinfekčního gelu. Zbytek týmu se dosud nepodařilo vyrvat z náručí divokého víkendu.

Šéf pod tlakem studu za své dosavadní nepovzbudivé výsledky personálního managementu Jiřího představil jednou nerozvitou větou a vysmahnul na meeting. Někdy mívám podezření, že nás jednou všechny prodá do cirkusu jako vzácnou soukromou sbírku. Ani mu s námi nepopřál hodně štěstí. Tomu říkám empatické uvedení do pracovního procesu. Na místě Jiřího bych se vsákla do koberce, nebo ztuhla a křečovitě se usmívala, dokud by mi nezačalo tikat oční víčko. Jiří se ale svého dne zhostil s nečekanou odvahou.

„Tak depa je tady ňáký volný místo?“ a zapustil kotvu do prázdné kóje mezi mnou a Jarmilkou.  Bezpečnější by bylo jako bivakovat na hranici Izraele a Palestiny.

„A tyhle pičifuky si děvčátka rozeberte“ odhrnul z našeho znepřáteleného území minerální vodu ve spreji a páchnoucí hyacintový deodorant neomylně na Jarmilčin stůl. 

Tím jednoznačně demonstroval, že se přidal na správnou stranu Síly, protože Jarmilka se ostře vymezila vůči hyacintům, děvčátkům i pičifukům. Vypadá to, že Jiří přes pokročilý věk moc filmů s Hugo Haasem neviděl. 

Vítej ve světě opravdových mužů, Jarmilko. Vítej v kanclu, Jiří. Nevypadalo to, ale chyběl jsi mi tady.

Maz Kanata. Svěží fuk do našeho týmu.


čtvrtek 12. dubna 2018

Zahrádka slečny Čičman


Pokud jde o horoskopy a ezoterické členění lidí do osobnostních kategorií, tak by podle mě základní otázka neměla znít „Beran, nebo Střelec?“ ani „Psi nebo kočky?“, ale spíš „Rostliny, nebo zvířata?“.

Nemůžete mít upřímně rádi obojí, protože k tomu, abyste měli doma ožvejkanej muškát v poslední smrtelné křeči rozhodně není nutný ustájit si doma stračenu na čerstvý mlíko do kakaa. Mnohem rafinovaněji ho zmučí morče.

My jsme se s M. na začátku vztahu a společného bydlení dlouho hádali o malichernosti, jako kdo komu krade ponožky, než jsme narazili na daleko výkonnější generátor vzájemného zklamání. M. je totiž pěstitel a já chovatel. Kolik kytek u nás už zatáhlo jen kvůli tomu, že M. musel na týden odjet a na mě připadla povinnost je zalévat, byste nespočítali na prstech celého vašeho těla. 

Na svou obranu bych jen ráda dodala, že většina těch zelených chcípáků často jen čekala na příležitost, až M. vytáhne paty, aby mohli zplesnivět během 24 hodin a reinkarnovat se v miliardu otravných mušek, co lezou do očí a snaží se naklást vajíčka do spojivkového vaku. O zbytek rostlin, hromadně se plazících směrem ke dveřím našeho bytu ve snaze o evakuaci, se postarala zvířata a potom děti.

Když se dnes porozhlédnete po M. pracovně, najdete jedinečnou sbírku drsně vyšlechtěných druhů, které jsou připravené kolonizovat Mars. Co ale samotného eM překvapilo, že v té těžké přesile nečekaně našel spojence.

„Já bych tak ráda něco pěstovala“ povzdychla si jednou Čičman u večeře s nakousnutou okurkou v ruce.
„Tak maximálně další nezávazný vztah s chlapečkem ze školky“ prohlásím nedůvěřivě.
„To ne. Hrášek, rajčata, nebo kukuřici.“ pokračuje Čičman a eMovi se rozsvítí pohled.

Druhý den vede od stolu pěšinka z vysypané hlíny. Na jejím konci najdu pod oknem sadu květináčů jak z vietnamské pěstírny konopí v opuštěný fabrice a dva nadšené zahrádkáře. „Tady máme rajčátka, tady hrášek a slunečnici“, ukazuje mi hrdě Čičman.

„A máte někde i to políčko s kukuřicí?“ Žmur se tomu sice nervózně zasměje, ale nezapomene si zkontrolovat vrchní zásuvku od komody. Pro jistotu.

Za pár dnů výpěstky vyklíčily, což eM pošetile označoval za důkaz, že se v našem bytě dají s trochou respektu pěstovat živé rostliny, ale mně jich bylo už tenkrát líto.

O to víc, když objevily první neduživé stonky. Půlka z nich ráno ležela bokem. „Jen jsem je chtěla povytáhnout, aby nerostly tak pomalu“ hloubá nad tím srebrenickým masakrem Čičman.

Další dvě sazeničky byly vyplaveny tsunami způsobem zalévání a zbytek uschnul. To už mi bylo líto spíš eM, který zůstal se svou partičkou zocelených sukulentů zase sám.

Když jsem včera vyhazovala květináče s pozůstatky mrtvých těl, zaujalo mě v hlíně něco barevného. Skoro v každým květináči byla zasazená a ukazováčkem festovně zatlačená figurka Hello Kitty.

Když ono by bylo živé koťátko stejně lepší než živé rajčátko.“ dodala k tomu Čičman. 

Ale kdoví? Třeba Hello Kitty sazeničky fakt fungují.
A co teprve sazenice morčátka...




pátek 6. dubna 2018

Vzpoura muflonů. Coming soon!


