Flexím

 

Život v korporátu vás naučí spoustu bizarních životních soft skills, například reverzní nastavování očekávání.

Špatná zpráva u běžnýho zaměstnavatele vypadá asi takhle. Šéf přileze ráno do práce s výrazem týranýho štěnete, zavolá všechny do zasedačky a řekne: „Je to fakt blbý. Ztratili jsme dalšího zákazníka a nemáme už pomalu ani na nájem kanclu. Od příštího měsíce se stěhujeme do malýho plesnivýho skladu u nádraží. Rušíme stravenky, ale koupil jsem každýmu repelent. Rozdám vám je osobně, protože asistentka spáchala sebevraždu.“

Špatná zpráva v Korporátu vyjde na intranetu a vypadá nějak takhle: „Skvělá novinka pro všechny naše úžasné zaměstnance! Zasloužíte si něco lepšího a my to víme. Proto jsme v rámci nového projektu naší společnosti připravili stěhování na nová designová místa podle návrhů těch nejlepších interiérových architektů! Co se bude chtít po vás? Skoro nic. Zabalte si své věci do krabic, označte je štítkem a přijďte rovnou na své nové a lepší místo.“

Noví nezkažení zaměstnanci jásají, ale my víme. Starý corpobitches tenhle tenhle text totiž rovnou simultánně překládají jako: „Čau líný špíny! Máme pro vás další zlou novinu. Syna našeho hlavního akcionáře vyrazili z UJAKu a teď se svýma vyhulenýma kámošema založil firmu s levným čínským nábytkem. Tak se rozluč se svou teplou židlí, kámo. Náhazej si svý krámy do krabic a my ti je necháme zrecyklovat na polyesterový trička s firemním logem. Tak v pondělí v Pekle! (ďábelský smích).“

A kam myslíte, že přijdete v pondělí? Správně, do Pekla. Nejen, že jsou pracovní místa nahuštěný jak v indickým call centru, takže když se protáhnete, podrbete jednoho kolegu na krkem a druhýho skopnete ze židle. Všechno páchne toluenem a takovou to toxickou novonábytkovostí, takže slzím už půl hodiny po příchodu a smrkám kyselinu chlorovodíkovou.

To nejlepší ale přijde, když se zaplní i prosklený zasedačky. „Vy jste normálně vidět na kamerách, haha“ posmívají se vám lidi, který vás na velkoplošných obrazovkách sledujou jako nějakej sociální experiment nebo trepku pod mikroskopem – jak se drbete na zádech a urovnáváte si prsa v podprsence.  

Většina míst je navíc flexi, což nevychází ze slova flexit, ale ze skutečnosti, že na vaše místo plynule zajede někdo jinej, jakmile odtáhnete domů nebo na oběd. A navíc clean desk policy: co večer zapomenete na stole, to ráno vyvezou popeláři.

Abych nezapomněla, moje nové flexi místo sdílím se skupinkou žen. Holky jsou super. Dozvíte se spoustu drbů, vyměníte slevový kupóny, rozhodí se vám menstruační cyklus a pracovní den je v prdeli, ani nevíte jak. Ale soustředí se tam fakt těžko.

Takže jsem jednoho rána lehce nejistě zapojila svůj kompl do flexi zástrčky u úplně jinýho týmu. Připadala jsem si trochu jako kukačka, špicl z HR nebo talentovanej pan Ripley a taky se na mě ajťáci přesně tímhle podezřívavým tónem dívali. Ale co, jakmile jednou spadnete do nejnižší kasty, můžete podle nových firemních pravidel vysírat kdekoliv, kde je nálepka FLEXI, takže mě nikdo nevyhodil.

Ten klid! Ta jistota termínu menstruace! A taky tam nejsou žádný zasedačky, takže se můžu za svým paravánkem klidně rejpat v nose a nikdo neřekne ani ň.

Postupně přestávají i ty podezřívavý pohledy a kluci se i za mé přítomnosti pomalu začínají normálně bavit, stejně jako si dřív nebo později zvyknete na přítomnost nějakýho výstředního domácího mazlíčka, třeba vypelichanýho opičáka ve fráčku, kterýho vám děti dotáhnou od popelnic cirkusu Humberto.

