pondělí 20. května 2019

Babičky


Včera jsem se po dlouhé době viděla s Marťou. Kdybych si měla vypůjčit neologismus od Čičman, je to moje druhá „nejka“, se kterou sdílíme nejednu vzpomínku na table dance, přehazování flašky Beefeatera přes festivalový plot, nebo šestý smysl na podniky, kde točí fantastickou Plzeň. Byly doby, kdy jsme si s Marťou říkaly, že my, dámy a pánové, my se teda vdávat rozhodně nehodláme a že pes je v dnešní době nový děcko.

Na tomto místě si můžeme významně odkašlat, protože seznam mých bezdětných kamarádek se srazil na jedno jméno a psi postupně umřeli na stáří, zatímco všichni naši malí tyrani se mají čile k světu.

Zatímco dřív Martě dělalo často doprovod několik promile, včera to bylo mimino a babička. Nemyslím mámu, ale babičku Marti. Čerstvou pětaosmdesátiletou prababičku.

Znáte ten pocit, když potkáte dvojníka někoho, koho dobře znáte? Pokud se umíte ovládat, vypadáte jen trochu zabržděně. V horším případě vás ten člověk otipuje na mentální postižení. Jsem ten druhý případ. Divná ženská, co bojuje s potřebou dotýkat se jejich vlasů a čuchat do kabelky.

Po dvaceti letech jsem totiž potkala svoji babičku. I tahle nosí černou koženou kabelu a v ní šrumec věcí. Vsaďte se, že by se tam našly i lékorky a mariánský medailonek. Stejně jako moje má obskurní zálibu ve hřbitovech, pověrčivosti a magii. A při pohledu na své praděti má ty nejlaskavější oči pod sluncem.

Když nám babička při procházce nenápadně zdrhla na hřbitov, omrknout, jak si vedou Pražáci v péči o hroby, dovedlo mě to k myšlenkám, jak by se na současný svět dívala ta moje. Nejspíš by v něm stabilní mramorové náhrobky byly jednou z mála jistot. Dost by se divila, že jsou plastový tašky špatný. Babička jich měla pár a zaboha by je nevyhodila. O politiku se moc nezajímala, dokud k ní neprosákla nějaká nefér zlodějina, takže v tomhle ohledu by byla dneska jen z ranních zpráv  u zabijáckýho turka naštvaná asi dost a permanentně. Takže, z čeho by měla vlastně radost? Asi jako každá babička nejspíš hlavně z toho, že jsem si to nakonec rozmyslela s těma vdavkama a dětma. Taky, že se dnes rudý rtěnky prodávají v desítkách odstínů a uchechla by se, že o ní píšu.

Tomu se budou nejspíš jednou smát i moje ňoučata. Že jejich babička zatvrzele odmítá progresívní komunikační platformy a píše si, teď se držte, blog. Co se týká hřbitovů, očekávám, že zde se moje záliba teprve zrodí z něčeho, o čem ještě nevím. Dost možná to bude nějaká drastická seberozvojová technika na překonání nekrofobie. Lékořici miluju beze změny už od mala a magie? Doufám, že v mém stáří už bude kytka marihuany sázená pro radost na záhonku hned vedle rajčat a to všechno bez adrenalinu na policejní stanici.

Dlouhou dobu jsem se bála stáří, než jsem přišla na to, že jsem vlastně celou tu dobu ve výcviku. A že těšit se na to, až budu velká, není jen výsadou dětí. Jen doufám, že se u toho opravdové babičky teď neusmívají stejně jako když mi Žmur povídá o tom, že bude mít firmu na výrobu exoplanet.




