Pučmeloun a Černá plíce, naše jarní novinky

 

Pořiď si hmyzí hotel, říkali.

Je to dobrý na nervy, říkali.

Letošní jaro na mý balkonový farmě je signifikantní hned ze dvou důvodů. Máme fungl novej hmyzí hotel a fungl nový sousedy.

Ten hmyzí hotel měli v akci v Lidlu a víte co? Nahlas tady podezírám nadnárodní koncerny, že byl prodanej už včetně zárodků budoucích návštěvníků. Jestli si ještě vzpomínáte na moje covidový pokusy s krmítkem pro ptáky tak trvalo dobrý 2 týdny, než se mi podařilo získat první klienty, konkrétně homosexuální holubí pár a straku se špinavýma nohama, která nám zničila parapet.

Hmyzí hotel jsem instalovala odpoledne a druhý den ráno v něm byly zacpaný tři dírky na znamení obsazených pokojů. Fakt mám věřit, že hmyz na našem balkonu trpělivě čekal celý roky, než podobný ubytovací zařízení konečně spustíme?

Ze začátku všechno vypadalo idylicky: z postele můžu sledovat divoký včely, jak lezou do děr a člověk nemusí být ani těhotnej, aby se mohl dojímat ze svých vlastních dobrých skutků.

Pak se do tý největší díry nastěhoval Pučmeloun. Neptejte se mě na jeho původ a latinský název, já už jsem vyložila karty svýho podezření na stůl. Normálně do těch domečků larvy laboratorních mutantů nalepí hubeňoučký dětský prstíčky osmiletého dělníka Bao Donga, hned vedle srolovanýho papírku „adopt me i am hungry“ 

Chlupatej násera Pučmeloun se teda nevylíhl úplně do dobrý nálady, protože kdykoliv si dovolím vyjít na balkon nalokat se trochy jarního vzduchu, vyleze ze svý nory a začne do mě celkem agresivně narážet.

Evidentně ale postrádá žihadlo, takže se zmůže jen na to, že se rozlítne do svý maximální rychlosti, narazí do mě a pak spadne na krovky a vzpamatovává se z opojnýho pocitu, jakej je to mačo predátor a jak umí útočit i na slabý holky.

Taky se snaží (ať už z blbosti nebo čirý zlomyslnosti) lézt do děr, co už si zabraly divoký včely. Tyhle návštěvy často vyústí v nasranej roj, kterej rozhodně neláká k otevřeným balkonovým dveřím, protože včely dychtivě vlítnou do ložnice ve snaze anektovat volnej prostor bez otravnýho Pučmelouna.

No a ten druhej důvod, co neláká k otvírání balkonu, je soused Černá plíce. Podcenili jsme to. Říkali jsme si, že po sousedovi Kalašnikovi, jehož chrápání bylo slyšet i přes strop, nás už nic nepřekvapí.

Ale pak se nastěhoval Plíce i se svou ženskou se stejně vášnivým zlozvykem. Chodí na cigáro každých 15 minut, dáví se u toho suchým kašlem a z jejich balkonu odpadají vajgly, hleny a vychrchlaný kousky karcinomů. Znáte ty varování na krabičkách od cigaret? Tak si představte si, že se k vám domů nastěhuje ten chlap s dírou v krku, ženská po potratu nebo ten šedivej nebožtík, u kterýho brečí jeho syn – a všichni vám doma hulí a hekají.

Em už má v baráku svý kontakty, konkrétně na rpaní, co bydlí s rodinou nad Kalašnikovem a sdílí s námi stejný strasti prokletýho sousedního bytu. Když jí napsal, chytila se hned. Prý mají doma zakouřeno nonstop a spolu s rychlým postupem teplého počasí jsou připraveni řešit situaci radikálně. Je potřeba se za Plící stavit. Zazvonit a důrazně intervenovat.

Na to, jak se ta ženská nahoře tvářila jako Johanka z Arku, nakonec rychle vyměkla a do plánované akce nakonec obsadila svého manžela. Já mám za sebou zase čerstvě Meisnera - herecký výcvik, který vás naučí, jak zahodit zdvořilosti a do minuty vyeskalovat problémy tak, že se o tom všem účastníkům budou zdát zlý sny ještě několik měsíců. Bylo rozhodnuto.

V Den D se scházíme s panem Hořejším na chodbě, a je to jak porada před vyloděním v Normandii. Hořejší si na tu příležitost oblékl útočně rudou košili, na které nebudou vidět stopy krve. Mluví úsečně a vztekle. Jakým právem Plíce zamořuje křehké hrudníčky našich dětí? By potřeboval to cigáro típnout mezi oči, aby si to uvědomil!  Já vizuálně bojuju výstřihem a v hlavě si sebou táhnu protivnýho, sprostýho Meisnera. Dohromady jsme neporazitelní.

Agresívně rozdrnčíme zvonek a za chvíli se ozvou šouravé kroky a známé kašlání. Otevře chlápek, co vypadá trochu jako Big Lebowski. Stydlivě si utáhne župan a dobrácky se na nás usměje. Jeho bezbrannost nás donutí udělat krok zpět.

Jako první se vzpamatuje Hořejší a začne do něj sázet výčitky o dětech, co se nám doma dusí a marně natahují své sinavé ruce k oknu.

„Ježiš, to se hrozně vomlouvám,“ řekne Plíce a nakročí, jako by ho chtěl obejmout. Uděláme další úkrok dozadu.

„Vůbec jsem si neuvědomil, že to takhle táhne do ostatních bytů. To musí být hrozný, kór pro nekuřáky a děti. Já se vomlouvám.“ zakašle smutně Plíce.

„Vy se vomlouváte“ začala jsem po meisnerovsku.

„Já se vomlouvám a budu chodit už jen ven, a to ještě dál od baráku, ať s tím nikoho neobtěžuju.“ protře si Plíce brejličky.

„Tak to zas po vás snad ani nemůžeme chtít, abyste se takhle omezoval“ zjihl Hořejší jak po ráně těžkým polenem.

„Tak to zas ale můžeme chtít, aby se pan Plíce trošku omezoval“ snažím se zachránit zbytky důstojnosti našeho útvaru rychlého nasazení, ale je to marný. Kdybychom tam byli ještě o pár minut dýl, nacpe do nás Plíce bábovku a za půl hodiny už bychom na balkoně kouřili všichni a objímali se jak v laciný telenovele. 

Všichni jsme se tedy na rozloučenou ještě asi třikrát omluvili a rozešli se, přetékající vzájemným respektem.

„Bylo to těžký, ale vyhráli jsme“ řekla jsem pak doma Emovi a dětem. 

Později jsem otevřela balkon a dovnitř zabzučel nablblej Pučmeloun, dvě rozčilený včely a nezúčastněný smrad cigaret seshora.