Každopádně až do včerejšího rána jsem ještě byla oficiální squatter. Dokud jsem si ráno v kuchyňce nepřipravovala svý flexpresso a přes designovou stěnu ke mně nezavanul útržek konverzace, který jsem se vždycky děsila, ale naštěstí nebyla adresována mně: „Hele, najdi si jiný místo. Tady sedí naše imigrantka.“  Adoptována!

Ve finále si v kanclu zvyknete na kohokoliv/ Giphy

Tímhle začala válka

 

No vidíte, uběhlo jen pár mrazivých dnů a už tu máme neméně mrazivý pokračování našeho sousedského konfliktu. Nemuseli jsme pro to dokonce ani nic dělat, stačilo ráno otevřít dveře od bytu.

Celá vnější strana dveří byla odshora dolů pokrytá vysoce lepkavými hnědo-žlutými kapkami, které se dole spojují ve velké rašeliniště na nacucaný rohožce. Ani rohožka neustála tohle masívní množství kapaliny, takže zbytek natekl do bytu, kde vytvořil malé lepkavé jezírko. Právě v něm stála moje ponožka a v tý ponožce stála moje noha, ze který maximálně vydrážděnej nerv urgentně telefonoval mýmu rozespalýmu mozku.

Nepatřím mezi lidi, který věří na astrologický znamení, i když mám kolem sebe spousta příčetnejch vzdělanejch lidí, který vám jako diagnózu pracovní neshody řeknou třeba „No, to se nediv, typickej Vodnář.“

Možná je to i tím, že jsem se narodila ve Štíru, a ten žádný pozitivní vlastnosti nemá. I v jinak sluníčkových astro publikacích se o sobě dozvíte, že jste pomstychtivá děvka závislá sexu a hazardu, a ideální povolání pro vás je nájemnej vrah, politik nebo nějakej jinej obor, kterým normální lidi hluboce opovrhují. Když se narodíte v listopadu, tak s tou publikací můžete tak maximálně vztekle mrsknout do kouta, závidět pořádkumilovnost Pannám a představovat si, jak autorovi horoskopu kleštičkama pomalu trháte jeden nehet po druhým, dokud si to po sobě nepřepíše ve váš prospěch a třikrát se neomluví.

Jednu štíří vlastnost ale mám a není to smysl pro politiku. Jsem pomstychtivá děvka.

Mně se totiž stačí podívat tyhle špinavý dveře, na který někdo cíleně a s odhodláním vylil nejmíň kýbl neznámé látky a napadnou mě hned 2 věci:

• Černá plíce plížící se v 5 ráno ztemnělým domem. Hloupě se uchechtává, kašle, v hubě má zaražený aspoň 3 cigára najednou a dává si záležet, aby ten svůj kyblík svý osobní vzpoury vylil rovnoměrně pěkně od horní zárubně, přes jmenovku, až po rohož.

• Že je to amatér, protože kdybych já se nedejbože (!) dostala do téhle úrovně útoku, tak bych použila kapalinu ve stejným barevným spektru a konzistenci, ale rozhodně by to nebylo bez zápachu. Čteš to, Plíce?!

Viděli jste Beef? Blbý je, že jak jste jednou pomstychtivý, tak se vám po tomhle nevyprovokovaným útoku potáhne mozek rudým hadrem. Napadají vás živý scénáře během ranní cesty autobusem a tváříte se na nevinný lidi jako ten politik nebo nájemnej vrah. Nedá se toho zbavit a musíte se kontrolovat, abyste někomu omylem nezačali nadávat během porady jen kvůli tomu, že si sumírujete válečnej plán.

Cestou z práce si tisíckrát opakuju mantru, že je Plíce chudák a pravidelně posílá prašule na opuštěný zvířátka. Ale pak ho ve svý hlavě vidím, jak do těch chudáků odrbaných psů jen típe ty svý cigára a máčí jim čumáčky v kýblu lepidla, a začne to se mnou zas cloumat.

V tomhle je štěstí mít doma nepodezíravýho Ema. Em bezelstně věří, že to udělal nějakej random ochlasta, který šel v noci s lahví lepidla smíchanýho s kolou náhodou okolo našeho bytu a zrovna mu ulítla ruka, jak si kýchnul a celý se to vylilo zrovna na naše dveře. Jemináčku.

