Krmítko planých nadějí

Máma by nesouhlasila, ale můj táta je z chovatelského a pěstitelského hlediska inspirativní. Kdyby věděl, co to je podcast, vsaďte se, že ho má a poradí vám, co přidat kočkám do žrádla na pěknou srst, nebo jak vypěstovat palmu ze semínka, co prošlo trávicím traktem pouličního psa v centru Neapole.

Ta palma je mimochodem ve východních Čechách mnohem vitálnější, než ve svém přirozeném prostředí a aktuálně má přes strop v tátově pracovně namířeno směrem k mezinárodní vesmírné stanici. Kvůli ní mám od mámy přísný zákaz vozit tátovi semínka sekvoje a vlastně jakýkoliv další botanický materiál z dovolených, protože táta oživí a namnoží úplně všechno – i kdyby to byla tříska z Ježíšova kříže.

Stejným záhadným způsobem odchovává, živí a množí zvířata, která podle mě putují na jeho zahradu zcela účelově jako poutníci ze Santiaga de Compostela. Dobře, no. V exotických druzích má mezery, ale to je jen tím, že odchytávat a pašovat z dovolené i místní faunu jsem si ještě netroufla. Táta živí jen spoustu kun, cizích koček a divných ptáků (včetně sov!).

Když jsem při víkendové návštěvě rodičů pozorovala jejich ptačí krmítko, mohla jsem jen tiše závidět. Mohla jsem závidět i štíhlou postavu, kondici a lesk tátova kocoura, protože doma mě přišel přivítat náš obézní Chrudoš. Snaživě vylezl pár centimetrů po mříži klece, padl naznak a chvíli to trvalo, než se zoufale kopajícím nožičkám ve vzduchu podařilo obrátit jeho bachraté tělo do základního továrního nastavení křečka.

To byl poslední podnět, který jsem potřebovala k impulzivní výrobě krmítka. Vzala jsem plastovou krabičku na svačinu, vyklohnila do ní dírku a protáhla skrz ni Čičmaninu stužku na zajištění. Nakonec jsem do krabičky přesypala obsah misky rozčarovaného hlodavce. Celá rodina mě fascinovaně následovala k oknu.

„Moje krabička na řízky!“ kňoural Žmur.

„Moje stužka na náramky!“ držela se Čičman za srdce.

„Ale ty holubí srágory si budeš uklízet sama.“ dodává Em novému krmítku hořkou tečku. To je podpora od nejbližší rodiny, co? Táta by mohl vyprávět.

Naštěstí nepatřím k lidem, co si něco nechají jen tak lehko pokazit. Znáte tu ikonickou scénu z Popelky, kdy se do světnice slétají holubi a třídí hrách od čočky? V mých představách jsem byla Libuška Šafránková a holubi byli všichni čistí a distingovaně vrkající. Ne jako pražská klasika s vyklovanýma očima, co žere mrtvý potkany a hranolky z Mekáče. A kromě holubů taky sýkory modřinky, sojky a papoušci na útěku. Ty budu odchytávat a vracet vděčným majitelům.

O dva dny později jsem musela ze svých požadavků slevit. Klidně ať mají holubi čmelíky a přejetou nohu, je mi to jedno. Stačí, že budou připomínat ptáky.

Kromě Chrudošova zrní jsem zakoupila speciální ptačí krmivo a lojovou kouli s opravdickými červy. Nedovedu si představit další ústupky, abych se zavděčila. Uřezávat si ukazováček jako návnadu pro dravce prostě nebudu. 

Nic. Tak mají ti ptáci přes zimu hlad nebo ne? Necítí návštěvu krmítek jako nepříjemnou, ale nezbytnou povinnost jen u přispívajících členů České ornitologické společnosti?

Včera mé krmítko oslavilo čtrnáctidenní výročí svého vzniku. Připomínalo to smutnou narozeninovou párty neoblíbené holčičky, která sedí u obrovského narozeninového dortu sama a poslouchá milosrdné lži rodičů, jak všechny pozvané děti náhle onemocněly.

„To si nesmíš brát osobně.“ chlácholí mě Em. „Jen o tobě nevědí. Prostě máš špatnej ptačí marketing.“

Můžete mi teda někdo do hajzlu vysvětlit, jak se dělá dobrej ptačí marketing? Mám jako chodit po Jiřáku a rozhazovat drobky s letákama? Mám ty ptáky unášet a přivazovat je za nohu ke krmítku, aby to viděly jejich rodiny?

Naštěstí do mé ptačí nezadanosti ráno zasvitl paprsek naděje. Na parapetu se objevily bílé stopy. Pro ty, co mají rádi šťastné konce příběhů, je potřeba podotknout, že se nejedná o úplně typické stopy ptáků. 

Vypadá to spíš, jako když nemočíte sušený slepičí pařát pro psy do bílé barvy a oťápete s tím parapet. Možná je to sušený býčí penis namočený do bílé barvy, když jsme u psích pochoutek, což by byl bezpochyby geniální krycí manévr. Ema ani děti se však usvědčit nepodařilo. Anebo to byl - chvíle pro fanfáry - můj první živý pták, kterého krmím. Wow.

Myslíte, že smím doufat?