13 komentářů:

  1. Jó, babičky. Moje byla schopná v jednom týdnu obrazit kostel, schůzi komunistů a Sládkovu demonstraci a vůbec jí to nepřišlo divný :))) taky na ni a hlavně na mýho nejmilovanějšího dědu vzpomínám, co by říkali na pravnoučata.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dedeckum by mel byt venovany samostatny post! Ja milovala oba (mela jsem jen dva, zbyli se me nedozili). Babicky dostaly jako damy prednost, hlavne se me posledni dobou potkavajj v ruznych situacich a pribezich uplynule dny porad.

      Vymazat
    2. Já znala jen jednoho, druhý zemřel před mým narozením. Jelikož se s mým otcem (jeho synem) nesnášeli, mohlo to v opačném případě být možná ještě zajímavé :D druhý děda byl ale nej a soupeřil v mém srdci hodně těsně s maminkou, což asi hovoří za všechno! Nejspíš náhražka táty (do mých šesti jsme u babičky a dědy i bydleli), jak tak teď pozoruju svoje děti.

      Vymazat
    3. U mě to bylo s babičkou a dědou nerozhodně. Měla jsem od každého rodiče jen jednoho, nebyli pár. Když o tom tak přemýšlím, tak je to těsněji navázané spojení - mrzí mě, že naše děti mají dva páry prarodičů a v obou případech visí na babičkách a dědečky opomíjí. Snad to přijde ještě s věkem, protože divokýmu řádění s dědou se babičkovský způsob lásky nedá srovnávat a je škoda o to přijít:)

      Vymazat
    4. Tyjo, teď jsi mě dostala do dobré schízy. "Měla jsem jen dva, zbylí se mě nedožili" ...tak to je snad běžný mít dva dědečky, jsem přemýšlela, jestli jsem neměla nějaký další, na který si nemůžu vzpomenout nebo který mi zatajili :-)

      Vymazat
  2. Dva prarodice:) No ono nikdy nevis, to zalezi, jaka byla v danem kraji moralka. Chapu, ze zrovna v Brne nekdy nestaci ani prsty obou ruk, aby se clovek dopocital;)

    OdpovědětVymazat
  3. Lobbuji za dědečky! Měla jsem sice prarodiče oba, ale víc mi chybí děda. Milovali jej i moji kamarádi a kamarádky. Babička z toho nezaslouženě vypadla, i když se starala, vařila a pekla - ale legrace s ní nebyla a nikam s námi nechodila.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, je fakt, ze kdyby byla dedova babicka jeste nazivu, tak asi dopadne stejne - celkem pochybuji, ze by mela silenejsi napady jako vyrobu chud, formule ze staryho kocarku, nebo cakani vodou po lidech, co chodili na chodniku pod jeho domem:)

      Vymazat
  4. Hmm, to bude ale spíš osobním nastavením, než že by babičky obecně byly "přístupnější". Měla jsem dvě babičky a dědečka, z logiky věci byl s jednou z babiček v páru (no, z logiky... Zkrátka u nás žádný Brno nebylo! :)) a milovala jsem ho asi tak o dvě ligy víc než kteroukoli z babiček, a to vůbec nic proti nim. Popravdě jsem dlouho myslela, že to tak mají všichni - jakože, co s babičkama? Ok, většinou dobře vaří, ale jinak člověka akorát peskujou, aby si zastrčil košilku a nešlapal do louží :)))

    OdpovědětVymazat
  5. Hezky jste tu slova nakladla. Duši jste mi pohladila. Ať se Vám daří.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  6. Milane, díky - i za ty ostatní komentáře. Hezký večer.

    OdpovědětVymazat
  7. Bábinky a vůbec prarodiče mají své milé kouzlo a bez nich to dětství prostě vůbec nehraje ;) Naučí vás nějakou kulisarnu a pak vás i naoko sprdnou :D nebo jindy zas podsunou kacku na dobrotu a je hej :D stýská se mi po nich, už tu nejsou ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A studentskou pecet za vizo. U nas se po nich styska hlavne detem, co moje prarodice nikdy nepoznaly - navypravela jsem jim o nich totiz uplny legendy...

      Vymazat