Je to dobrý, protože Em kromě naprostých utopií předkládá i taktické scénáře, jakože to udělala paní Hořejší, aby nás proti Plíci poštvala. „Myslí si, že my kolem sebe začneme agresívně kopat, počkáme si na něj a odvezeme ho v dodávce za město, zatímco Hořejší si budou v klidu užívat čistého ovzduší“ vnuknul mi tuhle myšlenku Em asi jen proto, aby mě trochu přibrzdil, což se podařilo. 

Ale až se inspektorka Psice vrátí ze silovýho tréningu, kde si vybije zbytek přepětí, začne vyšetřování a odplata, přátelé. A Coppola bude se svou uříznutou koňskou hlavou v posteli jen jako můj mladší a neobratný bratr.

Pučmeloun a Černá plíce, naše jarní novinky

 

Pořiď si hmyzí hotel, říkali.

Je to dobrý na nervy, říkali.

Letošní jaro na mý balkonový farmě je signifikantní hned ze dvou důvodů. Máme fungl novej hmyzí hotel a fungl nový sousedy.

Ten hmyzí hotel měli v akci v Lidlu a víte co? Nahlas tady podezírám nadnárodní koncerny, že byl prodanej už včetně zárodků budoucích návštěvníků. Jestli si ještě vzpomínáte na moje covidový pokusy s krmítkem pro ptáky tak trvalo dobrý 2 týdny, než se mi podařilo získat první klienty, konkrétně homosexuální holubí pár a straku se špinavýma nohama, která nám zničila parapet.

Hmyzí hotel jsem instalovala odpoledne a druhý den ráno v něm byly zacpaný tři dírky na znamení obsazených pokojů. Fakt mám věřit, že hmyz na našem balkonu trpělivě čekal celý roky, než podobný ubytovací zařízení konečně spustíme?

Ze začátku všechno vypadalo idylicky: z postele můžu sledovat divoký včely, jak lezou do děr a člověk nemusí být ani těhotnej, aby se mohl dojímat ze svých vlastních dobrých skutků.

Pak se do tý největší díry nastěhoval Pučmeloun. Neptejte se mě na jeho původ a latinský název, já už jsem vyložila karty svýho podezření na stůl. Normálně do těch domečků larvy laboratorních mutantů nalepí hubeňoučký dětský prstíčky osmiletého dělníka Bao Donga, hned vedle srolovanýho papírku „adopt me i am hungry“ 

Chlupatej násera Pučmeloun se teda nevylíhl úplně do dobrý nálady, protože kdykoliv si dovolím vyjít na balkon nalokat se trochy jarního vzduchu, vyleze ze svý nory a začne do mě celkem agresivně narážet.

Evidentně ale postrádá žihadlo, takže se zmůže jen na to, že se rozlítne do svý maximální rychlosti, narazí do mě a pak spadne na krovky a vzpamatovává se z opojnýho pocitu, jakej je to mačo predátor a jak umí útočit i na slabý holky.

Taky se snaží (ať už z blbosti nebo čirý zlomyslnosti) lézt do děr, co už si zabraly divoký včely. Tyhle návštěvy často vyústí v nasranej roj, kterej rozhodně neláká k otevřeným balkonovým dveřím, protože včely dychtivě vlítnou do ložnice ve snaze anektovat volnej prostor bez otravnýho Pučmelouna.

No a ten druhej důvod, co neláká k otvírání balkonu, je soused Černá plíce. Podcenili jsme to. Říkali jsme si, že po sousedovi Kalašnikovi, jehož chrápání bylo slyšet i přes strop, nás už nic nepřekvapí.

Ale pak se nastěhoval Plíce i se svou ženskou se stejně vášnivým zlozvykem. Chodí na cigáro každých 15 minut, dáví se u toho suchým kašlem a z jejich balkonu odpadají vajgly, hleny a vychrchlaný kousky karcinomů. Znáte ty varování na krabičkách od cigaret? Tak si představte si, že se k vám domů nastěhuje ten chlap s dírou v krku, ženská po potratu nebo ten šedivej nebožtík, u kterýho brečí jeho syn – a všichni vám doma hulí a hekají.

