sobota 25. května 2019

Co všechno ztratíte se svým starým příjmením


Když sečtete moji občanskou nezodpovědnost spolu s nechutí vyřizovat věci na úřadech a vynásobíte to portugalským oddacím listem, přijde vám změna příjmení půl rok po svatbě jako nečekaně rychlý termín. Nebála bych se ani termínu byrokratické Pendolino. Popravdě, zastihlo mě to těžce nepřipravenou. Mít novou identitu je sexy jen v programu na ochranu svědků, nebo když si po válce jako guilty pleasure přitloukáte hákovej kříž na štít své argentinské haciendy. Ve všech ostatních případech totiž jen ztrácíte:

Právo na své poštovní zásilky

„Tu výzvu k vyzvednutí, kterou jste mi nechávali ve schránce, náhodou zase nemám, ale řeknu vám jméno a adresu, ano?“

„Ém. To bude problém. Podle vaší občanky jsme na tu adresu nic nedoručovali.“ 

Slečna s plackou „V ZÁCVIKU“ se plaše usměje. První den a už jsou problémy.

„Aha, no jasně, já jsem zapomněla. Měnila jsem si občanku kvůli svatbě. Tady máte moji DM kartu a tady kartu do knihovny na mé původní jméno.“

„Nezlobte se, ale na to vám tu zásilku nemůžu vydat. Máte sebou oddací list?“

„Vy se taky nezlobte, ale rodný list mi sežrala koza a od té doby sebou už nic důležitého nenosím.“ Slečna v zácviku sklopí zrak a dojde pro svou poštovní mentorku. Prásknu na přepážku ještě Tesco card jako kulové eso.

„No, tak my bychom vám tu zásilku správně vydávat neměli, že Evičko“, rozsoudí nás mentorka uklidňujícím mateřským hlasem. „Ale když vidíme, že tady paní je nešťastná a má plno dalších dokladů, tak jí budeme věřit.“ Rozhlédne se okolo a vydá mi tlustou obálku. Moje nejdobrodružnější doručení katalogu Bonprix ever!

Právo jezdit vlakem

Jeden den si pořídíte jízdenku přes e-shop ČD a druhý den novou občanku. Třetí den v tom lítáte.

„Jízdenku prosím“, přeruší mi knížku v půlce průvodčí. Vyštrachám mobil s QR kódem.

„Ještě občanku“ dodá. Já si vzpomenu na Českou poštu a s oroseným čelem začnu vykládat ten příběh o svatbě, koze a solidaritě poštovních úřednic s implicitní narážkou na to, že i zaměstnanci Českých drah jsou lidé s ryzím srdcem, ačkoliv si o nich to spoustu lidí nemyslí. (Teď už si můžeme říct, že o některých zaslouženě).

Ale na dráze musí být pořádek. „Protože celou tudle peněženku s těma kartama na cizí jméno jste mohla taky klidně ukráct“ zaměří na mě rentgenový zrak průvodčí a posadí se, aby mi zahradil únikovou cestu z kupé.

„Myslíte jako i s těma dětma, na který mám karty zdravotního pojištění?“

„Kdoví, čí sou to děti, bez dokladů s fotkou?“ položí průvodčí řečnickou otázku, která vzbudí u spolucestujících potlačovanou salvu smíchu a dál je to stejně, jako na České poště. Přivede si posilu.

„Takže v jedničce je ten bezdomovec, co má prej akurát dvacku na pívo“ slyším, jak v chodbě hlásí dnešní jobovky. „A tadyhle se skovává ta pani, co nemá doklady.“ Do kupé nakoukne master průvodčí. Historka o koze a voze potřetí. 

„No, tak správně by si tady pani měla zaplatit novou jízdenku“, nadechne posila. Jak už správně tušíte, magnetismus mé charismatické osobnosti stále ještě nebere konce. Ale pojďme si jedním dechem upřímně říct, další tsunami nedůvěry už neustojí.

Otevřené otázky na příští týden

Dostanu se do práce, když nesedí ID karta s mým novým jménem? Proplatí zdravotní pojišťovna účty za očkování z dubna na někoho jiného? Kdy na to proboha přijdou banky? Dokopu se vyřídit cestovní pas, nebo jednou zůstanu se svěšenou sanicí trčet v letištní hale? Odvolávám, že mě na manželství po čtrnáctiletým vztahu už nic negativního nepřekvapí!

pondělí 20. května 2019

Babičky


Včera jsem se po dlouhé době viděla s Marťou. Kdybych si měla vypůjčit neologismus od Čičman, je to moje druhá „nejka“, se kterou sdílíme nejednu vzpomínku na table dance, přehazování flašky Beefeatera přes festivalový plot, nebo šestý smysl na podniky, kde točí fantastickou Plzeň. Byly doby, kdy jsme si s Marťou říkaly, že my, dámy a pánové, my se teda vdávat rozhodně nehodláme a že pes je v dnešní době nový děcko.

Na tomto místě si můžeme významně odkašlat, protože seznam mých bezdětných kamarádek se srazil na jedno jméno a psi postupně umřeli na stáří, zatímco všichni naši malí tyrani se mají čile k světu.