Možná mě za tenhle post kromě vás vyhejtuje Ježíšova máma, nebo Děda Mráz, ale je mi to jedno. Jednou vám to prostě někdo říct musel: Velikonoce jsou stejně daleko lepší křesťanský svátek, než podělaný Vánoce se všemi mobilními telefony nové generace v šustivým sáčku, polívkou pro chudý a sněhem leda tak na spořiči obrazovky, nebo deklech od hajzlů ve vyhlášených pražských techno klubech.

To si aspoň myslíme my s M. Vlastně si to myslím hlavně já, ale M. se určitě nebude zlobit, že to o něm píšu taky, protože se tady o sobě dozvídá většinou daleko horší věci a už mi dávno nasupeně nevtrhává do pracovny půl minuty od zveřejnění nového příspěvku.

Ale k těm Velikonocím. Pro nás jsou to svátky zmrtvýchvstání hlavně díky obětavé babičce, která nám i letos s křesťanskou laskavostí pohlídala démony a my mohli vyrazit na naši tradiční velikonoční pouť bez dětí. Den, noc a ráno, kdy můžete jako svobodné lidské bytosti vstávat klidně o půl desáté a ne kmitat v ranním šeru jako partička ilegálů se zabaveným cestovním pasem na ranní směně v Michelské pekárně.

Letošním cílem byl Mikulov. Jestli mi visíte na rtech, proč zrovna tahle výspa a zda byste tam měli jet taky, tak vás můžu uklidnit, že naší jedinou strategií je místo kousek od babičky, kam už ale bystrý zrak dětí nedohlédne a druhý důvod je svatý kopeček, kde se dá večer sednout s vínem a koukat na rozsvícené městečko pod nohama.

S tou výspou jsme se trochu přepočítali, protože Mikulov slaví vinobraní každý víkend v roce. Tudíž by byl hřích Velikonoce se čtyřmi dny volna trochu nepodojit a nepostavit na náměstí stánky s vínem a pódium pro Divokýho Billa. Tohle hrůzné epicentrum chrlilo místo lávy a šutrů stovky kopií výletníků s nordic walking hůlkami zrovna na naši trasu. Všichni do jednoho neměli zrovna na tohle odpoledne v plánu nic jinýho, než zevlovat uprostřed cesty a fotit si kýčovité panoramatické fotky s plastovou sklenkou vína, Pálavou a našimi zamračenými obličeji v pozadí.

Bylo zjevné, že potenciál zábavnosti a dobrodružnosti červené turistické stezky byl vyčerpán s příchodem Slovanů na Velkou Moravu, takže přišla na řadu má oblíbená free style chůze přes cokoliv. Bohužel jsme se nedostali ani k Novomlýnské nádrži, abych mohla M. na Velký pátek stylově uchvátit chůzí po vodě, vrhla jsem se tedy aspoň příkladem do nejbližší rozkopané oranice. M. k tomu jen chladnokrevně prohlásil, že si večer čistím boty sama. Ale nebojte se, jako v každé pohádce se ani rezervovaný M. nevyhnul upřímnému nadšení a to, když jsme zbědovaní a potrhaní dorazili k panské oboře v Klentnici.

„ Od 1. října Do 31. března zákaz vstupu pod pokutou až 10.000 korun“ četl nahlas M. ceduli na vratech. „A dneska máme teprve třicátého“, zamnul si radostně ruce a skočil za plot.  To je zase Emova úchylka, nacpat se všude, kam nesmí. Pokud jste Sudeťák jako já, tak tohle nikdy nepochopíte. Já mám zakódovaný jako dědictví předků, že za lezení do zákazu je kulka do týla a internace zbytku rodiny do pracovního lágru. „Nebuď srab a polez“, nadšeně podupává M. na druhé straně. „Vidím stádečko muflonů!“

V okamžiku, kdy se obrátil vítr a to obrovské stádo oddusalo ve zvířeném prachu jen pár metrů před námi, jsem svůj strach z postihu přehodnotila jako sekundární. Přiblížila bych vám ten zážitek jako něco mezi zemětřesením a migrací bizonů. Větší strach z udupání byste pohledali snad jen na koncertu Rolling Stones.

„Hej! Je to tu určitě bezpečný?“ sbírám odvahu sundat si dlaně z očí.

„Je to tu nádherný! Rozhlídni se: a nikde ani noha!“

„Nikde ani noha, ale támhle pod smrkem leží něčí vybělená páteř. Co když od října mufloni odvykli člověku? Připadám si tady jako na safari bez pušky a jeepu s mříží. A co je do prdele tohle? Krmítko s masem!“

„Kdybys nebyla krátkozraká, tak vidíš, že to není flák masa, ale růžový soli. Lizu!“

Duch-duch-duch-duch. Přes cestu přeběhne stádo jelenů. Podle počtu zvěře tu myslivci nebyli fakt dlouho. Nebo ta vybělená páteř pod smrkem patří hajnýmu. Navzdory chmurnému začátku to byl jeden z nejlepších jarních výletů ever. I když jisté pochybnosti zůstaly. Třeba, že tomu padesátikilovýmu muflonovi nikdy nedojde početní převaha ani to, že bych do něj nešťouchla klackem, natož do něj střílela. A že mají od října celou zimu na plánování vzpoury. 

Nechají se i letos pokorně naložit do guláše, nebo přijde evoluční zlom? 

Osobně si myslím, že by pro nás všechny bylo daleko prospěšnější být v lese trochu ve střehu, než zevlovat na pěšině se sklenkou frankovky.