Em už má v baráku svý kontakty, konkrétně na rpaní, co bydlí s rodinou nad Kalašnikovem a sdílí s námi stejný strasti prokletýho sousedního bytu. Když jí napsal, chytila se hned. Prý mají doma zakouřeno nonstop a spolu s rychlým postupem teplého počasí jsou připraveni řešit situaci radikálně. Je potřeba se za Plící stavit. Zazvonit a důrazně intervenovat.

Na to, jak se ta ženská nahoře tvářila jako Johanka z Arku, nakonec rychle vyměkla a do plánované akce nakonec obsadila svého manžela. Já mám za sebou zase čerstvě Meisnera - herecký výcvik, který vás naučí, jak zahodit zdvořilosti a do minuty vyeskalovat problémy tak, že se o tom všem účastníkům budou zdát zlý sny ještě několik měsíců. Bylo rozhodnuto.

V Den D se scházíme s panem Hořejším na chodbě, a je to jak porada před vyloděním v Normandii. Hořejší si na tu příležitost oblékl útočně rudou košili, na které nebudou vidět stopy krve. Mluví úsečně a vztekle. Jakým právem Plíce zamořuje křehké hrudníčky našich dětí? By potřeboval to cigáro típnout mezi oči, aby si to uvědomil!  Já vizuálně bojuju výstřihem a v hlavě si sebou táhnu protivnýho, sprostýho Meisnera. Dohromady jsme neporazitelní.

Agresívně rozdrnčíme zvonek a za chvíli se ozvou šouravé kroky a známé kašlání. Otevře chlápek, co vypadá trochu jako Big Lebowski. Stydlivě si utáhne župan a dobrácky se na nás usměje. Jeho bezbrannost nás donutí udělat krok zpět.

Jako první se vzpamatuje Hořejší a začne do něj sázet výčitky o dětech, co se nám doma dusí a marně natahují své sinavé ruce k oknu.

„Ježiš, to se hrozně vomlouvám,“ řekne Plíce a nakročí, jako by ho chtěl obejmout. Uděláme další úkrok dozadu.

„Vůbec jsem si neuvědomil, že to takhle táhne do ostatních bytů. To musí být hrozný, kór pro nekuřáky a děti. Já se vomlouvám.“ zakašle smutně Plíce.

„Vy se vomlouváte“ začala jsem po meisnerovsku.

„Já se vomlouvám a budu chodit už jen ven, a to ještě dál od baráku, ať s tím nikoho neobtěžuju.“ protře si Plíce brejličky.

„Tak to zas po vás snad ani nemůžeme chtít, abyste se takhle omezoval“ zjihl Hořejší jak po ráně těžkým polenem.

„Tak to zas ale můžeme chtít, aby se pan Plíce trošku omezoval“ snažím se zachránit zbytky důstojnosti našeho útvaru rychlého nasazení, ale je to marný. Kdybychom tam byli ještě o pár minut dýl, nacpe do nás Plíce bábovku a za půl hodiny už bychom na balkoně kouřili všichni a objímali se jak v laciný telenovele. 

Všichni jsme se tedy na rozloučenou ještě asi třikrát omluvili a rozešli se, přetékající vzájemným respektem.

„Bylo to těžký, ale vyhráli jsme“ řekla jsem pak doma Emovi a dětem. 

Později jsem otevřela balkon a dovnitř zabzučel nablblej Pučmeloun, dvě rozčilený včely a nezúčastněný smrad cigaret seshora. 

Letecká příručka přežití: Andyho výzva

 

Víte, kdo je největším distributorem knih v Česku? Nejsou to Megaknihy a dokonce ani Luxor. Ty největší prodeje se odehrávají pod zástěrkou škol. Naše děti fasují několikrát za rok tištěný katalog knih. Lesy umírají, strakapoudi padají do jehličí, vzteklý lišky koušou dřevorubce. Ale sere pes. Děti zkrátka musí mít svůj papírový katalog knih s objednacím lístkem jak z devadesátek, kde zaškrtáváte tužkou a posíláte prachy po učitelce.

