Vaše nová tichá důvěrnice

Pokračování bakteriálního deníku. Čich a chuť stále nezvěstní. Nově ztracen i hlas. Nepřátelské oddíly dobyly hrtan a proměnili anektované území v jadernou střelnici. Aktuální skóre 3:0 ve prospěch bakterií.

Jestli je na ztrátě hlasu něco fajn, tak je to fakt, že se naučíte poslouchat. Stanete se miláčkem davu. Za posledních pár dnů jsem si vyslechla tolik příběhů, co běžně za několik měsíců. Lidi mají rádi, když posloucháte jejich příběhy. A když do toho nekecáte – aspoň ne moc. Rozhodně nepotřebují vědět váš názor, nebo pobídku k návštěvě psychoterapeuta. Úplně stačí vaše souhlasné zahýkání.

Žmur odjel na školu v přírodě a zatím nikdo ani nevolal. Což by vyšlo nastejno, protože stejně nejsem schopná plynule odbavit telefonát o tom, že si pro něj máme urychleně přijet. Čičman využila mezery a rozhodla se mi za ten týden říct všechno, co nestihla za svůj krátký život kvůli tomu, že ji Žmur právem staršího dost často překřičí.

Tak chodíme po parcích a po ulicích a takhle nějak vypadá náš dialog:

„Víš co je bezva?"

„C-ho?“

„Že jsme se Žmurem tenhle víkend ani jednou nepohádali!“

„Chrch, uhuh“

„Já vím, že tady teď vůbec není. Ale někdy se s ním hádám i jen tak v duchu, víš.“

„?“

„Někdy si představuju, že jsem princezna Elsa a zmrazím ho ukazováčkem. Když mi čmárá po panenkách. Stane se z něj kostka a navždy bude žít ve tmě v udělátku na led v mrazáku! A ty budeš jenom moje sladká maminečka…!“

„Ehm, ale sthýs-kalo hohó chrch“

„Nestýskalo, měli byste s tátou mít další miminko. Annu. A na narozky a Vánoce bychom si Žmuříka mohli rozmrazit. Jako rybí prsty.“

Nebo na nákupu v potravinách přes ulici. S tím pánem za pultem v černým tričku jsme si vždycky řekli jen dobrý den. Dokud jsem neztratila hlas:

„Dho-brý dheeen, ehrchlch.“

„Dobrej, dobrej. No né! Vy máte hlas jako Chris Barnes z Cannibal Corpse! To je moje oblíbená death metal kapela!“

„Hé, tak toho nhez-nhám chrch.“

„Ale Chris by si u nás k pití určitě nekoupil multivitamínovej džus ani citróny“ zklamaně přebírá nákupní košík.

„A máte vlasy jako moje přítelkyně, to už jsem vám chtěl dávno říct. Jó, včera jsem jí vytáh na Necrobiotics a myslíte, že ocenila, že ji někdo vytáh z hudebního bahna na pořádnou hudbu?“

„Huchrch.“

„Přesně tak. Radši šla na bar s týpkem, co vypadá jak ten její oblíbenej hnusák Klus! Vám se taky líbí Klus?“

„Mhéchrch!“

„Mně to taky nepřijde normální. Proradnice. Nebejt těch vlasů. Vy už musíte? Vemte si pomeranč, vod cesty. Škoda, že neznáte texty Cannibal Corpse, že byste zkusila ten jejich growling. Mně z toho jezdí mráz po zádech. Počkejte, tohle vám musím ještě musím pustit…“

„Jhá už mhu-sím. Na chrchlanou!“

„No dyť to říkám. Úplnej Barnes!“

Takhle já se teď každý den dovídám spoustu věcí, který nechci slyšet. Jenom na jedno jsem ještě moc velká poseroutka. Zavolat mámě.