Zatímco dřív Martě dělalo často doprovod několik promile, včera to bylo mimino a babička. Nemyslím mámu, ale babičku Marti. Čerstvou pětaosmdesátiletou prababičku.

Znáte ten pocit, když potkáte dvojníka někoho, koho dobře znáte? Pokud se umíte ovládat, vypadáte jen trochu zabržděně. V horším případě vás ten člověk otipuje na mentální postižení. Jsem ten druhý případ. Divná ženská, co bojuje s potřebou dotýkat se jejich vlasů a čuchat do kabelky.

Po dvaceti letech jsem totiž potkala svoji babičku. I tahle nosí černou koženou kabelu a v ní šrumec věcí. Vsaďte se, že by se tam našly i lékorky a mariánský medailonek. Stejně jako moje má obskurní zálibu ve hřbitovech, pověrčivosti a magii. A při pohledu na své praděti má ty nejlaskavější oči pod sluncem.

Když nám babička při procházce nenápadně zdrhla na hřbitov, omrknout, jak si vedou Pražáci v péči o hroby, dovedlo mě to k myšlenkám, jak by se na současný svět dívala ta moje. Nejspíš by v něm stabilní mramorové náhrobky byly jednou z mála jistot. Dost by se divila, že jsou plastový tašky špatný. Babička jich měla pár a zaboha by je nevyhodila. O politiku se moc nezajímala, dokud k ní neprosákla nějaká nefér zlodějina, takže v tomhle ohledu by byla dneska jen z ranních zpráv  u zabijáckýho turka naštvaná asi dost a permanentně. Takže, z čeho by měla vlastně radost? Asi jako každá babička nejspíš hlavně z toho, že jsem si to nakonec rozmyslela s těma vdavkama a dětma. Taky, že se dnes rudý rtěnky prodávají v desítkách odstínů a uchechla by se, že o ní píšu.

Tomu se budou nejspíš jednou smát i moje ňoučata. Že jejich babička zatvrzele odmítá progresívní komunikační platformy a píše si, teď se držte, blog. Co se týká hřbitovů, očekávám, že zde se moje záliba teprve zrodí z něčeho, o čem ještě nevím. Dost možná to bude nějaká drastická seberozvojová technika na překonání nekrofobie. Lékořici miluju beze změny už od mala a magie? Doufám, že v mém stáří už bude kytka marihuany sázená pro radost na záhonku hned vedle rajčat a to všechno bez adrenalinu na policejní stanici.

Dlouhou dobu jsem se bála stáří, než jsem přišla na to, že jsem vlastně celou tu dobu ve výcviku. A že těšit se na to, až budu velká, není jen výsadou dětí. Jen doufám, že se u toho opravdové babičky teď neusmívají stejně jako když mi Žmur povídá o tom, že bude mít firmu na výrobu exoplanet.



úterý 7. května 2019

Novinky ze školky v přírodě


Čičman, která se dovede teatrálně rozplakat i kvůli přejetýmu holubovi, nebo fleku z rajský na tričku, odjížděla v pátek s přesvědčením, že nejede na obyčejnou školku v přírodě do dětského sběrného tábora na Vysočině. Školka v přírodě podle Čičman je dosud neobjevený kontinent obývaný buclatými kuchařkami, stády divokých jednorožců a duhou klenoucí se od talíře buchtiček se šodó do králičí nory světa za zrcadlem. Svět, ve kterém je konstantně třicet ve stínu – jak jinak si vysvětlit intenzivní lpění (čti vysírání) nad narvaným kufrem k prasknutí, do něhož chtěla jako kontraband propašovat nové sandály.
Tak jsem včera večer pro jistotu brnkla naší/ vaší oblíbené učitelce Daně, jestli jako v poho (protože na Vysočině sněží...), nebo už načínají nový plato Neurolů (adresováno celému pedagogickému sboru) a výsledek mé malé vtěrné špionáže mě tak překvapil, že se musím podělit:
"Haló? (Šumění, přerušované tupými prudkými nárazy. Nejspíš vichřice, nebo sesuv laviny)
 „Jé, to jste vy! Jak se nám tady vede? No, asi jsem zimou přišla o poslední články prstů. Ale děti jsou hodné a Čičman vůbec nebrečí."
„Co?“ (skučení meluzíny) „Sníh? Jo vy myslíte, jestli jí? To víte že jo, dokonce si přidává. Fakt si nedělejte starosti, jsme tady úplně v pohodě.“
„Tak dobře, jestli mám říct jedinou věc, se kterou je trochu otravná: Každý ráno, sotva zabořím vidličku do vajíček, za mnou přijde nekompromisně vyžadovat svou denní dávku rybího tuku. Hergot, jak se vám ten návyk podařilo vypěstovat?“
Ehm. Čičman rybí tuk bojkotuje. Její anorektické podání snídaně zní čtyři centimetry tenoučké kůrky od chleba a cherry rajčátko.
Krom toho dost často brečí, kňourá, psychicky terorizuje svého bratra, vzteká se, hádá, kecá a mizí mi rtěnky.
Taky se ve vaší nepřítomnosti děcka proměňují v někoho, koho vůbec neznáte?
Kdybych byla jen o milimetr vztahovačnější, než jsem, tak mi totiž přijde, že jedinej člověk, co na ni působí prokazatelně patologicky, je…
Jsem já.