Prd jsou mi přitom platný moje řeči, že máme knihovnu hned vedle baráku, a že se nám domů prostě žádný další knihy nevejdou. Pro ilustraci, já jsem svou knihovnu po stěhování zploštila na jeden regál poličky. Jako fakt mám vyhodit i svou Annu Kareninu jen kvůli tomu, abychom mohli vlastnit Hříbátko Lumpíka?!

Jako správná macecha jsem tedy děti podrobila hnusný volbě. Tentokrát si mohou vybrat knížku, ale vyřadí za to jinou. Slibovala jsem si od toho, že se zbavíme nostalgických leporel, což se nestalo. Do dětské knihovny ale zamířila dvě díla s přesahem: Můj koňský deníček a Letecká příručka přežití.

Prosím vás, neptejte se mě, co dělá v seznamu školní literatury příručka přežití. Nutí mě to k myšlenkám na postapokalyptickou budoucnost přetékající pečenými veverkami na klacku nad ohníčkem z jaderného reaktoru. A to ještě ani nevíte, že Žmur si tuhle příručku vybral jen kvůli tomu, že mu nebylo umožněno objednat si Bojový manuál. Obsahuje totiž chvaty, kterými nás může během 10 vteřin zabít a naporcovat do mrazících pytlíků.

Možná si ještě vzpomenete na Žmurovu vojenskou příručku přežití nebo Manuál, jak sbalit majora. Letecká příručka tak symbolicky uzavře temnou trilogii, jak přežít na úkor desatera, dobrého vychování a ostatních živých druhů.

Autor příručky není uveden, což tuhle publikaci zahaluje do dráždivého tajemství. I naprostým začátečníkům v oboru military literatury a SAS ale neunikne, že jím musí být legendární Andy MacNab.

Andy byl pohozen v igelitce před londýnským špitálem a jeho dětství poznamenalo pár ošklivých konfrontací se zákonem. V 16 narukuje do armády, protože chtěl lítat vrtulníkem, na což však „nemá talent ani vzdělání“. 

„Leda bys tankoval palivo“ krčí prý bezradně rameny jeho výcvikový instruktor. Lepší životopis pro spisovatele letecké příručky přežití prostě nevymyslíš!

1. Havárie

„To dáš, natřeš jim to, ještě bude instruktor čumět“ křečovitě drží Andy knipl helikoptéry a snaží se pomocí sebepovzbuzování nabrat výšku. Vojenský vrtulník, přetížený jeho nadváhou, hrozivě zavrávorá nad přilehlou rezidentní čtvrtí a padá do nedalekého lesíka.

• Identifikovat nepřítele a všímat si jeho činností.
• Uskutečnit kroky k vlastní ochraně za použití zbraní hromadného ničení – jaderných, biologických a chemických.
• Maskovat se. Pamatujte, že vás může prozradit i tělesný pach.

Andy nemusí přemýšlet dlouho: nepřítelem je celá vojenská posádka v čele s instruktorem Lawrencem, zpochybňující jeho přirozený talent. Škrtne sirkou, odhodí ji do řídkého lesíka směrem ke kasárnám a vyválí se v zaječí mršině, aby zamaskoval vlastní pach. Zdatně vyhází vnitřnosti a vykuchaného zajíce si narazí na hlavu jako maskovací čepici.

2. Najdi spojence

• Zpívejte chvalozpěvy nebo vlastenecké písně.
• Milujte sami sebe.
• Radujte se z toho, že bez ohledu na to, co se děje, Bůh vás vidí.

Když Andy přesně podle příručky uspokojí sám sebe za zpěvu „God Save the Queen“, snaží se setřepat poněkud nepříjemný dojem, že ho Bůh viděl a přetavit ho v radost. Během přípravy čaje z mravenců a jehličí i jeho nepříliš bystré oči za tlustými dioptriemi zaznamenají pohyb v mlází.

Neohrabaný Andy sice postrádá mrštnost predátora, zato skvěle hází šutrama. Být londýnským sirotkem z igelitky vás to naučí. "Vžžžžm, dchch," ozve se tupá rána. Po pár minutách přiběhne zadýchaný Andy a identifikuje ve své oběti vojenskou kuchařku Alice. Matku instruktora Lawrence.

3. Zdravověda a hygiena

• Šok: Ošetřete poranění, zamezte ztrátám tepla.
• Vši, blechy a štěnice chyťte a rozdrťte (včetně larev).
• Vlasy je dobré mít ostříhané. Zabráníte tak šíření parazitů a bakterií.

Paní Lawrencová se probere z bezvědomí přesně ve chvíli, kdy jí Andy stříhá slušivé mikádo. „Panebože, Andy! Tohle je skandál, kolikrát jsem řikala, že se těch vašich pitomejch cvičení posádky nebudu účastnit?! Jen jsem šla nasbírat pár borůvek do koláče… a co je tohle za hnus?“ ukazuje štítivě na ešus vedle sebe.

„Rozdrcené vši a hnidy, madam. Měla jste jich plnou hlavu a budou se nám hodit do polévky. Teď, když jsem vás zachránil a odparazitoval, můžeme spolu sdílet lidské teplo. Jste mým válečným zajatcem a jednou o tom napíšu knihu!“

4. Potrava

• Modré a černé plody jsou obvykle jedlé, zatímco polovina červených plodů je jedovatá.
• Uchování potravy: Jednou z možností je nechat ulovená zvířata žít.

Únos kuchařky se ukázal být strategicky úspěšným tahem. Paní Lawrencová se naučila zadělávat ze směsi borůvek, hnid a jehličí báječný nákyp.

Po večírku, kdy vypili odvar z červených bobulí, Andy píše do konceptu příručky: 

„Na Alice působí bobule obzvlášť povzbudivě. Ten večer mi slíbila, že mě adoptuje a došlo k pokusu o nekonsenzuální sexuální akt. Od znásilnění paní Lawrencová upustila jen proto, že jsem si odmítl sundat zaječí čepici. Příště použít pouze polovinu červených plodů pro bezpečnou výměnu důvěrností bez afrodiziakálních účinků. Díkybohu za zaječí kožku!“

Druhý den byla paní Lawrencová nevrlá. Kromě jistého zklamání z večera se v ní zjevně nahromadila i beznaděj z faktu, že Andy nezvládne ulovit a zabít zvíře. 

Když jednou do vykopané defekační jámy spadne srnka, Andy ji pojmenuje Bambi. Od té doby se plíží po lese Andy se zaječí čepicí, za ním pochoduje věčně nespokojená paní Lawrencová a jako třetí poskakuje ochočená Bambi na vodítku z parašutistického provázku.

5. Únik před nepřítelem

• Odeberte se na území přátelského, nebo aspoň neutrálního státu.
• Nikdy na sobě nenoste předměty, které se lesknou, například hodinky, brýle a propisky.
• Maskujte se a koleje překonávejte vleže, tělem rovnoběžně s kolejí a tváří dolů.

„A co kdybychom se stavili za ségrou do Cornwallu?“ navrhne jedno obzvlášť deštivé ráno paní Lawrencová. Andy ji podrobí přísnému odbojovému výslechu a sestru Mitchell následně schválí jako bezpečný úkryt – zejména po ujištění, že volí labouristy a je to přírodní zrzka.

V rámci bezpečného přesunu Andy i přes Aliciny protesty rituálně zlikviduje všechny lesklé předměty včetně propisek, zlatých náušnic a svých vlastních brýlí, bez nichž je skoro slepý.

„Že se na to už nevyserem. Vopravdu musim ty koleje přelejzat vleže?“ ptá se paní Lawrencová, kterou Andy z maskovacích důvodů obalil větvičkami keře.

„Je to klíčové, Alice. Přece naši misi neprozradíš těsně před koncem!“ šeptá Andy přikrčený vedle kolejí.

Strojvedoucí uhánějícího rychlíku měl v tu chvíli pocit, že se zbláznil. Lokomotiva se nezadržitelně blíží k překážce na trati: na kolejích leží keř. Nalevo od kolejí stojí překvapená srnka a napravo se krčí zajíc s předníma nohama nahoře, jako by se vzdával. Ubrzdit to už nešlo.

Od té doby žije Andy s Bambi o samotě v ústraní a stal se slavným spisovatelem vojenských příruček. Když tenkrát v lese přiotrávil paní Lawrencovou bobulemi, předpověděla mu, že to jednou někam dotáhne!

giphy.com